28 Cdo 1672/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobce Ing. T. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem se sídlem v
Ostravě, Sokolská 1758/4, proti žalovanému Statutárnímu městu Ostrava,
Městskému obvodu Svinov, se sídlem v Ostravě - Svinově, Bílovecká 69,
zastoupenému JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské
Ostravě, Sokolská tř. 49, o 52.656,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Ostravě pod sp. zn. 58 C 171/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2013, č. j. 8 Co 745/2013-374, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2013, č. j. 8 Co
745/2013-374, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v
Ostravě ze dne 28. 5. 2013, č. j. 58 C 171/2003-345 ve výroku I., kterým byla
zamítnuta žaloba ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku ve výši
52.656,- Kč s úrokem
z prodlení z této částky ve výši 8 % ročně za dobu od 19. 9. 2003 do zaplacení.
Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně
vyšel ze zjištění, že dne 25. 9. 1996 byla mezi účastníky uzavřena kupní
smlouva o prodeji bytové jednotky č. 556/4 v domě č. p. 556 v k. ú. S. a že
kupní cena ve výši 72.049,- Kč byla téhož dne žalovanému žalobcem zaplacena.
Vzal za prokázané, že shora uvedená kupní smlouva byla později shledána
neplatnou pro rozpor se zákonem, konkrétně § 22 zákona č. 72/1994 Sb. Dále
zjistil, že v únoru roku 2008 žalobce uzavřel kupní smlouvu se společností
Ostreal s. r. o., na základě které vlastnictví k předmětné bytové jednotce
převedl na tuto společnost, přičemž s touto společností vede žalovaný spor o
určení vlastnictví mimo jiné k této bytové jednotce a řízení doposud nebylo
skončeno.
Odvolací soud poznamenal, že toto odvolací řízení není prvním odvolacím řízením
v dané věci. Soud prvního stupně již rozsudkem ze dne 3. 11. 2011 ve věci samé
rozhodl tak, že žalobě na zaplacení částky 52.656,- Kč s příslušenstvím
vyhověl. K odvolání žalovaného odvolací soud poté rozhodnutí soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, neboť přestože soud
prvního stupně předmětný vztah posoudil podle § 457 o. z. a konstatoval, že
byla-li smlouva uzavřená mezi účastníky shledána absolutně neplatnou pro rozpor
se zákonem, je každý z účastníků povinen vrátit druhému, co podle ní dostal,
rozhodl pouze o jednostranném plnění žalovaného a nevypořádal se s tím, že
povinnosti vyplývající z uvedeného zákonného ustanovení jsou tzv.
synallagmatickým závazkem, tedy tím, že nároky smluvních stran jsou vzájemně
podmíněny.
Odvolací soud zdůraznil, že žalobu podal žalobce již v roce 2003. Přestože již
v žalobě uvedl, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor se
zákonem, domáhal se pouze jednostranného plnění – vrácení kupní ceny. Sám žádné
protiplnění nenabízel, předmětnou bytovou jednotku měl ve své dispozici a
dokonce ji v průběhu tohoto řízení v roce 2008 prodal jinému subjektu. Z
jednání žalobce nelze tedy dovodit, že by někdy měl v úmyslu vzájemný závazek
účastníků respektovat. Žalobce žádným způsobem nereagoval na závěr vyslovený ve
zrušovacím usnesení odvolacího soudu, tedy na to, že v tomto případě jde o
vzájemně podmíněný závazek obou účastníků.
Uzavřel, že žalobě nelze vyhovět proto, že nerespektuje ustanovení hmotného
práva, tedy nevyjadřuje vzájemnou podmíněnost nároků smluvních stran (nikoli
tedy proto, že by žaloba byla předčasná, jak uvedl soud prvního stupně).
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, t. j. do výroku I. a II. podal
žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného
a procesního práva s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu a v rozhodování dovolacího soudu tato otázka dosud
nebyla vyřešena. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu opomíjení skutečnosti, že žalobce nemůže
fakticky předat předmět kupní smlouvy. V dovolání tvrdil, že opakovaně proto
navrhoval přerušení řízení do doby rozhodování mezi žalovaným a společností
Ostreal s. r. o., kde jsou řešny otázky vlastnického práva a otázky vyklizení a
předání bytové jednotky ze strany společnosti Ostreal s. r. o. na žalovaného.
Namítal, že soudy těmto návrhům nevyhověly, avšak podle dovolatele je třeba je
považovat za podstatné pro toto řízení.
Podle dovolatele dále soud nesprávně rozhodl v otázce náhrady nákladů řízení,
neboť řádně neaplikoval ustanovení § 150 o. s. ř., kdy neshledal důvody hodné
zvláštního zřetele pro nepřiznání nákladů řízení.
S ohledem na uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.
Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil, zpochybnil argumentaci žalované a
navrhl odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, resp. zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v dovolacím řízení podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl.
II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudí-li soud projednávanou
právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo jestliže si soud aplikovaný
právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č.
3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a současně důvodné.
Posouzení správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v této věci se
odvíjí od závěru, zda odvolací soud (v souladu se svým právním názorem
vyjádřeným v předchozím zrušovacím rozhodnutí) aplikoval správně důsledky
plynoucí z ustanovení § 457 o.z. Odvolacímu soudu nelze v zásadě upřít poctivou
snahu o respektování dlouhodobě zastávaného výkladu o vzájemně podmíněné povaze
plnění stran v situaci, kdy původní právní titul byl prohlášen za neplatný,
přičemž účastníci si po jeho uzavření navzájem poskytli plnění odpovídající
obsahu neplatného synallagmatického závazku.
Dovolací soud ovšem nemohl přehlédnout judikatorní vývoj vztahující se k
uvedené problematice. Tak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp.
zn. 28 Cdo 2364/2012 byl vysloven závěr, podle něhož v případě vypořádání
synallagmatického závazku ve smyslu § 457 o.z. jsou si obě strany povinny
vrátit plnění, pro jehož rozsah je rozhodující to, co bylo podle smlouvy plněno
a o co se tedy každý z nich obohatil v době, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo.
Na charakteru jejich synallagmatického závazku nic nemění okolnost, že
vlastnické právo bylo na základě pravomocného rozsudku (jako tomu bylo v
projednávané věci) „vráceno“ jednomu z účastníků. Byl-li totiž vzájemný závazek
žalovaných vrátit žalobci vlastnické právo k předmětným nemovitostem již
splněn, mohou se vůči žalobci domáhat vrácení zaplacení kupní ceny, aniž by
museli své právo vázat na splnění jakékoli další povinnosti. Na druhou stranu
je ovšem nepřípustné, aby žalovaní své právo navrácení kupní ceny vázali na
povinnost, která předmětem vzájemného synallagmatického vztahu mezi
prodávajícím a kupujícím není (v této věci povinnost vyklidit nemovitosti).
V rozsudku téhož soudu ze dne 9. 10. 2013 sp. zn. 28 Cdo 2197/2013 připomněl
soud, že v případě vrácení vzájemných plnění z neplatné smlouvy, z nichž jedno
je plnění nepeněžité, je třeba formulací výroku zajistit vzájemnou vázanost
plnění. Jinak by vydané rozhodnutí nesplňovalo podmínky pro postup podle
ustanovení § 262 odst. 1 o.s.ř. při provádění soudního výkonu rozhodnutí.
Odkazoval přitom na závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2000, sp.
zn. 25 Cdo 489/99. Připomněl v této souvislosti důsledky vztahující k vázanosti
soudu návrhem na zahájení řízení ve smyslu § 157 odst. 2 o.s.ř. s tím, že pokud
žalobce přes výzvu soudu žalobu neupraví, nemůže být taková žaloba již vzhledem
k uvedené podmíněnosti nároků úspěšná. Zde soud odkazoval na rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 489/99 nebo rozsudek téhož
soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2632/2009. Zdůraznil dále, že vzájemná
podmíněnost povinností stran neplatné smlouvy se uplatní i v případě, kdy dojde
k postoupení pohledávky z neplatné smlouvy, jak již dříve konstatoval Nejvyšší
soud ve svém rozsudku ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006. Rovněž se
přihlásil k závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25
Cdo 2432/99 tom, že pokud by již došlo k vydání věci, k níž mělo být na
základě neplatné smlouvy nabyto vlastnické právo, jejich skutečnému vlastníku,
pak by bylo zmiňované povinnosti strany neplatné smlouvy učiněna zadost, a
nebylo by třeba podmiňovat v rámci soudního rozhodnutí vrácení kupní ceny jejím
opětovným splněním.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2640/2012 při
hodnocení oprávněnosti restitučních nároků účastníků ze smlouvy, která byla
zrušena v důsledku odstoupení, zdůraznil, že obsahem vzájemného plnění z takové
smlouvy o převodu nemovitostí je synallagmatická povinnost kupujícího umožnit
obnovení vlastnického práva prodávajícího v katastru nemovitostí, tedy
poskytnout prodávajícímu (např. formou souhlasného prohlášení ve smyslu
ustanovení § 40 odst. 2 písm. a/ vyhl. č. 26/2007 Sb.) součinnost potřebnou k
tomu, aby byl jako vlastník nemovitosti opět zapsán v katastru nemovitostí. V
tomto směru poukazoval na závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1.
2012, sp. zn. 25 Cdo 3902/2009. V projednávané věci pak zdůraznil, že bylo
nepřípustné, aby žalovaní poskytnutí součinnosti potřebné k tomu, aby byla jako
vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí opět zapsána žalobkyně,
vázali na splnění povinnosti, která předmětem vzájemného synallagmatického
vztahu mezi účastníky řízení nebyla (povinnost nahradit investice vložené do
nemovitosti. V tomto směru odkazoval na dříve zaujaté závěry z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2011 sp. zn. 26 Cdo 3847/2009 nebo ze dne 26. 9.
2012, sp. zn. 28 Cdo 2364/2012. Pro potřeby posouzení námitky promlčení,
vznesené v této věci, pak dovodil, že jestliže žalovaní součinnost potřebnou k
obnovení zápisu vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí neposkytli
a vlastnické právo žalobkyně nebylo zapsáno ani jiným způsobem (např. na
základě pravomocného soudního rozhodnutí), nemohli se žalovaní domáhat vrácení
kupní ceny (§ 560 věta první o.z.) a žalobkyně tak nemohla být ani v prodlení s
plněním svého závazku (§ 517 věta první o.z.).
Z uvedených příkladů rozhodovací praxe se nabízí závěr, že ve většině případů
se při vypořádání restitučních nároků mezi stranami neplatné nebo zrušené
smlouvy uplatní důsledně zásada plynoucí z povahy synallagmatického závazku o
podmíněnosti nároku na vrácení plnění jedním z účastníků proti současnému
vrácení poskytnutého plnění druhým z účastníků. Za určitých výjimečných
okolností však nelze na dodržení této zásady trvat. V této věci skutková
zjištění, z nichž vycházel odvolací soud a která nepodléhají dovolacímu
přezkumu vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu nesoucímu se k tvrzenému
nesprávnému právnímu posouzení, lze obtížně přisvědčit kategorickému požadavku
(vyjádřenému v dřívějším zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a) následně
vyjádřenému v dovoláním napadeném rozsudku. K (zpětnému) zápisu vlastnického
práva do katastru nemovitostí nedošlo, ovšem bytová jednotka byla následně
převedena kupujícím na další osobu. Pak je ovšem namístě zvážit, zda v tomto
konkrétním případě bylo na místě vázat splnění povinnosti vrátit kupní cenu na
(odvolacím soudem blíže nespecifikovanou) povinnost, která tak logicky nemohla
být odůvodněna konkrétními skutkovými okolnostmi. Zatímní výsledky řízení
naznačují, že není zřejmě možné fyzické vydání bytové jednotky, notabene
modifikované v mezidobí stavebními úpravami a vzájemně podmíněným plněním
nemůže být ani její vyklizení, navíc v situaci, kdy vlastnické právo na
kupujícího účinně ani nepřešlo (z důvodů neplatnosti smlouvy).
Za daného stavu tak nemohl dovolací soud dospět ke spolehlivému závěru o
správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, jak je to vyjádřeno v
dovoláním napadeném rozsudku. Proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu
spolu se závislým výrokem nákladovým zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). a vrátil
věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud,
případně i pro soud prvního stupně, v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, §
226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§
243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. října 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu