28 Cdo 1417/2023-278
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. J., narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, identifikační číslo osoby 000 06 947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 1 313 690 Kč jako náhrady škody a peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 1/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2022, č. j. 13 Co 86/2022-203, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f o. s. ř.):
1. Shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 12. 2021, č. j. 13 C 1/2018-179, zrušen ve výroku II. v části o zaplacení 145 750 Kč a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, změněn co do částky 1 070 Kč tak, že je žalovaná tuto částku povinna zaplatit žalobci ve lhůtě do patnácti dnů od právní moci rozsudku, a potvrzen ve zbylém rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba ohledně zaplacení zbývajících 694 935 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil i ve výrocích III. a IV. (jimž bylo konstatováno porušení žalobcova práva na ochranu vlastnictví tam označenými rozhodnutími a zamítnuta žaloba na poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 455 137 Kč), tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 10 000 Kč; „jinak“ (co do částky 445 137 Kč) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (vše výrokem II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrokem III.).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu – potvrzující části výroku I. o zamítnutí žaloby do částky 264 000 Kč, výroku II. v rozsahu aprobujícím zamítnutí žaloby do částky 445 137 Kč a výroku III. o nákladech řízení – podal žalobce (dále také jen jako „dovolatel“) dovolání.
3. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání – v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, postrádá i určitě vymezený důvod dovolání a absence těchto (obligatorních) náležitostí dovolání představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
4. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
5. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
7. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konečně, má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
8. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.).
9. Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), či absence dovolacího důvodu, představují vady dovolání, které lze odstranit jen v průběhu trvání lhůty k dovolání a jejichž neodstranění brání pokračování v dovolacím řízení (k doplnění dovolání srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.).
10. K tomu dále srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015.
11. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázce obsahových náležitostí dovolání, resp. procesních důsledků vadného dovolání, srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
12. Příslušná pasáž dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením předpokladů přípustnosti dovolání, jestliže v ní dovolatel – ač již při podání dovolání obligatorně zastoupen advokátem – ve vztahu k této náležitosti dovolání toliko odkazuje (nadto nepřesně) na vícero kritérií přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (že „právní otázka dostatečného zadostiučinění při prokázané nemajetkové újmě bývá v praxi dovolacího soudu rozhodována jinak a dosud nebyla (jednoznačně) vyřešena a měla by být dovolacím soudem vyřešena jinak, než jak ji vyřešil soud odvolací“, dodávaje, že „dále je nyní už také v rozporu s judikaturou“), aniž by však z dovolání (posuzovaném potud i z obsahového hlediska) bylo patrno, jakou konkrétní otázku hmotného (nebo procesního) práva považuje dovolatel v rozhodovací praxi dovolacího soudu za dosud neřešenou, resp. která dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, tedy od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, případně kterou právní otázku má dovolatel za vyřešenou v rozporu s ustálenou judikaturou a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Současně z podaného dovolání nelze s určitostí dovodit, které právní posouzení (z vícero odvolacím soudem řešených právních otázek, jež byly určující pro rozhodnutí) pokládá dovolatel za nesprávné a v čem spatřuje nesprávnost tohoto posouzení.
13. Těžiště dovolání představuje pak spíše polemika se soudy učiněnými skutkovými zjištěními (na nichž následně odvolací soud staví své závěry právní), k níž Nejvyšší soud připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu znovu srovnej i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. Náležitosti dovolání zde nelze mít za splněné ani osamoceným (a nadto zjevně nepřípadným) odkazem dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3405/2010, jehož závěry – jde-li o problematiku ušlého zisku – se zde neuplatní, ve světle soudy učiněných zjištění a na nich stavěném závěru o absenci příčinné souvislosti mezi nezákonnou exekucí a skončením žalobcova pracovního poměru dohodou s jeho tehdejším zaměstnavatelem.
15. Žádná argumentace ve vztahu k obligatorním náležitostem dovolání není obsažena ani v žalobcem koncipovaném „dodatku k dovolání“ (ze dne 11. 4. 2023), v němž dovolatel vylíčil své osobní a rodinné poměry, nehledě na to, že jde o podání učiněné až po uplynutí lhůty k dovolání (srov. § 240 odst. 1, § 241b odst. 3 o. s. ř.).
16. Snad jen pro úplnost sluší se k dovolatelem líčeným okolnostem o příkoří pociťovaném nezákonnou exekucí odkázat na recentní rozhodovací praxi dovolacího soudu reprezentovanou např. i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 891/2020, jíž se odvolacím soudem vydané rozhodnutí nikterak neprotiví, plyne-li i z odkazovaného rozhodnutí, že je na poškozeném (povinném), aby prokázal, že nezákonně zahájené exekuční řízení vedlo též k zásahu do jeho přirozených práv a že mu vznikla s tím související nemajetková újma, kterou by pociťovala každá jiná osoba v jeho postavení.
17. Napadá-li pak dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k němu také žádnou argumentaci, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., neuvádí, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). Bezcenný je tak v dané souvislosti i odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 453/22 (jenž se týká použití § 142 odst. 3 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení ve sporu o konkrétní výši zadostiučinění za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci).
18. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2023
Mgr. Petr Kraus předseda senátu