28 Cdo 1409/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce hlavního města Prahy, IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce městské části Praha 20, se sídlem v Praze 20, Jívanská 647, IČ: 00240192, proti žalovaným: 1) H. A., 2) J. J., 3) B. Š., všem zastoupeným JUDr. Alešem Kolářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 21/29, a 4) J. M. -K., zastoupené Kajem Andersem Ständerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1324/44, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 163/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2015, č. j. 15 Co 407/2014-149, takto:
Dovolání se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 13. června 2014, č. j. 14 C 163/2013-137, rozhodl, že řízení se podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), přerušuje do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 35/2010.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. ledna 2015, č. j. 15 Co 407/2014-149, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci jsou splněny podmínky pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. za situace, kdy u Obvodního soudu pro Prahu 9 v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 35/2010 bude rozhodováno o vlastnictví žalovaných k předmětným nemovitostem, o jejichž určení vlastnického práva v tomto řízení jde. Je nepochybné, že se jedná o řízení, v němž bude řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v této věci, totiž zda nynější žalovaní mají vlastnické právo k těmto nemovitostem na základě zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a to za situace, kdy žalovaní jsou zapsáni v katastru nemovitostí na základě dědického řízení, a došlo tak k obcházení restitučních předpisů. Pokud by bylo najisto postaveno, že na základě restitučních předpisů jsou vlastníky uvedených nemovitostí, mělo by takové rozhodnutí význam i pro rozhodování v dané věci. Přerušení řízení tak odůvodňuje zájem na jeho hospodárnosti.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozoval z § 237 o. s. ř. a jako dovolací důvod uplatnil nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle dovolatele duplicitní zápis vlastnického práva ve prospěch žalovaných 1), 2), 3) a právního předchůdce žalované 4) je nesprávný a měl by být odstraněn tak, že v katastru nemovitostí bude zapsáno vlastnické právo k předmětné id. ? dotčených nemovitostí pouze na základě rozhodnutí vydaných v restitučním řízení. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 654/2014, s tím, že výsledek restitučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 35/2010 nemá význam pro rozhodnutí soudu v této věci, neboť v jeho důsledku nedojde k odstranění zmíněného duplicitního zápisu, který může být odstraněn i před pravomocným skončením restitučního řízení. Přerušení řízení do pravomocného skončení restitučního řízení je naopak nehospodárné. Navrhl změnu rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se řízení nepřerušuje. K tomuto návrhu se ve vyjádření připojil i vedlejší účastník.
Žalovaní 1) – 3) považují dovolání za nepřípustné, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a navrhují, aby je Nejvyšší soud odmítl.
V průběhu dovolacího řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 2. března 2016, č. j. 14 C 163/2013-179, tak, že na místo původní žalované 4) B. K., zemřelé dne 29. 10. 2015, bude v řízení pokračováno s J. M. –K.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), shledal Nejvyšší soud dovolání podle § 237 o. s. ř. nepřípustným.
Podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
K obligatornímu přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. soud přistoupí v případě, že jeho rozhodnutí závisí na otázce, kterou není oprávněn v daném řízení řešit. Typicky tak bývá řízení přerušeno do doby vyřešení otázky, zda byl spáchán trestný čin, přestupek či jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů (viz § 135 o. s. ř.), nejde však o jediné situace, kdy přerušení řízení přichází v úvahu.
V případě fakultativního přerušení řízení je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně ustálená v tom smyslu, že ustanovení § 109 odst. 2 o. s. ř. upravuje možnost, nikoliv povinnost soudu přistoupit k přerušení řízení. Důvody přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, jež se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle § 135 odst. 2 o. s. ř. V usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, dále zaujal Nejvyšší soud názor, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., týkající se možnosti soudu řízení přerušit, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud přitom může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. rovněž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015, nebo usnesení téhož soudu ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 26 Cdo 3401/2015). Hlavní důvod pro přerušení řízení pak spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1868/2014).
V předmětném případě se odvolací soud shora uvedenými hledisky pro možnost přerušení řízení o určovací žalobě zabýval a jeho úvahy zcela jistě nejsou zjevně nepřiměřené. Vyslovený závěr, že je namístě z důvodu hospodárnosti v projednávané věci řízení přerušit, neboť ve věci dříve zahájené u Obvodního soudu pro Prahu 9 (vedené ohledně restitučního nároku žalovaných podle zákona o půdě) bude řešena otázka významná pro posouzení aktivní legitimace žalobce v této věci (zda je žalobce vůbec vlastníkem nemovitostí dotčených právě zmíněnými restitučními nároky), je v souladu se shora uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Nadto se jeví hospodárným nechat proběhnout nejprve restituční řízení už i proto, že v něm bude postaveno najisto, zda se přece jen žalovaní nestali vlastníky na základě uplatněného restitučního nároku. Ostatně obdobný názor o prioritě vyřešení nároku restitučního před rozhodnutím o obecné určovací žalobě vyslovil Nejvyšší soudu v rozsudku ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015.
Dovolací soud neměl v nyní projednávané věci důvod odklonit se od shora uvedených judikaturních závěrů, jichž se fakticky držel i soud odvolací, a proto bylo namístě dovolání odmítnout (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), přičemž Nejvyšší soud tak učinil bez jednání v souladu s § 243a odst. 1, větou první, o. s. ř.
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu