28 Cdo 4058/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyň
a) Z. F., a b) A. N., proti žalovanému M. s. Š. H. M., zastoupenému advokátem,
o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Přerově, pod sp. zn. 10 C
35/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky
v Olomouci ze dne 28. 3. 2007, č. j. 40 Co 1297/2006-743, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
soudu prvního stupně o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení
odvolacího (výroky III. a IV.). Nárok na vydání věci uplatnily osoby oprávněné
podle § 3 odst. 4 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích
(dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), a to z důvodu obsaženého v § 6 odst. 1 písm.
g) téhož zákonného předpisu, neboť původní vlastnice (M. V.) uzavřela ohledně
dotčených nemovitostí dne 22. 8. 1958 kupní smlouvu v tísni a za nápadně
nevýhodných podmínek. Soud prvního stupně i soud odvolací vycházely při svém
rozhodování z právních závěrů dovozených v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 5. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. R 36/1993 Sb.) a z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 9.
1995, sp. zn. II. ÚS 59/95 (uveřejněném pod č. 54 ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek č. 4). Zahrnutím hledisek hospodářských, sociálních i
psychických je podán komplexní dosah hledisek působících na osobu uzavírající
smlouvu omezující ji ve svobodě rozhodování. Fakticky v důsledku komplexu
zjištěných skutečností o dopadu hospodářské a sociální situace byla M. V.
výrazně omezena v možnosti disponovat se svým majetkem, že se ocitla v tísni
natolik, že kupní smlouvu o převodu nemovitostí na stát uzavřela. Skutkový
závěr i stavu tísně je odůvodněn objektivními skutečnostmi a je jejich logickým
důsledkem. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního
stupně o uzavření předmětné smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek. Restituční
důvod podle § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. je tak dán. Zásadní
spornou otázkou v dané věci je, zda došlo zásadní přestavbou budov, které v
době odnětí tvořily m. Š. v H. M., ke změně stavebně technického charakteru ve
smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. S odkazem na nález Ústavního soudu ze
dne 12. 9. 2001, sp. zn. II. ÚS 231/01, odvolací soud konstatoval, že každá
zásadní přestavba nutně nemusí mít za následek ztrátu původního stavebně
technického charakteru stavby. Pro závěr o ztrátě původního stavebně
technického charakteru stavby je nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u
jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k jeho obměně v rozsahu
reprezentujícím nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku
objektu, avšak zároveň nelze pominout nerovnocennost jednotlivých prvků
dlouhodobé životnosti. Okresní soud se důkladně komplexně a správně vypořádal
se všemi specifiky této konkrétní věci a správně uvažoval, že nemovitosti,
které přešly na stát v roce 1958, tvořily ucelený uzavřený funkční komplex,
který sloužil k obytným a hospodářským účelům. Důvod pro odepření vydání
nemovitostí žalobcům dán není.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, a to do všech jeho výroků.
Napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soud nebyl pravomocným k
projednání uplatněného nároku, neboť předmětné budovy byly využívány k
zemědělské výrobě, a nejednalo se tak o nemovitosti, u nichž byl možný postup
podle zákona č. 87/1991 Sb. Restituční nároky bylo možné uplatnit jen podle
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991
Sb.“). Ve znění zákona č. 93/1992 Sb. byl o těchto restitučních nárocích
oprávněný rozhodovat příslušný pozemkový úřad. Nesprávné právní posouzení se
týká i problematiky zásadní přestavby dotčených nemovitostí. Ty již neslouží
svému původnímu účelu, nýbrž v důsledku přestavby z nich byl vytvořen nový
funkční celek, jenž slouží zcela jinému účelu (potřebám žalovaného jako
společenská místnost v prostorách, kde se původně nacházely chlévy a kolny).
Zásadní přestavbou bývalého příslušenství – chlévů – na společenskou místnost
se zázemím se tato budova stala pro charakter svého využití stavbou hlavní.
Zásadní přestavbou bývalých chlévů, kterou provedl žalovaný, se z bývalého
příslušenství stala věc hlavní a z bývalé věci hlavní příslušenství nové věci
hlavní. K výměně prvků dlouhodobé životnosti a jejímu rozsahu byl zpracován
posudek soudním znalcem. Pokud pak tento znalec dospěl k nálezu, že u prvků
dlouhodobé životnosti došlo k obnově stropů v rozsahu 50,56 % a u krovů v
rozsahu 51,94 %, není možné učinit jiný závěr, než že v případě nemovitostí,
jejichž vydání se žalobci domáhají, došlo ke ztrátě původního stavebně
technického charakteru stavby. Uvedená otázka byla soudem odvolacím posouzena
rozdílně od uveřejněné judikatury dovolacího soudu. Uplatnily-li žalobkyně svůj
restituční nárok podle § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., pak pro jeho
naplnění muselo být prokázáno, že při uzavírání kupní smlouvy M. V. byla v
tísni a smlouvu uzavřela za nápadně nevýhodných podmínek. Soud prvního stupně
tíseň nedovodil z provedených důkazů a z nich zjištěného konkrétního skutkového
stavu, ale pouze odvoláním se na obecný stav tísně ve společnosti v letech 1948
až 1989. Skutkové závěry o tísni v projednávané věci nemají tak oporu v
provedeném dokazování. Protože žalovaný má za to, že důvody podaného dovolání
jsou opodstatněné a předpokládá, že podanému dovolání bude vyhověno, navrhuje,
aby před rozhodnutím o dovolání dovolací soud vykonatelnost napadeného
rozhodnutí odložil. Navrhuje též, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů
zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Po zahájení dovolacího řízení (dne 24. 7. 2007 - § 82 odst. 1 o. s. ř.) zemřel
žalobce a), M. F. Proto dne 11. 8. 2008 soud prvního stupně rozhodl, že v
řízení bude pokračováno s dědičkou žalobce a), a to Z. F., bytem v H. M.,
Zahradní 176/3.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vychází z toho, že
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř. V daném případě se sice jedná o rozhodnutí potvrzující poté, co
předchozí rozsudky soudu prvního stupně byly odvolacím soudem dvakrát zrušeny
§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., avšak ani v jednom případě
nebyla splněna podmínka spočívající v tom, že soud prvního stupně „rozhodl ve
věci samé jinak“. Navíc soud prvního stupně nebyl ze strany soudu odvolacího
ani vázán jím vysloveným právním názorem. Co do formulace výroku se sice v
pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7. 2. 2006, č. j. 10 C
35/92-713, liší od dvou předchozích rozsudků, nicméně obsah práv a povinností
mezi stranou žalující a stranou žalovanou byl posouzen stejně. Obě zrušující
usnesení soudu odvolacího pak neobsahují žádné závazné právní názory týkající
se posouzení věci samé. Nebyl v nich tedy vyjádřen názor na to, jaký právní
předpis má být aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen. Jeho
pokyny směřující k soudu prvního stupně se týkaly výhradně procesních otázek a
potřeby provedení nových důkazních prostředků (zejména znaleckým posudkem).
Takový „právní názor“ obsahuje jen pokyny, jak dále postupovat po procesní
stránce a v posouzení věci soudu prvního stupně nijak neomezuje (viz Bureš, J.,
Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7.
vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 1239 nebo též usnesení Vrchního soudu v
Praze 29. 1. 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, uveřejněné v Bulletinu č. 1, ročník
1993, pod poř. č. 16). Přípustnost dovolání v této věci tak může být založena
jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Namítá-li dovolatel, že žalobci uplatněný restituční nárok byl nesprávně
posuzován podle zákona č. 87/1991 Sb., když na dané nemovitosti se vztahuje
zákon č. 229/1991 Sb., pak dovolací soud nemůže takovému argumentu přisvědčit.
Odvolací soud v tomto ohledu na základě zjištěných skutkových okolností dospěl
ke skutkovému závěru, že předmětné nemovitosti tvořící objekt mlýna sloužily
svému hospodářskému účelu jen do roku 1951, kdy byl provoz mlýna zastaven z
rozhodnutí okresního úřadu. Provoz objektu mlýna navíc ani nesloužil zemědělské
výrobě, neboť jeho činnost byla zaměřena na upravování již zemědělsky
dokončených produktů (viz usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci vydané v této věci dne 10. 11. 1997, č. j. 40 Co 904/96-268). Na
základě takto učiněného skutkového závěru, jenž nemůže být v předmětném
dovolacím řízení přezkoumáván (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), odvolací soud správně
dospěl k závěru, že uplatněný nárok je třeba posuzovat podle zákona č. 87/1991
Sb., neboť pro aplikaci zákona o půdě by musela být splněna podmínka, aby se
jednalo o nemovitosti, které byly ke dni odnětí zemědělsky obhospodařovány a
užívány ve smyslu § 1 odst. 1 a § 30 zákona o půdě (viz obdobně usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2004, č. j. Konf 4/2003-16,
www.nssoud.cz).
Co do posouzení zásadní přestavby předmětného objektu, dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že ani argumenty žalovaného upínající se ke zpochybnění správnosti
posouzení této skutečnosti nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání pro
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Při pominutí argumentace
žalovaného směřující ke zpochybnění skutkových zjištění, na něž se rovněž
vztahuje již výše citovaný § 241a odst. 3 o. s. ř., neshledal dovolací soud v
rozhodnutí soudu odvolacího žádných odchylek od právních závěrů dovozených v
již obsáhlé a ustálené judikatuře Nejvyššího či Ústavního soudu ohledně výkladu
zásadní přestavby ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Pro úvahu o zásadní přestavbě (v jejímž důsledku došlo nebo mohlo dojít ke
ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby), je nutno mít bezpečně
ověřeno, zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně
reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku
objektu (viz například rozsudek Nejvyššího soudu 28. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo
905/2001, či rozsudek téhož soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 28 Cdo
2210/2000, oba veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu,
www.nsoud.cz). Zásadně tedy musí dojít k obměně těch konstrukcí a prací, které
nejenže stavbu jako celek charakterizují, ale od nichž životnost (původní)
stavby přímo odvisí; půjde tedy zejména o změnu hlavních nosných konstrukcí
(svislých i vodorovných), o výměnu konstrukce střechy a v některých případech
též o podstatné zásahy do konstrukce schodiště (pokud schodiště tvoří součást
nosného systému stavby).
Zdůrazňuje-li žalovaný, že u některých prvků dlouhodobé životnosti včetně
„sociálního zařízení“ došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl
všech konstrukcí daného prvku (konkrétně v dané věci mělo jít o stropy v
rozsahu 50,56 % a u krovů v rozsahu 51,94%), neznamená to ještě – jak správně
konstatoval odvolací soud – automatický závěr o tom, že došlo k zásadní
přestavbě. Odvolací soud přiléhavě poukázal na závěry obsažené v nálezu
Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. II. ÚS 231/01 (viz odůvodnění
napadeného rozhodnutí). Dovolací soud k tomu uvádí, že podobné závěry byly
obsaženy i v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07,
(oba nálezy jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz ), tedy že:
1. je třeba i přes takto „matematicky“ přesný výklad dotčeného ustanovení
zachovat možnost individuálního posouzení a postupovat spíše případ od případu
2. jednotlivé prvky dlouhodobé životnosti nejsou z hlediska svého podílu na
celkové konstrukci stavby rovnocenné
3. zásadní přestavbou nelze rozumět „zachování statu quo“ prostou výměnou částí
jednotlivých prvků.
Dovolací soud pak tyto závěry promítnul i do své judikatury (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2604/2008, veřejnosti
dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Dovolací
soud konstatuje, že soud odvolací se při posouzení předmětného případu od
těchto judikatorních závěrů neodchýlil.
Způsobu hodnocení stavu tísně při uzavíraní kupní smlouvy u právní předchůdkyně
žalobců provedenému odvolacím soudem taktéž není možné připsat zásadní právní
významnost. Odvolací soud vycházeje z ustálené judikatury Nejvyššího a
Ústavního soudu zcela přesvědčivě, pečlivě a logicky odůvodnil závěr o
existenci restitučního důvodu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 87/1991
Sb. V tomto ohledu je možno poukázat zejména na rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, číslo 7 – 8, www.nsoud.cz, z něhož se
podává, že „tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i
psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod., nikoli však
psychické donucení, které je právně relevantní z hlediska ustanovení § 37 o.
z.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající
smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon,
jenž by jinak neučinila. Dále je možné odkázat i na nález Ústavního soudu ze
dne 24. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 179/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení
pod č. 86, svazek 6, v němž je konstatováno, že „v období let 1948 – 1989 se
fyzická osoba jako vlastník nemovitosti nacházela v situaci, v níž často činila
právní úkon, který by v právním státě neučinila. Vědomí, že jednotlivec byl
tehdy fakticky i právně v submisivním postavení vůči vrchnostenskému státu
oslabovalo „a limine“ jeho schopnost a odvahu vésti spor se státem a jeho
nástroji“. Odvolací soud vycházeje z těchto obecných právních závěrů přihlédl
ke konkrétním a zcela specifickým okolnostem daného případu a podrobně vylíčil,
v čem spatřuje stav tísně na straně právní předchůdkyně žalobkyň. Pokud pak
dovolatel zpochybňuje posouzení jednotlivých skutkových okolností provázejících
uzavření předmětné kupní smlouvy v roce 1958, uplatňuje tak důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř., jenž nemůže být – jak i shora konstatováno – předmětem daného
dovolacího řízení.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatel výslovně napadá v celém
rozsahu, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda je dovolání přípustné proti
výrokům II., III. a IV., v nichž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů
soudního řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i
v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§
167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat
z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v
ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být
nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo
874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani
ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit
žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolateli se nepodařilo podat takové argumenty,
pro které by bylo možno dovodit přípustnost jeho dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly
vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm.
c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů
řízení právo a žalobkyním v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. února 2009
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu