21 Cdo 709/2021-399
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a Mgr. Miroslava
Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně Z. š. a m. š. P. – N., se sídlem XY,
IČO XY, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod
křížkem č. 428/4, proti žalované I. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr.
Mgr. Helenou Horskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 792/40, o
213.060,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp.
zn. 8 C 299/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 3. září 2020 č. j. 25 Co 29/2020-377, takto:
Rozsudek krajského soudu se (s výjimkou potvrzujícího výroku o věci samé, jímž
bylo vyhověno žalobě co do částky 132.660,- Kč s úroky z prodlení) zrušuje a
věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobkyně se (žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 23.7.2018) domáhala,
aby jí žalovaná zaplatila na náhradě škody 213.000,- Kč s úroky z prodlení,
které v žalobě specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná u ní byla od
1.12.2008 zaměstnána na vedoucím pracovním místě ředitelky školy a že usnesením
zřizovatele ze dne 14.3.2016 byla z tohoto místa odvolána a dne 26.4.2016 jí
byla dána výpověď z pracovního poměru; platnost odvolání z funkce i výpovědi
žalovaná napadla u soudu žalobou, kterou soud pravomocně zamítl. Důvodem
odvolání žalované z funkce bylo porušování právní povinnosti uvedené v
ustanovení § 122 odst. 2 zák. práce tím, že si žalovaná z pozice ředitelky
školy „bez vědomí a souhlasu zřizovatele nejméně dvakrát ročně od 1. ledna 2013
do 30. května 2015“ neoprávněně podepisovala sama se sebou jako zaměstnankyní
dohody o provedení práce (jednalo se o 5 dohod ze dne 27.6.2013, 2.12.2013,
6.1.2014, 6.7.2014 a 29.5.2015, které byly sjednány na „provedení prací
spojených s doplňkovou činností“), na jejichž základě si nechala vyplatit
odměny v celkové výši 159.000,- Kč. Tímto protiprávním jednáním žalovaná
způsobila žalobkyni škodu, která „včetně zákonných odvodů ve výši 54.060,- Kč“
činí 213.060,- Kč, jejíž náhrady se žalobkyně touto žalobou domáhá. Kromě toho
žalovaná následně stejným způsobem neoprávněně uzavřela dne 2.12.2015 a
28.1.2016 ještě další dvě dohody o provedení práce, na jejichž základě si
nechala vyplatit odměny ve výši „nejméně“ 45.000,- Kč. Žalobkyně původně
uplatnila svůj nárok na náhradu škody ze všech sedmi uvedených dohod o
provedení práce v trestním řízení (které bylo zahájeno na základě trestního
oznámení zřizovatele ze dne 14.4.2016), avšak pouze pro poslední dvě dohody o
provedení práce ze dne 2.12.2015 a 28.1.2016 bylo proti žalované usnesením
policejního orgánu ze dne 1.6.2018 zahájeno trestní stíhání. Proto ohledně
zbývajících dohod o provedení se svého nároku na náhradu škody nyní domáhá v
občanském soudním řízení touto žalobou. Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 11.9.2019 č.j. 8 C 299/2018-313
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení 123.231,- Kč k rukám zástupce žalobkyně. Soud prvního stupně
vycházel ze zjištění, že žalovaná „zaviněně porušila hned několik právních
povinností“ (uvedených v ustanovení § 301 a § 122 odst. 2 zák. práce a § 437
odst. 1 o.z.), jestliže „při uzavírání dohod o provedení práce sama se sebou
jednala ve střetu zájmů, na základě těchto dohod si vyplácela odměny ve výši,
kterou si sama stanovila, navíc v situaci, kdy byla zřizovatelem pravidelně
mimořádně odměňována, a to právě za činnost nad rámec běžných povinností
ředitele školy; prakticky tak byla za stejnou činnost odměněna dvakrát“. V
zavedené praxi přitom pokračovala, i když byla na „problematičnost“ takového
postupu upozorněna účetním školy.
Tímto jednáním žalovaná způsobila žalobkyni
škodu, a to „konkrétně v souvislosti s výplatou odměn dle dohod ve výši 2 x
30.000,- Kč a 3 x 33.000,- Kč a povinnými odvody sociálního a zdravotního
pojištění ve výši 54.060,- Kč“, tedy celkem ve výši 213.060,- Kč. Protože
„příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody je nepochybně
dána“ (bez uzavření dohod by škoda nevznikla), a „bylo prokázáno i zavinění
žalované“, která „jednala úmyslně“, soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně
má podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce vůči žalované nárok na náhradu
škody v požadované výši. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3.9.2020 č.j. 23 Co
29/2020-377 změnil rozsudek soudu prvního stupně v části vyhovujícího výroku o
věci samé tak, že žalobu co do částky 80.400,- Kč s úroky z prodlení zamítl,
„jinak“ jej v tomto výroku potvrdil; současně rozhodl, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
29.575,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.012,- Kč, obojí k rukám
„právního“ zástupce žalobkyně. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně o tom, že žalovaná tím, že jménem zaměstnavatele (žalobkyně) z
titulu funkce ředitelky uzavřela sama se sebou jako zaměstnancem dohody o
provedení práce, „jejichž předmět byl vymezen zcela obecně jako práce spojené s
doplňkovou činností“, „zcela jednoznačně“ porušila povinnosti při plnění
pracovních úkolů. Žalovaná současně neprokázala, že finanční plnění, které jí v
souvislosti s takto uzavřenými (a tudíž neplatnými) dohodami bylo poskytnuto,
jí bylo vyplaceno za konkrétní jí vykonanou činnost, která byla odlišná od
činnosti spadající do náplně práce ředitelky žalobkyně. Za tohoto stavu tedy
vyplacené odměny z neplatných dohod o provedení práce ze dne 27.6.2013,
2.12.2013, 6.1.2014, 6.7.2014 a 29.5.2015 představují škodu, která žalobkyni
vznikla a za kterou ve smyslu ustanovení § 250 zák. práce odpovídá žalovaná. Protože podle názoru odvolacího soudu je zcela nepochybné, že dohody žalovaná
uzavírala „zcela účelově s úmyslem obohatit se“, ač s ohledem na funkci, kterou
vykonávala, měla vědět, že k tomu není oprávněna, jde z její strany o úmyslné
zavinění a je tak povinna v souladu s ustanovením § 257 odst. 1 zák. práce
nahradit žalobkyni „úplnou skutečnou škodu“ v žalované výši. Zabývaje se dále
námitkou promlčení, kterou žalovaná v průběhu odvolacího řízení vznesla,
odvolací soud ohledně škody vzniklé v souvislosti s výplatou odměn z prvních
dvou dohod o provedení práce ve výši 2 x 40.200,- Kč (vč. zákonných odvodů) za
účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, tj. do 31.12.2013,
dovodil, že běh objektivní promlčecí lhůty (§ 101 odst. 1 obč. zák.), která – s
ohledem na to, že se jedná o škodu způsobenou úmyslně – činí deset let, započal
dnem výplaty přijatého plnění, tj. 8.7.2013 a 15.12.2013. Počátek subjektivní
dvouleté promlčecí lhůty (§ 106 odst. 1 obč.
zák.) je pak dán okamžikem (dnem
15.3.2016), kdy se nový ředitel žalované (byť pouze ve formě pověření) ujal
funkce poté, co žalovaná byla z funkce ředitelky odvolána, „a tedy tímto
okamžikem se žalobkyně dozvěděla o škodě, tedy její výši i o tom, kdo za ni
odpovídá“. Pokud byla žaloba v této věci podána až dne 23.7.2018, je podle
názoru odvolacího soudu nárok žalobkyně na náhradu škody „spočívající ve
vyplaceném finančním plnění a z něho provedených odvodů dne 8.7.2013 (40.200,-
Kč) a 15.12.2013 (40.200,- Kč)“ promlčen, a tudíž je námitka promlčení v tomto
rozsahu důvodná. Ve zbylém rozsahu byl nárok žalobkyně uplatněn včas, neboť zde
škoda vznikla žalobkyni po 1.1.2014, tedy za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, kde je v případě nároku na náhradu škody stanovena
promlčecí doba se subjektivně určeným počátkem v délce tří let (§ 629 odst. 1
o.z.). Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku o věci samé)
podala žalobkyně dovolání. Namítala, že odvolací soud posoudil otázku promlčení
části uplatněného nároku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu (reprezentovanou rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 23/2011 a sp. zn. 25 Cdo 3795/2014). Odvolací soud „nevzal v potaz“, že žalobkyně nárok na
náhradu škody jako celku (tj. původně pro všech 7 dohod o provedení práce,
které zmínila v žalobě) formálně uplatnila v rámci probíhajícího trestního
řízení podle ustanovení § 43 odst. 3 tr. řádu ve výši 273.360,- Kč, a to dne
6.11.2017, tedy stále v době, kdy nárok promlčen nebyl. Nicméně až po více než
dvou letech od podání trestního oznámení bylo finálně zahájeno trestní stíhání
pouze pro 2 ze 7 uvedených dohod o provedení práce, které vyústilo v pravomocné
odsouzení žalované a přiznání nároku na náhradu škody. V okamžiku, kdy bylo
zřejmé, že ostatních 5 dohod o provedení práce (ze dne 27.6.2013, 2.12.2013,
6.1.2014, 6.7.2014 a 29.5.2015) a náhrada škody s nimi spojená již nebude moci
být úspěšně uplatněna v rámci trestního řízení, žalobkyně přistoupila k podání
této občanskoprávní žaloby. Žaloba v této věci byla podána po vydání (ještě
nepravomocného) usnesení o zahájení trestního stíhání žalované, přičemž s
ohledem na odůvodnění tohoto usnesení bylo možno předpokládat, že stížnost
žalované bude s největší pravděpodobností zamítnuta, a tudíž již nebude možné v
trestním řízení se úspěšně domáhat náhrady škody vzniklé vyplacením odměn ze
zbylých 5 dohod. Žalobkyně se tak domnívá, že ve smyslu výše uvedené judikatury
dovolacího soudu řádně pokračovala v zahájeném řízení, když v přiměřené době po
skončení trestního řízení pokračovala podáním civilní žaloby, a k promlčení
části uplatněného nároku tak nedošlo. Kromě toho dovolatelka vytkla odvolacímu
soudu, že se nevypořádal s její argumentací, že námitka promlčení je v daném
případě „nemravná“.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu změnil tak, že „se žalobě vyhovuje v celém rozsahu“, a přiznal
žalobkyni náhradu nákladů řízení před všemi soudy, případně aby rozsudek
odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). V projednávané věci se žalobkyně domáhá po žalované (jako její bývalé
zaměstnankyni) náhrady škody, kterou jí žalovaná způsobila tím, že si
neoprávněně (na základě pěti neplatných dohod o provedení práce ze dne
27.6.2013, 2.12.2013, 6.1.2014, 6.7.2014 a 29.5.2015) vyplatila odměny v
celkové výši 159.000,- Kč. Předmětem dovolacího řízení jsou pouze nároky
žalobkyně na náhradu škody vzniklé v souvislosti s výplatou odměn (vč. provedených zákonných odvodů) z prvních dvou dohod o provedení práce, které
byly žalobkyni vyplaceny dne 8.7.2013 a 15.12.2013, ohledně nichž odvolací soud
dospěl k závěru, že jsou promlčeny. Ve vztahu k dovoláním dotčenému předmětu
řízení (s ohledem na obsah dovolacích námitek) závisí napadený rozsudek
odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení právní otázky počátku běhu a stavení
subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody. Vzhledem k
tomu, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání
žalobkyně je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Otázku promlčení dovoláním dotčených nároků žalobkyně na náhradu škody je třeba
i v současné době posuzovat – vzhledem k době vzniku škody výplatou odměn dne
8.7.2013 a 15.12.2013 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění
účinném do dne 31.12.2013, tj. do dne, než nabyly účinnosti zákony č. 303/2013
Sb. a č. 435/2013 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů, účinného do dne 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“). Podle ustanovení § 100 odst. 1 obč. zák.
právo se promlčí, jestliže nebylo
vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud
přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze
promlčené právo věřiteli přiznat. Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí doby stanovené v
zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva
oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však
být soudem přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu
námitkou promlčení. Nárok oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však
prostřednictvím soudu nevymahatelným. Počátek promlčecí doby je obecně (objektivně) určen ustanovením § 101 odst. 1
obč. zák., podle něhož lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být
uplatněno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen objektivně, nezávisle na
poškozeném (srov. slovo „mohlo“). Běh promlčecí doby tedy počne ode dne, kdy by
obecně každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno - kdy mohl podat žalobu (actio
nata), přičemž není rozhodující, zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu
uplatnění práva znemožňovala (nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala
nemoc apod.). Jde tedy o objektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty, který
se odvíjí od právních skutečností popř. událostí, jejichž vznik či existence
jsou nezávislé na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka
odpovědnostního vztahu. Pro uplatnění nároku z práva na náhradu škody (s výjimkou práva na náhradu
škody na zdraví) pak platí, že nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za
tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo
k události, z níž škoda vznikla (§ 106 odst. 2 obč. zák.). Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z
odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní. Právo na náhradu škody se promlčí
za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá
(§ 106 odst. 1 obč. zák.). Obě podmínky stanovené pro počátek běhu subjektivní
promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody, tj. vědomost o škodě a o
tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně. Obecně pak platí, že
nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23.2.2017 sp. zn. 21 Cdo 151/2016). V projednávané věci není pochyb o tom (tyto závěry sdílí i žalobkyně v podaném
dovolání), že v případě dovoláním dotčených nároků žalobkyně na náhradu škody
počala plynout desetiletá objektivní promlčecí doba podle ustanovení § 101
odst. 1 obč. zák. v okamžiku výplaty odměn, tj. dne 8.7.2013 a 2.12.2013, a
dvouletá subjektivní promlčecí doba podle ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. následující den poté, co žalovaná byla mj. pro protiprávní jednání, jímž
způsobila tuto škodu, dne 14.3.2016 odvolána z funkce ředitelky žalobkyně.
Se
závěrem odvolacího soudu, že nároky žalobkyně na náhradu škody vzniklé v
souvislosti s výplatou těchto odměn byly žalobou (podanou u soudu prvního
stupně dne 23.7.2018) „uplatněny po uplynutí dvouleté promlčecí doby“, však
dovolací soud prozatím nesouhlasí. Podle ustanovení § 112 věty první obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době
právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně
pokračuje nebo je-li ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o
mediaci, promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo od
tohoto zahájení po dobu mediace. V citovaném ustanovení je obsažena úprava specifického způsobu stavení
promlčecí doby. V právní teorii ani v soudní praxi není pochybností o tom, že
ke stavení promlčecí doby podle ustanovení § 112 obč. zák. dochází v době od
zahájení řízení (nebo připojení se k řízení) o nároku, o jehož promlčení jde,
do jeho pravomocného skončení za podmínky, že v tomto řízení je řádně
pokračováno (poškozený nebrání řádnému pokračování řízení). Cílem úpravy
obsažené v ustanovení § 112 obč. zák. je ochrana poškozeného žalobce v případě,
že vlastnímu uplatnění nároku na náhradu škody předchází jiné (většinou
trestní) řízení proti tomu, kdo škodu způsobil. Aby se předešlo zbytečnému
duplicitnímu uplatňování stejného nároku v jiných řízeních, je zde zakotveno
pravidlo, podle něhož je-li nárok již uplatněn v soudním řízení, není poškozený
nucen (z obavy před promlčením svého nároku) uplatňovat nárok na náhradu škody
v dalším řízení. Není totiž vyloučeno (a často se tak děje), že nárok
poškozeného je uspokojen již v rámci jiného (většinou trestního) řízení; pak
odpadá nutnost vůbec občanskoprávní žalobu o náhradu škody podávat. K řádnému uplatnění práva (nároku) na náhradu škody ve smyslu stanovení § 112
obč. zák. tedy může dojít mj. návrhem v rámci trestního řízení podle ustanovení
§ 43 odst. 3 trestního řádu (v tzv. adhezním řízení), ze kterého musí být
patrno, z jakých důvodů, v jaké výši a vůči komu se nárok na náhradu škody
uplatňuje. Za řádné uplatnění nároku přitom soudní praxe nepovažuje např. vyjádření poškozeného v tom smyslu, že se připojuje k trestnímu řízení s
požadavkem na náhradu škody, jak bude orgány činnými v trestním řízení zjištěna
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.5.2006 sp. zn. 25 Cdo 2478/2004 a
zprávu býv. Nejvyššího soudu o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech,
jimž předcházelo adhezní řízení, ze dne 24.10.1979, Cpj 35/78, jež byla
projednána a vzata na vědomí plénem býv. Nejvyššího soudu dne 5.12.1979, Pls
2/79, uveřejněnou pod č. 22 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
1979, str. 506 - 507). Jestliže poškozený takto uplatnil v trestním řízení včas
nárok na náhradu škody, a v řízení řádně pokračuje, běh promlčecí doby se
zastaví. Nedošlo-li v trestním řízení k uložení povinnosti nahradit poškozenému
uplatněnou náhradu škody, má poškozený možnost uplatnit nárok na náhradu škody
v občanském soudním řízení v promlčecí době, jejíž běh pokračoval po skončení
trestního řízení (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 29.10.1973 sp. zn.
2 Cz 14/73, uveřejněný pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1974). Uvedené platí i tehdy, jestliže poškozený podle
ustanovení § 43 odst. 3 trestního řádu řádně a včas uplatní nárok na náhradu
škody v trestním řízení, které skončilo odložením trestní věci podle ustanovení
§ 159a trestního řádu. Ustanovení § 112 obč. zák. totiž působí bez ohledu na
dodatečné zjištění, že z právního hlediska vlastně vůbec nebylo zahájeno
trestní stíhání; rozhodující je, že v daném období fakticky probíhalo příslušné
trestní řízení (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.9.2013 sp. zn. 30 Cdo 955/2013 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 27.3.2013 sp. zn. III. ÚS
376/2013). Poškozený zpravidla získá vědomost o tom, že jeho nárok na náhradu škody nebude
v trestním řízení uspokojen, z příslušného rozhodnutí orgánu činného v trestním
řízení. V zahájeném řízení pak ve smyslu ustanovení § 112 obč. zák. řádně
pokračuje (a pokračuje tak i stavení běhu promlčecí doby) následným podáním
občanskoprávní žaloby. S ohledem na zajištění ochrany práv poškozeného dovolací
soud již v minulosti v této souvislosti dovodil, že poškozený v zahájeném
řízení řádně pokračuje také tehdy, jestliže po skončení jiného (např. trestního) řízení v přiměřené lhůtě podá návrh (žalobu) na uspokojení stejného
nároku v občanském soudním řízení. Posouzení, zda bylo takto pokračováno v
přiměřené lhůtě, bude vždy odvislé od konkrétních okolností případu. Jestliže
(podle okolností případu) poškozený v řízení řádně pokračuje podáním návrhu o
uspokojení stejného nároku v občanském soudním řízení, promlčecí doba nepočne
znovu běžet dnem právní moci rozhodnutí v předcházejícím řízení, ale její běh
bude nadále přerušen až do pravomocného skončení tohoto (navazujícího) řízení
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.11.2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007,
uveřejněný pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009). V projednávané věci se z obsahu spisu podává, že žalobkyně předtím, než podala
žalobu v této věci, se domáhala dovoláním dotčeného práva na náhradu škody v
trestním řízení. Trestní řízení proti žalované bylo zahájeno dne 7.6.2016 na
základě trestního oznámení Městské části Praha – Nebušice (zřizovatele
žalobkyně) a bylo původně vedeno pro podezření z přečinu zpronevěry podle
ustanovení § 206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, kterého se žalovaná měla
dopustit protiprávním jednáním v souvislosti s uzavřením sedmi dohod o
provedení práce ze dne 27.6.2013, 2.12.2013, 6.1.2014, 6.7.2014, 29.5.2015,
2.12.2016 a 28.1.2016, na jejichž základě mělo dojít k neoprávněné výplatě
odměn, a tím ke škodě žalobkyně v celkové výši 273.360,- Kč. V průběhu
trestního řízení byla trestní věc opakovaně podle ustanovení § 159a odst. 1
trestního řádu odložena, naposledy usnesením policejního orgánu ze dne
15.3.2018. K následné stížnosti žalobkyně bylo nakonec usnesením Policie České
republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a
vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, 2. oddělení hospodářské
kriminality ze dne 1.6.2018, č.j.
KRPA-172837-174/TČ-2016-001192-6-NE, vůči
žalované zahájeno trestní stíhání (které následně pokračovalo podáním obžaloby
a skončilo vydáním trestního příkazu) pouze ohledně protiprávního jednání
souvisejícího s posledními dvěma dohodami o provedení práce (a k němu se
vztahujícím nárokům žalobkyně na náhradu škody). Lze sdílet názor dovolatelky, že v okamžiku, kdy se žalobkyně seznámila s
písemným vyhotovením tohoto usnesení o zahájení trestního stíhání, získala z
jeho odůvodnění potřebnou informaci o tom, že ohledně protiprávního jednání
žalované souvisejícího se zbývajícími pěti dohodami o provedení práce (včetně
dohod, jichž se týkají dovoláním dotčené nároky žalobkyně na náhradu škody) již
trestní řízení vůči žalované pravděpodobně dále pokračovat nebude. Pokud
žalovaná – jak uvádí žalobkyně v dovolání – následně proti tomuto usnesení
podala neúspěšnou stížnost k nadřízenému orgánu, nebylo z formálního hlediska
nutné, aby žalobkyně s podáním občanskoprávní žaloby vyčkávala až do doby, kdy
o této stížnosti bude rozhodnuto. Jestliže tedy žalobkyně dne 23.7.2018 podala
proti žalované občanskoprávní žalobu v této věci (jejímž předmětem jsou i
dovoláním dotčené nároky žalobkyně na náhradu škody), je odůvodněn závěr, že
žalobkyně řádně pokračovala v zahájeném řízení ve smyslu ustanovení § 112 obč. zák (okolnost, že trestní řízení vedené pro skutky, s nimiž žalobkyně spojuje
dovoláním dotčené nároky na náhradu škody, skončilo odložením trestní věci, na
tomto závěru – jak vyplývá ze shora podaného výkladu – nic nemění, neboť
předmětné trestní řízení v letech 2016 – 2018 fakticky probíhalo), ovšem pouze
za předpokladu, že k uplatnění dovoláním dotčených nároků žalobkyně v trestním
řízení došlo řádně a včas (tedy ještě předtím, než uplynula dvouletá
subjektivní promlčecí doba). Vzhledem k tomu, že se odvolací soud věcí z tohoto
pohledu nezabýval, je jeho posouzení věci z hlediska závěru, zda jsou dovoláním
dotčené nároky žalobkyně na náhradu škody promlčeny, neúplné a tudíž (prozatím)
nesprávné. Podle výsledku řízení pak odvolací soud neopomene se případně vypořádat také s
výhradou žalobkyně, že v daném případě je námitka promlčení vznesená žalovanou
v rozporu s dobrými mravy. Protože napadený rozsudek odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o
zamítnutí žaloby co do částky 80.400,- Kč s úroky z prodlení, spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, a protože nejsou dány podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího
soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek v dotčeném měnícím výroku o věci samé a ve
výrocích o nákladech řízení podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc
v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
první o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.)
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu