28 Cdo 1642/2025-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: A. M. H., zastoupená Mgr. Liborem Kaslem, LL.M., advokátem se sídlem v Plzni, Přemyslova 132/23, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o zaplacení 1 550 504,78 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 93/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2025, č. j. 70 Co 27/2025-79, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18 137,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Libora Kasla, LL.M., advokáta se sídlem v Plzni, Přemyslova 132/23.
Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem pro zmeškání ze dne 29. 11. 2024, č. j. 17 C 93/2023-57, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 550 504,78 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Odvolací soud vzal za správné soudem prvního stupně učiněné závěry, že v posuzované věci byly naplněny všechny zákonem vyžadované předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání (§ 153b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“). Řádně předvolaná žalovaná se bez omluvy nedostavila k prvnímu ve věci konanému jednání, při němž žalobkyně navrhla vydání rozsudku pro zmeškání. V žalobě uvedená tvrzení – z nichž vyplývá důvodnost uplatněného nároku na peněžitou náhradu za odňaté pozemky podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – se považují za nesporná.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva dle jejího mínění v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené, „zda má oprávněná osoba, které byl žalovaným správně oceněn restituční nárok, právo na navýšení peněžité náhrady nad její zákonnou výši, a pokud ano, pak v jaké výši“. Dovolatelka argumentuje tím, že na prodlení s uspokojením nároku nenese zavinění, že sama žalobkyně nevyvinula dostatečnou aktivitu a neusilovala o přecenění nároku a že soudy nesprávně postupovaly i při samotném výpočtu náhrady, kdy jako částečné zohlednily „v minulosti“ poskytnuté plnění jen v jeho nominální výši.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (v textu i jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí (usnesení) vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
8. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že jsou-li splněny ostatní předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, omezuje se právní posouzení věci soudem prvního stupně v zásadě jen na to, zda by vydáním rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky, zda nejde o věci, v nichž nelze uzavřít nebo schválit smír nebo je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti (§ 153b odst. o. s. ř.). Další „právní posouzení“ věci tkví v úvaze, zda z tvrzení žalobce obsažených v žalobě o skutkových okolnostech věci (která se pro zmeškání žalovaného stala nespornými) vyplývá odůvodněnost uplatněného nároku po hmotněprávní stránce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4599/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 18, ročník 2012, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4156/2017, ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 216/2008, a ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 26 Cdo 669/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2048/98, a ze dne 23. 9. 1999, sp. zn. 20 Cdo 330/98).
9. Z ustálené rozhodovací praxe současně vyplývá, že obrana žalovaného proti rozsudku pro zmeškání založená na zpochybnění skutkového stavu plynoucího ze žalobních tvrzení (§ 153b odst. 1 o. s. ř.) nemůže být úspěšná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1547/99, nebo usnesení ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 29 Odo 215/2006, a ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 962/2009).
10. V posuzované věci – žalobou o splnění povinnosti (zaplacení specifikované částky) – žalobkyně uplatnila nárok na peněžitou náhradu za odňaté pozemky, za něž nebyl poskytnut jiný pozemek (§ 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), odůvodňujíc uplatněný nárok všemi právně významnými okolnostmi včetně těch, jež se týkají určení výše této náhrady (již požadovala nikoliv v hladině administrativní ceny odňatých pozemků, ale ve výši přiměřené a rozumné, zohledňující reálnou hodnotu odňatého majetku a odpovídající – při absenci jiných mimořádných okolností – šestinásobku administrativní ceny pozemků určené podle § 28a zákona č. 229/1991 Sb. a vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.
11. Pokládá-li dovolatelka toliko otázku (již považuje za nevyřešenou v rozhodování dovolacího soudu), zda má oprávněná osoba právo na navýšení náhrady (vyplývající z § 28a zákona č. 229/1991 Sb. a vyhlášky č. 182/1988 Sb.), případně do jaké výše, lze odkázat na její řešení nejenom rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 86/2021), ale i Ústavního soudu (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19, uveřejněný pod č. 81/2021 Sb., obdobně již i nález ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16), podle níž § 28a zákona č. 229/1991 Sb. je třeba vykládat tak, že stanoví pouze základ peněžité náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena; s ohledem na účel restitučních předpisů totiž musí být náhrada přiměřená a rozumná a ačkoliv nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny, má nicméně umožnit odčinění nebo zmírnění křivd tak, jako by tomu bylo při vydání věci.
12. Jde-li pak o konkrétní určení peněžité náhrady za použití daného koeficientu (zde na šestinásobek základu náhrady), nelze než uvést, že jde o pravidlo sledující kompenzaci ztráty hodnoty peněz (kumulovanou míru inflace) zpravidla ve všech případech, v nichž jsou aktuálně splněny předpoklady poskytnutí peněžité náhrady ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., tedy zejména existence dosud neuspokojeného restitučního nároku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2353/2023, bod 13, či jeho usnesení ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3203/2023, bod 9). Specifika konkrétního případu mohou výjimečně opodstatňovat odchýlení se od vypočtené hodnoty v tom nebo onom směru.
13. Pro posouzení přítomné věci – jde-li o možnost navýšení náhrady – není tudíž relevantní ani argument žalované, že se žalobkyně dříve nedomáhala „přecenění“ nároku (k tomu v souzené věci nebyl ani důvod, neboť o charakteru odňatých pozemků a výši administrativní ceny dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. mezi stranami nebylo sporu), stejně tak jako otázka, zda lze neuspokojení nároku přičítat liknavosti žalované (nejde-li o uspokojení restitučního nároku poskytnutím náhradního pozemku mimo proces veřejných nabídek žalované; viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Argumentace vytýkající žalobkyni nedostatečnou míru aktivity jde pak přímo proti žalobním tvrzením (jež se mají za nesporná), z nichž se současně podává, že o restituční náhradu žádala žalobkyně opakovaně, prvně již dne 4. 2. 2017, krátce po rozhodnutí pozemkového úřadu (jímž byla po mnoho let trvajícím řízení konstatována nemožnost restituce vydáním pozemků pro zákonem stanovené překážky), čímž je mimo jiné odůvodněn i závěr o splatnosti uplatněného nároku (i se zřetelem k § 16 odst. 1 větě druhé zákona č. 229/1991 Sb. a recentní rozhodovací praxi; viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.
5. 2025, sp. zn. 28 Cdo 464/2025). V rozporu s žalobním tvrzením je i obrana dovolatelky, že jí poskytnuté částečné plnění 42 250 Kč je namístě odečíst již od základu náhrady, nikoliv až od jejího navýšení, kdy dovolatelka oponuje tím, že této částečné kompenzace se žalobkyni dostalo „již v minulosti“ (v době, kdy tuto náhradu bylo lze snad považovat ještě za přiměřenou a rozumnou), zatímco z žalobních tvrzení vyplývá, že náhradu v této výši (nadto jen za jeden z nevydaných pozemků) žalobkyně obdržela až 11.
7. 2022, kdy i toto plnění – poskytnuté v reakci na uplatnění nároku žalobkyní – bylo již jen zlomkem přiměřené a spravedlivé náhrady a kdy je tak bylo lze legitimně považovat jen za dílčí uspokojení uplatněného nároku (až zvýšené náhrady).
14. K otázce výše náhrady sluší se dodat, že v přítomné věci není dán prostor ani k přehodnocení soudy použitého koeficientu pro zvýšení náhrady, jak jej žalobkyně učinila součástí svých tvrzení a jež reflektuje předchozí rozhodovací praxi (kterou ovšem ani dovolatelka – jde-li o samotnou výši koeficientu – nezpochybnila). S ohledem na meze návrhu (žalobkyně nepožadovala náhradu vyšší nežli šestinásobek ceny pozemků určené dle vyhlášky č. 182/1988 Sb.) do posouzení přítomné věci pak nepromlouvají ani závěry recentní rozhodovací praxe Ústavního soudu (takto již reflektované i Nejvyšším soudem), jež shledává koeficient ve výši šestinásobku ceny stanovené podle § 28a zákona č. 229/1991 Sb. neústavně nízkým a finanční náhradu v jeho důsledku za nepřiměřenou (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/22), byť se současně hlásí k obecně formulovaným tezím o přiměřené, rozumné a spravedlivé výši finanční náhrady podávající se z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, a z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19.
15. Z výše uvedeného vyplývá, že i co do předpokladu odůvodněnosti uplatněného nároku po hmotněprávní stránce – jde-li o řešení dovolatelkou vytčené otázky zvýšení peněžité náhrady podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona č. 229/1991 Sb. – je posouzení odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i Ústavního soudu), aniž by v přítomné věci byly dány důvody k jinému posouzení této dovolacím soudem vyřešené právní otázky. Tím je odůvodněn závěr o nepřípustnosti dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.).
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto, zatímco k nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně patří odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) ve výši 14 540 Kč, spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 3 147,90 Kč.
17. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 8. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu