28 Cdo 1482/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobkyně EURO DŮLNÍ HKO s.r.o., IČ: 60465077, se sídlem v Praze 2, Šafaříkova
371/22, zastoupené JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Šafaříkova 371/22, proti žalované České republice – Ministerstvu životního
prostředí se sídlem v Praze 10, Vršovická 65, o zaplacení 537.300,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C
285/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
15. listopadu 2011, č. j. 14 Co 257/2009-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zaplatit jí částku 537.300,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovaná částka podle žalobkyně odpovídá
škodě, která jí vznikla nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Žalobkyně uvedla, že
jí rozhodnutím Ministerstva hospodářství ze dne 19. 7. 1995, č. j. 203151/95-73, byly povoleny geologické práce pro vyhledávání a průzkum ložiska
vyhrazeného nerostu zlato a nerosty, z nichž je možno vyrábět kovy, a to v
průzkumném území Kašperské Hory - okolí. Na základě tohoto pravomocného
rozhodnutí žalobkyně zaplatila v letech 1995 - 1998 v souladu s ustanoveními
zákona č. 62/1988 Sb., o geologických pracích a o Českém geologickém úřadu,
jednotlivým obcím v průzkumném území na poplatcích z průzkumného území celkem
částku 853.790,- Kč. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1998, č. j. 5 A 40/96-80, bylo zrušeno rozhodnutí ministra hospodářství, jímž byl jako
nepřípustný zamítnut rozklad města Kašperské Hory proti výše zmíněnému
rozhodnutí Ministerstva hospodářství ze dne 19. 7. 1995, věc byla vrácena
Ministerstvu životního prostředí (do jehož agendy věc přešla), jež poté zrušilo
rozhodnutí Ministerstva hospodářství a věc vrátilo správnímu orgánu prvního
stupně. Tento orgán však od vrácení věci (tj. od 15. 6. 1998) až do okamžiku
podání žaloby neučinil ve věci žádný úkon. S nečinností tohoto orgánu
představující nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. spojuje
žalobkyně vznik škody odpovídající poplatkům, jež na základě původního
rozhodnutí o stanovení průzkumného území platila v souladu se zákonem č. 62/1988 Sb. obcím v tomto území. Obvodní soud konstatoval, že ač by v
nečinnosti správního orgánu bylo možno spatřovat nesprávný úřední postup, není
dána příčinná souvislost mezi ním a tvrzenou škodou vymezenou jako úhrady obcím
v průzkumném území Kašperské Hory v letech 1995 – 1998, jež nebyly po zrušení
předmětného rozhodnutí Ministerstva hospodářství k výzvě žalobkyně vráceny. Soud se dále ztotožnil s názorem vysloveným v obdobném sporu Městským soudem v
Praze v usnesení ze dne 11. 3. 2005, č. j. 51 Co 14,15/2005-184, dle nějž
nebylo-li rozhodnutí Ministerstva hospodářství, na jehož základě měla žalobkyně
obcím úhrady platit, obcím řádně doručeno, nevznikla žalobkyni vůbec povinnost
obcím platit poplatky, neboť k tomu by mohlo dojít jen na základě platného,
tedy pravomocného, rozhodnutí řádně doručeného všem osobám, jež mají být
účastníky řízení. Provedenými platbami tak došlo ke vzniku bezdůvodného
obohacení na straně obcí, jež měly tudíž povinnost je vydat žalobkyni. Očekávané rozhodnutí by na tuto povinnost nemělo žádný vliv, neboť by se
jednalo o zcela jiné rozhodnutí a teprve až od jeho právní moci by žalobkyni
vznikla povinnost úhrady obcím zaplatit. S ohledem na uvedené soud žalobu jako
nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž
je rozsudkem ze dne 25. 9. 2009, č. j. 14 Co 257/2009-48, potvrdil (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud poté, co doplnil
dokazování, vyslovil svůj souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že v daném
případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nečinnosti
státního orgánu, nebyly však naplněny další předpoklady vzniku odpovědnosti
státu za škodu spočívající ve vzniku škody a v příčinné souvislosti mezi
tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem. Došlo-li ke zrušení původního
správního rozhodnutí, odpadl důvod, na základě nějž platila žalobkyně obcím
poplatky za průzkum na jejich území. Rozhodnutí ministerstva žádnou konkrétní
platební povinnost žalobkyni neukládalo, a bylo-li dalším rozhodnutím zrušeno,
nemohou zaplacené poplatky představovat škodu vzniklou v příčinné souvislosti s
nevydáním dalšího nového rozhodnutí o povolení průzkumných prací. Škoda přitom
není představována ničím jiným než zaplacenými poplatky, na něž však po zrušení
správního rozhodnutí z roku 1995 neměly obce alespoň zčásti nárok, proto je
měly žalobkyni vrátit obce, a nikoliv stát. Odvolací soud dále uvedl, že
opodstatněné nemůže být ani odvolací tvrzení žalobkyně, že se domáhá náhrady
škody i z nezákonného rozhodnutí, neboť dle ustálené judikatury je žaloba proti
státu z nezákonného rozhodnutí vyloučena tam, kde řízení doposud neskončilo
konečným rozhodnutím ve věci, přičemž posuzované řízení stále probíhá, a dále
proto, že nový nárok, jímž tento požadavek je, nelze uplatňovat až v odvolacím
řízení. Tyto úvahy vedly odvolací soud k potvrzení rozhodnutí soudu prvního
stupně. Na základě žalobkyní podaného dovolání přezkoumal uvedené rozhodnutí odvolacího
soudu Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo
1110/2010, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud
předně usměrnil právní náhled odvolacího soudu potud, že umožňovala-li skutková
tvrzení žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně na uplatňovaný nárok
pohlížet jako na nárok z odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí, není důvod,
zdůraznila-li žalobkyně tuto možnou právní kvalifikaci až v odvolacím řízení,
pokládat takto vymezený nárok za nárok nově uplatněný až v odvolacím řízení. Nejvyšší soud dále konstatoval, že v daném případě, kdy rozhodnutí správního
orgánu konstituovalo určitý právní stav, jenž přetrval až do doby, než bylo
toto rozhodnutí zrušeno, a předmětem dalšího řízení pak má být zvážení
opětovného nastolení tohoto stavu, nelze vyloučit, že již před konečným
rozhodnutím v následném řízení bude možno zvažovat vznik škody způsobené
původním nezákonným rozhodnutím. Podotkl rovněž, že s ohledem na datum vydání
rozhodnutí, předcházející účinnost zákona č. 82/1998 Sb., by bylo třeba
případnou odpovědnost žalované za nezákonné rozhodnutí zvažovat v intencích
zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu
státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.
Nejvyšší soud dále přitakal
námitce dovolatelky, dle níž není možno vyloučit odpovědnost státu za škodu s
odvoláním na povinnost obcí vydat bezdůvodné obohacení vzniklé na jejich straně
inkasováním poplatků od žalobkyně, neboť povaha rozhodnutí Ministerstva
hospodářství, jímž byly podle § 4, § 4a a § 4b zákona č. 62/1988 Sb., o
geologických pracích, na žádost povoleny geologické práce pro vyhledávání a
průzkum ložiska vyhrazeného nerostu, vylučuje opodstatněnost závěru odvolacího
soudu, že zrušením tohoto rozhodnutí došlo k odpadnutí právního důvodu, na
základě nějž byly obcím v tomto území hrazeny poplatky za oprávnění provádět
ložiskový průzkum. Předmětné rozhodnutí konstituovalo žalobkyni povinnost
platit daným obcím poplatky za oprávnění provádět ložiskový průzkum a těmto
obcím vzniklo tomu odpovídající právo požadovat zmíněné poplatky. Obce tudíž
tyto poplatky přijaly na základě řádného právního titulu, k jehož odpadnutí
došlo až od okamžiku právní moci zrušujícího rozhodnutí. Vznik bezdůvodného
obohacení na straně obcí by bylo možno zvažovat pouze, byly-li by poplatky
placeny i v období po právní moci zrušujícího rozsudku. Předestřené nedostatky
v právních úvahách odvolacího soudu tedy Nejvyšší soud vedly ke zrušení
uvedeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Následně vyneseným rozsudkem ze dne 15. 11. 2011, č. j. 14 Co 257/2009-85,
Městský soud v Praze opětovně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Datum vydání zrušeného rozhodnutí, z nějž
byla dovozována odpovědnost státu za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím, tj. 19. 7. 1995, soud vedlo k tomu, že v souladu s přechodným ustanovením § 36
zákona č. 82/1998 Sb. takto vymezený nárok žalobkyně posoudil dle § 2 a § 3
zákona č. 58/1969 Sb. Zdůraznil, že skutečnost, že žalobkyně sama nepodala
proti rozhodnutí, jímž bylo její žádosti o povolení průzkumu vyhověno, opravný
prostředek, ji nebrání v tom, aby se domáhala náhrady škody způsobené tímto
později zrušeným nezákonným rozhodnutím. Odmítl dále názor žalované i závěr
soudu prvního stupně, že by chybné vyznačení právní moci na rozhodnutí mohlo
jít k tíži žalobkyně v dobré víře řádně plnící své zákonné povinnosti. Konstatoval však, že v daném případě není naplněna podmínka způsobení vzniku
škody nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí, jímž byl žalobkyni povolen geologický
průzkum vymezeného území, bylo konstitutivní povahy a až do doby svého zrušení
opravňovalo žalobkyni k průzkumu, současně pak stanovilo žalobkyni povinnost
platit obcím poplatky. Obce tedy za tuto dobu nabyly poplatky zaplacené
žalobkyní na základě řádného titulu, jenž současně svědčil i žalobkyni. Měla-li
žalobkyně právo průzkumu, jež jí nebylo zpětně odejmuto, nemohla být zrušujícím
rozhodnutím poškozena, a na její straně nemohlo dojít ke vzniku majetkové újmy
odškodnitelné v rámci náhrady škody. Z opatrnosti se odvolací soud zabýval
žalovanou vznesenou námitkou promlčení, jíž posoudil podle ustanovení § 22
zákona č. 58/1969 Sb. Žalobkyně nepochybně věděla o vzniku škody již ke dni 6. 6.
2001, tedy v době podání žaloby v obdobné věci vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 55/2001. Současně musela vědět i o tom, kdo za ni
odpovídá. Objektivní desetiletá promlčecí doba začala přitom žalobkyni plynout
od doručení nezákonného rozhodnutí v červenci 1995, její běh se přerušil pouze
po dobu vyřizování žádosti ze strany žalované od 10. 5. do 16. 11. 1999 a
skončil dne 10. 11. 2005. Byla-li tedy žaloba podána dne 21. 6. 2006, je
zjevné, že k tomuto dni již došlo k uplynutí subjektivní tříleté i objektivní
desetileté promlčecí doby, a již z tohoto důvodu by nebylo možné žalobě
vyhovět. Námitku promlčení přitom není důvodu pokládat za odporující dobrým
mravům, jelikož v dané věci se žalovaná nechovala tak, že by na straně
potenciálně oprávněné osoby mohl vzniknout důvodný předpoklad dobrovolného
poskytnutí požadovaného plnění, a naopak se od počátku bránila proti tomu, že
by měla být odpovědna za údajnou škodu žalobkyně. Tvrzený nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem pak soud
posoudil dle zákona č. 82/1998 Sb., neboť nesprávný úřední postup je spatřován
v nečinnosti správního orgánu, jež nastala nejdříve po zrušení rozhodnutí dne
15. 6. 1998, tj. již za účinnosti zákona č. 82/1998 Sb. Tvrdí-li žalobkyně, že
jí škoda vznikla zaplacením poplatkům obcím za povolení provádět průzkum před
zrušením rozhodnutí, to znamená před tvrzenou nečinností správních orgánů,
nemohla jí tedy takto vzniknout škoda a ani není dána příčinná souvislost mezi
nečinností a údajnou škodou. S ohledem na uvedené proto odvolací soud
rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost,
po obsáhlé rekapitulaci předchozího rozsudku odvolacího soudu, rozsudku
dovolacího soudu a napadeného rozsudku odvolacího soudu, označila za danou
ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodnosti pak odkázala na
ustanovení § 241a o. s. ř. a uvedla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Dovolatelka připomněla průběh událostí předcházející
podání žaloby, jakož i pro ni příznivé závěry, k nimž dospěly soudy obou
nižších stupňů v obdobné věci. Vyslovila dále přesvědčení, že v daném případě
bylo zjištěno, že škoda byla způsobena jednak nezákonným správním rozhodnutím,
jednak nesprávným úředním postupem. Pokud by stát nevydal nezákonné rozhodnutí,
které by nebylo zrušeno, a následně by vydal rozhodnutí ve věci v přiměřené
lhůtě, nevznikla by žalobkyni škoda ve výši zaplacených poplatků z průzkumného
území. Dovozuje-li odvolací soud, že žalobkyni vlastně žádná škoda nevznikla,
opomíjí, že šlo o poplatky z průzkumného území vázané na lhůtu a na existenci
právního důvodu pro jejich placení. Jestliže zpětně právní důvod pro jejich
placení zanikl v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím státu, nelze
jistě říci, že žalobkyně po právu platila a konzumoval právo na základě
nezákonného rozhodnutí. V řízení bylo navíc prokázáno, že žalobkyně nemohla v
důsledku povědomí správních orgánů a obcí o probíhajícím řízení o neplatnost
povolení vlastně ani žádné zkoumání vykonávat, a jen se připravovala (mimo
dotčené území) na to, až tuto činnost bude moci zahájit. Na podporu svého
tvrzení o existenci příčinné souvislosti dovolatelka odkázala na nález
Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05. Dovolatelka míní, že
pokud po zrušení nezákonného rozhodnutí stát nekonal, existují zde dvě
okolnosti zakládající příčinnou souvislost se vznikem škody. Žalobkyně nesporně
vynaložila konkrétní náklady (poplatky obcím) a neobdržela za tyto poplatky
právo zkoumat konkrétní průzkumné území, či jí toto právo bylo odejmuto. Legitimně očekávala a stále očekává, že tyto marně vynaložené náklady obdrží
zpět alespoň v průběhu řízení o nové stanovení průzkumného území, to se však
doposud nestalo. Dle názorů soudů by žalobkyně mohla obdržet náhradu škody od
okamžiku, kdy by stát konečně rozhodl ve věci. Nebylo-li však rozhodnutí dosud
vydáno, není v souladu s hmotným právem, aby okolností vylučující odpovědnost
škůdce za nezákonné rozhodnutí bylo další nezákonné chování škůdce. V daném
případě je přitom zřejmé, že stát rozhodnout nehodlá. Nemravné jednání státu je
tak nepostižitelné, byť stát svým jednáním způsobil škodu. Dovolatelka se
domnívá, že by judikatura měla být změněna v tom smyslu, že „může být přiznána
i náhrada škody z nesprávného úředního postupu i v situaci, kdy není vydáno
konečné rozhodnutí ve věci, a to kdykoliv v době do jeho vydání.“ Svou
argumentaci dovolatelka dále doplnila obsáhlou citací nálezu Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 124/03.
Dovolatelka dále odmítla, že by objektivní desetiletá promlčecí doba mohla
běžet od doručení nezákonného rozhodnutí v červenci 1995. V době doručení
nezákonného rozhodnutí v červenci 1995 na ně bylo třeba pohlížet jako na
zákonné, teprve až po jeho zrušení lze vůbec uvažovat o začátku nějaké lhůty z
hlediska promlčení. Od rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 15. 6. 1998, jímž bylo původní rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena správnímu orgánu
prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, do dne podání dovolání správní
orgán nekonal. Subjektivní promlčecí doba pak dle dovolatelky nemohla vůbec
začít běžet vzhledem k tomu, že nebylo vydáno následné rozhodnutí ve věci. Okamžik, od kterého by bylo jasné, že dovolatelka nemůže provádět geologické
práce, a od kterého by bylo možno stanovit běh subjektivní doby, doposud
neexistuje. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatelka završila
návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatněnost námitek
dovolatelky a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, nebude-li odmítnuto jako
nedůvodné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek
odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím
poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl
odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu
přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. V daném případě však rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné ve
smyslu citovaného ustanovení pokládat nelze. Úvahy odvolacího soudu vyslovené k
otázce vzniku škodu lze pokládat za zcela souladné se zákonem i závěry
naznačenými v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu. Má-li dovolatelka za to,
že v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí, jímž jí byly povoleny geologické
práce pro vyhledávání a průzkum vyhrazeného nerostu, jí vznikla škoda ve výši
poplatků z průzkumného území, jež zaplatila na účty jednotlivým obcím,
přehlíží, že tyto poplatky jsou v souladu s dikcí zákona č. 62/1988 Sb., o
geologických pracích, nedílně spjaty s vydáním povolení.
Po dobu existence
povolení (respektive pravomocného rozhodnutí, jímž bylo povolení uděleno),
které v daném případě přetrvalo až do jeho zrušení dne 15. 6. 1998, dovolatelce
svědčilo právo realizovat činnosti tímto rozhodnutím umožněné a současně ji
tížila i tomu odpovídající povinnost platit poplatky obcím, v jejichž katastru
se průzkumné území nachází. Třebaže bylo pro nezákonnost toto rozhodnutí
později soudně zrušeno, nic to nemění na tom, že po dobu trvání jeho účinků zde
byl konstituován určitý stav práv a povinností dotčených osob, mezi něž patřila
i povinnost žalobkyně platit zmiňované poplatky. Tento stav byl ukončen až
rozhodnutím, jímž bylo „rozhodnutí o povolení“ zrušeno, aniž by však dané
rušící rozhodnutí mohlo měnit stav již dříve nastalý. Dovolatelka se tedy mýlí,
uvádí-li, že za zaplacené poplatky neobdržela právo zkoumat konkrétní průzkumné
území. Hovoří-li pak o odnětí tohoto práva, pak k tomu došlo až pro období po
vydání zrušujícího rozhodnutí, za něž v souladu se skutkovými zjištěními soudů
nižších stupňů již poplatky neplatila. Tvrdí-li dále, že nemohla v důsledku
probíhajícího řízení provádět patřičné zkoumání, pak je třeba uvést, že takový
závěr není ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jimiž je dovolací soud
při řešení otázky přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán, dovoditelný. Je však možno podotknout, že váže-li zákon č. 62/1988 Sb. povinnost hradit poplatky na vydání povolení pro vyhledávání a průzkum ložisek,
a nikoliv na faktické provádění průzkumu, pak by ani tato okolnost nebyla
důvodem odklánět se od předestřených závěrů, neboť zákon zjevně předpokládá, že
riziko nastalých okolností bránících faktické realizaci povolené činnosti má
spočívat na bedrech osoby, jíž byl průzkum povolen. Ze způsobu, jakým je určitá
oblast zákonodárcem upravena, třebaže se může konkrétní osobě jevit příliš
přísný v dopadech do její právní sféry, přitom nelze dovozovat odpovědnost
státu za škodu případně této osobě vzniklou. Za dané situace tak není důvodu
cokoliv vytýkat závěru odvolacího soudu, dle nějž nezákonné rozhodnutí o
povolení geologických prací nemohlo dát vzniknout škodě spočívající v
poplatcích placených obcím na jeho základě. Pro odlišnost řešené problematiky
přitom není prostoru k uplatnění závěrů obsažených v dovolatelkou zmiňovaném
nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05. Obstojí-li rozhodnutí odvolacího soudu ohledně tvrzeného nároku na náhradu
škody způsobené nezákonným rozhodnutím již s poukazem na předestřené, pak na
zásadní význam rozhodnutí nelze usuzovat ani z námitek dovolatele týkajících se
posouzení promlčení práva, neboť jejich posouzení se nikterak nemůže projevit
ve výsledném rozhodnutí o věci. Nejvyšší soud opakovaně připomněl, že otázku,
jejíž zodpovězení by se nikterak nemohlo projevit ve výsledném rozhodnutí o
předmětu sporu, nelze pokládat za zásadně právně významnou ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn.
2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 27, sešit 4/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5153/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004). Nad rámec uvedeného lze podotknout, že
posouzení běhu promlčecích dob odvolacím soudem zcela odpovídá dikci ustanovení
§ 22 zákona č. 58/1969 Sb. i jeho výkladu v dosavadní judikatuře Nejvyššího
soudu, jenž zdůraznil, že počátek promlčecí doby je obecně (objektivně) určen
ustanovením § 22 odst. 2 citovaného zákona, podle něhož se toto právo promlčí
nejpozději za deset let ode dne, kdy bylo poškozenému doručeno (oznámeno)
nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda. Takto určený počátek je
vymezen objektivně, nezávisle na poškozeném. Objektivní promlčecí doba pro
uplatnění nároku na náhradu škody zde tak činí 10 let. Pro počátek běhu této
lhůty není významné, kdy se poškozený o nezákonnosti rozhodnutí dozvěděl,
případně zda byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala; rozhodující
z tohoto hlediska je pouze skutečnost, kdy - nezávisle na úrovni vědomí
(znalostí) oprávněného účastníka odpovědnostního vztahu - došlo k vydání a
především doručení rozhodnutí, které bylo příčinou vzniku škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3266/2008). Byla-li projednávaná žaloba podána dne 21. 6. 2006 a rozhodnutí, z něhož je
nárok dovozován, bylo doručeno v červenci 1995 (aniž by byly tvrzeny nějaké
nepřiměřené průtahy při jeho doručování žalobkyni), je patrné, že došlo k
uplynutí objektivní promlčecí doby. Uvádí-li dále dovolatelka, že subjektivní
promlčecí doba vůbec nemohla začít běžet, jelikož nebylo vydáno následné
rozhodnutí ve věci, a ještě tedy nenastal okamžik, od nějž by bylo jasné, že
dovolatelka nemůže provádět geologické práce, v podstatě tím popírá své tvrzení
o vzniku škody přímo v důsledku zrušení rozhodnutí o povolení geologických
prací, aniž by však tímto jakkoliv relativizovala správnost závěrů odvolacího
soudu učiněných k otázce subjektivní promlčecí doby. Označila-li dále dovolatelka za nemravné jednání státu, jež doposud nevydal
nové rozhodnutí, pak je možno připomenout, že právní řád poskytuje prostředky,
jež byly zmíněny již v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
1110/2010, ke zjednání nápravy v případě nečinnosti orgánů veřejné správy. Třebaže by v nečinnosti příslušných orgánů bylo možno spatřovat nesprávný
úřední postup, nelze z ní, a to ani ve spojení s jí předcházejícím nezákonným
rozhodnutím, dovozovat vznik odpovědnosti státu za škodu, není-li současně
naplněn předpoklad vzniku škody takto vymezené v příčinné souvislosti s
nezákonným rozhodnutím (jak bylo rozebráno výše) a nesprávným úředním postupem
(proti tomuto závěru odvolacího soudu ostatně dovolatelka svými argumenty ani
nikterak nebrojí). Dovolatelkou citovaný nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I.
ÚS 312/05, rozebírající problematiku příčinné souvislosti pak
opět nelze pokládat za jakkoliv popírající správnost závěrů odvolacího soudu
(ani dovolatelka sama přitom nevysvětluje, jak by měly být uvedené závěry
Ústavního soudu vztaženy k nyní projednávané věci). K výtce dovolatelky, že dle názorů soudů by obdržela náhradu škody od okamžiku,
kdy by stát konečně rozhodl ve věci, lze podotknout, že tento závěr v napadeném
rozhodnutí odvolacího soudu vysloven není. Je rovněž možno připomenout, že k
problematice odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím v
případě, kdy řízení po zrušení rozhodnutí pokračuje a má být vydáno nové
rozhodnutí, se Nejvyšší soud vyjadřoval již ve svém předchozím rozhodnutí v
této věci. Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat
zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné
odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě
právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.