U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně:
Českomoravský cement, a.s., IČO: 262 09 578, se sídlem Mokrá-Horákov, Mokrá
359, zastoupené JUDr. Daliborem Lorencem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá
238/39, za účasti: 1) Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, IČO:
709 94 234, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, 2) B. S., 3) T. K., 4) M. A.
E. K., 5) M. P. K., účastníci 2) až 5) zastoupeni Vratislavem Pěchotou, Jr.,
Esq., advokátem se sídlem 225 West 34th Street Suite 1816 New York, Spojené
státy americké (se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87), a 6) Česká republika –
Státní pozemkový úřad se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o
znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem
Brno, rozhodnutím ze dne 20. června 2005, sp. zn. 1815/96/5-RBD+RNP, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 314/2005, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. prosince 2014, č. j. 18 Co
105/2014-470, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému z účastníků ad 2) až 5) na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 2.555,- Kč, tj. celkem 10.220,- Kč k rukám
advokáta Vratislava Pěchoty do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně,
v části, kterou byl ve výrocích pod body I, II, III a IV změněn rozsudek
Městského soudu v Brně ze dne 9. října 2013, č. j. 36 C 314/2005-412, tak, že
se zamítá žaloba na znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství –
Pozemkovým úřadem Brno, rozhodnutím zn. 1815/96/5 – RBD + RNP ze dne 20. června
2005 (v rozsahu, jímž tento správní orgán ve vztahu k žalobkyni rozhodl o
vlastnictví oprávněných osob – účastníků ad 2/ a 3/ a F. K. coby právního
předchůdce účastníků ad 4/ a 5/ – k označeným pozemkům v katastrálním území M.,
s odkazem na ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů – dále jen „zákon o půdě“).
Nejvyšší soud odmítl dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první
občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu
rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat
hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí
odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242
odst. 3 věty první o. s. ř.).
V dovolání vymezených právních otázkách se rozhodnutí odvolacího soudu
neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále),
rozhodnutí nepřináší právní otázky nové (dovolacím soudem neřešené) a Nejvyšší
soud rovněž nehledává důvody, pro které by relevantní právní otázky (v jeho
rozhodovací praxi již dříve vyřešené) měly být posouzeny jinak.
K otázce včasnosti (jakož i k obsahovým náležitostem) uplatnění nároku
oprávněnými osobami a k naplnění restitučního důvodu (jeho kvalifikaci) lze
odkázat již na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 28 Cdo
2069/2014, vydané ve skutkově podobné věci těchže účastníků (včetně judikatury
citované v jeho odůvodnění); dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. ledna 2008, sp. zn. 28 Cdo 5050/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
5. srpna 2008, sp. zn. 28 Cdo 4621/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.
října 2008, sp. zn. 28 Cdo 5048/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
října 2008, sp. zn. 28 Cdo 4622/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
října 2008, sp. zn. 28 Cdo 1573/2008; spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího
soudu dostupná na www.nsoud.cz.
I ze shora citované judikatury vyplývá, že oprávněné osoby mohly uplatnit svůj
nárok podle zákona o půdě, ve spojení s § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.
(tedy ve lhůtě do 9. 8. 1996, což zde učinily), nebo podle zákona o půdě ve
spojení s § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb.
(tedy ve lhůtě do 30. 6. 2001), přičemž k uplatnění nároku postačilo i obecné
označení nárokového majetku, jehož bližší specifikaci bylo možno uvést i v
průběhu řízení. Argumentace dovolatelky judikaturou Ústavního soudu (zejm.
nálezem ze dne 8. června 1995, sp. zn. IV. ÚS 215/94, o nepřípustnosti pravé
zpětné účinnosti právních norem, o kterou zde při pozdějším rozšíření
skutkových podstat restituce nejde) případná není, stejně tak jako předestřená
judikatura o důsledcích včasného neuplatnění nároku (byl-li zde nárok uplatněn
před uplynutím propadných lhůt, na rozdíl od dovolatelkou citovaného případu,
posuzovaného Ústavním soudem ve věci sp. zn. IV. ÚS 72/94, v režimu zákona č.
403/1990 Sb.).
Otázku, zda jsou účastníci ad 2/ až 5/ oprávněnými osobami (se zřetelem na to,
že předmětné pozemky byly před jejich přechodem na stát evidovány jako majetek
společnosti Leo Czech a spol., jejímiž komplementáři byly předchůdci těchto
účastníků), Nejvyšší soud v této věci kladně zodpověděl již v rozsudku ze dne
2. října 2012, sp. zn. 28 Cdo 3211/2011, ostatně stejně tak jako již dříve v
rozsudku ze dne 2. listopadu 2011, sp. zn. 28 Cdo 3362/2011, vydaném ve věci
těchže účastníků (opíraje se přitom i o závěry stanoviska občanskoprávního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. července 1993, sp. zn. Cpjn 50/93,
uveřejněného pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Neshledává proto důvody, pro které by se měl od tohoto závěru (jenž není
závěrem ojedinělým, nýbrž jde o ustálenou judikaturu) odchýlit.
Z ustálené rozhodovací praxe odvolací nevybočil ani v otázce vymezení
nemovitého majetku v režimu (působnosti) zákona o půdě (§ 1 odst. 1, § 30),
platí-li že ustanovení § 30 zákona o půdě rozšiřuje (nikoli zužuje) okruh
působnosti zákona, a to i na ty pozemky, které do definice uvedené v ust. § 1
odst. 1 tohoto zákona nespadají, tedy pozemky, které již nejsou součástí
zemědělského půdního fondu (nesplňují oba, ba dokonce ani jeden z uvedených
znaků); zde postačí, že v době přechodu na stát byly pozemky používány k účelům
zemědělské výroby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2009,
sp. zn. 28 Cdo 1081/2009). Přitom lze za obhospodařování považovat nejen takové
hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové,
které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení (udržení) do
kategorií zemědělských pozemků (přiměřeně srov. např. nález Ústavního soudu ze
dne 9. února 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, sv. 17, č. 24). Otázka faktického způsobu užívání
(obhospodařování) pozemku je pak věcí skutkového zjištění, nikoliv
kvalifikovanou otázkou právní. Že by o uvedené otázce dříve rozhodl jiný
kompetentní orgán (srov. § 17 odst. 6 zákona o půdě), se závěrem, že o majetek
podřaditelný zákonu o půdě nejde, pak dovolatelka ani netvrdí. [Zjevně
nepřípadný je pak odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.
prosince 2009, sp. zn. 28 Cdo 4822/2009, jímž bylo odmítnuto dovolání právě z
důvodu, že otázka způsobu užívání pozemku je věcí skutkového zjištění (nikoliv
právního posouzení), navíc v situaci, kdy otázka, zda ve věci tehdy posuzované
šlo o zemědělské nemovitosti, na které se vztahuje zákon o půdě, byla již dříve
předmětem posouzení jiného orgánu, Ministerstva zemědělství podle § 17 odst. 6
zákona o půdě, z jehož rozhodnutí soud v občanském soudním řízení v dané věci
vycházel; § 135 odst. 2 o. s. ř.].
Přitom i k otázkám týkajícím se posouzení okolností, za nichž účastníci ad 2/
až 5/ (resp. jejich právní předchůdci) pozbyli předmětný majetek, se Nejvyšší
soud ve své rozhodovací praxi dříve vyjadřoval (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 2069/2014; dále např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 5159/2007, ze dne 21.
října 2008, sp. zn. 28 Cdo 4622/2007, ze dne 21. října 2008, sp. zn. 28 Cdo
4734/2007, ze dne 2. listopadu 2011, sp. zn. 28 Cdo 3287/2011, nebo ze dne 21.
října 2008, sp. zn. 28 Cdo 1573/2008), jakož i k argumentaci o neplatnosti
konfiskace vykonané v období nacistické nesvobody (kterou nelze eliminovat
účinky ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č.
212/2000 Sb., a zbavit jej tak jeho smyslu a účelu, a to v rozporu se samotným
zákonem, který již ve svém názvu počítá se zmírněním křivd způsobených
holocaustem, a dále v rozporu s § 1 citované novely, v němž se vymezuje věcná
působnost na majetkové křivdy utrpěné odnětím majetku „v důsledku převodů a
přechodů vlastnického práva, které byly prohlášeny za neplatné dekretem
prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo zákonem č. 128/1946 Sb.“).
Proto žalobci neprospívá ani námitka zakládající se na argumentaci neplatností
konfiskace z doby nacistické nesvobody, došlo-li k jejímu vyslovení v
poválečném období. K samotné otázce platnosti případného znárodnění majetku lze
pak znovu (podpůrně) odkázat na závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne
4. dubna 1996, sp. zn. IV. ÚS 259/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, sv. 5, č. 27 (jak ostatně činí již odvolací soud). V dané
souvislosti jako zjevně nepřípadný je třeba kvalifikovat i odkaz dovolatelky na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2010, sp. zn. 28 Cdo 5376/2007, jímž
Nejvyšší soud odmítl dovolání ve věci prokázané ztráty vlastnictví v důsledku
vyvlastnění, uskutečněného ovšem v roce 1961 v soulady s tehdy platnými
předpisy a za adekvátní náhradu (čímž nebyl naplněn žádný z restitučních titulů
ani podle § 6 odst. 1 zákona o půdě).
Námitkou, že „žalovaní (účastníci ad 2/ až 5/) neosvědčili řádný dědický titul,
ve kterém by mělo být uvedeno, v jaké výši dědicům náleží případný podíl na
majetku a jiných právech“, dovolatelka nevymezuje otázku hmotného práva, jež
mohla by založit přípustnost dovolání (nehledě na absenci vymezení hledisek
přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. ve vztahu k takto položené otázce). Na
řešení otázky „platnosti a účinků poslední vůle (M. K.) z 21. 8. 1939“ ostatně
napadené rozhodnutí ani nezávisí, uzavírá-li odvolací soud, že účastníci ad 2/
až 5/ jsou odvozenými oprávněnými osobami podle § 4 odst. 2 písm. c/ zákona o
půdě (vůči čemuž dovolatelka dovoláním ani nebrojí).
Ostatní námitky ve vztahu k závěrům odvolacího soudu o odškodnění jedné z
oprávněných osob (T. K.) na základě mezivládní dohody (které bylo – jak plyne
ze zjištění soudů nižších stupňů – toliko částečnou kompenzací a netýkalo se
ostatních oprávněných osob), stejně tak jako hypotézy o možném odškodnění
jiných osob či o prodeji podílu P. K. jiné (zahraniční) osobě, nesou se pak již
vysloveně v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich
správnosti a úplnosti), jíž nelze založit přípustnost dovolání. [Není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání (není-li naplněn žádný z
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř.), které proto Nejvyšší soud
bez jednání odmítl (§ 243a odst. 1 věty první, § 243c odst. 1 věty první o. s.
ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy k nákladům (k náhradě
oprávněných) účastníků ad 2/ až 5/ patří odměna advokáta v částce 2.480,- Kč za
každou ze zastupovaných osob [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d/, § 11 odst. 1
písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů], spolu s paušální náhrady hotových výdajů advokáta 300,-
Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), tj. celkem
10.220,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. prosince 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu