28 Cdo 1702/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobce Horizont ISPL, v. o. s., IČ 285 99 373, sídlem Ostrava – Slezská
Ostrava, Bohumínská 788/61, jako insolvenční správce dlužníka „I.P.-95, s. r.
o.“, IČ 640 85 694, sídlem Ostrava – Radvanice, Těšínská 202/225, proti
žalované České republice – Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu, sídlem
Praha 8, Pod Sídlištěm 9/1800, o náhradu škody ve výši 9,700.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 235/2010,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2011,
č. j. 29 Co 401/2011-124, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2011, č. j. 29 Co 401/2011-124,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 5. 2011, č. j. 12 C
235/2010-98, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu
řízení.
Společnost „I.P.-95, s. r. o.“ (dále jen „žalobce“) se po žalované domáhala
náhrady škody (ušlého zisku) v celkové výši 9 700 000 Kč. Žalobce odůvodnil
žalovanou částku jako rozdíl mezi cenou, za kterou od společnosti Elstar spol. s r.o. (dále jen „společnost Elstar“) koupil v žalobě blíže specifikované
nemovitosti v k. ú. N. H. K., obci Hradec Králové, včetně souboru technologií
tvořících čerpací stanici (dále jen „předmětné nemovitosti“) a cenou, za kterou
měl možnost – nedošlo-li by ze strany katastrálního úřadu k nesprávnému
úřednímu postupu spočívajícímu v tom, že katastr nemovitostí neobsahoval v době
od září 2007 do září 2009 poznámku o existenci soudcovského zástavního práva na
předmětných nemovitostech – prodat předmětné nemovitosti společnosti KONT FUEL
DISTRIBUTION, s. r. o. (dále jen „společnost Kont Fuel Distribution“). Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 12. 5. 2011, č. j. 12 C 235/2010-98,
žalobu zamítl. Soud prvního stupně vycházel při posuzování věci z následujících
skutečností: Na základě kupní smlouvy ze dne 18. 3. 2008 nabyl žalobce do svého
vlastnictví předmětné nemovitosti za částku 32,150.000,- Kč. V kupní smlouvě ze
dne 18. 3. 2008 si strany mimo jiné sjednaly, že předmětné nemovitosti jsou
prosty všech práv třetích osob. Přípisem ze dne 1. 2. 2010 se žalobce domáhal
po společnosti Elstar slevy z uhrazené kupní ceny ve výši 7,081.868,- Kč z
důvodu, že jej uvedla v omyl, neboť si v době uzavření kupní smlouvy ze dne 18. 3. 2008 byla vědoma existence soudcovského zástavního práva na předmětných
nemovitostech. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2002, č. j. 18 E 164/2002-55, bylo na předmětných nemovitostech zřízeno soudcovské
zástavní právo ve výši 7,081.868,- Kč proti povinné společnosti Elstar (toto
usnesení bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2002, č. j. 18 E 164/2002-55). Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze
dne 19. 12. 2006, č. j. 18 E 164/2002-188, byl zastaven výkon rozhodnutí
zřízením soudcovského zástavního práva na předmětných nemovitostech, avšak
pouze částečně do částky 2 527 070 Kč (toto usnesení bylo potvrzeno usnesením
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 7. 2007, č. j. 25 Co 165/2007-203). Všechna výše uvedená usnesení byla společnosti Elstar doručena. Soud prvního
stupně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod
č. 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) uvedl, že odpovědnost státu
za škodu je dána pouze tehdy, jestliže v příčinné souvislosti s nesprávným
úředním postupem se právo vůči dlužníkovi stalo fakticky nevymahatelným a je
současně vyloučeno, aby bylo uspokojeno jiným způsobem. Žalobce však
neprokázal, že by se žalobou uplatněného nároku domáhal po společnosti Elstar. Odpovědnost za škodu společnosti Elstar přitom byla založena tím, že ačkoliv jí
byla známa existence soudcovského zástavního práva na předmětných
nemovitostech, v kupní smlouvě ze dne 18. 3. 2008 bylo uvedeno, že předmětné
nemovitosti jsou prosté všech práv třetích osob.
Soud prvního stupně uzavřel,
že žalobu je třeba zamítnout přinejmenším pro předčasnost. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 12. 2011, č. j. 29
Co 401/2011-124, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že soud prvního
stupně rozhodoval na podkladě správně zjištěného skutkového stavu, který
správně posoudil i po stránce právní. B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále také „dovolatel“) dne 7. 5.
2012 dovolání, jehož přípustnost spatřoval v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Jako dovolací důvod uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatel
v dovolání konkrétně především namítal, že ani v režimu zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (dále jen „zákon č.
82/1998 Sb.“) není vyloučena aplikace § 438 odst. 1 obč. zák. Dále uvedl, že
faktickou nevymahatelnost uplatněného nároku vůči ostatním škůdcům, kteří se
podíleli na způsobení škody společně se státem, nelze klást jako další podmínku
odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Konečně
namítal, že judikatura Nejvyššího soudu, na kterou odkazují soudy nižších
stupňů, vychází z předpokladu, že poškozený (věřitel) eviduje pohledávku za
třetí osobou (odlišnou od státu) dříve, než dojde k samotnému nesprávnému
postupu, a na posuzovaný případ proto nedopadá. Dovolatel uzavřel, že odvolací
soud se nevypořádal s jeho námitkami uvedenými v odvolání a rozsudek odvolacího
soudu je tak nepřezkoumatelný.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ze dne 22. 5. 2012 s rozsudkem
odvolacího soudu ztotožnila.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání ze dne 7. 5. 2012 je včasné, podané
oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky
předepsané v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Ten je dán zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle § 237 odst. 3 o. s. ř. po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud má za to, že námitky
dovolatele týkající se vyloučení aplikace § 438 odst. 1 obč. zák. v posuzované
věci, jakož i toho, že v rozsudku soudu prvního stupně citovaná judikatura na
posuzovanou věc nedopadá, jsou důvodné, a věc je třeba po právní stránce
posoudit jinak. Dovolání je proto přípustné.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne
21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
však i nadále zůstává aplikovatelným právním předpisem pro posouzení
přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti, tj. až do zrušení
tohoto ustanovení uplynutím dne 31. 12. 2012 (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, body 25 – 28).
D. Důvodnost
Podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti
učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon
pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za
nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž
byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2). Podle § 26 zákona č. 82/1998 Sb. pokud není stanoveno jinak, řídí se právní
vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem (odstavec 2). Podle § 438 obč. zák. způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a
nerozdílně (odstavec 1). V odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti,
kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody
(odstavec 2). V posuzované věci je třeba rozlišovat mezi nárokem na náhradu škody ve výši
7,081.868,- Kč odůvodněným dovolatelem jako rozdíl mezi částkou, kterou
zaplatil za předmětné nemovitosti, a částkou, kterou by za ně býval zaplatil,
byl-li by si vědom existence soudcovského zástavního práva na předmětných
nemovitostech [tento nárok dovolatel sice u státu uplatnil (srov. jeho žalobu
nebo vyjádření Českého úřadu zeměměřického a katastrálního ze dne 12. 5. 2010
založené na č. l. 32 – 34.), ale v tomto řízení se ho nedomáhá], a nárokem na
náhradu škody (ušlého zisku) ve výši 9,700.000,- Kč specifikovaným dovolatelem
jako rozdíl mezi cenou, za kterou od společnosti Elstar koupil předmětné
nemovitosti, a cenou, za kterou měl možnost prodat předmětné nemovitosti –
byla-li by v katastru nemovitostí uvedena poznámku o existenci soudcovského
zástavního práva na předmětných nemovitostech – společnosti Kont Fuel
Distribution. Závěr, dle kterého může být nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním
postupem úspěšně uplatněn vůči státu pouze tehdy, nemůže-li se poškozený
úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen
plnit, přitom judikatura Nejvyššího soudu dovodila, pokud jde o nárok
poškozeného vůči dlužníku vyplývající ze smluvního závazku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 471/2007, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2011) či o
nárok poškozeného vůči dlužníku vyplývající z bezdůvodného obohacení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004,
či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008). Za
dlužníka ve smyslu uvedené judikatury však nelze považovat jiného škůdce v
situaci, kdy kromě státu, který by mohl být shledán odpovědným za vzniklou
škodu, existují další škůdci, kteří se různou měrou podíleli na vzniku této
škody, avšak žádný z nich žalobci neodpovídá z titulu bezdůvodného obohacení,
ani se v daném případě nejedná o plnění vyplývající ze smlouvy (srov.
rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 349/2010). S ohledem na
znění § 26 zákona č. 82/1998 Sb. je tedy nutno v posuzovaném případě aplikovat
i ustanovení § 438 obč. zák., přičemž je pouze na dovolateli, zda vzniklou
škodu bude požadovat po státu, nebo po společnosti Elstar (jíž byla známa
existence soudcovského zástavního práva na předmětných nemovitostech). Pro
úplnost je pak možné uvést, že se bude třeba zabývat rovněž otázkou, zda v
předmětné věci není namístě uplatnit dělenou odpovědnost ve smyslu § 438 odst. 2 obč. zák., tedy zda nejde o odůvodněný případ, v němž lze stanovit, že ti,
kteří škodu způsobili, za ni odpovídají jen podle své účasti na jejím
způsobení, neboť tak musí soud učinit v každém konkrétním případě (srov. Škárová, M. in Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský
zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1272). S ohledem na výše uvedené a zásadu procesní ekonomie se dovolací soud námitkou
dovolatele, dle kterého rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, blíže
nezabýval. Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud v souladu s ustanovením § 242
odst. 3, věty druhé, o. s. ř. rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) i b) a odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž žádnou takovouto vadu neshledal. S ohledem na výše uvedené dovolací soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání
(§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř.,
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Protože důvody, pro které byl rozsudek
odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud i jeho rozsudek (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právními názory soudu
dovolacího (§ 243d odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o. s. ř.). V jeho rámci bude
při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení
(§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou k dispozici na
internetových stránkách www.nsoud.cz a nalus.cz. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu. V Brně dne 4. dubna 2013