28 Cdo 1619/2024-162
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně SPEEDDRILL, s.r.o., IČO 267 45 704, se sídlem v Jesenici – Osnice, Okružní 690, zastoupené Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem v Praze 7, Komunardů 1091/36, proti žalovanému Vodohospodářskému sdružení obcí západních Čech, IČO 477 00 521, se sídlem v Karlových Varech – Doubí, Studentská 328/64, o 2.736.690 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 430/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. února 2024, č. j. 10 Co 27/2024-138, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně se podanou žalobou domáhala náhrady škody, kterou jí měl žalovaný způsobit porušením smluvně sjednané povinnosti předat žalobkyni před podpisem smlouvy o dílo pravomocné územní rozhodnutí nebo územní souhlas a pravomocné stavební povolení nebo souhlas s provedením ohlášené stavby. Žalobkyně tak byla v době od předpokládaného termínu zahájení prací v měsíci březnu 2018 organizačně i technicky připravená k provádění díla dle smlouvy, a to až do 11.
11. 2019, kdy žalovaný od smlouvy odstoupil. Způsobenou škodu žalobkyně po opakované změně a doplnění žalobních tvrzení kvalifikovala částečně jako skutečnou škodu spočívající ve vynaložení prostředků na pronájem vrtacího stroje v období od 1. 1. 2019 do 11. 11. 2019 a zčásti za období od 1. 3. 2018 do 31. 12. 2018 jako ušlý zisk. Soud prvního stupně se předně zabýval vznesenou námitkou promlčení, načež uzavřel, že se žalobkyně nejpozději dne 16. 11. 2018 dozvěděla o porušení shora vylíčené povinnosti žalovaného, z něhož dovozuje jeho odpovědnost za škodu ve formě ušlého zisku, která jí měla být tímto porušením způsobena.
Žalobu však podala až 10. 11. 2022, a její právo je v této části promlčeno. Co se týče práva na náhradu skutečné škody z titulu uhrazeného nájemného za období od 1. 1. 2019 do 11. 11. 2019, bylo žalobkyní uplatněno až v důsledku změny žalobních tvrzení v podání ze dne 10. 3. 2023, pročež rovněž došlo k jeho promlčení.
2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 2. 2024, č. j. 10 Co 27/2024-138, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, částečně se ztotožnil i s jeho právními závěry. Zdůraznil, že žalobkyně teprve v podání ze dne 10. 3. 2023 vymezila požadovaný nárok na náhradu škody jako ušlý zisk za období roku 2018 a jako skutečnou škodu odpovídající uhrazenému nájemnému za období roku 2019. V daném případě se tedy jednalo o změnu žaloby ve smyslu § 95 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť předmětné nároky na náhradu škody ve formě ušlého zisku i skutečné škody vyplývají z rozdílného skutkového základu, a jsou odlišné od nároku, který žalobkyně uplatnila v podané žalobě, byť všechny uvedené nároky odvozovala ze stejného tvrzeného porušení smluvní povinnosti na straně žalovaného. Oba nyní řešené nároky byly tedy uplatněny po uplynutí tříleté subjektivní promlčení lhůty, a žalovaný jako dlužník, který promlčení namítl, není povinen plnit.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni brojí žalobkyně dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či pro otázku, jež v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Předně nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů považující podání dovolatelky ze dne 10. 3. 2023 za změnu žaloby, neboť řečeným podáním nezměnila výši uplatněného nároku ani skutek, na jehož základě nárok uplatňuje, a tedy nedošlo ke změně ve vylíčení rozhodujících skutečností. V daném případě jde pouze o doplnění a upřesnění žaloby, a ne o její změnu ve smyslu § 95 o. s. ř., jejíž shledání by bylo v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyjádřenou např. usnesením ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 175/2023. Dále se dovolatelka domnívá, že soudy nesprávně stanovily počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, a odchýlily se tím od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1517/2022. Závěrem se táže, zda nárok na náhradu škody způsobené porušením smluvní povinnosti lze uplatnit v situaci, v níž smlouva stále trvá, a poškozený je připraven své závazky splnit. Daná otázka přitom nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena.
4. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni, jakož i rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. K dovolání se vyjádřil žalovaný, jenž se ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalobkyně však nelze shledat přípustným.
10. V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že náležitosti návrhu na zahájení řízení (žaloby) jsou uvedeny v § 79 odst. 1 o. s. ř., kde se mimo jiné stanoví, že v žalobě je nutno vylíčit rozhodující skutečnosti, tedy vymezit skutek, který má být předmětem řízení, a že z obsahu žaloby musí být patrno, čeho se žalobce domáhá (žaloba musí obsahovat řádný žalobní návrh). Žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit žalobu (§ 95 odst. 1, věta první, o. s. ř.), přičemž o změnu žaloby jde nejen tehdy, domáhá- li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval, ale mimo jiné také v případě, že žalobce sice i nadále nárokuje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě. Návrh na změnu žaloby je podáním ve věci samé, s nímž jsou proto spojeny hmotněprávní a procesněprávní účinky. V případě nově uplatněné části nároku nastávají hmotněprávní účinky dnem, kdy soudu došla změna žaloby, nebo dnem, kdy byl tento úkon učiněn do protokolu. Tímto okamžikem se pak běh promlčecí lhůty staví, pročež je též rozhodný pro posuzování, zda promlčecí lhůta marně uplynula. Pro stanovení promlčecí lhůty či počátku jejího běhu pak nemá právní význam okamžik zahájení původního řízení, popř. okamžik připuštění změny návrhu (srov. namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod č. 21/2003 Sb. rozh. obč., či ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2006/2023, nebo také usnesení téhož soudu ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3633/2021, i dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 175/2023).
11. Promítnuto do poměrů projednávané věci je třeba dospět k závěru, že odvolací soud otázku, zda podání žalobkyně ze dne 10. 3. 2023 představovalo změnu žaloby, posoudil v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V řešené věci se žalobkyně nejprve domáhala náhrady škody vzniklé porušením smluvní povinnosti žalovaným. Žalobkyně v průběhu celého řízení setrvala na popisu jednání žalovaného, z něhož dovozuje vznik zmíněné škody, svůj nárok na náhradu škody však v podané žalobě ze dne 10. 11. 2022 vymezila jako zmenšení jejího majetku o hodnotu účetních odpisů příslušného vrtacího stroje za období od 1. 3. 2018 do 11. 11. 2019, což činí částku 2.736.690 Kč. Podáním ze dne 10. 3. 2023 potom žalobkyně vymezila požadovaný nárok na náhradu škody jako ušlý zisk za období roku 2018 a jako skutečnou škodu odpovídající uhrazenému nájemnému za období roku 2019. Řečené podání posoudil soud prvního stupně jako změnu žaloby, kterou usnesením, vyhlášeným při jednání dne 12. 10. 2023, připustil. Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně na základě podání ze dne 10. 3. 2023 žádá dva jiné nároky na náhradu škody, které nebyly prve uplatněny žalobou. Je tedy zřejmé, že řečené podání je změnou žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř., neboť jím se žalobkyně domáhá něčeho jiného než v původní žalobě, což zcela odpovídá judikatorním závěrům vylíčeným shora.
12. Co se týče druhé dovolací námitky, Nejvyšší soud uvádí, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 620 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), je rozhodnou okolností vědomost o vzniku škody a o totožnosti odpovědné osoby. Poškozený se dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Běh uvedené lhůty přitom není nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což vyjadřuje zásadu, že práva patří bdělým. Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod č. 91/2020 Sb. rozh. obč., i usnesení téhož soudu ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 25 Cdo 367/2023).
13. Závěr soudu, že se žalobkyně s okolnostmi potřebnými pro uplatnění nároku na náhradu škody seznámila (nebo přinejmenším měla a mohla seznámit) již dne 16. 11. 2018 z e-mailu J. Ch., v němž bylo uvedeno, že pro realizaci sjednaného díla absentuje pravomocné stavební povolení, případně dne 11. 11. 2019 z odstoupení od smlouvy žalovaným, je rovněž zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Získala-li tímto způsobem dovolatelka vědomost o porušení smluvní povinnosti žalovaným i o tom, že jí tímto porušením vzniká škoda, ať již ve formě ušlého zisku v roce 2018 nebo později v roce 2019 ve formě skutečné škody, byl počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění daných nároků soudy stanoven správně. Konkluzi odvolacího soudu, že promlčecí lhůta ve vztahu k žalobkyni marně uplynula, neboť mohla nárok na ušlý zisk uplatnit již 16. 11. 2018 a na náhradu skutečné škody nejpozději od 16. 12. 2019 (bylo-li nájemné placeno měsíčně nazpět vždy 15. dne následujícího měsíce), a pokud oba tyto nároky uplatnila u soudu až podáním ze dne 10. 3. 2023, učinila tak po marném uplynutí subjektivní tříleté promlčecí lhůty, nelze tedy ničeho vytknout. Nadto lze podotknout, že i kdyby byl počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty ohledně obou posuzovaných práv na náhradu škody odvíjen až od data odstoupení od smlouvy (11. 11. 2019), po němž již žalobkyně nemohla očekávat další plnění smlouvy, byla by tato její oprávnění ke dni změny žaloby ze dne 10. 3. 2023 (tj. ke dni uplatnění před soudem) promlčena.
14. Pro úplnost lze dodat, že se odvolací soud ani nemohl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1517/2022, poněvadž řečené rozhodnutí se týká počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění práva na náhradu škody spočívající v pokutě uložené zaměstnavateli orgánem veřejné moci za zaviněné porušení povinností jeho zaměstnance, přičemž se tento počátek vztahuje k vědomosti zaměstnavatele o nabytí právní moci rozhodnutí o uložení pokuty. V dané kauze se však naznačené závěry neuplatní, neboť nejde o situaci, v níž by počátek subjektivní promlčecí lhůty bylo možné vázat na nabytí právní moci rozhodnutí – v předmětné při jde o porušení smluvní povinnosti žalovaným, tedy počátek promlčecí lhůty se odvíjí od vědomosti žalobkyně o nastalém porušení a o s tím souvisejícím vzniku škody.
15. Dále je třeba upozornit, že s účinností od 1. 1. 2023 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1963/2023, a judikáty v něm citované). V posuzované při jde pak především o námitky týkající se informačního obsahu sdělení Ch. ze dne 16. 11. 2018.
16. Konečně k otázce, zda může být nárok na náhradu škody způsobené porušením smluvní povinnosti uplatněn v situaci, v níž smlouva stále trvá, dovolací soud dodává, že daná otázka sice nebyla Nejvyšším soudem explicitně vyřešena, avšak odpověď na ni lze dovodit z obecných pravidel vztahujících se ke vzniku povinnosti k náhradě škody v případě porušení smluvní povinnosti (viz § 2913 odst. 1 o. z.), jimiž jsou protiprávní jednání škůdce spočívající v porušení smluvně (tedy vědomě a dobrovolně) převzaté povinnosti a vznik škody, jež je v příčinné souvislosti s tímto protiprávním jednáním (viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo 871/2018). Naplnění dalších předpokladů pro úspěšné uplatnění nároku u soudu se nevyžaduje. Zákon přitom vychází z premisy, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou (k tomu srov. mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1066/2022, nebo již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod č. 91/2020 Sb. rozh. obč.), z čehož lze též dovodit, že nárok na náhradu škody by měl být u soudu uplatněn již v okamžiku naplnění shora uvedených podmínek. V nyní přezkoumávané kauze přitom soudy obou stupňů dospěly k závěru, že ze zprávy ze dne 16. 11. 2018 bylo jednoznačně patrno, že žalovaný svůj závazek splnit nemůže.
17. Závěrem Nejvyšší soud dodává, že podala-li žalobkyně dovolání proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení. Proti zmíněnému výroku však není dovolání se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
18. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovaný, který podal vyjádření k dovolání, nebyl v řízení před dovolacím soudem zastoupen advokátem a náhradu hotových výdajů nepožadoval. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 10. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu