28 Cdo 1793/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobců a) M. P., a b) R. P., zastoupených JUDr. Petrem Wildtem,
advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 762, proti žalované
České republice – Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu, se sídlem v
Praze 8, Pod Sídlištěm 9/1800, o zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 246/2007, o dovolání
žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2009, č. j.
54 Co 391/2009-184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací
soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. března 2009,
č.j. 10 C 246/2007-137, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali
po žalované zaplacení částky 200.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že na základě kupní smlouvy, uzavřené dne 6.
1. 2004 s prodávajícími, podílovými spoluvlastníky nemovitostí O. P. a V. V.
nabyli žalobci do vlastnictví /označené/ nemovitosti v katastrálním území Č. Po
vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí (s účinky k 12. 1. 2004) byla
rozhodnutím příslušného katastrálního úřadu opravena chyba v katastru
nemovitostí, v němž tak bylo znovu vyznačeno zástavní právo ke
spoluvlastnickému podílu o velikosti jedné poloviny nemovitostí (náležejícího
původně O. P.), pro zajištění pohledávky zástavního věřitele (jímž se později
stal JUDr. S. Ř.) vůči dlužníku J. P. Se zástavním věřitelem žalobci dne 19. 5.
2006 uzavřeli dohodu o zániku zástavního práva a zástavu vyplatili částkou
200.000,- Kč. Takto vzniklou majetkovou újmu pokládají za škodu, jež jim měla
být způsobena nesprávným postupem katastrálního úřadu.
Uplatnění práva na náhradu škody vůči státu (způsobené nesprávným úředním
postupem; § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů)
označil odvolací soud za předčasné, vycházeje z názoru, že státem odškodnitelná
majetková újma vzniká až tehdy, nemohou-li poškození (žalobci) úspěšně
dosáhnout uspokojení své pohledávky z bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo
toto obohacení získal a je povinen jim ho vydat. Jestliže žalobci vyplatili
nemovitosti (spoluvlastnický podíl k nim) ze zástavy, plnili tím za dlužníka J.
P. a mají vůči němu nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Označenými důkazy
neprokázali, že takto vzniklou pohledávku vůči dlužníku nemohou vymoci a takový
závěr nelze bez dalšího učinit ani ze zjištění, že vůči dlužníku byl v letech
2001 až 2003 veden výkon rozhodnutí (o jehož průběhu vypovídá obsah spisu
Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 18 E 3877/2001). Jelikož se žalobci
neúčastnili posledního jednání u soudu prvního stupně, nebylo jim možno
poskytnout poučení o potřebě doplnění dalších důkazů podle § 118a odst. 3
občanského soudního řádu (o. s. ř.) ani o koncentraci řízení podle § 119a o. s.
ř., a jimi označované důkazy v odvolacím řízení nejsou pak důkazy vzniklými až
po vydání rozhodnutí, které by mohly být způsobilým odvolacím důvodem podle §
205a odst. 1 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do
důvodů měli za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Přitom
zpochybňovali závěr odvolacího soudu, že nebyla prokázána nemajetnost dlužníka
J. P. (za něhož poskytli zástavnímu věřiteli plnění). Namítali, že na takový
závěr lze usuzovat již ze skutečnosti, že splnění závazku vůči zástavnímu
dlužníku nepožaduje ani věřitel zajištěné pohledávky. Vysvětlovali důvody, pro
které jejich zástupce zmeškal jednání u soudu prvního stupně a vytýkali soudu,
že jej neseznámil s výsledky dokazování, neposkytl jim potřebná poučení a
nevyzval je k označení dalších důkazů. Tvrdili, že jimi označený důkaz spisem
Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 18 E 3877/2001 soud „fakticky“
neprovedl a ze spisu tak učinil neúplné (a tím i nesprávné) závěry. Za vadu
řízení pokládají i okolnost, že odvolací soud odmítl provést důkazy, které
označili v odvolání, ač se o nich dozvěděli až po vyhlášení napadeného rozsudku
a nebyli soudem prvního stupně poučeni podle § 119a o. s. ř. Za otázku
zásadního právního významu pokládají i „rozsah důkazů, kterými má být určitá
(negativní) skutečnost prokázána, v tomto případě nemajetnost J. P., která
vyplývala z provedených důkazů, a v neposlední řadě i otázka přípustnosti
důkazů v odvolacím řízení, pokud tyto důkazy nebyly předem žalobcům známy“.
Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná pokládá rozsudek odvolacího soudu za věcně správný a navrhla,
aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě – shledá-li je přípustným – zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7.
2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po
30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení),
zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240
odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání lze podat proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud to
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu ve věci samé
upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde ani o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. (již proto, že žaloba byla zamítnuta i dříve vydaným rozsudkem
soudu prvního stupně ze dne 5. prosince 2007, č.j. 10 C 246/2007-111, jenž byl
zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 3. září 2008, č.j. 54 Co
177/2008-124), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů
uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má.
Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího
soudu uplatněnými dovolacími důvody) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé významné (určující).
Rozsudek odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že uplatnění nároku na
náhradu škody vůči státu je předčasné (že žalobcům z nesprávného úředního
postupu katastrálního úřadu dosud nevznikla škoda), neboť vyplacením částky
200.000,- Kč zástavnímu věřiteli získal dlužník na jejich úkor bezdůvodné
obohacení, které je povinen žalobcům vydat (§ 451, § 454 obč. zák.). Současně
odvolací soud dochází k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by uplatnění
nároku vůči dlužníku bylo zjevně bezúspěšné.
Odvolacím soudem řešenou právní otázkou se Nejvyšší soud ve své rozhodovací
praxi opakovaně zabýval. Vždy dovodil, že nárok na náhradu škody způsobené
nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. může být vůči
státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení
své pohledávky (z titulu bezdůvodného obohacení) vůči tomu, kdo tento prospěch
získal a je povinen mu ho vydat (srov. např. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu
SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84, Výběr 1985; z aktuální judikatury
pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo
1404/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek
31, pod C 3031). Nastala-li totiž v důsledku výkonu veřejné moci taková
situace, že mezi účastníky existují určitá práva a povinnosti, která nejsou
plněna, pak újma odškodnitelná podle zákona č. 82/1998 Sb. vznikne teprve
tehdy, jestliže v (primárním) právním vztahu účastníků není možno dosáhnout
plnění. Svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které
může úspěšně uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud nárok na náhradu
škody způsobené výkonem veřejné moci vůči státu. Pouze v případě, že pohledávku
oprávněného vyplývající z bezdůvodného obohacení nelze jako přímý nárok
uspokojit, vzniká oprávněnému majetková újma (škoda), spočívající ve ztrátě
majetku (k tomu mutatis mutandis srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
13. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2222/2004; nebo usnesení ze dne 18. 8. 2005, sp.
zn. 25 Cdo 1158/2004).
Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na
náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby
byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat v době, kdy soud o
uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody
platí totiž ustanovení § 154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je
rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový
stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav,
který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Neexistuje-li
škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok
uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. „pro tentokrát“,
aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za
škodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo
2601/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48,
ročník 2011).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy v souladu se shora citovanou
judikaturou, dochází-li při něm odvolací soud k závěru o předčasnosti uplatnění
nároku na náhradu škody vůči státu (§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), maje
přitom na zřeteli konkrétní zjištění o majetkových poměrech osoby, vůči níž
mají žalobci právo na vydání bezdůvodného obohacení. Zpochybňují-li pak žalobci
tato zjištění (včetně zjištění, jež odvolací soud učinil z listin založených v
jimi označeném soudním spise), přehlížejí, že tak lze činit toliko
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který jim však
v dané věci k dispozici není. Přitom ani jimi tvrzená okolnost, že splnění
závazku po dlužníku nežádal zástavní věřitel, nemajetnost dlužníka bez dalšího
nedokládá a tento závěr – z něhož by bylo zřejmé, že uplatnění nároku vůči
dlužníku by bylo zřejmě bezúspěšné – neplyne ani z průběhu vykonávacího řízení,
jež bylo vůči dlužníku dříve vedeno k vymožení pohledávky jiného věřitele a
bylo ukončeno rozvrhem rozdělované podstaty (nikoliv snad zastavením výkonu
rozhodnutí pro nemajetnost dlužníka) již v roce 2003, tedy v době předcházející
nyní posuzované škodné události.
Na přípustnost dovolání v dané věci nelze usuzovat ani z konkrétních, žalobci
namítaných vad řízení (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.), nejde-li v jejich případě
o řešení „kvalifikované“ právní otázky, týkající se aplikace procesního práva a
mající vliv na rozhodnutí ve věci samé (srov. např. nález Ústavního soudu ze
dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05, nebo jeho usnesení ze dne 28. července
2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). A to již proto, že žalobcem předkládanou otázku
procesní povahy – realizace poučovací povinnosti soudu podle § 118a a § 119a o.
s. ř. – odvolací soud vyřešil ve shodě s konstantní judikaturou, z níž
vyplývá, že poučovací povinnost plní soud při jednání vůči přítomným účastníkům
(jejich zástupcům); účastník, který se jednání neúčastnil, dobrodiní poučení
ztrácí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn.
21 Cdo 4314/2008). V takovém případě nemůže účastník v odvolacím řízení
uplatňovat ani nové skutečnosti a důkazy ve smyslu § 205a odst. 1 písm. e) o.
s. ř. (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2002, sp. zn.
11 Cmo 294/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
61, ročník 2002). Způsobilým odvolacím důvodem v systému neúplné apelace podle
§ 205 odst. 1 písm. f) o. s. ř. nemohou pak být ani skutečnosti a důkazy, které
nastaly (vznikly) již před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního
stupně, byť jde o důkazy, o nichž se účastník dozvěděl až po vyhlášení (vydání)
rozhodnutí soudu prvního stupně; takové skutečnosti a důkazy lze uplatnit
toliko žalobou na obnovu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7.
2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, poř. č.
175, ročník 2003).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – opřený o ustálenou /
nerozpornou/ judikaturu dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani ve
věci nyní posuzované – není rozhodnutím, které má po právní stránce zásadní
význam (ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu tudíž
přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o.
s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. Žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení nemají a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. ledna 2012
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu