21 Cdo 175/2023

21 Cdo 175/2023-820

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce M. H., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova č. 75/48, proti žalovanému J. K., podnikateli se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Stanislavou Vohradskou, advokátkou se sídlem v Hostivici, Čsl. armády č. 1, o cestovní náhrady a o 11 616 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 4/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2022, č. j. 23 Co 131/2022-762, takto:

Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. března 2022, č. j. 6 C 4/2014-745, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 31. 12. 2013 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 115 314 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 7. 12. 2013 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 30. 9. 2005 pracoval u žalovaného jako řidič nákladního automobilu, že žalovaný žalobci nevyplatil náhrady stravného za období let 2011, 2012 a 2013 v celkové výši 103 698 Kč, přestože mu žalobce řádně odevzdával výkazy o pracovních cestách, že bylo nad rozsah možností žalobce provést vyúčtování zahraničních pracovních cest (která byl povinen vypracovat žalovaný), že proto byl nucen za zpracování vyúčtování pracovních cest zaplatit 11 616 Kč, které uplatňuje „jakožto samostatnou pohledávku za žalovaným“, a že dne 29. 11. 2013 vyzval žalovaného k zaplacení žalované sumy, avšak že žalovaný na výzvu žalobce, ač mu byla stanovena zákonná minimální lhůta sedmi dnů, do data podání žaloby „jakkoliv nereagoval“. Do textu žaloby byla včleněna rovněž tabulka obsahující „rekapitulaci jednotlivých vyúčtování podle zahraničních pracovních cest jak je podle pokynů žalovaného realisoval“ a jako přílohy žalobce k žalobě připojil (mimo jiné) též jednotlivá vyúčtování zahraničních pracovních cest za roky 2011, 2012 a 2013.

2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4. 9. 2014, č. j. 6 C 4/2014-106, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 28 654,60 Kč k rukám advokátky JUDr. Stanislavy Vohradské. Dospěl k závěru, že žalobce „neposkytl“ veškerá potřebná skutková tvrzení ohledně jednotlivých pracovních cest, tj. zejména neuvedl, kdy a kým byl na konkrétní pracovní cesty vyslán a od kdy do kdy pracovní cesta trvala, včetně uvedení hodiny a minuty překročení státní hranice České republiky, což je v daném případě podstatné pro výpočet výše nároku, že pokud se v žalobcem předložených vyúčtováních pracovních cest objevuje přesná hodina a minuta překročení státní hranice České republiky, není jasné, na základě jakých podkladů byla tato vyúčtování zpracována, že žalobce svá skutková tvrzení v řízení neprokázal a neprokázal ani samotnou existenci v žalobě uváděných pracovních cest a že žalovanému uložit povinnost předložit soudu např. tzv. stazky týkající se jízd žalobce nelze, neboť žalovaný tvrdí, že tyto stazky již nemá k dispozici, protože se ztratily.

3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 8. 2016, č. j. 23 Co 170/2016-319, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 7 308,40 Kč k rukám advokátky JUDr. Stanislavy Vohradské. Odvolací soud neshledal, že by soud prvního stupně nepřihlédl k některému (pro rozhodnutí věci) právně významnému tvrzení žalobce nebo jím označenému důkazu, a dospěl k závěru, že na základě zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně posoudil věc správně i po právní stránce, neboť žaloba obsahuje náležitosti uvedené v ustanovení § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a je projednatelná, avšak žalobní tvrzení nejsou úplná, že povinností žalobce bylo tvrdit u každé jednotlivé pracovní cesty počátek a konec jejího trvání (místo a čas), čas překročení státní hranice České republiky (tam i zpět), cíl pracovní cesty a v případě překročení hranice dalšího státu i datum a čas překročení státní hranice, avšak že žalobce povinnost tvrzení nesplnil a nesplnil ani povinnost důkazní a neúčastí u jednání se sám zbavil možnosti být poučen podle § 118a o. s. ř., a proto musí nést následky v podobě pro něj nepříznivého rozhodnutí. Návrh žalobce na provedení dalších důkazů označených až v odvolacím řízení odvolací soud zamítl, neboť tyto důkazy byly uplatněny v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř.

4. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 8. 2017, č. j. 21 Cdo 1030/2017-340, rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že projednal a rozhodl-li soud prvního stupně věc při jednání dne 4. 9. 2014 v nepřítomnosti žalobce [přestože žalobce (jeho zástupce) požádal o odročení jednání nařízeného soudem prvního stupně na 4. 9. 2014 jednak z důvodu, že žalobce bude v uvedené době na pracovní cestě mimo Českou republiku, a jednak z důvodu, že zástupce žalobce „má kolisi v jednání“, a na výzvu soudu doložil vyrozumění ze dne 1. 7. 2014 o odročení jednání ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 271/2013, nařízeného na 30. 7. 2014, na den 4. 9. 2014], odňal tím žalobci možnost jednat před soudem, a zatížil tak řízení zmatečností ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř.

5. Žalobce následně v podání ze dne 1. 5. 2019 (č. l. 548 a násl.) uvedl, že připojuje „změnu žaloby, zde však pouze co do skutkových tvrzení“, a v připojené písemnosti (č. l. 550 a násl.) nadepsané „změna žaloby, včetně žádosti o poskytnutí lhůty na doplnění a upřesnění tvrzení“ (mimo jiné) uvedl, které z původně uvedených pracovních cest (jak podle názoru žalobce vyplynulo ze zjištění soudu) byly realizovány, a které naopak realizovány nebyly, a doplnil, že v souvislosti s realizovanými pracovními cestami do zahraničí hradil ze svého účtu platby (jejichž jednotlivé výše specifikoval) „úhrnem CZK 12.920,73“, které mu „nebyly žalovaným vyrovnány, ač by se mělo jednat o jeho podnikatelský výdaj“.

6. V podání ze dne 2. 10. 2019 (č. l. 593 a násl.) pak žalobce zrekapituloval svá předchozí tvrzení a uvedl, které své nároky na zaplacení stravného a v jaké výši považuje za „věcně doložené“ (ty následně vyčíslil celkovou částkou 51 226 Kč), opět uvedl výši jednotlivých plateb, které měl hradit ze svého účtu, aniž by mu to bylo žalovaným refundováno, s tím, že „v součtu se jedná o částku ve výši Kč 12.920,73“, a dodal, že „vzhledem ke všem výše uvedeným údajům žalobce rekapituluje své nároky uplatněné žalobou a rovněž tak touto změnou žaloby tak, že se jedná o částky ve výši – Kč 51.226,00 – Kč 11.616,00 – Kč 12.290,73, tedy celkem ve výši Kč 75.132,73“, a že „co do rozdílu, ve vztahu k podané žalobě částkou Kč 115.314,00, tedy ve výši Kč 40.181,27, bere žalobce žalobu zpět“.

7. Podle protokolu o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 5. 8. 2020 k dotazu předsedkyně senátu týkajícímu se návrhu na změnu žaloby a částečného zpětvzetí zástupce žalobce soudu „sděluje, že na návrhu na změně žaloby poté, co by tedy byl soudem upozorněn na doplnění žalobních tvrzení a označení důkazů v souladu s § 118a o. s. ř. uvádí, že na změně žaloby ve smyslu rozšíření o částku 12 290,73 Kč netrvá“. „Na to žalobce dále bere žalobu zpět co do částky 40 181,27 Kč spolu s příslušenstvím, tj. úrokem z prodlení.“ U tohoto jednání rovněž došlo k vyhlášení usnesení: „Řízení se, co do částky 40 181,27 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % p. a. od 7. 12. 2013 do zaplacení, zastavuje“ (písemné vyhotovení usnesení soudu prvního stupně shodného znění, č. j. 6 C 4/2014-650, je pak datováno dnem 8. 10. 2020). U jednání konaného dne 5. 8. 2020 soud prvního stupně dále předestřel „jednotlivá překročení hranice“ a uvedl, že ve výpisu z „mýta.cz“, tak jak bylo sděleno Ředitelstvím silnic a dálnic ČR, jsou překročeny hranice v jiném období, než je deklarováno v žalobě, poukázal na další nesrovnalosti mezi žalobcem tvrzenými údaji a údaji sdělenými Ředitelstvím silnic a dálnic ČR a vyzval žalobce, „nechť je tedy soudu doplněno tvrzení a označeny důkazy k té skutečnosti, kdy žalobce nastoupil každou shora uvedenou předmětnou služební cestu a kdy se z této cesty vrátil“.

8. V podání ze dne 6. 10. 2020 (č. l. 645 a násl.) pak žalobce opět zopakoval svá předchozí tvrzení, doplnil (změnil) svá tvrzení ohledně jednotlivých pracovních cest s ohledem na pohyb vozidla řízeného žalobcem vykázaný Ředitelstvím silnic a dálnic ČR, označil, které své nároky na zaplacení stravného a v jaké výši považuje za „věcně doložené“, a uvedl, že „součet uvedených položek představuje částku Kč 51.226,00 Kč“. Dále (shodně jako v předchozím podání) zrekapituloval své nároky uplatněné žalobou a doplnil, že „nad rámec uvedeného hradil žalobce ze svého účtu v průběhu let 2011, 2012, a 2013 mýta, přičemž tyto platby nedostal od žalovaného nahrazeny“, že se jedná o částky „za rok – 2011 ve výši Kč 26.300,00 – 2012 ve výši Kč 23.000,00 – 2013 ve výši Kč 7.630,00“, a dodal, že si je vědom, že v případě uplatnění tohoto nároku může být žalovaným vznesena námitka promlčení, avšak že její připuštění „by mělo být posouzeno, že by bylo v rozporu s dobrými mravy“, a požádal soud „o vyslovení právního názoru s tím, že pro případ posouzení, že by připuštění námitky promlčení kolidovalo s dobrými mravy, rozšiřuje svou žalobu o požadavek na zaplacení Kč 56.630,00 se zákonným úrokem z prodlení“.

9. Obvodní soud pro Prahu 5 – poté, co při jednání konaném dne 8. 10. 2020 „do protokolu konstatoval“, že návrh žalobce na rozšíření žaloby „je podmíněným právním úkonem a je jako takový, k tomuto soudu nebude přihlížet“ – rozsudkem ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 C 4/2004-665, zamítl žalobu „co do částky 67 132,73 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % p. a. od 7. 12. 2013 do zaplacení“ a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 81 534,64 Kč k rukám advokátky JUDr.

Stanislavy Vohradské. Soud prvního stupně „v prvé řadě zkoumal, zda a kdy přesně žalobce v každém jednotlivém případě překročil státní hranice“, a jelikož „tato tvrzení v žalobě absentovala“, soud žalobce vyzval v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnil skutková tvrzení ohledně všech pracovních cest – „kdy byl žalobce na pracovní cestu vyslán, kým, od kdy do kdy pracovní cesta trvala a kdy přesně (v kolik hodin) žalobce překračoval jednotlivé státní hranice“. Dále byl žalobce vyzván, aby „označil a předložil důkazy k prokázání skutkových tvrzení doplněných na základě této výzvy, jakož aby i prokázal, že pracovní cesty označené v žalobě absolvoval, řádně odevzdával formou tzv. stazky výkazy o pracovních cestách a že zaplatil částku 11 616 Kč za výpočet stravného“.

Protože žalobce na výzvy soudu „pouze zopakoval dosavadní žalobní tvrzení (jeho další podání převážně obsahují zkopírovaná tvrzení z podání předchozích) a ničeho nového již ve stanovené lhůtě soudu nesdělil, soud tak má za to, že ve vztahu k zahraničním pracovním cestám žalobce neunesl břemeno důkazní a ve vztahu k některým cestám ani břemeno tvrzení (zejména ve vztahu skutečného překročení státních hranic, které ani nebylo tvrzeno, neboť toto překročení hranic nelze ztotožňovat s průjezdem mýtnou branou)“.

Soud prvního stupně dále uvedl, že po zastavení řízení co do částky 40 181,27 Kč pro částečné zpětvzetí žaloby „zbývající žalovaná částka zahrnovala cestovní náhrady ve výši 51 226 Kč“ (za 15 soudem blíže označených zahraničních pracovních cest), „proplacení účetních služeb ve výši 11 616 Kč“ a „v částce 12 290,73 Kč pak žalobce nově požadoval náhrady plateb, které učinil za žalovaného při vykonaných zahraničních cestách“, avšak že k částce ve výši 12 290,73 Kč (návrh na změnu žaloby) „žalobce následně při jednání konaném dne 5.

8. 2020 výslovně uvedl, že na změně žaloby ve smyslu rozšíření o částku 12 290,73 Kč netrvá“. Protože soud nepovažuje žalobu v části, v níž žalobce požadoval proplacení cestovních náhrad, za důvodnou, považoval za nadbytečné zabývat se dalším uplatněným nárokem na náhradu platby za vyúčtování těchto cestovních náhrad, neboť „tento je vázán na tvrzení a prokázání absolvovaných zahraničních pracovních cest (což žalobce neučinil)“.

10. Městský soud v Praze – poté, co usnesením ze dne 9. 3. 2021, č. j. 23 Co 84/2021-691, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 C 4/2014-650, jímž bylo řízení zastaveno co do částky 40 181,27 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % p. a. od 7. 12. 2013 do zaplacení – k odvolání žalobce usnesením ze dne 10. 3. 2021, č. j. 23 Co 85/2021-693, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů nekoresponduje ustanovení § 157 ve spojení s § 132 o.

s. ř., že zřejmě administrativním pochybením není z napadeného rozhodnutí zřejmé, jak dospěl soud prvního stupně k částce uvedené ve výroku rozhodnutí (67 132,73 Kč s úrokem z prodlení), když po odpočtu částky 40 181,27 Kč od částky 115 314 Kč mělo být předmětem řízení 75 132,73 Kč, nicméně podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 42) je předmětem řízení pouze 51 226 Kč (stravné) a 11 616 Kč (náklady vyúčtování), což je v součtu 62 842 Kč. V tomto směru je tak rozhodnutí soudu prvního stupně „nesrozumitelné a nepřehledné“, nejsou z něj srozumitelné úvahy, jak soud prvního stupně dospěl k předmětným částkám, a soud prvního stupně si tak „neujasnil dostatečně předmět řízení“.

Soud prvního stupně přitom podle odvolacího soudu správně poukazuje na skutečnost, že „částku 12 290,73 Kč (kterou označuje žalobce v odvolání jako 12 920,73 Kč – zřejmě nesprávně) pokládal za podmíněný návrh na rozšíření žaloby“, k němuž se nepřihlíží, a v tomto směru shledal odvolací soud jeho úvahy správnými, když částka 12 290,73 Kč nebyla předmětem řízení. Odvolací soud dodal, že z dosavadního obsahu spisu se nepodává, že předmětem řízení by byla částka 56 630 Kč se zákonným úrokem z prodlení, neboť „v tomto směru z dosavadního obsahu spisu není zřejmé, že by došlo k rozšíření žaloby, jak nesprávně uvádí odvolatel“.

11. Obvodní soud pro Prahu 5 poté rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. 6 C 4/2014-701, zamítl žalobu „co do částky 75 132,73 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % p. a. od 7. 12. 2013 do zaplacení“ a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 103 590,52 Kč k rukám advokátky JUDr. Stanislavy Vohradské. Soud prvního stupně znovu dospěl k závěru, že „ve vztahu k zahraničním pracovním cestám žalobce neunesl břemeno důkazní a ve vztahu k některým cestám ani břemeno tvrzení (zejména ve vztahu skutečného překročení státních hranic, které ani nebylo tvrzeno, neboť toto překročení hranic nelze ztotožňovat s průjezdem mýtnou branou)“.

Zrekapituloval, že žalobce se původně po žalovaném domáhal zaplacení 115 314 Kč (náhrady nákladů za účetní služby ve výši 11 616 Kč a cestovní náhrady ve výši 103 698 Kč), že co do částky 40 181,27 Kč bylo řízení pro částečné zpětvzetí žaloby pravomocně zastaveno, že „zbývající žalovaná částka ve výši 75 132,73 Kč zahrnovala cestovní náhrady ve výši 51 226 Kč, částku odpovídající náhradě za poskytnuté účetní služby ve výši 11 616 Kč a zbývající částku 12 290,73 Kč, kdy se má jednat zřejmě o výdaje na cestách od 14.

4. 2011 do 25. 3. 2013 (tato částka však nekoresponduje s částkami uvedenými v podání na čl. 596, neboť jejich součet činí celkem 12 919,66 Kč, na čl. 553 pak žalobce uvádí, že mu nebylo uhrazeno 12 920,73 Kč za výdaje na cestách)“. Soud prvního stupně uzavřel, že tím, že se žalobce nedostavil k jednání konanému dne 20. 5. 2021, se vzdal nejen své účasti na jednání, ale také možnosti poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ve vztahu k těmto třem jednotlivým částkám (zejména ve vztahu k částce 12 290,73 Kč).

Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně nepovažuje žalobu v části, v níž žalobce požadoval proplacení cestovních náhrad (stravné) ve výši 51 226 Kč, za důvodnou, považoval za nadbytečné se dále zabývat dalším uplatněným nárokem na náhradu platby za vyúčtování těchto cestovních náhrad ve výši 11 616 Kč, neboť „tento je vázán na tvrzení a prokázání absolvovaných zahraničních pracovních cest (což žalobce neučinil)“. Ve vztahu k částce 12 290,73 Kč pak žalobní tvrzení částečně absentují, přičemž žalobce sám se svou neúčastí u jednání vzdal možnosti poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o.

s. ř.

12. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 12. 2021, č. j. 23 Co 256/2021-738, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že „ani tentokrát nejsou splněny podmínky pro potvrzení či pro změnu napadeného rozsudku“. Odvolací soud zdůraznil, že předpokladem projednání žalobou uplatněného nároku v soudním řízení je srozumitelnost a určitost žalobních tvrzení a žalobního požadavku, že pokud podání účastníka trpí vadami spočívajícími v nesrozumitelnosti a neurčitosti, je soud povinen podle § 43 odst. 1 o.

s. ř. vyzvat účastníka k odstranění vad podání, a že postup podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. předpokládá, že dosavadní tvrzení jsou srozumitelná a určitá, avšak nejsou dostatečná z hlediska právně významných skutečností potřebných pro posouzení věci. Odvolací soud poukázal na to, že žalobce (který žalobou uplatnil nárok na peněžité plnění ve výši 115 314 Kč) v průběhu řízení omezil žalobní požadavek a nadále se domáhal náhrady stravného za zahraniční pracovní cesty ve výši 51 226 Kč, částky 11 616 Kč jako náhrady částky vynaložené žalobcem na zpracování specifikace jednotlivých (31) zahraničních pracovních cest a kromě toho i částky 12 290,73 Kč představující platby, které v souvislosti se zahraničními pracovními cestami hradil ze svého účtu a které mu nebyly žalovaným refundovány.

Celkem se tak domáhal částky 75 132,73 Kč a o 40 181,27 Kč s příslušenstvím vzal žalobu zpět (řízení proto bylo soudem prvního stupně částečně zastaveno). Při jednání soudu dne 5. 8. 2020 žalobce k dotazu předsedkyně senátu ohledně změny žaloby uvedl, že na změně žaloby spočívající v jejím rozšíření o částku 12 290,73 Kč netrvá, což má za následek, že žalobce se sice domáhá přisouzení částky ve výši 75 132,73 Kč, avšak součet požadovaných částek náhrad za stravné ve výši 51 226 Kč a nákladů na specifikaci zahraničních pracovních cest ve výši 11 616 Kč činí 62 842 Kč. „Mezi žalobními tvrzeními a žalobním požadavkem tak nastal logický rozpor“, který podle názoru odvolacího soudu „způsobuje neurčitost žaloby“.

Odvolací soud proto vytkl soudu prvního stupně, že (ačkoliv odvolací soud již ve svém předchozím rozhodnutí upozorňoval na skutečnost, že soud prvního stupně nemá ujasněn předmět řízení) nepostupoval v souladu s občanským soudním řádem a nevyzval žalobce k odstranění neurčitosti žaloby podle § 43 odst. 1 o. s. ř.

13. Kromě uvedeného odvolací soud shledal rozpory ve skutkových tvrzeních žalobce, jež mají také za následek neurčitost žalobních tvrzení, kterou je rovněž třeba odstranit postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. Žalobce totiž neuvedl jednoznačně, v jaké výši požaduje náhradu za druhou zahraniční pracovní cestu (14. – 15. 4. 2011), kdy ve svých podáních (č. l. 593 a násl. a č. l. 645 a násl.) uvádí jak částku 2 270 Kč, tak částku 2 745 Kč. V uvedených podáních žalobce také uvádí rozdílné údaje ohledně trvání páté zahraniční pracovní cesty, která měla proběhnout v době 19. – 20. 4. 2012 či v době 17. – 20. 4. 2012, šesté zahraniční pracovní cesty, která měla proběhnout v době 21. – 22. 5. 2012 či v době 20. – 22. 5. 2012, sedmé zahraniční pracovní cesty, která měla proběhnout v době 4. – 6. 6. 2012 či v době 3. – 6. 6. 2012, a osmé zahraniční pracovní cesty, která měla proběhnout v době 11. – 14. 6. 2012 či v době 10. – 14. 6. 2012. U šesté, sedmé, osmé a desáté zahraniční pracovní cesty uvádí odlišné časy průjezdu mýtnou branou při návratu do České republiky (podání na č. l. 593 a násl. a na č. l. 645 a násl.). Nepoučil-li soud prvního stupně žalobce o vadách jeho podání a způsobu, jak je odstranit, zatížil podle mínění odvolacího soudu řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

14. Odvolací soud dále uzavřel, že „odhlédnuto od výše popsaných vad žaloby, způsobujících její neurčitost, napadený rozsudek by nemohl obstát ani za předpokladu, že by soud věc projednal a rozhodl na podkladě perfektní žaloby“, neboť soud prvního stupně předně nezjistil úplně a správně skutkový stav věci (měl vycházet z informací poskytnutých Ředitelstvím silnic a dálnic ČR na CD, nikoli z vytištěných, avšak neúplných informací na č. l. 477–538, které si pořídil soud), provedené důkazy nehodnotil podle zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a nesprávně vyhodnotil splnění povinnosti tvrzení a důkazní ze strany žalobce (přičemž odvolací soud dále specifikoval, v čem konkrétně tato pochybení soudu prvního stupně shledává). Závěrem odvolací soud uvedl, že v dalším řízení soud prvního stupně nejprve vyzve žalobce podle § 43 odst. 1 o. s. ř. k odstranění výše uvedených vad žaloby. Poté, co žalobce vady podání odstraní (a nebude-li žaloba podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítnuta), se bude soud prvního stupně „opětovně zabývat nárokem žalobce na náhradu stravného za zahraniční pracovní cesty a požadavkem na úhradu nákladů vynaložených na zpracování specifikace zahraničních pracovních cest v intencích výše naznačených“.

15. Obvodní soud pro Prahu 5 následně usnesením ze dne 25. 2. 2022, č. j. 6 C 4/2014-743, rozhodl tak, že „podání ze dne 3. 1. 2014, které je podle svého obsahu žalobou, je z těchto důvodů neurčité: – obsahuje rozpor mezi tvrzeními a rozsudečným návrhem a dále rozpor v jednotlivých pracovních cestách“ (výrok I) a že neurčitost podání je třeba opravit „tímto způsobem: – doplněním svých tvrzení a označením důkazů k prokázání těchto skutečností nebo úpravou rozsudečného návrhu tak, aby úplné, určité a srozumitelné vymezení práv a jim odpovídajících povinností logicky vyplývalo z rozsudečného návrhu (že žalobce se sice domáhá přisouzení částky ve výši 75 132,73 Kč, avšak součet požadovaných částek náhrad za stravné ve výši 51 226 Kč a nákladů na specifikaci zahraničních pracovních cest ve výši 11 616 Kč činí 62 842 Kč).

– žalobce jednoznačně uvede, v jaké výši požaduje náhradu za druhou zahraniční pracovní cestu (14. – 15. 4. 2011), kdy ve svých podáních (č. l. 593 a násl. a č. l. 645 a násl.) uvádí jak částku 2 270 Kč, tak částku 2 745 Kč. V uvedených podáních žalobce také uvádí rozdílné údaje ohledně trvání páté zahraniční pracovní cesty, která měla proběhnout v době 19. – 20. 4. 2012 či v době 17. – 20. 4. 2012, šesté zahraniční pracovní cesty, která měla proběhnout v době 21. – 22. 5. 2012 či v době 20. – 22.

5. 2012, sedmé zahraniční pracovní cesty, která měla proběhnout v době 4. – 6. 6. 2012 či v době 3. – 6. 6. 2012, a osmé zahraniční pracovní cesty, která měla proběhnout v době 11. – 14. 6. 2012 či v době 10. – 14. 6. 2012. U šesté, sedmé, osmé a desáté zahraniční pracovní cesty uvádí odlišné časy průjezdu mýtnou branou při návratu do České republiky (viz podání žalobce na č. l. 593 a násl. a na č. l. 645 a násl.)“ (výrok II). Ve výroku III tohoto usnesení pak „soud vyzývá žalobce, aby vady žaloby uvedené ve výroku I.

tohoto usnesení odstranil způsobem uvedeným pod bodem II. ve lhůtě 7 dnů od doručení tohoto usnesení,“ a poučil žalobce, že nebude-li podání ve stanovené lhůtě řádně opraveno a v řízení pro tento nedostatek nebude možné pokračovat, soud podání odmítne, a že odmítnutím podání je řízení skončeno.

16. Usnesením ze dne 16. 3. 2022, č. j. 6 C 4/2014-745, Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Eliášovou tak, že „podání žalobce ze dne 31. 12. 2013 se odmítá“, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 114 335,32 Kč k rukám advokátky JUDr. Stanislavy Vohradské, a to „do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“. V odůvodnění tohoto usnesení soud prvního stupně uvedl, že „žalobce podal u zdejšího soudu dne 31. 12. 2013 podání, které je podle svého obsahu žalobou, avšak je neurčité, neboť obsahuje rozpor mezi tvrzeními a rozsudečným návrhem a dále rozpor v jednotlivých pracovních cestách,“ že usnesením ze dne 25.

2. 2022, č. j. 6 C 4/2014-743, soud vyzval žalobce, aby ve lhůtě 7 dnů od doručení předmětného usnesení opravil „své podání“ (a jakým způsobem tak má učinit), a poučil jej, že nebude-li „podání“ doplněno ve stanovené lhůtě stanoveným způsobem, soud toto podání odmítne, že výzva byla žalobci doručena dne 1. 3. 2022 a že žalobce na ni „dosud nijak nereagoval a v určené lhůtě se nevyjádřil“. Soud prvního stupně proto postupoval podle § 43 odst. 2 o. s. ř.

17. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 5. 2022, č. j. 23 Co 131/2022-762, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo odmítnuto podání žalobce ze dne 31. 12. 2013, ve výroku o nákladech řízení je potvrdil „ve znění: žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 114 335,32 Kč k rukám JUDr. Stanislavy Vohradské, advokátky, a to do tří dnů od právní moci usnesení,“ a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 867,70 Kč k rukám advokátky JUDr.

Stanislavy Vohradské. Odvolací soud dospěl k závěru, že vyzval-li soud prvního stupně žalobce k odstranění výše uvedených vad žaloby, „postupoval v souladu s § 43 odst. 1 o. s. ř. i závazným právním názorem odvolacího soudu a jeho procesnímu postupu nelze nic vytknout“, že pasivita žalobce, který na výzvu soudu nereagoval, má za následek, že „nejsou splněny předpoklady pro další postup soudu ve věci, jelikož žaloba je neprojednatelná“, a že soud prvního stupně proto „postupoval správně, pokud po předchozí řádné výzvě k odstranění vad žaloby a marném uplynutí poskytnuté lhůty k nápravě podání žalobce odmítl“.

K odstranění vad žaloby přitom nedošlo ani v odvolacím řízení, neboť „z podaného odvolání je zřejmé, že žalobce nereflektuje rozpory ve svých podáních a žalobních požadavcích“. Tvrdí-li žalobce s odkazem na již učiněná podání, že předmětem žaloby je částka 51 226 Kč (jedná se o náhradu stravného za zahraniční pracovní cesty v období od 6. 4. 2011 do 23. 5. 2013), částka 12 920,73 Kč (jedná se o výši poplatků, které, jak tvrdí, uhradil ze svého účtu, aniž by mu to bylo žalovaným refundováno) a částka 56 630 Kč (jedná se o úhradu mýta za roky 2011, 2012 a 2013, které hradil ze svého účtu a žalovaný mu je neproplatil), součet těchto částek činí 120 776,73 Kč. Žalobce se však domáhal zaplacení částky 75 132,73 Kč, přičemž právě „k odstranění logického rozporu mezi žalobními tvrzeními a žalobním požadavkem“ směřovalo poučení ze strany soudu prvního stupně.

Odvolací soud uzavřel, že odvolací argumentace založená na obsahu předchozích podání učiněných žalobcem „zjevně není způsobilá odstranit vady žaloby ani v rámci tohoto odvolacího řízení, naopak má za následek, že tvrzení žalobce a jeho žalobní nároky se staly ještě více nesrozumitelnými“. Žalobce podle mínění odvolacího soudu rovněž pomíjí, že ve vztahu k nároku ve výši 12 290,73 Kč při jednání před soudem prvního stupně dne 5. 8. 2020 „uvedl, že na změně žaloby spočívající v jejím rozšíření o částku 12 290,73 Kč netrvá, a tak tento nárok není předmětem řízení“.

Požadavek na úhradu částky 56 630 Kč se zákonným úrokem z prodlení pak také není předmětem řízení, neboť návrh žalobce na rozšíření žaloby o uvedenou částku žalobce podmínil sdělením právního názoru soudu na posouzení námitky promlčení, pokud by ji žalovaný uplatnil, přičemž k podmíněným úkonům soud nepřihlíží (§ 41a odst. 2 o. s. ř.). Vady žaloby tedy podle názoru odvolacího soudu nebyly odstraněny.

18. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva (odmítnutí žaloby k jeho tíži), která doposud nebyla dovolacím soudem řešena, mohl dopustit porušení práva a že v se „v otázce hmotného i procesního práva odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Žalobce zdůraznil své postavení zaměstnance jako „strany slabší“ a skutečnost nevedení zákonem předepsané dokumentace žalovaným (její údajou ztrátu, či spíše její „účelové neuchování“ a „účelové nepředložení soudu“), jež má za následek, že žalobce není schopen přesně vymezit jednotlivé částky, na které má proti žalovanému „z titulu práva nárok“, a znovu zrekapituloval obsah svých předchozích podání. Dále uvedl, že „nic z uvedeného nebylo soudem prvého stupně hodnoceno a navržené důkazy nebyly provedeny“. Tvrzení soudu prvního stupně, že žalobce „nekonkretisoval řádně své nároky“, dovolatel považuje za „naprosto chybné“ a „naprosto účelové, s jediným záměrem, a to zbavit se nepříjemného a složitého sporu, ve své podstatě náročného na dokazování“. Dovolatel má za to, že „konkretisace byla provedena nezaměnitelně a naprosto přesně“, že tedy bylo na soudu prvního stupně, aby k uvedenému provedl dokazování, a že teprve tehdy, pokud by soud za této situace dospěl k závěru, že některé nároky, jak je žalobce uplatil, jsou požadovány nesprávně, případně „nad rozsah nároku, který má“, bylo by možné žalobu v tomto rozsahu zčásti zamítat. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

19. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, neboť soud se v napadeném procesním rozhodnutí nijak neodchýlil od rozhodovací praxe „ani zde není jiný důvod dle § 237 o. s. ř.“. Podle názoru žalovaného žalobce v dovolání neuvádí žádné argumenty k samotnému odmítnutí podání a jde z jeho strany o pokus, jak „znovu otevřít řízení o věci samé“, když tuto možnost zmařil tím, že nevyhověl výzvě soudu prvního stupně a neopravil své podání z „31. 3. 2013“.

20. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

21. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

22. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

23. Uzavřel-li odvolací soud, že předmětem řízení není požadavek žalobce na úhradu částky 56 630 Kč (představující úhradu mýta za roky 2011, 2012 a 2013, které žalobce hradil ze svého účtu a žalovaný mu je neproplatil) se zákonným úrokem z prodlení, neboť návrh žalobce na rozšíření žaloby o uvedenou částku žalobce podmínil sdělením právního názoru soudu na posouzení námitky promlčení, pokud by ji žalovaný uplatnil, přičemž k podmíněným úkonům soud nepřihlíží, postupoval v souladu s výslovným zněním ustanovení § 41a odst. 2 o. s. ř. (podle něhož se k úkonu účastníka, který je vázán na splnění podmínky nebo doložení času, nepřihlíží) i s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (obdobně srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3119/2008, uveřejněného pod č. 3/2011 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 158/2004).

24. V projednávané věci závisí napadené usnesení odvolacího soudu na vyřešení otázky procesního práva, zda podání žalobce (žaloba podaná u soudu prvního stupně dne 31. 12. 2013, následně doplňovaná a měněná dalšími podáními žalobce) trpí takovými vadami (nedostatky), pro které nelze pokračovat v řízení. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

25. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

26. Podle ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. pokud zákon pro podání určitého druhu nevyžaduje další náležitosti, musí být z podání patrno, kterému soudu je určeno, kdo je činí, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsáno a datováno. Povinnost podpisu a datování se nevztahuje na podání v elektronické podobě podle zvláštního právního předpisu. Je-li účastník zastoupen advokátem, může být podpis advokáta nahrazen otiskem podpisového razítka, jehož vzor byl uložen u soudu, kterému je podání určeno. Podání v listinné podobě je třeba předložit s potřebným počtem stejnopisů a s přílohami tak, aby jeden stejnopis zůstal u soudu a aby každý účastník dostal jeden stejnopis, jestliže je to třeba. Podání v jiných formách se činí pouze jedním stejnopisem. K podání učiněnému elektronicky lze připojit také všechny jeho přílohy v elektronické podobě.

27. Podle ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90 o. s. ř.), se nazývá žalobou.

28. Neobsahuje-li podání všechny stanovené náležitosti, nebo je-li nesrozumitelné nebo neurčité, předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo podání opraveno nebo doplněno, k opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (srov. § 43 odst. 1 o. s. ř.).

29. Podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen.

30. Mezi základní náležitosti žaloby podle ustanovení § 79 odst. 1 věty první a druhé o. s. ř. patří – jak bylo uvedeno výše – vylíčení rozhodujících skutečností. Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně) [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné pod č. 209/2002 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, uveřejněné pod č. 135/2003 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004, uveřejněné pod č. 6/2005 v časopise Soudní rozhledy, s. 215].

31. V návrhu na zahájení řízení (žalobě) jde tedy o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, což znamená, že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. například již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1609/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2555/2012).

32. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen vždy učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí (tak, aby ji bylo možné z obsahu bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být ze žaloby patrno i to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány, žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej – s výjimkou případu uvedeného v ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. – překročit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši (srov. například již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002).

33. V projednávané věci se žalobce žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 31. 12. 2013 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 115 314 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 7. 12. 2013 do zaplacení. Z žaloby je nepochybné, že žalobce se po žalovaném (jako jeho bývalém zaměstnavateli) domáhal zaplacení náhrady zvýšených stravovacích výdajů (stravného) za zahraniční pracovní cesty za období let 2011, 2012 a 2013 v celkové výši 103 698 Kč, přičemž tyto jednotlivé pracovní cesty žalobce podrobně specifikoval, a to jednak přímo v obsahu tohoto podání, a jednak v příloze obsahující jednotlivá podrobná vyúčtování zahraničních pracovních cest, v nichž je u každé pracovní cesty jednoznačně uvedeno datum, kdy se pracovní cesta měla uskutečnit, místo, datum a hodina odjezdu, místo, datum a hodina příjezdu a datum a hodina překročení státních hranic s uvedením států, o jejichž státní hranici se jednalo. U každé ze zahraničních pracovních cest žalobce uvedl rovněž výši stravného, které by mu za danou pracovní cestu mělo náležet. Dále se žalobce domáhal zaplacení náhrady nákladů, které vynaložil za zpracování vyúčtování zahraničních pracovních cest, ve výši 11 616 Kč. Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů tuto žalobu věcně projednávaly, je zřejmé, že ji oba soudy považovaly za projednatelnou (odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku ze dne 10. 8. 2016, č. j. 23 Co 170/2016-319, výslovně uvedl, že „žaloba obsahuje náležitosti uvedené v ust. § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř. a je projednatelná, žalobní tvrzení však nejsou úplná,“ a shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, což mělo za následek zamítnutí žaloby).

34. Logický rozpor mezi žalobními tvrzeními a žalobním požadavkem, který podle názoru odvolacího soudu způsobil neurčitost žaloby, tak odvolací soud shledal až v tom, že žalobce podáním ze dne 2. 10. 2019 (č. l. 593 a násl.) omezil svůj původní žalobní požadavek na zaplacení částky 115 314 Kč a nadále se domáhal náhrady stravného za zahraniční pracovní cesty v období od 6. 4. 2011 do 23. 5. 2013 ve výši 51 226 Kč, dále částky 11 616 Kč a kromě toho i částky „12 290,73 Kč“, celkem tedy 75 132,73 Kč, a že při jednání soudu dne 5. 8. 2020 žalobce k dotazu předsedkyně senátu ohledně změny žaloby uvedl, že na změně žaloby spočívající v jejím rozšíření o částku „12 290,73 Kč“ netrvá, „což mělo za následek, že se žalobce sice domáhá přisouzení částky ve výši 75 132,73 Kč, avšak součet požadovaných částek náhrad za stravné ve výši 51 226 Kč a nákladů na specifikaci zahraničních pracovních cest ve výši 11 616 Kč činí 62 842 Kč“.

35. Odvolací soud však přehlíží, že žalobce svůj písemný procesní úkon – změnu žaloby (spočívající v rozšíření žaloby o nároky na zaplacení částky odpovídající žalobcem uhrazeným poplatkům, které žalobce podle svých tvrzení hradil ze svého účtu a ze svých prostředků, aniž by mu to ze strany žalovaného bylo refundováno), učiněný podáním ze dne 1. 5. 2019 (č. l. 550 a násl.) ve spojení s podáním ze dne 2. 10. 2019 (č. l. 593 a násl.), nemohl odvolat svým prohlášením, že „na změně žaloby spočívající v jejím rozšíření o částku 12 290,73 Kč netrvá“, učiněným u jednání před soudem prvního stupně konaného dne 5. 8. 2020, a že soud byl proto povinen o této žalobcem uplatněné změně žaloby rozhodnout.

36. Podle ustanovení § 95 odst. 1 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo.

37. O změnu žaloby jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale mimo jiné také v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod č. 21/2003 Sb. rozh. obč.).

38. Úkon může být odvolán, jen jestliže jeho odvolání dojde soudu nejpozději současně s tímto úkonem (§ 41a odst. 4 o. s. ř.). K úkonu účastníka, který není za řízení přípustný, se nepřihlíží (§ 41a odst. 3 o. s. ř.).

39. Z uvedeného (vztaženo na projednávanou věc) vyplývá, že navrhl-li žalobce změnu žaloby, mohl tento svůj (písemný) procesní úkon odvolat jen za podmínek stanovených v § 41a odst. 4 o. s. ř. (jen kdyby jeho odvolání došlo soudu nejpozději současně s tímto úkonem). I kdyby tedy žalobce svým prohlášením, že „na změně žaloby spočívající v jejím rozšíření o částku 12 290,73 Kč netrvá“, učiněným u jednání soudu prvního stupně konaného dne 5. 8. 2020, měl v úmyslu tento svůj procesní úkon (změnu žaloby) odvolat, jednalo by se o nepřípustný úkon, ke kterému se podle § 41a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží. Bylo proto povinností soudu o žalobcem uplatněné změně žaloby rozhodnout.

40. O změně žaloby (návrhu na zahájení řízení) soud rozhoduje usnesením, jímž je vázán (§ 170 odst. 1 o. s. ř.). Soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení (§ 95 odst. 2 o. s. ř.).

41. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že dokud soud o uplatněné změně žaloby nerozhodne, nemůže pokračovat v řízení ani o původním návrhu, natož o změněné žalobě (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2954/2005, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1837/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2175/2005, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015).

42. Dovolací soud připouští, že žalobce svými podáními příliš nepřispívá přehlednosti jím požadovaných nároků, a to zejména nároku na náhradu žalobcem zaplacených poplatků uplatněného změnou žaloby, neboť jednotlivá podání žalobce obsahují rozdílné údaje o výši jím uhrazených poplatků, které podle svých tvrzení hradil ze svého účtu a ze svých prostředků a které mu ze strany žalovaného nebyly refundovány. V podání ze dne 1. 5. 2019 (č. l. 550 a násl.) žalobce uvádí, že (kromě dalších částek, které specifikoval) uhradil dne 7. 4. 2011 částku ve výši 2 489,63 Kč (100,01 EUR) a dne 23. 3. 2013 částku ve výši 264,90 Kč (10,08 EUR) a že „úhrnem“ na těchto poplatcích zaplatil 12 920,73 Kč. V dalších podáních pak u týchž poplatků uvádí odlišné částky v českých korunách, přestože částka vyčíslená žalobcem v EUR zůstává stejná [u dne 7. 4. 2011 uvádí částku 2 489,56 Kč (100, 01 EUR) a u dne 23. 3. 2013 částku 263,90 Kč (10,08 EUR)], což způsobuje, že výsledná částka jím uvedených nároků činí 12 919,66 Kč, ačkoliv žalobce uvádí, že „v součtu se jedná o částku ve výši 12 920,73 Kč“. V podáních ze dne 2. 10. 2019 a ze dne 6. 10. 2020 (č. l. 596 a č. l. 648) ovšem žalobce při rekapitulaci svých nároků uvádí odlišnou celkovou částku, a sice částku 12 290,73 Kč, k níž se (podle údajů uvedených v protokolu o jednání před soudem prvního stupně) vztahuje rovněž jeho prohlášení učiněné u jednání před soudem prvního stupně konaného dne 5. 8. 2020 (srov. č. l. 610 spisu) a kterou pravděpodobně použil i ve svých výpočtech směřujících k určení částky, o kterou vzal žalobu zpět. V odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo odmítnuto podání žalobce ze dne 31. 12. 2013, pak žalobce opět specifikuje jednotlivé částky, jejichž součet činí 12 919,66 Kč, a následně znovu uvádí, že „v součtu se jedná o částku ve výši“ 12 920,73 Kč (srov. č. l. 750 verte).

43. Povinností soudu však je posoudit každý úkon žalobce podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Uvedeným způsobem soud ovšem postupuje jen tehdy, je-li úkon účastníka dostatečně určitý a srozumitelný a má-li všechny potřebné náležitosti; neumožňuje-li úkon jednoznačný závěr o tom, co jím účastník vyjádřil, je třeba nejprve účastníka vyzvat, aby úkon náležitě formuloval (neurčitý nebo nesrozumitelný úkon nemá žádné právní následky, a proto není možné k němu přihlížet), nebo aby odstranil vady podání (postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř.); teprve poté lze úkon posoudit podle jeho obsahu.

44. Měl-li tedy soud prvního stupně v projednávané věci za to, že podání, jimiž žalobce uplatnil změnu žaloby, obsahují všechny náležitosti a jsou určitá a srozumitelná, bylo povinností soudu o této změně žaloby rozhodnout. Dovodil-li naopak, že podání, kterými žalobce uplatnil změnu žaloby, trpí vadami, které brání pokračování v řízení o změněném návrhu, měl se předseda senátu pokusit postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř. o jejich odstranění, a teprve v případě, že by tyto vady přes výzvu předsedy senátu nebyly odstraněny, by soud k takovému podání (k takovým podáním) nepřihlížel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 85/2002, uveřejněné pod č. 57/2003 Sb. rozh. obč.). V posuzované věci však soud prvního stupně uvedeným způsobem nepostupoval, a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; nápravu nezjednal ani odvolací soud.

45. Neurčitost žalobních tvrzení mají podle názoru odvolacího soudu za následek rovněž rozpory ve skutkových tvrzeních žalobce spočívající v tom, že žalobce neuvedl jednoznačně, v jaké výši požaduje náhradu za druhou zahraniční pracovní cestu (14. – 15. 4. 2011), kdy ve svých podáních (č. l. 593 a násl. a č. l. 645 a násl.) uvádí jak částku 2 270 Kč, tak částku 2 745 Kč, a že v těchto podáních uvádí rozdílné údaje „ohledně trvání“ některých pracovních cest (odlišná data, od kdy do kdy měly tyto pracovní cesty trvat) a u „šesté, sedmé, osmé a desáté zahraniční pracovní cesty“ žalobce uvádí odlišné časy průjezdu mýtnou branou při návratu do České republiky.

46. S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že ve vztahu k zahraniční pracovní cestě, která se měla podle tvrzení žalobce konat 14. – 15. 4. 2011, není z podání žalobce zcela zřejmé, v jaké výši (zda ve výši 2 270 Kč, nebo ve výši 2 745 Kč) žalobce požaduje stravné za tuto zahraniční pracovní cestu.

47. Pokud však jde o údaje týkající se trvání jednotlivých pracovních cest, je z odvolacím soudem označených podání žalobce patrné, že žalobce v nich (poté, co zrekapituloval, jakých nároků se v řízení původně domáhal) upřesňuje svá tvrzení o tom, od kdy do kdy jednotlivé pracovní cesty trvaly, v závislosti na tom, jak byly Ředitelstvím silnic a dálnic ČR vykázány údaje o pohybu vozidla řízeného žalobcem, a v závislosti na tom také v podání ze dne 6. 10. 2020 (č. l. 645 a násl.) reaguje na výzvu soudu prvního stupně k doplnění tvrzení učiněnou u jednání konaného dne 5. 8. 2020 a upřesňuje svá tvrzení o tom, kdy došlo k překročení státních hranic (resp. kdy došlo k průjezdu vozidla řízeného žalobcem mýtnými branami). Z obsahu těchto podání tak lze dovodit, na základě jakého skutku (skutkového děje) se žalobce domáhá jednotlivých nároků na zaplacení stravného za zahraniční pracovní cesty. Soudy akcentované odchylky v údajích o době trvání jednotlivých pracovních cest (případně o časech průjezdu mýtnými branami) proto podle názoru dovolacího soudu nepředstavují takové nedostatky žaloby, pro které by nebylo možné v řízení pokračovat. Dospěl- li by soud následně k závěru, že žalobce ani přes výzvu nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, může to být důvodem k zamítnutí žaloby (zcela nebo zčásti), nikoliv však k odmítnutí žaloby podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř.

48. Odvolací soud rovněž nevzal náležitě v úvahu, že pro neodstranění vad žaloby lze žalobu odmítnout jen ohledně toho ze samostatných nároků, jehož se týká vada bránící dalšímu pokračování v řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, uveřejněné pod č. 210/2002 v časopise Soudní judikatura).

49. S odvolacím soudem navíc nelze souhlasit ani v tom, že pokud soud prvního stupně vyzval žalobce usnesením ze dne 25. 2. 2022, doručeným žalobci dne 1. 3. 2022, k odstranění vad žaloby, „postupoval tak v souladu s § 43 odst. 1 o. s. ř.“, a že “jeho procesnímu postupu nelze nic vytknout“. Odvolací soud totiž přehlíží, že ve výroku I tohoto usnesení soud prvního stupně hovoří o „podání ze dne 3. 1. 2014“, které je podle svého obsahu žalobou, přičemž ve výroku III pak soud vyzývá žalobce, aby vady „žaloby uvedené ve výroku I. tohoto usnesení“ odstranil způsobem uvedeným pod bodem II ve lhůtě 7 dnů od doručení tohoto usnesení. Žádné podání žalobce ze dne 3. 1. 2014 (natož pak podání opatřené tímto datem, které by bylo podle svého obsahu žalobou) se však ve spisu nenachází. Usnesením ze dne 16. 3. 2022, č. j. 6 C 4/2014-745, pak soud prvního stupně rozhodl, že podání žalobce „ze dne 31. 12. 2013“ se odmítá. Z obsahu spisu se přitom podává, že žaloba (podaná žalobcem u soudu prvního stupně dne 31. 12. 2013) je datována dnem „31. října 2013“, a nikoli dnem 3. 1. 2014 (uvedeným ve výzvě soudu prvního stupně), nebo dnem 31. 12. 2013 (uvedeným ve výroku I usnesení soudu prvního stupně ze dne 16. 3. 2022, č. j. 6 C 4/2014-745). Zcela jednoznačné navíc není ani poučení žalobce obsažené ve výzvě k odstranění vad podání, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (z obsahu této výzvy není zřejmé, na základě čeho zvolil soud prvního stupně označení jednotlivých zahraničních pracovních cest jejich pořadovým číslem, což ve vztahu k „desáté“ zahraniční pracovní cestě, u níž soud prvního stupně žádným údajem nespecifikuje dobu, kdy se podle žalobce měla uskutečnit, značně ztěžuje, až znemožňuje její identifikaci).

50. V projednávané věci tedy (zejména s ohledem na to, jaký význam je přikládán výzvě k odstranění vad podání a jaké následky zákon spojuje s tím, že podání není účastníkem přes výzvu předsedy senátu řádně opraveno nebo doplněno) nelze hovořit o „řádné“ výzvě k odstranění vad podání (žaloby) a o postupu souladném s ustanovením § 43 odst. 1 o. s. ř.

51. S ohledem na vše výše uvedené tak nelze než uzavřít, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby stanovené v § 43 o. s. ř.

52. Kromě výše uvedeného nadto v dovolacím řízení vyšlo najevo, že řízení je zatíženo zmatečností podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Řízení, jehož předmětem jsou nároky na zaplacení stravného za zahraniční pracovní cesty a další nároky zaměstnance vůči zaměstnavateli, které měly zaměstnanci vzniknout v souvislosti s těmito zahraničními pracovními cestami, je řízením ve věci pracovní, ve kterém před okresním soudem jedná a rozhoduje senát [§ 36a odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Senát v řízení před okresním soudem jedná a rozhoduje i v případě odmítnutí žaloby podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř., jde-li o žalobu ve věci pracovní (srov. například již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 85/2002, nebo – mutatis mutandis – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 439/97, uveřejněné pod č. 53/1998 Sb. rozh. obč.).

53. Ačkoliv soud prvního stupně si byl skutečnosti, že v řízení před okresním soudem ve věcech pracovních rozhoduje senát, v předchozích fázích řízení vědom (rozhodoval-li o věci samé v senátu složeném z předsedkyně senátu a dvou přísedících a vyzvala-li žalobce následně usnesením k odstranění vad žaloby „předsedkyně senátu“ Mgr. Lenka Eliášová), o odmítnutí podání žalobce ze dne 31. 12. 2013 usnesením ze dne 16. 3. 2022, č. j. 6 C 4/2014-745, rozhodla u okresního soudu jako soudu prvního stupně – jak vyplývá z obsahu spisu i ze záhlaví usnesení – samosoudkyně Mgr. Lenka Eliášová. Soud prvního stupně tedy byl při uvedeném rozhodování nesprávně obsazen a odvolací soud způsobem vyplývajícím z ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nezjednal nápravu.

54. Dovolací soud k této (zmatečnostní) vadě uvedené v ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jakož i k jiným – výše zmíněným – vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédl, i když nebyly uplatněny v dovolání.

55. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 5) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

56. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém

rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 4. 2023

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu