28 Cdo 1359/2025-261
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Královská kolegiátní kapitula sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, IČO 43005314, se sídlem v Praze 2, K Rotundě 100/10, zastoupená JUDr. Vítem Biolkem, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů 1038/20, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vydání věci, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 90 C 12/2015, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2024, č. j. 4 Co 282/2022-230, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Česká republika – Státní pozemkový úřad je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 021 Kč k rukám advokáta JUDr. Víta Biolka, MBA, LL.M. do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
1. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 11. 2024, č. j. 4 Co 282/2022-230, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 7. 2020, č. j. 90 C 12/2015-168, potvrdil v části výroku I, v níž byly žalobkyni vydány pozemky parc. č. 418/2, 449/24, 451/15, 496, 500 a 507/1 v k. ú. Horní Beřkovice a v tomto rozsahu bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Ústecký kraj ze dne 18. 9. 2015, č. j. SPÚ 488115/2015/Hd (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání Česká republika – Státní pozemkový úřad. Předestřela otázku, zda v režimu zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, lze odškodnit odnětí majetku, k němuž došlo mimo rozhodné období (definované dobou od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 – § 1 zákona č. 428/2012 Sb.). Měla za to, že odvolací soud nastolenou otázku vyřešil odchylně od předchozího kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2024, sp. zn. 28 Cdo 976/2024.
3. Žalobkyně navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Na vyřešení dovolatelkou vznesené otázky ovšem rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud totiž na základě provedeného dokazování (viz zejména rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 7. 4. 1948, č. j. 5588/48-IX/B-12, a ze dne 1. 4. 1950, č. j. 17.711/50-IX/A-21) dovodil, že žalobkyní nárokované pozemky byly do jejího vlastnictví opětovně přiděleny v roce 1938 rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 3. 3. 1938, č. j. 297-324/37-IX/5, kterým byly propuštěny ze záboru dle § 11 zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého pozemkového majetku, a v rozhodném období vymezeném zákonem č. 428/2012 Sb. (definovaném dobou od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 – § 1 zákona č. 428/2012 Sb.) byly žalobkyni na základě řečených rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 7. 4. 1948 a 1. 4. 1950 opětovně odňaty bez náhrady postupem dle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy (§ 5 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.). Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že předmětné pozemky byly odňaty v rozhodném období, neměl pražádného důvodu zabývat se otázkou, zda předmětem odškodnění v režimu zákona č. 428/2012 Sb. může být i majetek odňatý mimo rozhodné období.
6. Zpochybňuje-li pak dovolatelka odvolacím soudem na základě provedeného dokazování přijaté závěry o tom, že nárokované pozemky byly žalobkyni navráceny v roce 1938 a způsobem naplňujícím znaky majetkové křivdy dle § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. jí byly opětovně odňaty v rozhodném období, jde o polemiku se skutkovými a nikoliv právními závěry odvolacího soudu. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
7. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. v projednávané věci naplněny nejsou.
8. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
9. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 3 700 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3, písm. b), a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 5 021 Kč.
10. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 8. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu