28 Cdo 1409/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce
hlavního města Prahy, IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2,
zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi
134/15, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce městské části Praha
20, se sídlem v Praze 20, Jívanská 647, IČ: 00240192, proti žalovaným: 1) H.
A., 2) J. J., 3) B. Š., všem zastoupeným JUDr. Alešem Kolářem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Rumunská 21/29, a 4) J. M.
-K., zastoupené Kajem Andersem Ständerem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Slezská 1324/44, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 163/2013, o dovolání žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2015, č. j. 15 Co 407/2014-149, takto:
Dovolání se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 13. června 2014, č. j. 14 C
163/2013-137, rozhodl, že řízení se podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), přerušuje do
pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn.
15 C 35/2010.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. ledna 2015, č. j.
15 Co 407/2014-149, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci jsou splněny podmínky
pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. za situace, kdy u
Obvodního soudu pro Prahu 9 v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 35/2010 bude
rozhodováno o vlastnictví žalovaných k předmětným nemovitostem, o jejichž
určení vlastnického práva v tomto řízení jde. Je nepochybné, že se jedná o
řízení, v němž bude řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v
této věci, totiž zda nynější žalovaní mají vlastnické právo k těmto
nemovitostem na základě zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o půdě“), a to za situace, kdy žalovaní jsou zapsáni v katastru
nemovitostí na základě dědického řízení, a došlo tak k obcházení restitučních
předpisů. Pokud by bylo najisto postaveno, že na základě restitučních předpisů
jsou vlastníky uvedených nemovitostí, mělo by takové rozhodnutí význam i pro
rozhodování v dané věci. Přerušení řízení tak odůvodňuje zájem na jeho
hospodárnosti.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozoval z § 237 o. s. ř. a jako dovolací důvod uplatnil nesprávné právní
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle dovolatele duplicitní
zápis vlastnického práva ve prospěch žalovaných 1), 2), 3) a právního
předchůdce žalované 4) je nesprávný a měl by být odstraněn tak, že v katastru
nemovitostí bude zapsáno vlastnické právo k předmětné id. ? dotčených
nemovitostí pouze na základě rozhodnutí vydaných v restitučním řízení.
Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo
654/2014, s tím, že výsledek restitučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro
Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 35/2010 nemá význam pro rozhodnutí soudu v této věci,
neboť v jeho důsledku nedojde k odstranění zmíněného duplicitního zápisu, který
může být odstraněn i před pravomocným skončením restitučního řízení. Přerušení
řízení do pravomocného skončení restitučního řízení je naopak nehospodárné.
Navrhl změnu rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se řízení nepřerušuje. K
tomuto návrhu se ve vyjádření připojil i vedlejší účastník.
Žalovaní 1) – 3) považují dovolání za nepřípustné, neboť se odvolací soud
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a navrhují, aby je
Nejvyšší soud odmítl.
V průběhu dovolacího řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne
2. března 2016, č. j. 14 C 163/2013-179, tak, že na místo původní žalované 4)
B. K., zemřelé dne 29. 10. 2015, bude v řízení pokračováno s J. M. –K.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle
čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 odst.
1 o. s. ř.), shledal Nejvyšší soud dovolání podle § 237 o. s. ř. nepřípustným.
Podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření,
může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která
může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení
podnět.
K obligatornímu přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. soud
přistoupí v případě, že jeho rozhodnutí závisí na otázce, kterou není oprávněn
v daném řízení řešit. Typicky tak bývá řízení přerušeno do doby vyřešení
otázky, zda byl spáchán trestný čin, přestupek či jiný správní delikt
postižitelný podle zvláštních předpisů (viz § 135 o. s. ř.), nejde však o
jediné situace, kdy přerušení řízení přichází v úvahu.
V případě fakultativního přerušení řízení je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
obecně ustálená v tom smyslu, že ustanovení § 109 odst. 2 o. s. ř. upravuje
možnost, nikoliv povinnost soudu přistoupit k přerušení řízení. Důvody
přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je
řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku,
která má podstatný význam pro řešení daného případu, jež se vztahuje k danému
skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle § 135 odst. 2 o. s. ř.
V usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, dále zaujal Nejvyšší
soud názor, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., týkající se možnosti
soudu řízení přerušit, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou,
tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která
tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Dovolací soud přitom může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení
podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné
nepřiměřenosti (srov. rovněž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4.
2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015, nebo usnesení téhož soudu ze dne 14. 10. 2015
sp. zn. 26 Cdo 3401/2015). Hlavní důvod pro přerušení řízení pak spočívá v
hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně
dvakrát (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 22 Cdo
1868/2014).
V předmětném případě se odvolací soud shora uvedenými hledisky pro možnost
přerušení řízení o určovací žalobě zabýval a jeho úvahy zcela jistě nejsou
zjevně nepřiměřené. Vyslovený závěr, že je namístě z důvodu hospodárnosti v
projednávané věci řízení přerušit, neboť ve věci dříve zahájené u Obvodního
soudu pro Prahu 9 (vedené ohledně restitučního nároku žalovaných podle zákona o
půdě) bude řešena otázka významná pro posouzení aktivní legitimace žalobce v
této věci (zda je žalobce vůbec vlastníkem nemovitostí dotčených právě
zmíněnými restitučními nároky), je v souladu se shora uvedenou rozhodovací
praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Nadto se jeví
hospodárným nechat proběhnout nejprve restituční řízení už i proto, že v něm
bude postaveno najisto, zda se přece jen žalovaní nestali vlastníky na základě
uplatněného restitučního nároku. Ostatně obdobný názor o prioritě vyřešení
nároku restitučního před rozhodnutím o obecné určovací žalobě vyslovil Nejvyšší
soudu v rozsudku ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015.
Dovolací soud neměl v nyní projednávané věci důvod odklonit se od shora
uvedených judikaturních závěrů, jichž se fakticky držel i soud odvolací, a
proto bylo namístě dovolání odmítnout (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), přičemž
Nejvyšší soud tak učinil bez jednání v souladu s § 243a odst. 1, větou první,
o. s. ř.
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího
řízení (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu