28 Cdo 5249/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobců: a) doc. RNDr. Z. Ch., DrSc., b) Ing. M. Ch., CSc., c) L. Š., všech
zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí
14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu,
se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, zastoupené JUDr.
Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o
uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 150/2014, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2016, č. j. 14 Co 142/2016-575, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku celkem 7 623 Kč k rukám advokáta JUDr.
Martina Purkyta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 5 ze dne 3. prosince 2015, č. j. 16 C 150/2014-540, jímž byl nahrazen
projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o převodu pozemku parc. č.
160/18, o výměře 6559 m2, v kat. území S. (dále jen „předmětný pozemek“), jako
náhradního pozemku podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o půdě“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“),
neboť není přípustné, proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu
rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu
nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř., jelikož rozhodné otázky hmotného práva
vymezené dovoláním odvolací soud napadeným rozhodnutím vyřešil v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod k jinému posouzení
těchto v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešených otázek.
V otázce ocenění pozemků, jež nebylo možno pro zákonnou překážku oprávněné
osobě vydat a za něž je třeba poskytnout jiný vhodný (náhradní) pozemek (§ 11
odst. 2, § 11a zákona o půdě), rozhodnutí odvolacího soudu sleduje závěry
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015), kterou byl
formulován a odůvodněn závěr, že v situaci, kdy byly pozemky v době přechodu na
stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k
výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za
účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby), je třeba pozemky ocenit
jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č.
182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.
K současně nastolené otázce vymezení nemovitého majetku v režimu (působnosti)
zákona o půdě (§ 1 odst. 1, § 30) Nejvyšší soud uvádí, že rozhodnutím
odvolacího soudu není nikterak popřena judikatura dovolacího soudu vztahující
se k řešení této otázky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1.
2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12.
2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015), z níž vyplývá, že ustanovením § 30 zákona o
půdě je okruh působnosti zákona rozšířen i na ten majetek, který nespadá do
definice uvedené v ustanovení § 1 odst. 1 téhož zákona, přičemž postačí, že v
době přechodu na stát byl používán k účelům zemědělské výroby, případně lesní
výroby, či vodního hospodářství (s tím, že za obhospodařování lze považovat
nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i
takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení /udržení/ do
kategorie zemědělských pozemků; k tomu přiměřeně srovnej např. nález Ústavního
soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, sv. 17, č. 24).
Otázka faktického způsobu užívání (obhospodařování) původních pozemků právními
předchůdci žalobců je přitom věcí skutkového zjištění, nikoliv kvalifikovanou
otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28
Cdo 1081/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3351/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo
2438/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo
2842/2012). V rovině skutkových zjištění (jež žalovaná dříve ani nečinila
spornými) odvolací soud (a to již pro účely ocenění pozemků) dochází k závěru,
že původní pozemky (jejich podstatná část) byly zastavěny po jejich přechodu na
stát, přičemž již v době tohoto přechodu byly určeny k výstavbě, byť byly
evidovány jako pozemky zemědělské. I proto byly předcházející restituční věci
účastníků (jejich předchůdců) projednávány v řízení před pozemkovým úřadem (za
účasti Pozemkového fondu ČR), v němž návrhu oprávněných osob nebylo vyhověno
právě pro překážku zastavěnosti pozemků po jejich přechodu do vlastnictví státu
ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. K argumentaci
žalované, prvně uplatňované až v dovolacím řízení, sluší se dodat, že pokud by
snad i byly některé z pozemků vlastněných žalobci (jejich předchůdci) zastavěny
(ať zcela či zčásti) již v době před (formálním) přechodem vlastnického práva
na stát, tedy dříve, než stát (dodatečně) činil kroky ve snaze legalizovat
tento přechod, stalo se tak až v době, kdy vlastníkům zemědělských pozemků
(určených pro budoucí výstavbu) byla odňata možnost tyto nemovitosti dále
držet, užívat je a požívat jejich plody a užitky, tedy poté, co se držby těchto
pozemků již dříve chopil stát (a kdy onou kvalifikovanou událostí, s níž by
bylo lze spojovat přechod věci na stát, mohlo by pak být právě již převzetí
držby státem, a to i držby neoprávněné; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, podpořené i judikaturou Ústavního
soudu, neodporuje ani posouzení otázky, zda oprávněná osoba – v případě
liknavého postupu žalované (dříve Pozemkového fondu ČR) – může svůj nárok na
převod náhradního pozemku uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétních
náhradních pozemků, a zda důvodnost takové žaloby (o uložení povinnosti uzavřít
smlouvu o bezúplatném převodu pozemků) lze vázat na podmínku jejich zahrnutí do
veřejné nabídky žalovaného (k tomu srov. zejm. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp.
zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek; z judikatury Ústavního soudu pak nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp.
zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05), v níž lze
nalézt i odpověď na opakovaně vznášenou argumentaci, zda takový postup
diskriminuje ostatní oprávněné osoby (na niž dává judikatura zápornou odpověď,
s odkazem na zásadu vigilantibus iura scripta sunt ovládající soukromé právo).
Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému
postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je možné v situaci, kdy jsou prokázány
okolnosti, na jejichž podkladě lze postup žalované (dříve Pozemkového fondu ČR)
hodnotit jako liknavý, svévolný či diskriminační a kdy se oprávněná osoba přes
svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv. Zjišťování a
hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu
žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je pak především otázkou
skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů a kdy při
přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu
– o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle
či svévole – nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6.
2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10.
2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo
1540/2015). Samotné vady skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze
a otázky skutkové nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat
toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 1 o. s. ř.). Přitom ani hodnotící závěr odvolacího soudu v dané věci, že
postup žalované lze označit za přinejmenším liknavý, skutkovým okolnostem věci
nepřiměřený není, měl-li i zde odvolací soud na zřeteli nejenom dobu prodlení
žalované (jejího předchůdce) s uspokojením nároku, ale vzal-li v úvahu právě
další okolnosti případu, včetně zjištění o aktivitách žalobců při uplatňování
nároků, zatímco žalovaná setrvávala na nesprávném ocenění nároku, čímž reálně
ztěžovala žalobcům účast a následné uspokojení nároků zákonem jinak zásadně
předpokládaným postupem, tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků (shodně
též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo
155/2016, jež bylo vydáno ve skutkově a právně obdobné věci žalobců a/ a b/ a
žalované). Na tom nic nemění, že při spornosti nároku či jeho výše je
oprávněným osobám jako další prostředek právní ochrany k dispozici i určovací
žaloba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28
Cdo 3256/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4401/2015).
Rozsudek odvolacího soudu není pak v rozporu ani s další žalobkyní odkazovanou
judikaturou dovolacího soudu, a to nejenom v otázkách ocenění pozemků či
působnosti zákona o půdě, ale i co do závěru o liknavosti žalované, k jehož
zpochybnění se žalovaná odvolává zejména na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5016/2014, jenž byl vydán v jiné věci a za
odlišných skutkových okolností, nehledě na to, že odkazované rozhodnutí a jemu
předcházející rozhodnutí odvolacího soudu (o zamítnutí žaloby oprávněné osoby)
byla následně nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS
1663/2016, zrušena.
Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě
nákladů řízení (uvádí-li, že rozsudek napadá v celém rozsahu, tedy včetně
potvrzujícího výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a
výroku pod bodem II o náhradě nákladů odvolacího řízení), ve vztahu k těmto
akcesorickým výrokům neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, natož tu, jež by
se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., a
tedy ani neotevírá právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být založena
přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozsudku.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání
žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (k náhradě oprávněných) žalobců patří
odměna advokáta za zastupování v tomto řízení ve výši 6 000 Kč [§ 6 odst. 1, 7
bod 5., § 9 odst. 3 písm. b), § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální
náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon
právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané
hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1 323 Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2014)
se pak podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony.
Výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu