28 Cdo 464/2025-261
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Ž. Š., zastoupená JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečnu, Na Riviéře 123, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312773, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o poskytnutí peněžité náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 124/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2024, č. j. 19 Co 284/2024-237, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2024, č. j. 19 Co 284/2024-237, se ve výrocích II a III ruší; současně se ruší i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. července 2024, č. j. 4 C 124/2023-180, a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 11. 2024, č. j. 19 Co 284/2024-237, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 7. 2024, č. j. 4 C 124/2023-180, potvrdil ve výroku I, jímž bylo žalované uloženo, aby žalobkyni ve lhůtě do 26. 9. 2025 zaplatila 6 685 237,98 Kč, a změnil jej v nákladovém výroku II (výrok II
rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Výrokem I přitom odvolací soud nepřipustil rozšíření žaloby na částku 41 837 523 Kč.
2. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyni jakožto oprávněné osobě ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), náleží právo na poskytnutí peněžité náhrady (§ 16 odst. 1 zákona o půdě) za jejímu právnímu předchůdci odňaté a posléze nevydané pozemky v k. ú. XY, jež oproti názoru žalované měly být oceněny jako stavební, a nikoliv zemědělské. Zohlednil přitom, že žalobkyně má právo na 1/3 restitučního nároku svého právního předchůdce, jemuž již byly poskytnuty náhradní pozemky v ceně 155 756 Kč. V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16.
2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, pak odvolací soud (respektuje uplatněný žalobní návrh) přiznal žalobkyni peněžitou náhradu odpovídající šestinásobku na ni připadajícího restitučního nároku oceněného (při zohlednění stavebního charakteru odňatých pozemků) dle § 28a zákona o půdě na základě vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Nedůvodnou shledal námitku žalované, že se na posuzovaný případ nevztahuje působnost zákona o půdě. Vyšel přitom z pravomocných rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha ze dne 22.
9. 2005, č. j. PÚ 8665/93, ze dne 15. 6. 2007, č. j. PÚ 8665/93/2, ze dne 28. 4. 2008, č. j. PÚ 8665/93/3, a ze dne 28. 4. 2008, č. j. PÚ 8665/93/4 (§ 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“), poukazuje též na okolnost, že žalovaná na základě uvedených rozhodnutí poskytla právnímu předchůdci žalobkyně náhradní pozemky. Žalobu o zaplacení peněžité náhrady dle § 16 odst. 1 zákona o půdě neměl pak za předčasnou v situaci, kdy jí předcházela výzva k úhradě adresovaná žalované.
Žalobě proto vyhověl.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku, zda se na posuzovaný případ vztahuje působnost zákona o půdě. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2826/2023. Předestřela taktéž otázku, zda lze vyhovět žalobě o zaplacení peněžité náhrady dle § 16 odst. 1 zákona o půdě, neuplynula-li dosud tímto ustanovením určená tříletá lhůta k plnění. Tvrdila, že jde o otázku v judikaturní praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Argumentovala tím, že nárok žalobkyně na peněžitou náhradu dle § 16 odst. 1 zákona o půdě uplatněný formou výzvy ze dne 26. 9. 2022 není dosud splatným, neboť neuplynula zákonem stanovená tříletá lhůta splatnosti. Vyjadřovala názor, že z uvedeného důvodu je namístě žalobu pro předčasnost zamítnout. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud podané dovolání odmítl.
5. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
6. Zákon o půdě vymezil svůj předmět tak, že se vztahuje, mimo jiné, na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží (§ 1 odst. 1), přičemž pro postup podle jeho druhé části se za majetek uvedený v § 1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva užíván k účelům zemědělské výroby, případně lesní výroby, či vodního hospodářství (viz § 30 zákona o půdě, jenž rozšiřuje okruh působnosti daného zákona i na majetek nespadající do definice uvedené v ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, nebo usnesení téhož soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 388/2019).
7. Rozsah zemědělského půdního fondu je pak třeba vyvodit z tehdejšího zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon vymezil dvě části zemědělského půdního fondu, a to jednak zemědělskou půdu obhospodařovanou (přičemž ve výčtu jsou uvedeny i zahrady), jednak půdu, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není a do zemědělského půdního fondu náleží. Při řešení otázky, zda předmětné pozemky byly nebo nebyly součástí zemědělského půdního fondu, příp. zda byly či nebyly v době odnětí užívány k takovým účelům, které jsou charakteristické pro pozemky zařazené do zemědělského půdního fondu je evidentní, že samotný druh kultury podle bývalé evidence nemovitostí ještě nevypovídá nic o tom, zda pozemek je nebo má být obhospodařován (event. zda byl k účelům zemědělského půdního fondu užíván), nutno tedy zohlednit vedle právního znaku (tj. charakteristiky pozemku v příslušném dobovém systému evidence nemovitostí) i znak faktický (tj. případné skutečné obhospodařování).
Přitom však je nutno za obhospodařování považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení do kategorií pozemků příslušících do zemědělského půdního fondu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2108/2022, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, ústavní stížnost proti němu směřující odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 10.
8. 2017, sp. zn. I.ÚS 242/17, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, ústavní stížnost proti němu směřující odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 841/16, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015, nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, uveřejněný pod č. 24/2000 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5249/2016). Zákon o půdě vztahuje se pak i na pozemky vedené v pozemkové knize jako parifikát role, jež byly v době jejich odnětí původním vlastníkům užívány k jiným než zemědělským účelům, byly však nadále uchovávány ve stavu, jenž nikterak nevylučoval jejich opětovné užití k zemědělskému obhospodařování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.
3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 388/2019). Ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. soud z rozhodnutí příslušných správních orgánů vychází, není ovšem vyloučeno, aby si otázku řešenou ve výroku rozhodnutí posoudil jako předběžnou jinak (přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 376/2022, odst. 10).
8. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, jestliže vycházeje z pravomocných rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha ze dne 22. 9. 2005, č. j. PÚ 8665/93, ze dne 15. 6. 2007, č. j. PÚ 8665/93/2, ze dne 28. 4. 2008, č. j. PÚ 8665/93/3, a ze dne 28. 4. 2008, č. j. PÚ 8665/93/4, a zjištění, že odňaté pozemky v k. ú. XY měly charakter role, výstavba měla na nich teprve proběhnout, žalovaná je „sama“ oceňovala jako zemědělské a byly za ně poskytnuty též náhradní zemědělské pozemky, dovodil, že se na posuzovaný případ (poskytnutí peněžité náhrady za předmětné státem v rozhodném období odňaté a posléze nevydané pozemky) vztahuje působnost zákona o půdě. Prostřednictvím otázky působnosti tohoto zákona na projednávanou věc tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze (§ 237 o. s. ř.)
9. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., je však Nejvyšší soud shledal přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro vyřešení otázky, zda lze vyhovět žalobě o peněžitou náhradu dle 16 odst. 1 zákona o půdě, neuplynula-li dosud tříletá lhůta k plnění (plynoucí od doručení výzvy k jejímu poskytnutí povinné osobě), kterou odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
10. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
11. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky. 12. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 13. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. 14. Podle § 16 odst. 1 zákona o půdě za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 14 odst. 8). Náhradu poskytne pozemkový úřad do tří let po převzetí písemné výzvy a) oprávněné osobě nebo jejímu dědici, nebo b) osobě, na kterou se vztahuje lhůta pro převod jiného pozemku podle § 13 odst. 6 tohoto zákona; výzva této osoby musí být doručena pozemkovému úřadu nejpozději do 6 měsíců od uplynutí lhůty pro převod pozemku, jinak právo na peněžitou náhradu zanikne. 15. Ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, ukládající pozemkovému úřadu poskytnout oprávněné osobě peněžitou náhradu do 3 let po převzetí písemné výzvy, je hmotněprávním ustanovením, od nějž se odvíjí okamžik splatnosti dluhu (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2889/2018), nikoliv však běh v soudním rozhodnutí stanovené lhůty k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Okolnost, že zákonodárce v rovině hmotného práva určil lhůtu, v níž má povinná osoba (žalovaná) peněžitou náhradu vyplatit (§ 16 odst. 1 zákona o půdě), se tedy nikterak nepromítá do poměrů procesněprávní úpravy lhůty k plnění stanovené soudním rozhodnutím (§ 160 odst. 1 o. s. ř.; srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2225/2022 nebo usnesení téhož soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1677/2023). Z ustálené judikatury přitom plyne, že v situaci, kdy uplatněná pohledávka není dosud splatnou, nelze žalobě o její zaplacení vyhovět – je tedy namístě takovou žalobu pro předčasnost zamítnout; srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 1631/2005, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1869/2013, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021, nebo z komentářové literatury Šilhán, J. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014. s. 1018 - 1019. 16. Závěr odvolacího soudu, dle něhož žalobě o peněžitou náhradu dle § 16 odst. 1 zákona o půdě lze vyhovět vzdor tomu, že uplatněná pohledávka není splatnou, když dosud neuplynula tříletá lhůta splatnosti běžící od převzetí písemné výzvy k zaplacení peněžité náhrady pozemkovým úřadem (výzva byla žalovanou převzata dne 26. 9. 2022), odporuje tedy nejen právní úpravě, nýbrž i výše citované judikatuře (na níž není důvodu čehokoliv měnit) a názorům publikovaným v komentářové literatuře. Konkluze odvolacího soudu, jenž žalobě o poskytnutí peněžité náhrady (dle § 16 odst. 1 zákona o půdě) vyhověl, ačkoliv ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí (20. 11. 2024 – § 154 odst. 1 o. s. ř.) tříletá lhůta splatnosti uplatněné pohledávky dosud neuplynula, jsou tudíž nesprávné. 17. Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání opodstatněným, dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první a druhé, o. s. ř. přistoupil (v příslušném rozsahu) ke zrušení rozsudku odvolacího soudu. Jelikož se důvody, pro něž byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). 18. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.). 19. V rozhodnutí, jímž se bude řízení končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.). 20. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 5. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu