28 Cdo 1422/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobců a) J. J., a b) V. J., zastoupených JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem v
Ústí nad Labem, Masarykova 43, za vedlejší účasti na straně žalující: Ing. R.
A., proti žalovanému P. R., zastoupenému JUDr. Rostislavem Sochorem, advokátem
v Ústí nad Labem, Klíšská 18, o zaplacení 360.000,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 374/93, o dovolání žalobců
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 7. 2010, č. j. 14 Co
319/2010-179, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem shora označeným byl ve
výroku I. (bod a/) potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne
18. 6. 2009, č. j. 11 C 374/93-138, a to mimo jiné ve výroku II., kterým byla
zamítnuta žaloba ohledně úroku z prodlení z částky 360.000,- Kč ve výši 3 % p.
a. od 23. 4. 1993 do 15. 7. 1994 a též co do úroku z prodlení ve výši 17 % p.
a. od 16. 7. 1994 do 6. 3. 2007. Soud prvního stupně žalobě vyhověl potud, že
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům 360.000,- Kč s ročním úrokem z
prodlení z této částky od 7. 3. 2007 do zaplacení, a to do tří dnů od právní
moci jeho rozhodnutí. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech řízení
před soudem prvního stupně (měnící část výroku I. – bod b/) a o nákladech
odvolacího řízení (výrok II.) tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu
právo.
Předmětem řízení byla žaloba o zaplacení částky 360.000,- Kč s
příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení z neplatného právního úkonu. V
řízení bylo zjištěno, že žalobci s žalovaným uzavřeli dne 17. 8. 1992 kupní
smlouvu, jejímž předmětem byl osobní automobil zn. Opel Vectra; za ten pak
žalovanému uhradili kupní cenu ve výši 360.000,- Kč. Následně žalobci vozidlo
prodali obchodní společnosti OLFIN – Teplice s. r. o. za kupní cenu 390.000,-
Kč, která na nich také byla ze strany této právnické osoby (a posléze jejího
právního nástupce Ing. R. A. – nynějšího vedlejšího účastníka na straně
žalující) vymáhána v řízení vedeném u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn.
11 C 390/94. Důvodem pro uplatnění těchto nároků byla skutečnost, že zmíněný
automobil byl předmětem majetkové trestné činnosti a žalovaný se tedy nestal
jeho vlastníkem. Předmětná kupní smlouva ze dne 17. 8. 1992 (jakož i následná
ujednání) byla z řečeného důvodu shledána absolutně neplatnou.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že na
straně žalovaného došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení z absolutně neplatného
právního úkonu (§ 451 odst. 1, 2 obč. zák.); žalovanému byla proto uložena
povinnost tento majetkový prospěch vydat – vrátit žalobcům jimi vyplacenou
kupní cenu vozidla ve výši 360.000,- Kč. Ohledně uplatněného nároku na přiznání
příslušenství ve formě úroků z prodlení z této částky pak nižší instance
uzavřely, že jej lze důvodně požadovat pouze za období od 7. 3. 2007 do
zaplacení, poněvadž až dne 6. 3. 2007 se žalovaný ze spisu Okresního soudu v
Teplicích sp. zn. 11 C 390/94 prokazatelně dozvěděl o právních vadách uzavřené
kupní smlouvy, jež způsobily její neplatnost. Výkon práva spočívající ve
využití zákonného institutu prodlení se splněním dluhu za období do tohoto data
by tedy byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu – do části potvrzujícího výroku I. o
nepřiznání úroků z prodlení před 7. 3. 2007 a proti jeho nákladovým výrokům –
podali žalobci dovolání. Dovodili přípustnost dovolání předně pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku ve věci samé; přípustnost proti měnící části
výroku I. tohoto rozsudku, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně, pak odůvodnili ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. Jako důvod dovolání označili nesprávné právní posouzení věci. V rámci
vylíčení dovolacího důvodu tvrdili, že nižší instance dospěly k nesprávnému
závěru, jestliže žalobcům nepřiznaly úrok z prodlení z předmětné částky
360.000,- Kč od 23. 4. 1993 do 6. 3. 2007. Rozhodující pro počátek prodlení
žalovaného bylo podle názoru žalobců to, kdy byl žalovaný vyzván k zaplacení,
resp. k vrácení kupní ceny. Subjektivní vědomost o skutečnosti způsobující
neplatnost kupní smlouvy získal žalovaný již tehdy, dozvěděl-li se, že
předmětný automobil byl vydán pro potřeby trestního řízení (ze zprávy Bavorské
hraniční policie plyne, že vozidlo bylo zadrženo dne 9. 2. 1993). Žalovaný se
měl sám přesvědčit o existenci vlastnického práva k předmětu koupě, nese proto
odpovědnost za neplatnost uzavřené smlouvy. Výkon práva ze strany žalobců tak
není v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelé proto žádali, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně –
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Trval na svých dosavadních
tvrzeních, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolací soud
dovolání žalobců odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci
dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (v
části též podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) a dovolací důvod byl uplatněn
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní
posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
K námitce dovolatelů ohledně neexistence rozporu uplatněné výše úroků z
prodlení s dobrými mravy je v první řadě nutno připomenout, že otázce rozporu s
dobrými mravy nelze zpravidla přiznat zásadní právní význam, neboť její
posouzení se odvíjí od jedinečných okolností každého případu. Přezkum této
otázky tak postrádá potřebný judikatorní přesah pro shledání zásadního právního
významu napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, dále usnesení téhož soudu ze dne 11. 11.
2009, sp. zn. 28 Cdo 2860/2009, aj.).
Dovolací soud kromě toho zdůrazňuje, že ačkoli využití institutu úroku z
prodlení nelze v zásadě považovat za výkon práva, který by byl v rozporu s
dobrými mravy, uvedené neplatí bezvýjimečně. Nejvyšší soud ve svých
rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99,
nebo rozsudek ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1298/2008, a další)
konstatoval, že při posouzení rozporu výkonu práva – spočívajícího v požadavku
na úhradu úroků z prodlení – s dobrými mravy je třeba dbát především jeho
účelu, kterým je zejména zajištění pohledávky poskytnutím ochrany věřiteli
působením hrozbou zvyšujícího se dluhu na dlužníka a sankcionování dlužníka za
porušení povinnosti splnit dluh řádně a včas. Odepřít ochranu práva věřitele je
pak možné pouze tehdy, pokud by nárok na úrok z prodlení tato hlediska
přehlížel, především jestliže by nevycházel ze smyslu institutu prodlení.
Z řízení vyplynulo, že žalobci navrhované rozhodnutí o přiznání úroků z
prodlení za období do 6. 3. 2007 by rozpor s dobrými mravy vykazovalo. Z obsahu
spisu je patrno, že žalovaný byl ochoten svůj závazek vzniklý z bezdůvodného
obohacení (vrácení kupní ceny vozidla ve výši 360.000,- Kč) vůči žalobcům
splnit. Pro tento účel ovšem požadoval, aby bylo s patřičnou jistotou
prokázáno, že předmětný automobil byl odcizen a že se tedy žalovaný v minulosti
nestal po právu jeho vlastníkem. Až dne 6. 3. 2007, kdy byl žalovaný obeznámen
s výsledkem řízení vedeného proti žalobcům u Okresního soudu v Teplicích pod
sp. zn. 11 C 390/94 (do jehož pravomocného skončení bylo řízení u soudu prvního
stupně přerušeno), se prokazatelně dozvěděl o právních vadách vedoucích k
absolutní neplatnosti uzavřené kupní smlouvy. Nutno je rovněž přikládat zřetel
k tomu, že žalobci v označeném řízení oprávněnost pohledávky obchodní
společnosti OLFIN – Teplice s. r. o. a posléze jejího právního nástupce Ing.
Roberta Antoše sami sporovali a předmětnou částku nynějšímu vedlejšímu
účastníku (bez současné platby úroků z prodlení) uhradili až dne 6. 6. 2006,
což navíc žalovanému nijak nedoložili. Teprve po možnosti nahlédnout dne 6. 3.
2007 prostřednictvím svého právního zástupce do spisu Okresního soudu v
Teplicích (sp. zn. 11 C 390/94) mohl žalovaný nabýt prokazatelně odůvodněnou
vědomost o tom, že je smlouva uzavřená mezi ním a žalobci dne 17. 8. 1992
absolutně neplatná. Přiznání úroků z prodlení do tohoto data by tedy odporovalo
dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.
Zbývá dodat, že pokud dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., nelze samostatně přezkoumávat tu jeho část, která směřuje do
výroku či výroků odvolacího soudu o nákladech řízení (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000) – zde se nejedná
o „věc samu“.
Ze shora vyslovených důvodů proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobců pro nedostatek zásadního
právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.
Žalobci nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů
vynaložených žalovaným na vyjádření k dovolání použil dovolací soud ve smyslu §
243b odst. 5 a § 224 odst. 1 o. s. ř. ustanovení § 150 téhož předpisu o
možnosti nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku, a to
vzhledem k povaze projednávané právní věci a s ohledem na obsah tohoto
vyjádření, z převažující části rekapitulujícího procesní vyjádření žalovaného
učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. března 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu