21 Cdo 1517/2022-596
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobkyně Z. z. s. P. k., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené
JUDr. Mojmírem Přívarou, advokátem se sídlem v Plzni, Kovářská č. 1253/4, proti
žalovanému R. S., narozenému dne XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Janem
Ambrožem, advokátem se sídlem v Praze, Dřevná č. 382/2, o 71 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 7 C 192/2017 a
25 C 102/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 12. ledna 2022, č. j. 61 Co 200/2021-528, takto:
I. Dovolání žalovaného směřující proti rozsudku krajského soudu v části,
ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o
náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího
řízení, se odmítá; v dalším se dovolání zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 11 174 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
Mojmíra Přívary, advokáta se sídlem v Plzni, Kovářská č. 1253/4.
1. Žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-sever dne 20. 6. 2017 se
žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 21 000 Kč s úrokem z prodlení, který
podáním ze dne 18. 9. 2017 specifikovala. S tímto řízením bylo ke společnému
projednání spojeno řízení vedené pod sp. zn. 25 C 102/2017, v němž se žalobkyně
žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-sever dne 28. 6. 2017 domáhala po
žalovaném zaplacení částky 50 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení. V
obou případech byla předmětem řízení škoda, kterou měl žalovaný způsobit
žalobkyni jako její ředitel jednak tím, že žalobkyni byla Oblastním
inspektorátem práce pro Plzeňský a Karlovarský kraj uložena pokuta ve výši 20
000 Kč (a náklady řízení 1 000 Kč) za porušení ustanovení zákoníku práce
zakazujícího souběžné uzavírání pracovních smluv a dohod o provedení práce na
stejně druhově vymezenou činnost, a dále tím, že žalobkyni byla Úřadem pro
ochranu hospodářské soutěže uložena pokuta ve výši 50 000 Kč za nedodržení
postupu stanoveného zákonem o zadávání veřejných zakázek.
2. Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 19. 5. 2021, č. j. 7 C
192/2017-492, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 71 000 Kč s 8,05%
úrokem z prodlení z částky 21 000 Kč od 11. 6. 2017 do zaplacení a z částky 50
000 Kč od 16. 6. 2017 do zaplacení a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů řízení 168 606,10 Kč k rukám zástupce žalobkyně.
Shledal nedůvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným, neboť rozhodnutí o
pokutě uložené oblastním inspektorátem práce bylo žalobkyni doručeno dne 26. 6.
2014 a rozhodnutí o pokutě uložené Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže bylo
vydáno dne 27. 11. 2015; tříletá subjektivní lhůta k uplatnění nároku na
náhradu škody proto před podáním žalob v této věci neuplynula. Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala porušení právní povinnosti
žalovaného v souvislosti s výkonem funkce ředitele žalobkyně a příčinnou
souvislost se vznikem škody s tím, že zavinění mělo v obou případech uložených
pokut formu nedbalostní. Ve vztahu k pokutě uložené příkazem Oblastního
inspektorátu práce pro Plzeňský a Karlovarský kraj ze dne 26. 4. 2014, č. j.
8281/6.30/14/14.3, uzavřel, že žalovaný porušil prevenční povinnost zaměstnance
předcházet škodám, neboť nejpozději k prosinci 2012 měl k dispozici stanovisko
D. B. o nepřípustnosti souběžného uzavírání dohod o pracovní činnosti a
pracovních smluv na druhově stejně vymezenou činnost, které jej mělo vést k
tomu, aby si ověřil, zda uvedený postup je z hlediska zákoníku práce správný.
Proto odpovídá za vzniklou škodu spočívající v uložení pokuty příslušným
správním orgánem, která by v případě správného postupu nevznikla. Ve vztahu k
pokutě uložené příkazem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 27. 11.
2015 soud prvního stupně uzavřel, že v případě podpisu kupní smlouvy, která
byla odlišná co do obsahu od vítězné nabídky ve výběrovém řízení, i v případě
podpisu dodatku ke kupní smlouvě, datovaného 9. 6. 2014 a označeného jako zápis
z jednání, odpovídá žalovaný za soulad tohoto postupu se zákonem. Za
neprokázané považoval soud tvrzení žalovaného, že si zajistil k postupu ohledně
podpisu kupní smlouvy právní konzultaci, že by k výslovné žádosti došlo ke
kontrole servisní organizací změněné kupní smlouvy před jejím podpisem, a
rovněž nesouhlasil s námitkou žalovaného, že by odpovědnost za řádný průběh
veřejných zakázek vyplývala z pracovní náplně náměstka pro ekonomiku. Soud
prvního stupně dále zdůvodnil, že výše požadované náhrady škody nepřesahuje
4,5násobek průměrného hrubého měsíčního výdělku žalovaného, a neshledal ani
důvod pro moderaci výše náhrady škody.
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 1.
2022, č. j. 61 Co 200/2021-528, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 10
260,80 Kč k rukám zástupce žalobkyně. Souhlasil se závěrem soudu prvního
stupně, že žalobkyně nabyla vědomost o tom, že škoda vznikla, teprve doručením
příkazu k zaplacení předmětné pokuty, a že námitka promlčení vznesená žalovaným
není důvodná. Stran vázanosti soudu rozhodnutím ve správním řízení uzavřel, že
účastníkem správního řízení byla žalobkyně a že ve vztahu k ní je soud
rozhodnutím o tom, že byl spáchán přestupek a že jej spáchala žalobkyně, vázán;
stran zavinění žalovaného nevyšel soud prvního stupně pouze ze závěrů
rozhodnutí vydaných ve správním řízení, ale sám provedl rozsáhlé dokazování.
Odvolací soud odkázal na skutkové závěry soudu prvního stupně. Ve vztahu k
pokutě uložené oblastním inspektorátem práce uzavřel, že žalovaný musel mít, s
ohledem na vyjádření D. B., minimálně pochybnosti o tom, zda je možný souběh
prací lékař či zdravotník záchranné služby a lékařské služby první pomoci. Na
možný nedovolený souběh jej v e-mailu z 12. 2. 2014 upozorňoval i V. S., stejně
jako jej informoval o zahájení kontroly. Žalovaný musel vědět i o uložení
pokuty (výpověď svědka V. S., svědkyně J. G., zápis z porady útvaru ekonomiky a
provozu ZZS PK č. 11/2014) ještě před uplynutím lhůty k podání odporu a pokud
proti tomuto příkazu za žalobkyni nebrojil či nedal pokyny v tomto smyslu
jinému zaměstnanci, odpovídá za škodu, která v důsledku uložení pokuty
žalobkyni nastala. Ve vztahu k pokutě uložené příkazem Úřadu pro ochranu
hospodářské soutěže odvolací soud dovodil, že žalovaný podepsal kupní smlouvu,
která byla v rozporu se zákonem o zadávání veřejných zakázek, neboť byla
podepsána ve změněné podobě proti zadávací dokumentaci, a pokud byl za
žalobkyni k uzavření smlouvy (jejímu podpisu) oprávněn žalovaný, za toto své
jednání také odpovídá, když nebylo prokázáno, že by servisní organizaci byl
zadán požadavek na kontrolu změněné kupní smlouvy.
4. Proti tomuto rozsudku v celém jeho rozsahu podal žalovaný dovolání. V
prvé řadě namítá, že odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu
(usnesením ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3804/2014, a v něm citovanými
rozhodnutími) vyřešil otázku promlčení. Zdůrazňuje, že poškozený se dozví o
škodě, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a
orientačně (přibližně) i její rozsah, a že není třeba, aby znal rozsah škody
přesně. Proto již v době protiprávního jednání si žalobkyně musela být vědoma
způsobení škody, a to ve výši potenciální sankce stanovené příslušnými právní
předpisy, která může být ze strany kontrolního orgánu udělena. Jednotlivé
příkazy ukládající pokuty žalobkyni stanovily konkrétní přesnou výši škody,
která však není pro počátek běhu promlčecí lhůty podstatná. Dále poukazuje
žalovaný na to, že soud prvního stupně učinil závěr o vázanosti soudu
rozhodnutím správního orgánu, přičemž však v rozporu s judikaturou Ústavního
soudu nepřihlédl k tomu, že žalovaný nebyl účastníkem řízení před správním
orgánem a neměl možnost se v něm sám vyjádřit. Za nesprávný postup obou soudů
považuje žalovaný to, že byl zamítnut jako nadbytečný důkaz výslechem D. M.
Žalovaný dále namítá rozpor skutkových zjištění obou soudů s provedenými
důkazy, a to při hodnocení zápisu z porady 3. 7. 2014, při hodnocení výpovědi
svědkyně J. G. a v otázce doručení příkazu oblastního inspektorátu práce
žalovanému, kdy se soudy měly odchýlit od judikatury vztahující se k
dokazování. Následně žalovaný namítá nesprávný, restriktivně zužující výklad
povinností smlouvy o administraci uzavřené s pověřenou osobou, a rovněž to, že
nebyl proveden výslech svědka F. M. Dovozuje, že za pochybení při zadávání
veřejné zakázky odpovídají jiné osoby, a namítá, že soud prvního stupně se
dopustil dezinterpretace jeho tvrzení a odvolací soud k jeho námitkám mlčí.
Nadto žalovaný „z opatrnosti namítá, že byl nesprávně poučen o koncentraci a …
koncentrace byla přesto později prolomena“. Závěrem svého dovolání žalovaný
argumentuje, že „všechny jím uváděné důvody jsou důvody zvláštního zřetele
hodné odůvodňující moderaci“ a že s ohledem na zásadu ochrany zaměstnance jako
slabší strany musí soud „zvažovat snížení náhrady škody ze své úřední
povinnosti“. Žalovaný navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že se žaloba zamítá.
5. Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání žalovaného. K otázce promlčení
argumentuje, že škoda vznikla až rozhodnutím správního orgánu o udělení pokut.
Dokud není pravomocným rozhodnutím správního orgánu rozhodnuto, nelze tvrdit,
že udělení pokuty bylo evidentní již na počátku každého ze správních řízení. V
otázce vázanosti soudu rozhodnutím správního orgánu o spáchání přestupku se
žalovaná ztotožňuje s posouzením soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Soudy
se podle žalobkyně rovněž správně zabývaly otázkou moderace výše náhrady škody.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
9. Namítá-li žalovaný, že se neúčastnil správního řízení a že tedy
odvolací soud nesprávně posoudil otázku vázanosti soudu rozhodnutím o tom, že
byl spáchán přestupek a kdo jej spáchal, pak přehlíží, že odvolací soud dovodil
takovou vázanost pouze ve vztahu k žalobkyni (jež se správního řízení
účastnila), nikoliv však k žalovanému a jeho zavinění (viz bod 9 odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu); na posouzení této právní otázky tedy rozhodnutí
odvolacího soudu nezávisí.
10. Tam, kde dovolatel namítá, že se odvolací soud nevypořádal s jeho
argumentem, že „vypovídající hodnota“ zápisu z porady 3. 7. 2014 je „nulová“,
že se „z jeho strany … jedná o vážný desinterpretační zásah do hodnocení
důkazů“ (pozn. ve vztahu k výpovědi svědkyně J. G.) a že „skutkové závěry soudu
prvního stupně … jsou v hrubém rozporu s provedenými důkazy“ (pozn. ve vztahu k
otázce zaslání příkazu oblastního inspektorátu práce žalovanému), je ve
skutečnosti podstatou jeho dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními, na
nichž soudy založily svůj právní závěr o porušení povinnosti žalovaného, a se
způsobem (s hodnocením důkazů), jakým soudy k těmto zjištěním dospěly.
11. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze (ani v dovolacím řízení
probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013)
úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). V dovolání proto nelze například
namítat, kterému svědkovi měl soud uvěřit a kterému nikoli, že z provedených
důkazů vyplývá jiný závěr nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění
důležitý.
12. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory
mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky
nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy
skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod
je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v
posuzovaném případě nejedná. Soud prvního stupně, jehož skutkové závěry
odvolací soud převzal, totiž podrobně vysvětlil, jakým způsobem ke svým závěrům
dospěl (viz zejména body 36 a 37 odůvodnění jeho rozsudku).
13. Ze stejných důvodů nemůže založit přípustnost dovolání ani námitka
neprovedení výslechu svědka F. M., nehledě k tomu, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na odlišném závěru o tom, která osoba u žalobkyně byla odpovědná
za porušení povinnosti, která byla předmětem řízení u Úřadu pro ochranu
hospodářské soutěže. S tímto závěrem sice dovolatel v textu svého dovolání
následně polemizuje a snaží se dovodit odpovědnost jiných osob, avšak žádným
způsobem k této otázce nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Nepodařilo-li se dovolateli řádně napadnout tento závěr,
z něhož vychází rozhodnutí odvolacího soudu, nemohou založit přípustnost
dovolání ani úvahy o dezinterpretaci jeho tvrzení.
14. Rovněž namítá-li dovolatel, že soudy provedly nesprávný,
restriktivně zužující výklad „povinností smlouvy o administraci uzavřené s
pověřenou osobou“, neobsahuje dovolání náležitosti vyžadované ustanovením §
241a odst. 2 o. s. ř., neboť nevymezuje, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle
ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem
čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo
uveřejněno pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v
časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
15. Vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, neobsahuje dovolání ani tam, kde dovolatel nesouhlasí s
tím, jak dovolací soud posoudil otázku moderace výše náhrady škody. I v této
části tedy trpí dovolání vadou, pro kterou nelze ohledně této otázky v
dovolacím řízení pokračovat.
16. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o
náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné
proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
17. Rozsudek odvolacího soudu však závisí na vyřešení otázky hmotného
práva počátku běhu promlčecí lhůty u práva zaměstnavatele na náhradu škody
spočívající v pokutě uložené mu ve správním řízení. Vzhledem k tomu, že tato
otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že dovolání žalovaného je podle § 237 o. s. ř. přípustné.
18. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není opodstatněné.
19. Předmětnou právní otázku je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že
oba příkazy, jimiž byly žalobkyni uloženy pokuty, byly vydány (a nabyly právní
moci) po 31. 12. 2013 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák.
práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
20. Podle ustanovení § 609 o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí
lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po
uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.
21. Podle ustanovení § 619 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u
orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být
uplatněno poprvé (odst. 1). Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná
osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty,
anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla (odst. 2).
22. Podle ustanovení § 620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek
běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě
povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.
23. Obecně pak platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v
době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta
subjektivní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo
151/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo
709/2021).
24. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na
náhradu škody je rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (tedy
nikoli jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a o tom, kdo za ni
odpovídá. Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozví o majetkové újmě
určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že
lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001). Poškozený se dozví o škodě,
jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně
i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a
není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně, např. na základě odborného
posudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo
224/2010). Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nastává v okamžiku, kdy
poškozený má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž
světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou;
nejde o nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005).
Platí přitom, že subjektivní promlčecí lhůta nemůže začít běžet dříve, než je
počátek běhu lhůty objektivní (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4429/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, uveřejněný pod č. 38/2008 Sb. rozh. obč.)
25. Ve vztahu k předchozí právní úpravě se judikatura dovolacího soudu
ustálila v závěru, že lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody počínající
běžet ode dne, kdy se poškozený doví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá,
nezačne běžet dnem, kdy byla zaměstnavateli příslušným státním orgánem uložena
pokuta za zaviněné porušení povinností jeho zaměstnance, nýbrž teprve dnem, kdy
zaměstnavatel pokutu uhradil. Žalující zaměstnavatel mohl tedy žalovat svého
zaměstnance o náhradu škody teprve tehdy, až sám splnil svůj závazek vůči
příslušnému úřadu (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 15. 6. 1973,
sp. zn. 5 Cz 23/73, který byl uveřejněn pod č. 32/1974 Sb. rozh. obč., nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2647/2009).
26. Protože zákoník práce neobsahuje zvláštní pravidlo pro vznik škody
spočívající v dluhu (zaměstnavatele), je nutné ve smyslu § 4 zák. práce ve
vztahu k právní úpravě účinné od 1. 1. 2014 aplikovat ustanovení § 2952 věty
druhé o. z., podle něhož záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený
právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. Z tohoto důvodu
tak již nejsou uplatnitelné výše uvedené závěry starší rozhodovací praxe
dovolacího soudu vážící rozhodný okamžik počátku běhu subjektivní promlčecí
lhůty na zaplacení dlužné částky. Judikatura Nejvyššího soudu k právní úpravě
účinné od 1. 1. 2014 uzavřela, že záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu
podle § 2952 věty druhé o. z. a zvolí-li poškozený proti škůdci právo, aby mu
škůdce poskytl náhradu, je pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty
takového práva určující vědomost poškozeného o osobě škůdce a o vzniku dluhu,
nikoli případné splnění dluhu či jeho splatnost (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1594/2021).
27. Má-li výrok o trestu ve správním rozhodnutí konstitutivní povahu a
působí-li (zavazuje) do budoucnosti a zásadně až od okamžiku právní moci (srov.
např. HENDRYCH, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 9. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2016, s. 134), pak výše uvedené závěry znamenají, že počátek běhu
subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění práva na náhradu škody spočívající v
pokutě uložené zaměstnavateli orgánem veřejné moci je vázán na vědomost
zaměstnavatele o nabytí právní moci rozhodnutí o uložení pokuty.
28. Závěr odvolacího soudu, že námitka promlčení uplatněná žalovaným
není důvodná, je tedy správný. Odvolací soud byl sice veden nesprávnou úvahou,
že rozhodujícím pro počátek běhu promlčecí lhůty je doručení příkazu k
zaplacení předmětné pokuty, protože však tento okamžik nutně předchází nabytí
právní moci takového příkazu, je zřejmé, že nároky žalobkyně promlčené nejsou.
29. Protože je dovolání přípustné, zabýval se dovolací soud i námitkou
dovolatele, že nebyl proveden jím navrhovaný výslech D. M. (srov. § 242 odst. 3
větu druhou o. s. ř.). O tzv. jinou vadu řízení by se mohlo jednat, nevysvětlil-
li by soud, z jakých důvodů navržený důkaz neprovedl. Odvolací soud se však
ztotožnil s důvody uvedenými soudem prvního stupně (viz bod 34 odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně); nejedná se tak o tzv. opomenutý důkaz. O takový
důkaz nejde ani v případě neprovedení výslechu svědka F. M. (viz bod 63
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 13 odůvodnění tohoto rozsudku).
Uplatňuje-li dovolatel jinou vadu v řízení, která má spočívat v tom, že „byl
nesprávně poučen o koncentraci“, tak z obsahu spisu se podává, že žalovaný byl
k prvnímu jednání (v době, kdy ještě nebyl právně zastoupen) řádně předvolán
vzorem č. 18 o. s. ř., jenž obsahuje poučení o koncentraci řízení, a že při
skončení prvního jednání dne 17. 1. 2018 bylo účastníkům řádně poskytnuto
poučení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. Pouhé tvrzení žalovaného, že „koncentrace
byla přesto později prolomena“, je natolik neurčité, že nelze posoudit, o jakou
jinou vadu řízení by se mělo jednat.
30. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl
postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
dovolání žalovaného ve věci samé podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s.
ř. zamítl.
31. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení
§ 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť
žalobkyně byla v dovolacím řízení plně úspěšná a žalovaný je proto povinen
nahradit jí náklady potřebné k účelnému uplatňování práva.
32. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl
k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb
stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§
151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání
náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani
okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle
ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2
část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně
pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, č. 116/2013 Sb., dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší
soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu
odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem
projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté
advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS
3559/15]; tomu odpovídá paušální sazba ve výši 8 935 Kč. Kromě této paušální
sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající v paušální částce
náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996
Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že za žalobkyni podal
vyjádření k dovolání její předchozí zástupce, jenž byl plátcem daně z přidané
hodnoty, náleží k nákladům řízení náhrada za daň z přidané hodnoty z této
odměny a náhrady ve výši 1 939 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o.
s. ř.).
33. Žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení v
celkové výši 11 174 Kč k rukám advokáta JUDr. Mojmíra Přívary, který žalobkyni
v dovolacím řízení jako poslední zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů
od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 6. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu