Žalobce se domáhal návrhem došlým soudu dne 10. 2. 2006, aby soud uznal
žalovaného povinným zaplatit částku 223.542,- Kč s příslušenstvím (dále jen
„předmětná částka“) z titulu nezaplaceného nájemného. Na odůvodnění svého
návrhu uvedl, že je vlastníkem domu č. p. 1763 v k. ú. D. v P., v němž žalovaný
užívá byt č. 2 v suterénu domu o podlahové ploše 60,2 m2 a sklep o 4,5 m2. Byt
byl žalovanému přidělen rozhodnutím odboru bytového hospodářství ONV v P. 6 ze
dne 4. 11. 1988. Žalovaný platil žalobci nájemné podle předpisů o regulaci
nájemného. Po zrušení uvedených předpisů Ústavním soudem (nálezy č. 231/2000
Sb., č. 528/2002 Sb. a č. 84/2003 Sb.) je podle žalovaného nutno vycházet z
obecné úpravy § 671 odst. 1 obč. zák., podle něhož je nájemce povinen platit
smluvní nájemné a, není-li smlouva uzavřena, nájemné obvyklé s přihlédnutím k
hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání. Protože se nepodařilo uzavřít
dohodu o výši nájemného, požadoval žalobce od žalovaného měsíční nájemné ve
výši 135,- Kč za m2 za období od 1. 5. 2003 do 14. 8. 2005, a ve výši 160,- Kč
za m2 za období od 15. 8. 2005 do 31. 12. 2005 s tím, že uvedené sazby jsou pod
průměrem tržních nájmů v daném místě a čase. Za období od 1. 5. 2003 do 31. 12.
2005 požadoval žalobce na základě uvedených sazeb nájemné v celkové výši
265.950,- Kč, od níž odečetl částky uložené žalovaným do soudní úschovy ve výši
42.408,- Kč.
Žalovaný namítal, že s ohledem na ustanovení § 7 zákona č. 107/2006
Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu, podle něhož se nároky vzniklé
z právních vztahů přede dnem účinnosti uvedeného zákona (31. 3. 2006) posuzují
podle dosavadních právních předpisů, platila do 30. 3. 2006 fixace původního
regulovaného nájemného. Protože pronajímatel nemohl podle právní úpravy platné
do 30. 3. 2006 jednostranně zvyšovat nájemné, je žalobcem uplatněný nárok podle
žalovaného neoprávněný.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 27. 11. 2006, č. j. 10 C
38/2006-31, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že podle § 7 zákona č. 107/2006
Sb. se nároky vzešlé z právních vztahů přede dnem nabytí účinnosti cit. zákona
(31. 3. 2006) posuzují podle dosavadních předpisů, z nichž možnost nájemné
jednostranně zvýšit neplynula. Ze strany žalovaného se nejedná ani o zneužití
hospodářského postavení podle § 2 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách,
neboť zneužití hospodářského postavení nelze spatřovat v pouhé nečinnosti
žalobce. Navíc po žalovaném není, podle soudu prvního stupně, možno spravedlivě
požadovat, aby přistoupil na novou výši nájemného požadovanou pronajímatelem,
protože by se tak do budoucna zbavil sociální ochrany spočívající v regulovaném
nájemném s tím, že po zrušení cenových předpisů Ústavním soudem existují v
České republice dva trhy s byty – trh bytů s tržním nájemným a byty s nájemným
regulovaným. S ohledem na výše uvedené nelze placení pouze regulovaného
nájemného považovat ani za jednání v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1
obč. zák. Soud prvního stupně uzavřel, že v projednávané věci nejde o spor o
výši nájmu, ale o žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, a proto je nárok
žalobce z části promlčen.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 10. 2007,
č. j. 29 Co 160/2007-57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud
uvedl, že pro zvýšení nájemného v předmětném období chybí hmotněprávní podklad,
tj. prováděcí předpis k § 696 odst. 1 obč. zák. Dále se ztotožnil se závěry
soudu prvního stupně, podle nichž uplatněný nárok nejde posoudit ani jako
bezdůvodné obohacení.
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní
právní význam napadeného rozsudku má podle dovolatele spočívat v tom, že
odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, resp. s ústavním pořádkem,
vycházeje z právního závěru, podle něhož o zvýšení nájemného nelze rozhodnout,
protože chybí prováděcí předpis podle § 696 odst. 1 obč. zák. Ústavní soud
přitom v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 dovodil, že uvedený nedostatek právní
úpravy nemůže bránit obecným soudům v tom, aby rozhodly o výši nájemného, a to
v závislosti na místních podmínkách a s vyloučením diskriminace, neboť chybí-li
zákonem předvídaný právní předpis, je povinností soudu dotvořit chybějící
právo. Dovolatel navíc namítl, že spor byl o placení nájmu i co do základu,
neboť žalovaný neplatil žádné nájemné.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou
prostřednictvím advokáta a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a
odst. 1 o. s. ř. Dovolání však není přípustné.
Protože odvolací soud potvrdil první rozhodnutí soudu prvního stupně,
může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle konstantní
judikatury Nejvyššího soudu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní
význam zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam
nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li
řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 29 Odo 1255/2005, nebo
ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 29 Odo 1725/2006).
K dovolatelem vymezené otázce, zda se pronajímatel mohl v období od 20.
3. 2003 (účinnost nálezu Ústavního soudu č. 84/2003 Sb., kterým byl zrušen
poslední prováděcí předpis k § 696 odst. 1 obč. zák.) do 30. 3. 2006 (účinnost
zákona č. 107/2006 Sb.) domáhat zvýšení nájemného, existuje již ustálená
judikatura jak Ústavního, tak i dovolacího soudu.
Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, rozhodl, že
obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o
zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby
nedocházelo k diskriminacím, přičemž je nutno se vyvarovat libovůle; rozhodnutí
se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností
případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní
nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. V nálezu ze dne 6. 4. 2006,
sp. zn. I. ÚS 489/2005, Ústavní soud uvedl, že „při rozhodování o výši
nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet
objektivní právo (v tomto směru je správná premisa obvodního soudu, že se nelze
domáhat zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu
minulou)“.
Již v rozsudku ze dne 30. srpna 2006, č. j. 26 Cdo 1013/2005, při zohlednění
výše uvedených nálezů Ústavního soudu, dovolací soud dospěl k závěru, že
nájemné lze určit – v důsledku nedostatku právní úpravy - konstitutivním
rozhodnutím (pro futuro), nikoliv zpětně. Z právních předpisů platných v
předmětném období ani z výše uvedené judikatury Ústavního soudu neplyne, že by
pronajímatel byl oprávněn rozhodnout o zvýšení nájemného sám jednostranným
právním úkonem. Doplatek do výše obvyklého tržního nájemného nemůže být
pronajímateli přiznán ani z titulu bezdůvodného obohacení. Plnění z titulu
bezdůvodného obohacení lze totiž přiznat pouze tehdy, jestliže takové plnění
nenáleží žalobci z jiného právního důvodu. Nárok pronajímatele vůči nájemci z
titulu úplaty za užívání jeho věci je nárokem na nájemné, vyplývajícím z
nájemního vztahu, a nemůže být současně (byť zčásti) nárokem z bezdůvodného
obohacení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 26
Cdo 800/2006, nebo usnesení NS z 7. 1. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3308/2006).
Za této situace nelze přisvědčit právnímu názoru odvolacího soudu, že
neexistoval-li zvláštní právní předpis umožňující jednostranné zvýšení
nájemného, jehož existenci předpokládalo ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák., ve
znění platném do 30. 3. 2006, nebyl obecný soud oprávněn určit výši nájemného.
Vyplývá-li však z ustálené judikatury dovolacího i Ústavního soudu, že nájemné
lze určit konstitutivním rozhodnutím (pro futuro), ale zvýšeného nájemného se
nelze domáhat zpětně, což v projednávané věci činil žalobce, je napadený
rozsudek ve výroku ve svém důsledku – z tohoto pohledu – věcně správný.
Vzhledem k výše uvedenému má dovolací soud za to, že dovolatelem nastolená
právní otázka již byla vyřešena konstantní judikaturou dovolacího i Ústavního
soudu a pochybení odvolacího soudu při řešení uvedené otázky nemá vliv na
výsledek rozhodovaného sporu, a proto nejde o otázku po právní stránce zásadně
významnou. Za této situace dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 ve
spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému
prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 15. května 2008
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu