28 Cdo 1414/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní
věci žalobce Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy - Asociace
svobodných odborů ČR, IČ 00006033, se sídlem v Praze 2, Tyršova 6,
zastoupeného Mgr. Petrem Jahodou, advokátem se sídlem v Praze, Plavínová
2796/12, proti žalované Odborové organizaci EQUI Bořeň - Svinčice, IČ 26676397,
o vydání dokladů, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 9 C 98/2006, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 10.
2011, č. j. 10 Co 613/2008-207, takto:
I. Dovolání se zamítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Žalobou podanou původně u Okresního soudu v Lounech dne 10. 8. 2005
domáhal se žalobce po žalované vydání účetních dokladů. Podle žalobce žalovaná
má ve svém držení účetní doklady zaniklé organizační jednotky žalobce, přičemž
žalovaná není právním nástupcem zaniklé organizační jednotky žalobce. Okresního soudu v Mostě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 8. 2008,
č. j. 9 C 98/2006-106, uložil žalované povinnost vydat žalobci doklady zaniklé
organizační jednotky Základní odborové organizace EQUI Bořeň - Svinčice, blíže
specifikované ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud z usnesení Konference Základní odborové organizace EQUI Bořeň –
Svinčice ze dne 29. 9. 2004 vzal za prokázané, že organizační jednotka Základní
odborové organizace EQUI Bořeň - Svinčice, IČ 65660307, která byla součástí
odborového svazu žalobce, zanikla a bylo rozhodnuto o jejím dobrovolném
rozpuštění podle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 83/1990 Sb. Též zjistil, že na
uvedené Konferenci bylo rozhodnuto o založení žalované Základní odborové
organizace EQUI Bořeň - Svinčice, IČ 26676397, Ministerstvu vnitra ČR byl
doručen návrh na evidenci žalované a dne 1. 10. 2004 (dnem doručení návrhu) se
žalovaná stala právnickou osobou. Podle odvolacího soudu žalovaná poté, co bylo
rozhodnuto o okamžitém zániku organizace, provedla v souladu s ustanovením § 13
odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb. majetkové vypořádání tak, že věci ve vlastnictví
zanikající základní odborové organizace byly okamžitě vneseny do odborové
organizace, která byla týž den založena a mohly být proto činěny i majetkové
vnosy. Zaujal názor, že žalovaná byla založena jako odborová organizace mimo
odborový svaz žalobce na základě projevů vůle delegátů zastupujících občany při
výkonu jejich základního práva svobodně se sdružovat. Podle článku 12 odst. 3
stanov může členská schůze při zániku základní organizace odsouhlasit její
přechod (transformaci) do jiné odborové organizace, která se stává nástupnickou
organizací a přebírá veškerý majetek zanikající organizace. Podle odvolacího
soudu odborovým organizacím nelze bránit ani v tom, aby majetek ve vlastnictví
odborové organizace potřebný k jejich činnosti při zániku odborové organizace
vypořádala tím způsobem, že je vnese do jiné odborové organizace, v níž chtějí
být členové nadále sdruženi. Vyslovil závěr, že shora uvedená zaniklá odborová
organizace nezanikla bez právního nástupce, a tudíž nenastala situace podle
článku 36 odst. 5 Stanov žalobce ze dne 17. 2. 2011, tedy k přechodu majetku
zaniklé odborové organizace na svaz žalobce, k takovému přechodu majetku by
došlo pouze v případě, kdyby zaniklá odborová organizace zanikla bez právního
nástupce. Odvolací soud podpůrně poukázal na zjištění, podle něhož rozsudkem Okresního
soudu v Lounech ze dne 27. 5. 2003, č. j. 10 C 1003/2002-43 ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 2004, č. j.
11 Co
550/2003-59 bylo určeno, že zaniklá odborová organizace Základní odborová
organizace EQUI Bořeň - Svinčice, IČ 65660307, byla vlastníkem předmětných
nemovitostí uvedených ve výroku rozsudku, usnesením Okresního soudu v Lounech
č. j. 12 C 1200/99 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 29. 5. 2007, č. j. 9 Co 664/2005 bylo rozhodnuto, že žalovaná je procesním
nástupcem zaniklé odborové organizace a rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze
dne 30. 1. 2009, č. j. 12 C 238/2006-116 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2011, č. j. 12 Co 245/2009-173, byla zamítnuta
žaloba žalobce na určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí v k. ú. Lubenci, zapsaných na LV č. 566 pro obec k. ú. Lubenec u katastrálního úřadu
pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Žatec. Ze shora uvedeného usnesení Konference - usnesení členské schůze ze dne 29. 9. 2004 dovodil, že vlastníkem předmětných dokladů je žalovaná jako právní
nástupce zaniklé odborové organizace. Dospěl k závěru, že žalobce není
vlastníkem uvedených dokladů, proto nemá právo na jejich vydání.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalobce dovolání,
jehož přípustnost dovozoval podle obsahu dovolání z ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Namítal, že spolkové právo nezná institut transformace, a že jakákoli
transformace v sobě zahrnuje zánik staré a vznik nové právní entity, nelze tedy
dovodit, že nedošlo k zániku žalované. Podle dovolatele je právně irelevantní,
zda zánik základní odborové organizace byl spojen s právním nástupnictvím
nového subjektu či nikoli. Skutečnost, že základní organizace se stala
dobrovolně součástí organizační struktury odborového svazu nic nemění na tom,
že členy odborového svazu mohou být pouze fyzické osoby. Dále dovozoval, že mezi obligatorní obsahové náležitosti stanov sdružení, které
jsou uvedeny v ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb. nepatří ustanovení
týkající se práva na vystoupení ze sdružení ani práva na majetkové vypořádání. Právo kdykoli svobodně vystoupit ze sdružení je zakotveno v ustanovení § 3
odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. a povinnost provést majetkové vypořádání je
obsažena v ustanovení § 13 odst. 2 téhož zákona, kde je stanoveno velmi stručně
provedení majetkového vypořádání při zániku sdružení, a to bez ohledu na důvod
tohoto zániku. Dovolatel zdůrazňoval, že od povinnosti provést majetkové vypořádání při zániku
sdružení je třeba odlišit majetkové vypořádání při zániku členství. Pokud
stanovy sdružení neobsahují ustanovení týkající se povinnosti majetkového
vypořádání při zániku členství, pak takovou povinnost nelze dovodit z platných
předpisů sdružovacího práva. Tvrdil, že argument žalované, že vůlí členské
základní organizace bylo vystoupit ze žalobce, nikoli zánik této organizace, je
v rozporu se zněním stanov žalobce o možnosti přechodu základní organizace při
jejím zániku do jiné základní organizace téhož odborového svazu v rámci
transformace nebo o přechodu jejího majetku na odborový svaz při jejím zániku
bez transformace. V dovolání namítal, že není možno se odvolávat na záměr rozhodnutí členské
schůze, která nechtěla způsobit zánik právní subjektivity základní organizace,
nýbrž chtěla pouze, aby základní organizace vstoupila do jiného odborového
svazu. Dovolatel považoval za rozhodující to, co rozhodnutí členské schůze,
vzhledem k tehdy platné právní úpravě a stanovám, skutečně vyvolalo a nikoli
to, co měla vyvolat. Základní organizace tedy nezpochybnitelně zanikla
(ztratila svoji dosavadní subjektivitu). Členové původní základní organizace
odborového svazu pak založili jinou základní organizaci v rámci jiného
odborového svazu (s její vlastní novou právní subjektivitou). Připomenul, že
vydání účetních dokladů úzce souvisí s vlastnictvím majetku s tím, že příslušný
článek tehdy platných stanov zakotvil zásadu pro přechod majetku na žalobce při
zániku člena (odborové organizace).
Dovolatel shrnul, že úprava sdružovacího a shromažďovacího práva stojí na
principu odloučenosti od státu, na principu členské samosprávy, do níž stát
nesmí nijak zasahovat a na principu práva člena na soudní ochranu proti
rozhodnutí orgánu společnosti, které je v rozporu se zákonem nebo stanovami,
příp. jiným vnitřním předpisem. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího
soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009
(srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za níž jedná osoba s
právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §
240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek bez nařízení jednání
(§ 243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu
se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním
– zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný žalovanou v dovolání, tedy prověřením
správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí
projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní
předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45/).
Problematikou, kterou řešil odvolací soud v této věci, se dovolací soud
opakovaně zabýval. Odkazuje se v tomto směru na závěry rozsudku Nejvyššího
soudu sp. zn. 28 Cdo 1730/2010, podle nichž „posouzení toho, kdo má vlastnické
právo k předmětným účetním dokladům, závisí právě na tom, kdo je ve vztahu k
majetku, jehož se tyto účetní doklady týkají, právním nástupcem zaniklé
odborové organizace. Jestliže totiž zaniklá základní organizace měla v rámci
členství u žalobce právní subjektivitu, a byla tedy nositelem vlastnického
práva k dotčeným dokladům, a je-li žalovaná právním nástupcem téže zaniklé
základní organizace, pak je třeba zvažovat důvodnost žalobcovy žalobní žádosti
ve smyslu § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů. Pro vytvoření si závěru ohledně právního nástupnictví by
pak ale bylo též nebytné, aby odvolací soud zohlednil i judikaturu Nejvyššího
soudu týkající se výkladu stanov žalobce. Například ve svém rozsudku ze dne 21.
1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5099/2007 (dostupném na internetových stránkách
Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stanovy
žalobce ve svém čl. 33 bod 2 přiznávají základním organizacím limitovanou
právní subjektivitu. Podle tohoto ustanovení stanov žalobce základní organizace
mohou vlastním jménem nabývat práv a zavazovat se, a to jen v rozsahu daném
ústředním výborem odborového svazu. Jestliže tedy uvedená základní odborová
organizace mohla nabývat práva (tedy i práva vlastnická), může být žalovaná
vlastníkem dotčených účetních dokladů, pakliže by soud dospěl k závěru o jejím
právním nástupnictví po této zaniklé základní organizaci“.
Stejně tak lze odkázat na dřívější – shora zmíněné - rozhodnutí téhož soudu ze
dne 21. 1. 2009, sp. zn. 28 5099/2007, podle nichž „právo svobodně vystoupit z
občanského sdružení (§ 3 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.) je nutné přiznat i
základní organizaci s právní subjektivitou, sdružené do odborového svazu.
Stanovy svazu nemohou bránit tomuto právu tím, že předpokládají pouze "zánik"
základní organizace. Vystoupení základní organizace musí být spojeno s
vypořádáním se svazem.“
Shora zmíněné právní posouzení lze dnes již považovat za závěry konstatní
judikatury dovolacího soudu. Tak kupříkladu v rozhodnutí Nejvyššího soudu
(týkajícího se téhož subjektu, který v nynější věci vystupuje jako žalobce) ze
dne 9. 3. 2000 sp. zn. 28 Cdo 4638/2009, respektoval dovolací soud závěr, že
žalobce není právním nástupcem této organizace, když tato v rámci realizace
svého práva svobodně se sdružovat vystoupila ze žalobce a vstoupila do jiného
odborového svazu, a to včetně majetku, jenž byl v jejím vlastnictví (viz
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3716/2009).
Dovolací soud nemá důvod odchýlit se od zmíněných závěrů, jak byly shora
uvedeny. Dovolací soud tedy považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné a
dovolání za nedůvodné, a proto jej podle § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1
o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné výdaje nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. června 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu