28 Cdo 1742/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce hlavního města
Prahy, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr.
Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, proti žalované
CITRONELLE a.s., IČO 27175227, se sídlem v Praze 7, Komunardů 1091/36,
zastoupené Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem v Praze 7, Komunardů 36,
o zaplacení 1 087 964 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7
pod sp. zn. 10 C 145/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 16. září 2015, č. j. 19 Co 244/2015-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobce se domáhal
zaplacení shora uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení za užívání
pozemků bez právního důvodu v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011. Soud
prvního stupně ve věci vydal platební rozkaz dne 28. 8. 2012, č. j. 10 C
145/2012-31, v němž žalované uložil, podá-li odpor, aby se ve lhůtě 30 dnů ode
dne podání odporu proti platebnímu rozkazu písemně vyjádřila ve věci samé a v
případě, že uplatněný nárok zcela neuzná, aby vylíčila rozhodující skutečnosti
na svou obranu. Zároveň ji poučil o následcích nevyhovění dané výzvě bez
vážného důvodu. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, pročež bylo rozhodnuto podle
ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, č. j. 19 Co 244/2015-108, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci
samé a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 54 700 Kč (výrok I.), a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal, že v dané
věci byly splněny předpoklady pro vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř., neboť žaloba obsahovala vylíčení všech rozhodujících skutečností a byla
projednatelná. Vyslovil, že nastala fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř., neboť žalovaná se ve lhůtě 30 dní k žalobě bez vážného důvodu
nevyjádřila, a proto soud prvního stupně rozhodl správně rozsudkem pro uznání. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jež má za přípustné ve
smyslu § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení
otázky splnění podmínek pro vydání platebního rozkazu, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive se
touto otázkou nezabýval. Namítala, že se odvolací soud zcela nevypořádal s
odvolacími námitkami žalované, nezmínil se o konkrétních výtkách žalované k
obsahu žalobních tvrzení a z nich vyplývajícího nenaplnění podmínek pro vydání
platebního rozkazu. V dovolání uváděla, že z žalobních tvrzení nevyplýval
žalobou uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků za
období od 1. 1. 2011 do 31. 1. 2011 a navrhovala, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí změnil tak, že se nevydává rozsudek pro uznání Obvodního soudu pro
Prahu 7 ze dne 29. 11. 2012, č. j. 10 C 145/2012-36. Ve vyjádření k dovolání se žalobce ztotožnil s názory odvolacího soudu, který
se vypořádal s argumentací žalované uvedenou v odvolání, namítl, že dovolání
nesplňuje předpoklady jeho přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. a navrhoval
dovolání odmítnout. Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a článek II
bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Usnesení podle ustanovení § 114b odst. o. s. ř. je právním prostředkem přípravy
jednání, kterou soud provádí se záměrem (srov. § 114a odst.
1 o. s. ř.), aby
bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. K otázce, za jakých
okolností je možné vydat usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší
soud vyjádřil již v řadě svých rozhodnutí. Je tomu tak zejména tehdy, je-li
zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných
tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti
stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo
zpravidla možné věc rozhodnout, tedy vyžaduje-li to povaha věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004). Pasivita žalovaného, který na kvalifikovanou výzvu adekvátně nereaguje, vede k
fikci uznání žalobou uplatněného nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. a k
vydání rozsudku pro uznání ve prospěch žalobce. Popsaný procesní postup nelze
využít tehdy, trpí-li žaloba vadami, které bez dalšího brání jejímu projednání,
nebo nejsou-li splněny podmínky řízení, což by vedlo k jeho zastavení (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo
2156/2014). Ve shora uvedených souvislostech dovolatelka tvrdí, že část žalobou uplatněného
nároku (uvedená v petitu žaloby) nevyplývá z tvrzení obsažených v žalobě, a
proto nejsou splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu potažmo výzvy; jde
o část nároku za období od 1. 1. 2011 do 31. 1. 2011, která v odůvodnění žaloby
není podle jejího přesvědčení zmíněna. Odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3277/2013, z něhož vyplývá, že i kdyby
jen pro část žalobou uplatněného nároku platilo, že pro ni nelze vydat platební
rozkaz, nemohla by na základě kvalifikované výzvy obsažené v platebním rozkazu,
jenž byl i přesto vydán (a posléze odklizen odporem žalovaného), nastat fikce
uznání nároku byť i jen pro tu jeho část, která ze žaloby vyplývá. Tato námitka
je však s ohledem na obsah žaloby zjevně neopodstatněná. Z žaloby se podává, že žalobce jakožto vlastník konkrétně specifikovaných
pozemků (bod II. žaloby) požaduje po žalované, jež je bez právního důvodu
využívala ke své podnikatelské činnosti minimálně v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011, úhradu za toto užívání, a to za období od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011
ve výši 539 511 Kč a za období od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2011 ve výši 548 453 Kč
(bod III. žaloby). Výši obvyklého nájemného (jako ekvivalent hodnoty užívání)
stanovila žalobkyně za období celého roku 2011 v částce 135 Kč za metr
čtvereční a rok, což s ohledem na výměru 8 059 metrů čtverečních představuje
právě částku uvedenou ve výrokové části žaloby (bod VI. žaloby), totiž 1 087
964 Kč (539 511 Kč + 548 453 Kč). Spolu s jistinou je nárokován i specifikovaný
úrok z prodlení. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že žaloba
obsahovala v dané věci úplné a dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností v
souladu s § 79 odst. 1 o. s.
ř., neboť z ní bylo zřejmé, na základě jakého
skutkového děje a za jaké (přesně specifikované) období se žalobce po žalované
domáhá peněžitého ekvivalentu za užívání pozemků a v jaké výši; výše nároku
uvedená v odůvodnění žaloby včetně časového období, kterým byl celý rok 2011
(tedy včetně měsíce ledna), přitom odpovídala částce požadované v žalobním
petitu. Žalobce tedy po skutkové stránce nepochybně vymezil, co má být
předmětem řízení před soudem, přičemž odůvodnění zcela zjevně korespondovalo s
žalobním žádáním v petitu. Podle Nejvyššího soudu tedy závěr odvolacího soudu,
že v daném případě byly splněny podmínky pro vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř., je třeba považovat za správný. Tento závěr také není v rozporu s
ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Z výše popsaných důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelce nelze
přisvědčit v tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení
otázky, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, a proto podle ustanovení § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. dovolání žalované odmítl. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení, kdy subjektem, kterému toto právo s
ohledem na výsledek řízení svědčí, je hlavní město Praha (statutární město), je
nutno vycházet v návaznosti na rozhodovací praxi Ústavního soudu z presumpce
odpovídajícího materiálního i personálního vybavení, které je dostatečné k
tomu, aby tento účastník byl schopen kvalifikovaně hájit své zájmy. Jinak
řečeno, zaměstnávají-li dotčené subjekty pracovníky s vysokoškolským právním
vzděláním, lze očekávat, že tito budou schopni řešit právní záležitosti
týkající se činnosti zmíněných subjektů i tehdy, nepůjde-li o standardní agendu
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Uvedené však platí tehdy, není-li v řízení prokázán opak (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, ze dne
7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12), neboť i v případě náhrady nákladů řízení je nutné
individuální posouzení každého případu. Právě z tohoto úhlu pohledu také na věc
nahlížel dovolací soud, když poměřoval účelnost nákladů vynaložených na
zastupování advokátem s reálnými možnostmi žalobce hájit své zájmy v situaci,
kdy závěr o dostatečném personálním vybavení hlavního města Prahy k řešení
daného sporu zpochybněn nebyl. S ohledem na uvedené nelze náklady vynaložené za
zastoupení žalobce advokátem považovat za účelně vynaložené, a proto bylo o
náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1,
§ 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že na
ně žádný z účastníků nemá právo. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.