USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) M. H., a b) V. H., zastoupených Mgr. Janem Mauricem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, proti žalovanému D. K., zastoupenému JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se sídlem v Trutnově, Blanická 174, o negatorní žalobě, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 42/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2023, č. j. 25 Co 196/2023-253, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lukáše Havla, advokáta se sídlem v Trutnově, Blanická 174.
1. V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem v bodě I, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudek Okresního soudu v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4. 5. 2023, č. j. 7 C 42/2022-217, změnil v odvoláním napadených výrocích I až III tak, že se zamítá žaloba na uložení povinnosti žalovanému „odstranit veškeré jím umístěné oplocení na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, zdržet se zasahování do vlastnického práva žalobců při odstranění bazénu stojícího na označeném pozemku a zdržet se všech jednání, kterými by odstranění bazénu bránil, zdržet se veškerého dalšího zasahování do vlastnického práva žalobců k pozemku parc. č. XY, a to zejména tím, že nebude bez souhlasu žalobců vstupovat na pozemek ani tento vstup umožňovat třetím osobám, nebude bez souhlasu žalobců nic umisťovat na pozemek žalobců a nenechá ani třetí osoby umisťovat nic na pozemek a nebude bez souhlasu žalobců užívat nebo umožňovat třetím osobám užívat bazén na pozemku žalobců“; k tomu odvolací soud revidoval i nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
2. Rozhodnutí odvolacího soudu je odůvodněno konkluzí, že vzájemná práva a povinnosti účastníci upravili dne 25. 1. 2019 sepsaným dodatkem k jimi uzavřené kupní smlouvě, v němž mimo jiné sjednali pro žalovaného oprávnění užívat vymezenou část pozemku. Se zřetelem na zjištěný a dosud nezrušený obligační titul považoval odvolací soud podanou negatorní vlastnickou žalobu za nedůvodnou; ačkoliv žalobci žalovanému adresovali odstoupení od smlouvy spočívající v porušení smlouvy podstatným způsobem (§ 2003 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dále jen „o. z.“), podmínky pro ně neměl odvolací soud za naplněné.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu (do všech jeho výroků) podali dovolání žalobci (dále jen jako „dovolatelé“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále pak i na vyřešení otázek v rozhodování dovolacího soudu nevyřešených; jako dovolací důvod ohlašují, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé formulují otázky týkající se povahy sjednaného obligačního závazku a možnosti jeho ukončení, vzájemné konkurence vlastnického a užívacího práva, výkladu právního jednání, naplnění podmínek hrubého porušení dohody, platnosti sjednání závazku či podřaditelnosti právního jednání o odstoupení od smlouvy jiným způsobům zániku závazku. Navrhují zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. V podaném vyjádření označil žalovaný dovolání za nepřípustné a navrhl jeho odmítnutí.
5. Rozhodné znění zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (v textu jen „o. s. ř.“) pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
6. Podle § 237 o. s. ř. (jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání
proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
7. Odvolacím soudem učiněné právní posouzení není v rozporu s tezí (jež se podává i z dovolateli odkazované judikatury), že cizí nemovitost nebo její část lze užívat na základě různých právních důvodů, věcněprávních či obligačních, tedy že může jít i o závazkový vztah. V souzené věci dospěl odvolací soud k závěru, že k užívání předmětného pozemku žalovanému svědčí existentní, dosud nezrušený obligační titul (smlouva), vzešlý ze smluvního ujednání účastníků (uzavřeného v písemné formě coby dodatek ke kupní smlouvě), jímž s dostatečnou určitostí upravili vzájemná práva a povinnosti. Se zřetelem na okruh žalobních tvrzení (zrušení závazku odstoupením od smlouvy) se odvolací soud soustředil na hodnocení, zda byly naplněny předpoklady pro odstoupení od smlouvy (zda došlo k jejímu porušení podstatným způsobem či nikoliv), docházeje – na podkladě shromážděných skutkových okolností – k negativnímu závěru. Ten se stal pro jeho rozhodnutí určující (na tomto posouzení pak závisí napadené rozhodnutí).
8. Dle konstantní judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2541/20211) i právní teorie [Šilhán, J. in: Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721– 2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1187–1188] smyslem zákonné úpravy odstoupení od smlouvy je umožnit jednostranné ukončení závazku založeného smlouvou, a to zejména v těch případech, kdy nelze očekávat, že závazkový vztah splní účel, pro který jej strany sjednaly. Odstoupení od smlouvy je závažným zásahem do trvání závazku a jde o jeden z průlomů do zásady pacta sunt servanda, která se jinak odráží v povinnosti zavazující obě strany uzavřený závazek dodržet. Oprávněnému se zde poskytuje možnost závazek nejen jednostranně opustit, ale dokonce jej i se zpětnou účinností zrušit (s příslušnými z toho vyplývajícími účinky). Využití oprávnění odstoupit od smlouvy je i z toho důvodu vždy přísně vázáno jen na výslovně uvedené případy upravené zákonem anebo ujednáním ve smlouvě. Pokud jde o případy, ve kterých může být právo odstoupit od smlouvy využito, zákonná úprava je pojímá zpravidla jako institut sankční a v zásadě výjimečný.
9. I ve světle výše uvedeného nejsou závěry odvolacího soudu nikterak nepřiměřené (k čemuž lze znovu poznamenat, že nikoliv každé porušení smlouvy lze kvalifikovat jako podstatné; § 2002 odst. 1 o. z.). Námitkami, jimiž se snaží prosadit závěr o podstatném porušení smlouvy (ujednání obsaženém ve zmíněném dodatku ke kupní smlouvě) pak dovolatelé cílí spíše na hodnotící úsudek odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, který však dovolacímu přezkumu podrobit nelze a vady skutkových zjištění nemohou založit přípustnost dovolání. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. není pak zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
10. Odvolacímu soudu přitom nelze důvodně vytýkat, že se výslovně nezabýval možným posouzením smlouvy (dodatku ke kupní smlouvě) jako výpůjčky či výprosy, jestliže tomu odpovídající okolnosti nebyly žalobci v řízení tvrzeny a zjištěny (a rozhodnutí odvolacího soudu se tak nepříčí ani judikatuře odkazované v bodě 34 dovolání). Výtky dovolatelů vážící se k takovému posouzení (jeho absenci), jakož i další k nim se připínající argumentace (zejm. o možnosti jiného ukončení takto vzniklého závazku, ať již jde o zánik závazku výpovědí či o požadavek na vrácení věci) se proto stávají pro posouzení věci bezcenné, dílem pak i proto, že žalobou uplatněný nárok v souzené věci je dovozován nikoliv z těchto (jiných) způsobů zániku závazku, nýbrž z jeho zrušení (od samého počátku; ex tunc) z důvodu podstatného porušení smlouvy (jež ovšem – jak již výše uvedeno – dle odvolacím soudem učiněného závěru, nikterak excesivního – nenastalo). V kontextu uvedeného sluší se připomenout, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., nemohou založit otázky, které odvolací soud neřešil a na jejichž posouzení napadené rozhodnutí nespočívá (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4934/2014, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4562/2014, ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 90/2019).
11. Důvodná ovšem není ani výtka, že by snad odvolací soud při výkladu smluvního ujednání (dodatku ke kupní smlouvě) postupoval „extenzivně, v rozporu s textem a účelem dohody“, a nerespektoval přitom závěry vyslovené v rozhodnutích Nejvyššího soudu (shrnutých dovolateli v bodě 39 dovolání). V souladu s konstantní judikaturou (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 620/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1096/2021, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 43/2022) měl odvolací soud jako základní východisko na zřeteli obsah právního jednání, nikoliv jeho označení či pojmenování, a jako základní (prvotní) pravidlo výkladu akcentoval skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, jež byla známa i druhé straně (a kdy vůle obou smluvních stran jednoznačně směřovala k vytvoření takového stavu, kdy žalovaný bude za stanovených podmínek oprávněn užívat spornou část pozemku (do doby jeho prodeje za obvyklou cenu), čemuž bude korespondovat povinnost žalobců toto užívání strpět. I se zřetelem na skutečnou vůli účastníků, takto projevenou, odvolací soud podrobně vysvětlil, proč jednání žalovaného, dovolateli vytýkané, nepřesáhlo limity (oprávnění) plynoucí ze smlouvy (dodatku), resp. proč je nelze kvalifikovat jako její podstatné porušení.
12. Ani na dalších dovolateli předestřených otázkách (zda má právo vlastníků přednost před užívacím právem žalovaného či jeho právem na soukromí, jde-li o užívání sporné části pozemku) dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v nyní posuzované věci rovněž založeno není (a tedy ani z pohledu ustanovení § 237 o. s. ř. na jejich řešení nezávisí), a proto ani tyto otázky přípustnost podaného dovolání založit nemohou. Z rozhodnutí odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) se totiž podává, že k užívání pozemku žalovanému svědčí dosud nezrušený obligační titul, v situaci, kdy žalobci neprokázali naplnění předpokladů pro (jimi tvrzené) odstoupení od smlouvy, zatímco skutečnosti o jiném (možném) způsobu zániku závazku nebyly z jejich strany uplatněny (ani nevyšly v řízení najevo). Za dané situace, pro skutkovou odlišnost nyní projednávané věci, není pak rozhodnutí odvolacího soudu v kolizi ani s dovolateli odkazovanou judikaturou, včetně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2284/2009.
13. Rozhodnutí netrpí ani dovolateli vytýkaným defektem nepřezkoumatelnosti, jímž se rozumí nedostatek zcela evidentně bránící realizaci přezkumné činnosti odvolacích soudů nebo soudu dovolacího. Z judikatury plyne, že jde především o takové rozhodnutí, jehož odůvodnění účastníkům neumožňuje uplatnit procesní práva formulováním relevantní odvolací (dovolací) argumentace (za všechny viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Je-li z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu patrné, z jakých důvodů rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, Nejvyšší soud neshledává, že by rozsudek odvolacího soudu v intencích shora uvedeného obsahoval vady takové intenzity, které by znemožňovaly provést řádný přezkum či formulovat dovolací argumentaci.
14. Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné není (že se odvolací soud napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení).
15. Napadají-li snad dovolatelé rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích II a III, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně a nákladech odvolacího řízení (uvádějí-li, že dovoláním napadají všechny výroky rozsudku odvolacího soudu), není dovolání v uvedeném rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (podle nějž je vyloučena přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení).
16. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobců bylo odmítnuto, zatímco náklady (k náhradě oprávněného) žalovaného tvoří odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) v částce 1 500 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 4, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění do 31. 12. 2024], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 378 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 5. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu