28 Cdo 1757/2024-233
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) J. K., b) M. S. a c) M. P., všech zastoupených Mgr. Jiřím Adamcem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Za Poštou 112, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o zaplacení 1 017 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 53/2020, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2023, č. j. 11 Co 399/2022-180, t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2023, č. j. 11 Co 399/2022-180, se ve výrocích II a III ruší; současně se ve výrocích IV, V a VI ruší rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 9. 2022, č. j. 4 C 53/2020-153, ve znění usnesení ze dne 12. 12. 2022, č. j. 4 C 53/2020-174, a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
1. Rozsudkem ze dne 16. 9. 2022, č. j. 4 C 53/2020-153, ve znění usnesení ze dne 12. 12. 2022, č. j. 4 C 53/2020-174, Obvodní soud pro Prahu 3 uložil žalované zaplatit každé z žalobkyň (jednotlivě) částku 57 304 Kč (výroky I až III), co do zbylých částek 281 696 Kč nárokovaných každou žalobkyní, spolu se specifikovaným úrokem z prodlení, žalobu zamítl (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V) včetně nákladů vzniklých státu (výrok VI, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 12. 12. 2022, č. j. 4 C 53/2020-174).
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2023, č. j. 11 Co 399/2022-180, poté, co zastavil řízení o odvolání žalované (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku IV (v rozsahu napadeném žalobkyněmi podaným odvoláním), změnil jej toliko v nákladových výrocích V a VI (vše výrokem II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
3. Rozhodováno bylo o žalobkyněmi uplatněném nároku na poskytnutí finanční náhrady za pozemky (část pozemku původní parc. č. XY; nyní pozemky parc. č. XY; XY; XY; XY a XY díl „b“, v katastrálním území XY), jež byly odňaty jejich předchůdci (zůstaviteli F. K.) a nebylo je možno vydat pro zákonem stanovenou překážku (s ohledem na tam označená rozhodnutí pozemkového úřadu) a za které nebyl poskytnut ani jiný náhradní pozemek (§ 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o půdě“). Coby přiměřenou a rozumnou kompenzaci soud přiznal žalobkyním náhradu ve výši šestinásobku administrativní ceny pozemků podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (v úrovni ceny pozemků určených pro stavbu nebo ke zřízení zahrady), s ohledem na výklad ustanovení § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě provedený rozhodovací praxí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, včetně rozsudku ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, uveřejněného pod číslem 86/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Při určení ceny dle uvedených cenových předpisů se soud opřel i o odborné posouzení zjištěných skutečností znalcem.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu – v rozsahu té části výroku II, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV (jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částek 281 696 Kč s příslušenstvím každé ze žalobkyň) – podaly žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené, jde-li o určení přiměřené náhrady [i se zřetelem na jimi tvrzené okolnosti projednávané věci, jež považují za specifické, ve světle jimi současně odkazovaných nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4193/16 a Pl. ÚS 21/19], a že dovolacím soudem již vyřešená otázka má být posouzena jinak [žádajíce korekci rozhodovací praxe o navýšení náhrady v těch případech, kdy je poskytována za pozemky sice původně zemědělské, ovšem určené k zastavění, jež by dle jejich mínění měla zohledňovat vyšší růst cen právě u stavebních pozemků]. Rozhodnutími přisouzenou náhradu považují dovolatelky za neadekvátní, jež je toliko zlomkem aktuální tržní hodnoty původních pozemků a nepředstavuje tak odstranění, ale skutečně pouhé zmírnění způsobené křivdy. Dovolatelky navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku II spolu s jemu předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně v jeho výroku IV o zamítnutí žaloby změnil tak, že se žalované ukládá zaplatit každé žalobkyni dalších 281 696 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení.
5. Žalovaná podala k dovolání nesouhlasné vyjádření a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, případně zamítnuto jako nedůvodné.
6. Usnesením ze dne 9. 8. 2023, č. j. 28 Cdo 2031/2023-202, Nejvyšší soud dovolání žalobkyň odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že při řešení nastolené právní otázky přiměřené a spravedlivé výše finanční náhrady podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. se odvolací soud od závěrů ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované konkluzemi vyjádřenými zejm. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, neodchýlil. Dovolací soud v poměrech projednávané věci dovodil, že finanční náhrada ve výši šestinásobku ceny předmětného pozemku stanovená dle ustanovení § 28a zákona o půdě a vyhlášky č. 182/1988 Sb. požadavek na náhradu spravedlivou, přiměřenou a rozumnou splňuje.
7. Ústavní soud nálezem ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 2853/23, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2023, č. j. 28 Cdo 2031/2023-202, zrušil s konstatováním, že jím „byla porušena základní práva stěžovatelek zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.“ S odkazem na předchozí nález (ze dne 15. 11. 2023) sp. zn. IV. ÚS 2827/22, vydaný v obdobné věci (vůči němuž deklaroval, že je jím bezprostředně vázán), Ústavní soud vyjádřil souhlas s jednotným judikatorním určením koeficientu pro zvýšení finanční náhrady podle ustanovení § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, od nějž se lze odchýlit pouze ve výjimečných případech. Dovodil ovšem, že v souladu s principem, dle něhož přiměřená finanční náhrada sice nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny odňaté nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jak by tomu bylo při vydání věci (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16), je třeba, aby judikatorně určený koeficient zvýšení finanční náhrady dle odkazovaných ustanovení zohledňoval za dobu od roku 1991 též reálný růst cen nemovitostí.
8. Nejvyšší soud proto přistoupil k opětovnému projednání dovolání [podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v aktuálním znění – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. i bod 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], jež směřuje proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, bylo podáno oprávněnými osobami (žalobkyněmi), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř.
9. Ve světle právního názoru vysloveného Ústavním soudem ve shora odkazovaném kasačním nálezu ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 2853/23, jenž byl vydán v řízení o žalobkyněmi podané ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů v dané věci (k závaznosti nálezů Ústavního soudu viz čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, vyhlášené jako ústavní zákon č. 1/1993 Sb.; z rozhodovací praxe pak např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 77/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 12, č. 142, a nález ze dne 14. 2. 1996, sp. zn. II. ÚS 156/95, publikovaný tamtéž, svazek 5, č. 9), že finanční náhrada poskytnutá žalobkyním ve výši šestinásobku ceny vypočtené ve smyslu ustanovení § 28a zákona o půdě nevyhovuje požadavkům přiměřené, rozumné a spravedlivé finanční náhrady, jak byla vytyčena judikaturou Ústavního soudu, je zřejmé, že řešení této pro rozhodnutí určující právní otázky i rozsudkem odvolacího soudu se ocitá v kolizi s právním názorem vysloveným ve zmíněném kasačním nálezu, čímž je naplněn i důvod přípustnosti dovolání (srovnej výrokovou větu III a bod 43 odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.).
10. I s ohledem na reflexi nálezové judikatury Ústavního soudu vztahující se k nyní řešené otázce (viz i Ústavním soudem již dříve vydaný kasační nález ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/22, nebo aktuálně i nález ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 63/24) recentní rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1769/2024, ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3662/2023, a ze dne 20. 8.
2024, sp. zn. 28 Cdo 2958/2023), je napadené rozhodnutí (v něm uvedené právní posouzení) současně v kolizi i s touto rozhodovací praxí (čímž byla by založena přípustnost dovolání i podle § 237 o. s. ř.).
11. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a v hranicích právní otázky, pro níž bylo připuštěno dovolání, Nejvyšší soud shledal, že dovolání je opodstatněné.
12. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelky je ani nenamítají.
13. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
14. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
15. Podle ustanovení § 16 odst. 1, věta první, zákona o půdě, za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 14 odst. 8).
16. Podle ustanovení § 28a zákona o půdě, pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny.
17. Podle ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. cena za 1 m2 nebo jeho části určeného pro stavbu nebo ke zřízení zahrady a nebo pozemku vedeného v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří, zahrada, nejde-li o pozemek oceňovaný podle odstavce 2, činí: 20,- Kčs v ostatních obcích.
18. V nálezu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, představil Ústavní soud možné řešení problematiky výše finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě za odňaté pozemky, za něž nelze poskytnout pozemky náhradní, v závislosti na jednoznačně znějící části ustanovení § 28a zákona o půdě (dle níž se náhrady podle zákona o půdě poskytují v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb.). Ústavní soud v označeném nálezu výslednou konkluzi, že oprávněné osobě musí být ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě vyplacena s přihlédnutím ke smyslu a účelu restitučních zákonů, jimiž je odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem, finanční náhrada ve výši přiměřené a rozumné, jež nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny odňaté nemovitosti (srovnej bod 48 odůvodnění citovaného nálezu), založil na existenci rozhodovací praxe reflektující obdobnou problematiku poskytování finančních náhrad dle ustanovení § 13 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Současně ve vztahu k jím přijatému závěru Ústavní soud zdůraznil, že prostřednictvím restitučního zákonodárství vytvářejícího podmínky pro zmírnění některých v minulosti vzniklých křivd by měla být zohledněna i existence dalších v kolizi stojících zájmů, jež odůvodňují omezení rozsahu, v jakém k vypořádání dojde (rozsah náhrad by například neměl být ekonomicky neúnosný a neměl by pro společnost jako celek představovat nepřiměřenou zátěž). Dovodil přitom, že restituční zákony umožňují dosažení rozumného a spravedlivého řešení, pokud jde o vyvážení těchto zájmů (srovnej bod 31. odůvodnění citovaného nálezu).
19. Nálezem pléna ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19, Ústavní soud zamítl návrh Nejvyššího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018) na zrušení části ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, stanovující, že výše peněžité náhrady za nevydaný pozemek musí být určena způsobem upraveným v ustanovení § 28a zákona o půdě (v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách dle vyhlášky č. 182/1988 Sb.). Neshledávaje ji protiústavní a setrvávaje na závěru o možnosti ústavně konformního výkladu sporného ustanovení přitom zdůraznil, že peněžitá náhrada nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny, má nicméně umožnit odčinění nebo zmírnění křivd tak, jako by tomu bylo při vydání věci.
20. Vycházeje z uvedených závěrů Ústavního soudu poté Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 86/2021, při zohlednění změn tržních poměrů, jež nastaly po účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991), odůvodnil a formuloval konkluzi, dle níž za přiměřenou a rozumnou výši peněžité náhrady za nevydané pozemky podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě lze pokládat (s výhradou pozdějších změn poměrů) šestinásobek ceny odňatých nemovitostí určené podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. Vyjádřil současně názor, že toto navýšení základní hodnoty náhrad vyplývajících z ustanovení § 28a zákona o půdě a vyhlášky č. 182/1988 Sb. je namístě provést ve všech případech, v nichž jsou aktuálně splněny předpoklady poskytnutí peněžité náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, tedy zejména existence dosud neuspokojeného restitučního nároku. Zjištění dalších mimořádných okolností, ať již na straně oprávněné, či povinné osoby, není pro provedení shora popsaného zvýšení nezbytné. Specifika konkrétního případu mohou nicméně zcela výjimečně opodstatňovat odchýlení se od vypočtené hodnoty v tom nebo onom směru.
21. Při určení koeficientu Nejvyšší soud vycházel z kumulované míry inflace mezi lety 1991 a 2021 (indexu růstu cen dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., jemuž bylo v roce 2021 namístě přiřadit hodnotu 5,39) a ve svých úvahách připomněl jak obecný princip vstřícnosti k oprávněným osobám při výkladu a aplikaci restitučních předpisů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/2018, či nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, publikovaný pod č. 89/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, bod 12, a ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, publikovaný pod č. 40/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, bod 36), tak ovšem i snahu o stabilizaci hodnoty koeficientu pro období několika příštích let (jemuž tak i pod vlivem výkladového principu in favorem restitutionis přiřadil hodnotu čísla 6 jako nejblíže následujícího celého čísla).
22. V nálezu ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 2853/23, jež byl vydán v přítomné věci, stejně tak jako předchozím nálezu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/22, k němuž se tento kasační nález hlásí, či aktuálně i v dalších nálezech ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 63/24, a ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1577/22, Ústavní soud vyslovil souhlas s jednotným judikatorním určením koeficientu zvýšení finanční náhrady podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě (zohledňujícím kumulovanou míru inflace od doby přijetí aplikovaného restitučního předpisu), od něhož se lze odchýlit pouze ve výjimečných případech. Dovodil ovšem, že v souladu s principem, podle něhož přiměřená finanční náhrada sice nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny odňaté nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jak by tomu bylo při vydání věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16), je třeba, aby judikatorně určený koeficient zvýšení finanční náhrady dle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě zohledňoval za dobu od roku 1991 též reálný růst cen nemovitostí.
23. Nejenom ve světle v přítomné věci vydaného kasačního nálezu, ale i další odkazované judikatury Ústavního soudu (která právní úpravu finanční náhrady vycházející dle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě z administrativní a nikoliv tržní ceny odňaté nemovitosti hodnotí jako souladnou s ústavním pořádkem a souhlasí s jednotným judikatorním určením koeficientu zvýšení finanční náhrady, vázaným na vývoj inflace) je tedy při respektování vůle zákonodárce, který zákonem o půdě, ve znění prováděcích oceňovacích předpisů, stanovil míru odškodnění za odňaté (pro zákonné překážky posléze nevydané nemovitosti), třeba za užití jednotného koeficientu vystihnout inflační navýšení (coby důsledku inflací ovlivněného vývoje „ceny peněz“) zákonem o půdě s účinností od 24. 6. 1991 stanovené finanční náhrady (určené dle právní úpravy již s ohledem na stav nemovitosti či její lokalizaci), zohledňující ovšem (oproti dosavadní judikatuře) rovněž „obecný“ reálný růst cen nemovitostí (za dobu od účinnosti zákona o půdě). Jinými slovy, navýšení finanční náhrady podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě vypočtené ze základní částky postupem dle ustanovení § 28a zákona o půdě má vykompenzovat ztrátu hodnoty peněz, k níž v období od účinnosti zákona o půdě až do doby rozhodování soudu o náhradě došlo. Tržní cena konkrétního pozemku v době rozhodování o náhradě do toho poměřování nevstupuje přímo, může být toliko okolností mimořádnou, zohlednitelnou v individuálně daných zcela výjimečných poměrech té které věci.
24. Závěry odvolacího soudu, jenž (v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu) při posuzování přiměřené a rozumné výše finanční náhrady za nevydaný pozemek podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě vyšel – bez dalšího (bez zohlednění reálného růstu cen nemovitostí za dobu od roku 1991) – z šestinásobku jeho ceny určené podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve světle v dané věci vydaného kasačního nálezu sp. zn. II. ÚS 2853/23, odkazujícího na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/22 (oba nálezy se současně hlásí k obecně formulovaným tezím o přiměřené, rozumné a spravedlivé výši finanční náhrady podávajícím se z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, a z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19) žel neobstojí.
25. Dovolací soud podotýká, že nadále vychází z teze, že peněžitá náhrada podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě – i vzhledem k zákonodárcem předpokládanému ocenění podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. – neměla vést k tomu, že bude oprávněným osobám poskytnuta částka, která jim umožní zakoupit jiné nemovitosti hodnotově odpovídající ceně pozemků odňatých, nýbrž pouze k poskytnutí – historickou křivdu zmírňujícího – finančního plnění, kterým budou moci saturovat jakékoli své životní potřeby. Nově stanovený koeficient navýšení náhrady podle zákona o půdě by proto neměl přímo odpovídat míře zvýšení ceny nemovitostí od roku 1991, ale pouze ji v rozumné míře reflektovat. Řeč je přitom o průměrném zvýšení hladiny cen nemovitostí v celé České republice, nikoli o nárůstu ceny konkrétního odňatého či požadovaného pozemku.
26. Podílejí-li se kupříkladu náklady na potřeby uspokojované v souvislosti s vlastnictvím nemovitostí, tj. náklady na bydlení, na celkových nákladech domácností v České republice přibližně 20–30 % (srovnej veřejně dostupné údaje Českého statistického úřadu na https://csu.gov.cz/statistika-rodinnych-uctu?pocet=10&start=0&podskupiny=162), bylo by možné uvažovat o tom, že by se znásobení ceny nemovitostí od roku 1991 promítalo do výše koeficientu z jedné čtvrtiny, zatímco zbytek by byl nadále determinován obecným růstem spotřebitelských cen [tedy pokud by se například spotřebitelské ceny ve srovnání s rokem 1991 k době rozhodování soudu zvýšily 8krát a ceny nemovitostí 12krát, bylo by koeficient pro navýšení náhrady možné stanovit v hodnotě 9 (8*0,75 + 12*0,25 = 9)]. Pro úplnost lze podotknout, že naznačený postup nemá za cíl exaktní popis ekonomické reality, nýbrž aproximativní odhad hodnoty peněžité náhrady, již lze z hodnotového hlediska pokládat za rozumně obhajitelnou.
27. Vztaženo k poměrům přítomné věci uvedený výklad znamená, že odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, jsou vázány v dalším řízení právním názorem Ústavního soudu, že finanční náhradu dle ustanovení § 16 odst. 1, věta první zákona o půdě lze zjistit ze základu vypočteného dle ustanovení § 28a zákona o půdě, jenž bude zvýšen o koeficient zohledňující při určení míry inflace od roku 1991 i nárůst cen nemovitostí, jenž dřívější výpočet prezentovaný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, nezohlednil.
28. Stanovení jiné výše koeficientu, jímž bude upravena cena nevydaného pozemku zjištěná ve smyslu ustanovení § 28a zákona o půdě, na podkladě poznatku o reálném růstu cen nemovitostí za dobu od roku 1991 (ovlivňujícího závěr o míře inflačního navýšení zákonem o půdě přiznané finanční náhrady) si vyžádá zjištění takového skutkového podkladu, k němuž primárně slouží nalézací, popřípadě odvolací řízení (dovolacímu soudu přezkum či revize skutkových závěrů nepřísluší; srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). V jeho průběhu se jeví s ohledem na prosazení zásady projednací žádoucí, aby k naplnění smyslu a účelu civilního procesu přispěli i samotní účastníci řízení náležitou procesní (důkazní) aktivitou.
29. Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci (a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1, věta první o. s. ř.), a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku II, jímž byl potvrzen výrok IV rozsudku soudu prvního stupně, podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu s na něm závislými výroky o nákladech řízení (měnící část výroku II o nákladech řízení u soudu prvního stupně, výrok III o nákladech odvolacího řízení). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil, vyjma výroků I až III, jimiž byla žalované uložena povinnost zaplatit každé ze žalobkyň částku 57 304 Kč a jež nebyly dotčeny odvoláním, i tento rozsudek a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
30. V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta první, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.) a vycházejícím ze závazného právního názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 2853/23, jenž byl vydán v této věci (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).
31. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 9. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu