28 Cdo 4822/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského ve
věci žalobkyně E. L. C., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) C. C. s.
a.s., zastoupenému advokátem, a 2) P. f. ČR, o určení vlastnictví k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 8 C 81/2003, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4.
2009, č. j. 10 Co 616/2008-110, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) k rukám advokáta na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 1.844,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne
1.4.2009, č. j. 10 Co 616/2008-110, potvrdil rozsudek Okresního v Mostě (soud
prvního stupně) ze dne 26.5.2008, č. j. 8 C 81/2003-78, jímž byla zamítnuta
žaloba „proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v M. ze
dne 24.2.2003, č. j. PÚ 202.1/2003/An/33 A/30“ (o určení žalobkyně jako
vlastnice nemovitostí – domu čp. 1004 na stavební parcele č. 541, spolu se
stavební parcelou č. 541, původně zapsaných ve vložce č. 2958 pozemkové knihy
pro katastrální území B.). Vycházel ze zjištění, že pozemkový úřad návrhu
žalobkyně na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem podle § 9 odst. 4
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) nevyhověl a včas podanou žalobou
žalobkyně požádala soud o projednání a rozhodnutí této soukromoprávní věci
účastníků v řízení podle části páté občanského soudního řádu (§ 244 a
následující o.s.ř.). Ve shodě se soudem prvního stupně vzal odvolací soud za
prokázané, že žalobkyni by bylo lze pokládat za oprávněnou osobou podle § 2
odst. 2 písm. c) zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jelikož
je vnučkou původního vlastníka J. L. (zemřelého), který nemovitosti v roce 1940
prodal fyzickým osobám německé národnosti, M. a F. J.; jim byly v poválečném
období konfiskovány na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.
Odvolací soud se přitom ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
nemovitosti nespadají do působnosti zákona o půdě (§ 1 odst. 1, § 30 zákona o
půdě). Vzal za prokázané, že dům čp. 1004 již v době přechodu vlastnického
práva na stát nesloužil zemědělské výrobě. Jednalo se o dvoupatrový činžovní
dům v souvislé městské zástavbě, s celkem devíti nájemními byty, který později
ustoupil hnědouhelné těžbě. Na zemědělský charakter nemovitostí nelze usuzovat
ani ze zjištění, že k domu patřily dvě menší pozemkové parcely (č. 314/1 a
314/5, o celkové výměře 0,2182 ha, evidované jako „role“), jež byly fakticky
užívány jako zahrada a toliko dotvářely širší zázemí pro obyvatele činžovního
domu. Jednalo se o pozemky malé výměry, které nebyly zemědělsky
obhospodařovatelné, přičemž předchůdce žalobkyně nebyl zemědělcem a vykonával
učitelské povolání. Otázka charakteru nemovitostí byla též předmětem posouzení
ve správní řízení, v němž bylo podle § 17 odst. 6 zákona o půdě rozhodnuto o
tom, že předmětném nemovitosti do působnosti zákona o půdě nespadají
(rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne
25.6.2002, č.j. 20994/2002-5010, potvrzené rozhodnutím Ministra zemědělství ČR
ze dne 27.11.2002, č.j. 37598/2002-1000).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho
přípustnost dovozovala z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tvrdíce, že jedná
se o rozhodnutí zásadního právního významu. Odvolacímu soudu v prvé řadě
vytkla, že neodstranil pochybení soudu prvního stupně při zjišťování skutkového
stavu věci a nedoplnil dokazování v jí navrženém rozsahu. Podle názoru
žalobkyně odvolací soud vycházel proto ze skutkového zjištění, jež nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, a současně řízení zatížil vadou,
jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvody podle §
241a odst. 2 písm. a/, resp. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Žalobkyně dovozovala, že
předmětné nemovitosti sloužily zemědělské výrobě, čímž splňovaly charakter
zemědělských nemovitostí ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o půdě. Tvrdila, že nyní
se upomíná, že její dědeček J. L. si přivydělával zemědělskou výrobou a za
domem měl hruškový sad, jak dokazuje fotografie, kterou předložila soudu v
odvolacím řízení. Jeho příjem jako kantora židovské obce byl totiž velmi
nízký. Konstatovala, že pro posouzení nemovitosti jako zemědělské není podle
zákona o půdě rozhodující výměra pozemku ani povolání vlastníka. Poukázala na
stanovisko Nejvyššího soudu, publikované pod č. 16/1996 Sbírky soudních
rozhodnutí
a stanovisek, jež definuje, co lze rozumět „zemědělskou usedlostí“. Dovozovala,
že pokud byly součástí komplexu vedlejší stavby, evidované jako „stodola se
šupnou“,
a pozemkové parcely č. 314/1 a 314/5, evidované jako „role“, jednalo se
bezpochyby
o zemědělskou usedlost ve shora uvedeném smyslu. Jiné právní posouzení věci
odvolacím soudem nepokládá proto za správné (dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. b/ o.s.ř.). Podle jejího názoru je zákon č. 243/1992 Sb. je v poměru k
zákonu
o půdě předpisem speciálním a samostatně upravuje podmínky oprávněné osoby, k
nimž podmínka „souvislosti se zemědělskou výrobou“ nepatří. Rozhodnutí
pozemkového úřadu o vlastnictví k nemovitostem pokládá za neurčité a
nepřezkoumatelné, jelikož jeho výrok postrádá přesné označení nemovitostí, o
nichž pozemkový úřad rozhodoval, zejména v případě označení domu čp. 1004.
Závěrem žalobkyně poukázala na judikaturu Ústavního soudu, jež hodnotí postup
státu a jeho orgánů při rozhodování
o uplatněných restitučních nárocích. V řízení o projednávané věci pokládá
žalobkyně postup pozemkového úřadu a soudu za nevstřícný a formalistický.
Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) označil napadený rozsudek za správný. Se skutkovými i
právními závěry odvolacího soudu se ztotožnil a navrhl, aby dovolání bylo
odmítnuto.
Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) – vzhledem k době
vydání rozsudku odvolacího soudu – postupoval v dovolacím řízení podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12 zákona
č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem
(§ 241 odst. 1 o. s. ř.)
a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o.s.ř., zabýval se tím, zda je přípustné.
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písm. b a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen a nejde zde o případ skryté diformity rozhodnutí, kdy odvolací
soud potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, kterým je ve věci samé rozhodnuto
jinak než v dřívějším rozhodnutí z důvodu vázanosti právním názorem odvolacího
soudu
(§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být přípustnost dovolání založena pouze
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při splnění podmínky, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. kupř. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 7/2004, pod pořadovým číslem 132). Tak je tomu proto, že
konkrétní vada řízení (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.)
judikatorní přesah nemá a o rozpor s hmotným právem jím nemůže.
Právní posouzení věci je tehdy nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá,
nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na
skutkový stav nesprávně aplikoval (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.6.1997,
sp. zn. 2 Cdon 1493/96).
Skutečnosti, jejichž prostřednictvím žalobkyně odvolacímu soudu
vytýká, že při zjišťování skutkového stavu věci neodstranil vady, jimiž (podle
jejího názoru) řízení trpí, způsobilým dovolacím důvodem proto nejsou. Za
nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nelze
považovat ani hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových
zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního
hmotněprávního ustanovení (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.9.1993,
sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod číslem
19, svazek 2, ročník 1994); ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. správnost právního posouzení věci v dovolacím řízení účinně
zpochybnil nelze. K námitkám žalobkyně o existenci vad, jimiž podle jejího
subjektivního názoru trpí řízení před pozemkovým úřadem a rozhodnutí, které z
tohoto řízení vzešlo, jsou v řízení před soudem právně nezávažné již proto, že
v tomto řízení podle části páté občanského soudního řádu nejde o přezkum
správnosti rozhodnutí pozemkového úřadu a jeho procesního postupu, nýbrž o nové
projednání a meritorní rozhodnutí věci, o níž podle zákona dříve rozhodl tento
správní orgán (§ 7 a § 244 o.s.ř.).
Jde-li o právní posouzení věci, spočívá rozsudek odvolacího soudu
na závěru, že žalobkyní uplatněný restituční nárok se zákonem o půdě neřídí,
jelikož předmětné nemovitosti nebyly nemovitostmi zemědělskými, nesplňujíce
kritéria uvedená v ust. § 1 odst. 1, event. § 30 zákona o půdě.
Podle § 1 odst. 1 zákona o půdě se tento zákon vztahuje na a)
půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a v rozsahu
stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond (dále jen
\"půda\"), b) obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k
původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků, c) obytné a
hospodářské budovy a stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní
souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků, a d) jiný
zemědělský majetek uvedený v § 20. Podle § 30 zákona o půdě se pro postup podle
části druhé tohoto zákona za majetek uvedený v § 1 odst. 1 považuje i majetek,
který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.
Otázka charakteru nemovitostí v době účinnosti zákona o půdě
(24.6.1991) mezi účastníky sporná není a v tomto směru ani žalobkyně vůči
negativním závěrům odvolacího soudu žádné námitky nevznáší. Nesouhlasí s
hodnocením odvolacího soudu, že předmětné nemovitosti nebyly užívány k účelům
zemědělské výroby v době odnětí vlastnického práva. I zde ovšem jedná se vesměs
o polemiku s hodnotícími závěry odvolacího soudu o učiněných skutkových
zjištěních, které prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. účinně zpochybnit nelze. Odvolací soud vzal přitom za prokázané, že
dům čp. 1004 na stav. parc. č. 541 byl činžovním domem v souvislé městské
zástavbě, který zemědělské výrobě nesloužil. Jednalo se o bytový dům, nikoliv
součást souboru nemovitostí, který by bylo lze charakterizovat jako zemědělskou
usedlost ve smyslu § 1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě. Pojem „zemědělská
usedlost“ není závazným právním předpisem definován. Podle ustálené judikatury
(srov. kupř. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 19.12.1995,
č.j. Cpjn 36/95, uveřejněné pod č. 16 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek;
popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.6.2005, sp. zn. 28 Cdo 1095/2005)
„zemědělskou usedlostí je třeba chápat zejména obytnou část zemědělské
usedlosti, chlévy a stodoly se stavebním pozemkem (stavebními pozemky) a potom
jednotlivé zemědělské pozemky, jež byly spolu s uvedenými stavbami užívány jako
společný komplex“. Pouhá okolnost, že k bytovém domu náležela též zahrada o
menší výměře (0,2182 ha), jež byla užívána obyvateli domu nikoliv k zemědělské
výrobě (ani zde žalobkyně svá tvrzení podle závěru odvolacího soudu
neprokázala), nečiní z bytového domu a přilehlé zahrady komplex, který vyhovuje
judikatorní definici „zemědělské usedlosti“ ve shora uvedeným smyslu. Nejedná
se zde o „soubor zemědělských pozemků, provozních budov a obytné stavby,
vytvářející jediný hospodářský celek“, jak je zmíněný pojem interpretován
judikaturou Ústavního soudu (viz nález ze dne 3.8.2000, sp. zn. II. ÚS 467/97).
Otázka, zda se v dané věci jedná o zemědělské nemovitosti, na které se vztahuje
zákon o půdě, byla ostatně již dříve předmětem posouzení jiného orgánu,
Ministerstva zemědělství podle § 17 odst. 6 zákona o půdě, z jehož rozhodnutí
soud v občanském soudním řízení vychází (§ 135 odst. 2 o.s.ř.).
Neobstojí přitom ani právní názor žalobkyně o samostatné a
komplexní úpravě podmínek pro restituci majetku podle zákona č. 243/1992 Sb.,
kterým se upravují některé otázky související se zákonem č 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů. Podle judikatury Nejvyššího soudu (srov. kupř. rozsudek ze
dne 15.1.2008, sp. zn. sp. zn. 28 Cdo 5050/2007) „jde o komplex norem, které
tvoří celek, upravující restituce zemědělského majetku, vzájemně provázaný
řadou ustanovení. Zákon č. 243/1992 Sb. byl vydán Českou národní radou na
základě zmocnění obsaženého v ust. § 7 zákona o půdě a byly jím (mimo jiné)
rozšířeny skutkové podstaty, tvořící právní důvod pro vydání zemědělského
majetku oprávněným osobám, postupem podle zákona o půdě. Jde tedy
o normu, která spolu se zákonem o půdě tvoří jednolitý celek, nikoliv o předpis
ve vztahu k zákonu o půdě o zvláštní“. Předmětem restituce podle uvedených
právních předpisů může být proto pouze zemědělský majetek, definovaný v ust. §
1 odst. 1, popř. § 30 zákona o půdě. Na případy restituce nezemědělského
majetku pamatují právní předpisy jiné (srov. zejm. zákon č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, konkrétně jeho ust. § 3 odst. 2, jež rozšiřuje
okruh oprávněných osob i o fyzické osoby, které pozbyly vlastnické právo k
majetku v tzv. období nesvobody z důvodu rasové perzekuce).
Pro úplnost sluší se uvést, že k otázce nesprávného uplatnění
restitučních nároků, mimo rozsah působnosti vymezené ust. § 1 odst. 1 a § 30
zák. o půdě, vyslovil se v minulosti v obdobné věci i Ústavní soud, který při
respektování zásad, z nichž restituční předpisy vycházejí, zdůraznil, že záleží
pouze na oprávněných osobách, aby v souladu se zásadou dispoziční uplatnili
nárok podle restitučního předpisu, jimiž se právní vztahy účastníků řídí (viz
nález ze dne 28.6.2005, sp. zn. II. ÚS 539/02). Důsledky nesprávného postupu
při uplatňování práva mohou jít (v souladu se zásadou vigilantibus iura) pouze
k tíži žalobkyně. Jí citovaná rozhodnutí, v nichž Ústavní soud obecných soudům
vytkl nevstřícné a formalistické posuzování uplatněných nároků, jsou vybudována
na odlišném skutkovém základě a na nyní posuzovaný případ očividně nedopadají.
Žalobkyni se tudíž prostřednictví způsobilého dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (a jeho obsahové konkretizace) správnost
napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo. Právní názor, na němž odvolací soud
své rozhodnutí o věci založil a s nímž (krom nepřípustných námitek týkajících
se možných vad řízení
a úplnosti a správnosti skutkových zjištění) polemizovala žalobkyně v dovolání,
je v souladu s hmotným právem i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Rozsudek odvolacího soudu v posuzované věci není proto rozhodnutím po právní
stránce zásadně významným ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. a dovolání proti němu
přípustné není (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první,
§ 218 písm. c/ o. s. ř.).
Podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 1
o.s.ř. je žalobkyně – jíž dovolání bylo odmítnuto – povinna nahradit žalovanému
1) náklady dovolacího řízení. K nim patří odměna advokáta stanovená paušální
sazbou 5.000,- Kč (§ 11 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), snížená o
50% na částku 2.500,- Kč (§ 14 odst. 1 a § 15 téže vyhlášky), krácená o dalších
50% na částku 1.250,- Kč, jelikož zástupce žalovaného 1) učinil v dovolacím
řízení pouze jeden úkon právní služby (§ 18 odst. 1 téže vyhlášky). Spolu s
paušální náhradou hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a částkou 294,50 Kč odpovídající 19% dani z přidané
hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) činí náklady žalovaného 1)
v dovolacím řízení celkem 1.844,50 Kč, které žalobkyně zaplatí k rukám jeho
zástupce, advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), v zákonem stanovené třídenní lhůtě
(§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Žalovanému 2) podle obsahu spisu v dovolacím řízení
náklady nevznikly, proto dovolací soud ve vztahu mezi žalobkyní a tímto
žalovaným právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal žádnému z těchto
účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. prosince 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu