U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce Družstvo pro rekreační bydlení, IČO: 00056227, se sídlem v Praze 5,
Lahovice, Lahovská 117, zastoupeného JUDr. Evou Machovou, advokátkou se sídlem
v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, za účasti 1) J. B., 2) P. I., účastnic ad
1) a 2) zastoupených Mgr. Janou Syrovátkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2,
Bělehradská 568/92, 3) COOP Praha - západ, družstvo, IČO: 00031828, se sídlem v
Praze 3, Malešická 16a, zastoupené JUDr. Jiřím Kroulíkem, advokátem se sídlem v
Praze 10, Hostivař, U Továren 31, a 4) České republiky – Státního pozemkového
úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení rozhodnutí správního
orgánu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 418/2014, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. července
2015, č. j. 28 Co 225/2015-126, takto:
I: Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení
účastnicím 1/ a 2/ rovným dílem částku celkem 5 260 Kč k rukám advokátky Mgr.
Jany Syrovátkové, a žalovanému 3) částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího
Kroulíka, vše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a účastnicí ad 4) nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 10. února 2015, č. j. 18 C
418/2014-72, ve výroku o věci samé, kterým okresní soud – v řízení podle části
páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů –
zamítl žalobu na znovuprojednání věci, o níž bylo dříve rozhodnuto rozhodnutím
Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 12. 3. 2009, pod
č.j. 45417/08-13300.
Označeným rozhodnutím správního orgánu bylo podle ustanovení § 17 odst. 6
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o
půdě“), rozhodnuto o tom, že na pozemek PK č. kat. 296/1, role, v kat. území
P., se vztahuje zákon o půdě.
Usnesením ze dne 20. května 2016, č. j. 18 C 418/2014-150, rozhodl soud prvního
stupně podle § 107 o. s. ř. o procesním nástupnictví na straně účastníka P. M.
(dříve pod označením jako účastník 1/, jenž zemřel dne 14. 7. 2015), kdy jako s
jeho procesními nástupkyněmi pokračoval v řízení s účastnicemi nyní pod
označením 1) a 2).
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné, v situaci, kdy dovoláním napadené
rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vypočtená v ustanovení § 238a o. s. ř. a kdy
dovolání není přípustné ani podle § 237 o. s. ř., neboť otázku hmotného práva,
na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud napadeným
rozhodnutím vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a
Nejvyšší soud neshledal důvody, pro které by tato otázka, v jeho rozhodovací
praxi již vyřešená, měla být posouzena jinak.
V relevantní otázce vymezení nemovitého majetku v režimu (působnosti) zákona o
půdě (§ 1 odst. 1, § 30), lze z rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat
např. již na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2009, sp. zn. 28 Cdo
1081/2009, v němž byl formulován a odůvodněn závěr, že ustanovení § 30 zákona o
půdě rozšiřuje okruh působnosti zákona, a to i na ty pozemky, které do definice
uvedené v ust. § 1 odst. 1 tohoto zákona nespadají, tedy pozemky, které již
nejsou součástí zemědělského půdního fondu (nesplňují oba, ba dokonce ani jeden
z uvedených znaků), přičemž postačí, že v době přechodu na stát byly pozemky
používány k účelům zemědělské výroby; za zemědělské obhospodařování v uvedeném
smyslu lze přitom považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je
podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu
způsobilém k jeho zařazení (udržení) do kategorií zemědělských pozemků (k tomu
přiměřeně srov. např. i nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2000, sp. zn. IV.
ÚS 302/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, č.
24). K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v řadě svých dalších
rozhodnutím (z nich srovnej např. usnesení ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3351/2015, nebo usnesení ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015 – ústavní
stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodnou
usnesením ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 836/16).
Otázka faktického způsobu užívání (obhospodařování) pozemku je pak věcí
skutkového zjištění, nikoliv kvalifikovanou otázkou právní. [V posuzovaném
případě má odvolací soud za prokázané, že „díl sporného pozemku byl v době
přechodu na stát (vyvlastnění v roce 1959) využíván jako pastvina“, a že i
zbylá část pozemku (zatravněný zemědělský pozemek s náletovými dřevinami) byla
v době přechodu na stát ve stavu, jenž nevylučoval jeho zemědělské využití
(tedy nejenom dle stavu evidenčního).] Přitom platí, že nelze podřadit
dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. takové námitky, jež na nesprávné
právní posouzení věci odvolacím soudem usuzují prostřednictvím kritiky
skutkového zjištění, z něhož při právním posouzení věci vycházel odvolací soud;
k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelem odkazovanou
judikaturou – rozhodnutími Nejvyššího soudu vydaných ve věcech sp. zn. 28 Cdo
4058/2008, sp. zn. 22 Cdo 4822/2009 a sp. zn. 28 Cdo 1118/2009, v nichž
dovolací soud – ve vztahu k řešené otázce působnosti zákona o půdě – pokládal
taktéž za určující, zda byly pozemky v době přechodu na stát používány k účelům
zemědělské výroby, opíraje se pak vždy i o konkrétní skutková zjištění v jím
tehdy posuzovaných věcech, jež se s okolnostmi nyní rozhodované věci neshodují.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., kdy k nákladům (k náhradě oprávněných)
účastnic 1) a 2) patří vždy odměna advokáta za zastupování v řízení v částce 2
480 Kč [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d/, § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových
výdajů advokáta v částce 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu); náklady
účastníka 3) sestávají z odměny advokáta 3 100 Kč, náhrady hotových výdajů 300
Kč a náhrady za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/) o. s. ř. ve výši
714 Kč. Účastnici ad 4) v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu