USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela
Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobců: a) M. H., narozen XY, bytem XY, b) S. R. H., narozen XY, bytem XY, oba
zastoupeni JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská
643/39, za účasti: 1) hlavního města Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské
náměstí 2/2, identifikační číslo osoby: 00064581, zastoupeného JUDr. Janem
Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, 2) městské části Praha
5, se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 1381/4, identifikační číslo osoby:
00063631, 3) Bytového podniku v Praze 5, státního podniku v likvidaci, se
sídlem v Praze 5, Nádražní 24, identifikační číslo osoby: 000063606,
zastoupeného JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohradská
343/6, nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 353/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 18. března 2021, č. j. 29 Co 383/2020-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Státní pozemkový úřad, Krajský úřad pro hlavní město Prahu,
rozhodnutím ze dne 27. 9. 2019, č. j. PÚ 1854/01/29, zn. SPÚ 388732/2019 (dále
„rozhodnutí správního orgánu“), rozhodl ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku (dále „zákon o půdě“) a podle zákona č. 243/1992 Sb., kterým se
upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č.
93/1992 Sb. (dále „zákon č. 243/1992 Sb.“) o tom, že žalobci nejsou vlastníky
(každý v podílu ideální 1/10 k celku) pozemků dle pozemkového katastru č. XY,
č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č.
XY, č. XY a č. XY, dosud zapsaných pro obec XY a katastrální území XY v
katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, a
pozemků dle pozemkového katastru č. XY, č. XY, č. XY, č. XY a č. XY, dosud
zapsaných pro obec XY a katastrální území XY v katastru nemovitostí vedeném
Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu (dále „předmětné pozemky“).
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 27. 8. 2020, č. j. 25 C 353/2019-106, zamítl žalobu na nahrazení rozhodnutí
Státní pozemkového úřadu, Krajského úřadu pro hlavní město Prahu, ze dne 27. 9.
2019, č. j. PÚ 1854/01/29, zn. SPÚ 388732/2019 (výrok I.). Dále žalobcům uložil
povinnost nahradit společně a nerozdílně dalším účastníkům řízení náklady
řízení (v případě hlavního města Prahy ve výši 16.456,- Kč a Bytového podniku v
Praze 5, státního podniku v likvidaci, ve výši 17.000,- Kč k rukám jejich
zástupců a Městské části Praha 5 ve výši 600,- Kč) – výroky II. až IV.
3. Soud prvního stupně převzal skutková zjištění vyplývající z
rozhodnutí správního orgánu. Dovodil, že žalobci nejsou oprávněnými osobami ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., neboť k odnětí
vlastnického práva právní předchůdkyně žalobců, paní K. H., nedošlo v období od
29. 9. 1938 až 8. 5. 1945, ale až v roce 1950 na základě dekretu prezidenta
republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní
obnovy (dále „dekret č. 108/1945 Sb.“). Tento závěr učinil soud prvního stupně
na základě zjištění, že vlastnické právo k předmětným pozemkům sice bylo právní
předchůdkyni žalobců odňato orgány německé okupační moci v důsledku rasové
perzekuce, nicméně k jeho obnovení došlo podle zápisu v pozemkové knize ke dni
20. 1. 1944. Soud prvního stupně připustil, že navrácení odňatého majetku osobě
židovské národnosti, která pravděpodobně zahynula v koncentračním táboře v roce
1942 (v roce 1947 byla úředně prohlášena za mrtvou), v roce 1944 bylo sice
velmi zvláštní, nicméně k obnovení vlastnického práva podle listinných důkazů
došlo. Nedůvodnost žaloby a nemožnost naturální restituce soud prvního stupně
rovněž shledal i v zastavěnosti pozemků čistě obytnými stavbami a jejich
veřejným funkčním využitím, což jednak tvoří překážku k jejich vydání ve smyslu
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a dále v případě zastavěných
pozemků vylučuje aplikaci zákona o půdě, neboť pozemky nejsou součástí
zemědělského nebo lesního půdního fondu a nejedná se ani o jiný zemědělský
majetek [soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) a b)
zákona o půdě].
4. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců
rozsudkem ze dne 18. 3. 2021, č. j. 29 Co 383/2020-150, rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích I., III. a IV. potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. o
nákladech řízení změnil tak, že žalobci jsou povinni nahradit hlavnímu městu
Praha k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 1.200,- Kč a dále ve zbylém
znění tento výrok potvrdil (výrok II.). Žalobcům uložil povinnost nahradit
dalším účastníkům řízení náklady odvolacího řízení (v případě hlavního města
Prahy ve výši 300,- Kč a Bytového podniku v Praze 5, státního podniku v
likvidaci, ve výši 4.114,- Kč k rukám jejich zástupců a Městské části Praha 5
ve výši 300,- Kč) – výrok III.
5. Odvolací soud vycházeje (shodně jako soud prvního stupně) ze
skutkových zjištění správního orgánu korigoval závěr soudu prvního stupně, že
restituční nárok žalobců nepodléhá posouzení podle zákona o půdě, za použití
argumentace, že předmětné pozemky náležely k zemědělské usedlosti a byly v době
odnětí vlastnického práva užívány k zemědělským účelům. Dále se však ztotožnil
se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci nejsou oprávněnými osobami ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. (ve smyslu tohoto
ustanovení uplatnili restituční nárok včas), neboť k odnětí vlastnického práva
k předmětným pozemkům jejich právní předchůdkyni, paní K. H., jež byla
prohlášena za mrtvou ke dni 21. 4. 1942 (zahynula v koncentračním táboře Lodž),
nedošlo v rozhodném období vymezeném citovaným ustanovením, ale až na základě
dekretu č. 108/1945 Sb. ke dni jeho účinnosti, tj. ke dni 30. 10. 1945.
Odvolací soud tento závěr opřel (shodně se soudem prvního stupně) o stav zápisu
v pozemkové knize, kdy v roce 1944 byl podíl ideální 1/5 na předmětných
pozemcích původní vlastnici vrácen a majetek se tak dostal do tzv. ležící
pozůstalosti. Takový majetek pak nemohl být odevzdací listinou v roce 1947
odevzdán ani přihlášenému dědici, pozůstalému synovi F. H., otci žalobců;
majetek již totiž nebyl v důsledku konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb.
součástí pozůstalosti. Odvolací soud dále nad rámec výše uvedeného doplnil, že
restituční nárok žalobců by nemohl být uspokojen ani v režimu ustanovení § 2
odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., neboť prekluzivní lhůta k uplatnění nároku
upravená v ustanovení § 11a odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. marně uplynula ke
dni 15. 7. 1996; žalobci však v domnění, že jsou oprávněnými osobami ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. restituční nárok uplatnili dne
26. 6. 2001, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 11a odst. 3 zákona č.
243/1992 Sb.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci majíce je ve
smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. za přípustné pro odchýlení se odvolacího soudu
od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího a ohlásili uplatnění dovolacího
důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1
o. s. ř. i se zřetelem k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne
14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15 (tento nález, stejně jako dále označená
rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního
soudu http://nalus.usoud.cz). Mají současně za to, že řízení před odvolacím
soudem je postiženou vadou, která měla vliv na správnost dovoláním dotčeného
rozhodnutí odvolacího soudu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu
specifikovaná v dovolání žalobci připomínají, že odvolací soud nesprávně
hodnotil provedené důkazy vedoucí jej k závěru, že vlastnické právo právní
předchůdkyně žalobců k předmětným pozemkům bylo obnoveno v roce 1944, přičemž
poukazují na fakt, že samotný zápis v pozemkové knize bez označení
odpovídajícího právního titulu k prokázání takové majetkové dispozice nemůže
postačovat. Předmětné pozemky tak nemohly být vráceny do ležící pozůstalosti.
Mají za to, že vrácení nemovitých věcí původnímu vlastníkovi po jeho smrti
nebylo právně možné a pokud do provedení protiprávní konfiskace majetku podle
dekretu č. 108/1945 Sb. neproběhlo dědické řízení, nemohlo ani dojít k obnovení
vlastnického práva původního vlastníka. Setrvávají tudíž na závěru, že k odnětí
vlastnického práva k předmětným pozemkům došlo z hlediska ustanovení § 2 odst.
2 zákona č, 243/1992 Sb. v rozhodném období jeho přechodem na Vystěhovalecký
fond pro Čechy a Moravu. Relevanci závěru přijatého soudem odvolacím žalobci
rovněž zpochybňují poukazem na historicky známé skutečnosti vážící se k postoji
nacistického Německa k osobám židovské národnosti a k jejich perzekuci, včetně
té majetkové. Jsou tak přesvědčeni o tom, že absence hodnocení důkazů ve všech
souvislostech ze strany odvolacího soudu vedla k porušení práva žalobců na
spravedlivý proces, porušení zásad rovnosti účastníků řízení a volného
hodnocení důkazů. Jsou dále přesvědčeni o tom, že konfiskace předmětných
pozemků jejich právní předchůdkyni podle dekretu č. 108/1945 Sb., jež se proti
Československé republice nikdy neprovinila a nebyla osobou státně nespolehlivou
a naopak trpěla jako osoba židovské národnosti pod nacistickým terorem a
perzekucí, v důsledku čehož v roce 1942 zahynula v koncentračním táboře, zapadá
do vydaných paaktů a právních jednání v rozporu s platným právem té doby.
Uzavírají, že majetek jejich právní předchůdkyně konfiskaci podle ustanovení §
1 dekretu č. 108/1945 Sb. vůbec nepodléhal a jeho odnětí československým státem
bylo protiprávní a v rozporu s obecnou ideou spravedlnosti. Žalobci navrhli,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví a
nahradí tím rozhodnutí správního orgánu, popřípadě aby rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
7. Hlavní město Praha a Bytový podnik v Praze 5, státní podnik v
likvidaci, k dovolání žalobců v samostatných vyjádřeních shodně uvádějí, že
skutkové a na ně navazující právní závěry odvolacího soudu mají oporu v
provedeném dokazování a nesplnění podmínky upravené v ustanovení § 2 odst. 2
zákona č. 243/1992 Sb. pro úspěšné uplatnění restitučního nároku žalobci, tj.
že k odnětí majetku došlo v rozhodném období od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945, bylo
nepochybně prokázáno. Navrhují, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě
zamítnuto.
8. Městská část Praha 5 se k dovolání nevyjádřila.
9. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího
soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že
je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1
o. s. ř.), zabýval se tím, zda dovolání obsahuje všechny náležitosti
vyplývající z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále zda je dovolání
přípustné (§ 237 o. s. ř.).
10. Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat
pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4)
uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci,
které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto
právního posouzení.
11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle
ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v
dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či
jeho části (k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu
přístupné na http://www.nsoud.cz, nebo body 38. a 39. stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo
publikováno pod číslem 460/2017 Sb. a je rovněž přístupné na internetových
stránkách Ústavního soudu http:/nalus.usoud.cz a dále např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o
kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené
rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje
(srovnej např. již výše připomenuté usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
13. S ohledem na shora citovaná ustanovení občanského soudního řádu a
požadavky judikatury dovolacího soudu na řádné vymezení některého z důvodu
přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., jež plně obstály i v
ústavně-právní rovině (i v procesu abstraktní kontroly ústavnosti právních
norem), nezbývá dovolacímu soudu než konstatovat, že dovolání žalobců není pro
absenci řádného vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání věcně
projednatelné. Žalobci sice s odkazem na ustanovení § 237 o. s. ř. ohlašují, že
„rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu“, nicméně tuto otázku hmotného práva nijak (ani obsahově)
nevymezují. V textu dovolání pak sice ještě jedenkrát důvod přípustnosti
dovolání spočívající v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu zmiňují, nicméně spojují jej s kritikou hodnocení
provedeného důkazu (stavu zápisu v pozemkové knize o obnovení vlastnického
práva ve prospěch jejich právní předchůdkyně v roce 1944) a odchylného závěru
se dožadují na podkladě zohlednění ostatních provedených důkazů a historického
kontextu doby.
14. Kromě výtek vážících se k hodnocení provedených důkazů, jež je
imanentně spojeno se správností a úplností skutkového stavu zjištěného v
nalézacím, popřípadě odvolacím, řízení, kterým je dovolací soud vázán a nemůže
jej při úvahách o naplnění jediného možného dovolacího důvodu, kterým je
nesprávné právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), přezkoumávat (o to
méně korigovat) – k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3.
2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, žalobci kritizují závěr odvolacího soudu o
nenaplnění subsumpční podmínky upravené v ustanovení § 2 odst. 2 zákona č.
243/1992 Sb., tj. že k odnětí vlastnického práva právní předchůdkyni žalobců k
předmětným pozemkům nedošlo v rozhodném období od 29. 9. 1938 až 8. 5. 1945, na
základě argumentu o absenci právního titulu, na němž mohl být podle dobové
právní úpravy knihovní zápis se zřetelem k intabulačnímu principu založen.
Ačkoliv se jistě jedná o výtku právní povahy, jež by naplňovala právní důvod
nesprávného právního posouzení věci, sluší se uvést, že vymezení důvodu
přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže nahradit
vyjádřený nesouhlas dovolatelů s právním posouzením věci přijatým odvolacím
soudem v určité otázce [k povinnosti rozlišit důvod přípustnosti dovolání podle
§ 237 o. s. ř. a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. srovnej přiléhavý
výklad ve shora označeném stanovisku pléna Ústavního soudu]. Pokud dovolací
důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci, se vymezí tak, že
dovolatel uvede závěr při interpretaci či aplikaci konkrétního ustanovení
hmotného či procesního práva, který pokládá za nesprávný, a vysvětlí, v čem
tuto nesprávnost shledává, pak některý ze čtyř možných zákonem upravených
případů přípustnosti dovolání je třeba vymezit klasifikací otázky hmotného či
procesního práva, na jejímž řešení konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí.
Následně je třeba spojit vazbu tohoto řešení s rozhodovací praxí dovolacího
soudu, tj. zda se jednalo o otázku dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi
soudu dovolacího řešena odchylně, nebo o otázku, která je v praxi dovolacího
soudu řešena rozdílně, popřípadě o otázku, která již v praxi byla dovolacím
soudem vyřešena, ale ten by měl o ní nově rozhodnout jinak. Dovolatelé však v
přítomné právní věci kritiku závěru o neexistenci „vkladuschopné“ listiny, jež
by odůvodňovala správnost zápisu v pozemkové knize (výmaz vlastnického práva
pro Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu a obnovení vlastnického práva v
podílu ideální 1/5 k celku pro paní K. H.) nespojili s řešením odpovídající
právní otázky, jež již byla, popřípadě by měla být, v praxi dovolacího soudu
reflektována.
15. Stěžejní právní závěr odvolacího soudu, že žalobci nejsou
oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. je
založen na skutkovém závěru, že k odnětí vlastnického práva právní předchůdkyni
žalobců nedošlo v rozhodném období od 29. 9. 1938 až 8. 5. 1945, ale až ke dni
účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb., tj. k 30. 10. 1945, kdy se předmětné pozemky
staly majetkem československého státu. Žalobci tento skutkový závěr napadají
prostřednictvím argumentace o nestandardním zápisu v pozemkové knize, jehož
relevanci je třeba posoudit v historickém kontextu doby i se zřetelem k
ostatním provedeným důkazům. Dovolatelé ovšem přehlížejí, že od 1. 1. 2013
nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v
nalézacím, popřípadě odvolacím, řízení. Dovolání, které je přípustné, lze podat
pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
V poměrech projednávané věci ostatně nelze přehlédnout, že k prokázání právně
významné skutečnosti (z hlediska ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992
Sb.), zda k odnětí vlastnického práva právní předchůdkyni žalobců došlo v
rozhodném období, jiné důkazy než zápis v pozemkové knize provedeny nebyly
(účastníci řízení, tedy ani žalobci, jež k prokázání této skutečnosti tížila
důkazní povinnost, v uvedeném směru žádné důkazy nenavrhli) a samotná
nesprávnost (právní bezvýznamnost) zápisu byla dovozována z obecné (nikoliv
individuálně podmíněné) historické zkušenosti spojené s obdobím německé okupace
českých zemí a během ní uplatňované perzekuce osob židovské národnosti. Ani
samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem
108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu
na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na
nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud
hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění
soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k
dispozici nemá.
16. Přípustnosti dovolání nemůže být v přítomné právní věci přisvědčeno
skrze argumentaci o porušení práva žalobců na spravedlivý proces a zásady
rovnosti účastníků řízení. Odhlédne-li dovolací soud od toho, že porušení
těchto ústavně zaručených práv žalobci spojují s výše popsanými výtkami
skutkového charakteru, považuje Nejvyšší soud současně za vhodné připomenout,
že tvrzený zásah do ústavně zaručeného práva je způsobilý založit přípustnost
dovolání, pouze pokud jej dovolatel prováže s náležitě vymezenou otázkou ve
smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., což se v daném případě nestalo (k tomu
srovnej zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 45/16, bod 58.). Fakt, že soudy nižších stupňů v přítomné právní
věci hodnotily provedené důkazy způsobem, s nímž žalobci nesouhlasí, porušení
jejich procesních práv jistě nezakládá (srovnej např. usnesení Ústavního soudu
ze dne 26. 4. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2076/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 21.
2. 2012, sp. zn. II. ÚS 3842/11, bod 13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne
31. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 3522/14, bod 16). Navíc platí, že izolovaně
uplatněnou námitku porušení některého z ústavně zaručených práv, nezakládá-li
přípustnost dovolání v intencích třetí výrokové věty stanoviska pléna Ústavního
soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (pro nesoulad závěru
obecného soudu s judikaturou Ústavního soudu), by bylo lze posuzovat jako vadu
řízení, k níž může dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.
přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání z jiných důvodů přípustné (což není
případ, jenž by se uplatnil v přítomné právní věci) - srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014.
17. Relevanci nelze z hlediska splnění povinnosti dovolatelů řádně
vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s.
ř. přiznat ani závěru z žalobci odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 14.
6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15 („jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení
o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo
postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je bez dalšího
uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.“), jenž byl
pozdější rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (srovnej nález Ústavního
soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22. a 23., či stanovisko
pléna Ústavního soudu dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39.).
18. Zbývá dodat, že dovolací argumentací žalobců o nesplnění podmínek
pro konfiskaci majetku ve smyslu ustanovení § 1 dekretu č. 108/1945 Sb. se
dovolací soud nezabýval, neboť uplatnění konfiskace vůči jejich právní
předchůdkyni nepředstavovalo právní otázku, na jejímž řešení by dovoláním
dotčený rozsudek odvolacího soudu závisel (k vazbě přípustnosti dovolání na
otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno,
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení §
237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá
dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž
rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
19. Protože se žalobcům uplatněnými dovolacími námitkami nepodařilo
vystihnout některý z důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o.
s. ř., nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než dovolání podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
20. Jelikož dovolatelé výslovně uvedli, že rozsudek odvolacího soudu
napadají v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve
vztahu k výrokům II. a III. (o nákladech prvostupňového řízení ve vztahu mezi
žalobci a hlavním městem Prahou a o nákladech odvolacího řízení) a ve vztahu k
části výroku I., v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně
prvostupňových nákladů v procesním poměru mezi žalobci a městskou částí Praha 5
a žalobci a Bytovým podnikem v Praze 5, státním podnikem v likvidaci. Proti
označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238
odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
21. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení
§ 243c odst. 3 věta první, o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224
odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalobců bylo
odmítnuto a v takovém případě by dalším účastníkům řízení, hlavnímu městu Praha
a Bytovému podniku v Praze 5, státnímu podniku v likvidaci, náležela náhrada
účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení spočívající v náhradě nákladů za
právní zastupování advokátem, jenž vykonal jeden úkon právní služby (sepis
vyjádření k dovolání).
22. Kritérium účelnosti vynaložených nákladů lze posuzovat i z hlediska
obsahu úkonu právní služby, s nímž je vynaložení nákladů účastníkem řízení
spojené. Dovolací soud přihlédl k závěrům, které byly v souvislosti s touto
problematikou formulovány rozhodovací praxí. V nálezu ze dne 4. 8. 2011, sp.
zn. I. ÚS 799/11, Ústavní soud uvedl, že „ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.
obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) účelné uplatňování
nebo bránění práva; při jeho výkladu je třeba zohlednit okolnosti, které mohou
být z hlediska rozhodování o náhradě nákladů řízení významné. Judikatura
dovolacího soudu vychází z toho, že při rozhodování o nákladech dovolacího
řízení, vynaložených na vyjádření k dovolání, je třeba zvažovat účelnost jejich
vynaložení, a to s ohledem na obsah vyjádření (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2554/2008, a usnesení ze dne 17. 2.
2011, sp. zn. 22 Cdo 1346/2010). Ve světle těchto názorů bylo třeba se zabývat
otázkou, nakolik (zda a do jaké míry) vyjádření hlavního města Prahy a Bytového
podniku v Praze 5, státního podniku v likvidaci, k dovolání žalobců objektivně
směřovalo k účelnému uplatňování nebo bránění práva.
23. Hlavní město Praha a Bytový podnik v Praze 5, státní podnik v
likvidaci, ve vyjádření reagují na obsah dovolání žalobců řízení tím, že kuse
odkazují na skutkové a právní závěry soudů nižších stupňů a stručně reprodukují
stěžejní právně významnou skutečnost, z níž podle odůvodnění rozsudek
odvolacího soudu vychází. Aby bylo možné náklad vynaložený na sepis vyjádření k
dovolání považovat za účelně vynaložený, pak by z něj měla být zřejmá zejména
reakce procesní protistrany dovolatele na to, zda dovolatel řádně vymezil
některý z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), zda vymezený důvod je
skutečně dán, a zda dovolatel uplatnil zákonný důvod dovolání způsobem
vyplývajícím z procesního předpisu (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Podle
konkrétního obsahu dovolání by pak měl účastník řízení podávající vyjádření k
dovolání alespoň rámcovým způsobem reagovat na jednotlivé dovolací námitky,
vyjádřit se k jejich opodstatněnosti a navrhnout, jak má dovolací soud
rozhodnout.
24. Protože v poměrech projednávané věci vyjádření hlavního města Prahy
a Bytového podniku v Praze 5, státního podniku v likvidaci, k dovolání žalobců
obsahové atributy úkonu právní služby, za nějž by náklady mohly být považovány
za účelně vynaložené, vyjma návrhu rozhodnutí dovolacího soudu, nesplňují,
odpovídá této procesní situaci nákladový výrok, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení; v případě městské části Praha 5 je takový
výrok odůvodněn tím, že tomuto účastníkovi v dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 7. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu