28 Cdo 1856/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobce J. K., bytem P., P. 312, zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem,
advokátem se sídlem Příbram I., náměstí TGM 142, proti žalované EYEcom, s. r.
o., IČO 25055437, sídlem Rožmitál pod Třemšínem, Jungmannova 127, o zaplacení
částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp.
zn. 14 C 66/2010-85, o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
2. 11. 2011, č. j. 26 Co 262/2011-102, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou dne 30. 3. 2010 u Okresního soudu v Příbrami domáhal
zaplacení částky 100 000 Kč. Svůj nárok odůvodnil tím, že jako spoluvlastník
ideální 1/10 v žalobě blíže specifikovaných nemovitostí (dále jen „předmětné
nemovitosti“) uzavřel s žalovanou dohodu o obstarání prodeje a zmocnil ji, aby
jeho spoluvlastnický podíl prodala. Ačkoliv žalovaná následně předmětné
nemovitosti prodala, obdrženou kupní cenu mu nepředala. Žalobce dále uvedl, že
s ohledem na výši soudního poplatku se prozatím domáhá toliko částky 100 000 Kč.
Okresní soud v Příbrami po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná
je v posuzované věci pasivně legitimována, a rozsudkem ze dne 22. 3. 2011, č.
j. 14 C 66/2010-85, žalobě v plném rozsahu vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2011, č. j.
26 Co 262/2011-102, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.
Odvolací soud doplnil dokazování a vyšel z následujících skutkových zjištění.
Žalobce zmocnil J. Š. (jednatele žalované) k tomu, aby obstaral prodej jeho
spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech a tento jeho jménem
zcizil. Předmětné nemovitosti byly následně prodány na základě kupní smlouvy
uzavřené mezi všemi spoluvlastníky zastoupenými J. Š., přičemž za
spoluvlastnický podíl žalobce obdržel J. Š. celkem 1 600 000 Kč. Tuto částku si
J. Š. ponechal, čímž se dle odvolacího soudu na úkor žalobce bezdůvodně
obohatil. To platí bez ohledu na to, jak se získanými finančními prostředky
dále naložil (tedy i bez ohledu na to, že tyto finanční prostředky jsou zřejmě
v současné době finančními prostředky žalované). Odvolací soud dále uvedl, že
žalobce k žádnému dalšímu nakládání s vyplacenou finanční částkou neměl
zmocnění.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále také „dovolatel“) dne 27.
12. 2011 dovolání, jehož přípustnost spatřoval v ustanovení § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř. Jako dovolací důvod uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Konkrétně dovolatel v dovolání uvedl, že kupní cenu za jeho spoluvlastnický
podíl skutečně převzal J. Š., tyto finanční prostředky však následně byly
převedeny do vlastnictví žalované, pročež tato je v posuzované věci pasivně
legitimována. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo
221/2002, se v posuzované věci neuplatní, neboť finanční prostředky byly
převáděny s jeho vědomím a souhlasem, když důvěřoval tomu, že J. Š. jako
fyzická osoba i jako jednatel žalované toto činí v jeho prospěch.
Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 12. 1. 2012 uvedla, že předmětné finanční
prostředky se již v jejím vlastnictví nenacházejí a byly vráceny J. Š. Smluvní
vztah mezi dovolatelem a žalovanou zanikl a strany si již vrátily obdržená
plnění (resp. žalovaná si za své služby nic neúčtovala). Ve zbytku odkázala
žalovaná na své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané v ustanovení
§ 241a odst. 1 o. s. ř.
Jelikož dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé změněn, je jeho dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř.
D. Důvodnost
Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení
vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný
plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (odstavec 2).
Podle § 456 věty první obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat
tomu, na jehož úkor byl získán.
Jak plyne z dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např.
dovolatelem uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33
Odo 221/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo
413/2000, z poslední doby pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6.
2011, sp. zn. 30 Cdo 2868/2009), povinnost vydat plnění získané bez právního
důvodu vzniká podle zákona tomu, kdo je získal. Tím, kdo plnění získal, není
osoba, která má předmět plnění aktuálně ve svém držení nebo osoba, která jej
skutečně spotřebovala, nýbrž ten, komu bylo bez právního důvodu plněno. Osobou
povinnou vydat plnění získané bez právního důvodu je tudíž adresát tohoto
plnění. Nabude-li následně předmět plnění třetí osoba, povinnost vydat
bezdůvodné obohacení na ni s předmětem bezdůvodného obohacení nepřechází, neboť
odpovědnostní závazkový vztah z bezdůvodného obohacení vzniká podle zákona jen
mezi tím, kdo se bezdůvodně obohatil, a tím, na jehož úkor bezdůvodné obohacení
vzniklo. Pokud byl dovolatel vnitřně srozuměn s tím, že J. Š. obdrženou kupní
cenu převedl na žalovanou, nebo pokud se domníval, že tato transakce je činěna
v jeho prospěch, na výše uvedených závěrech to nemůže nic změnit. Je totiž
zřejmé, že pasivní legitimace té které osoby se nemůže odvíjet od nevyjádřených
(a nezjistitelných) myšlenkových pochodů osoby, na jejíž úkor k bezdůvodnému
obohacení došlo. Konečně, pokud by snad námitka dovolatele, že J. Š. převedl
finanční prostředky s jeho souhlasem a vědomím, měla být chápana tím způsobem,
že dal J. Š. k převodu finančních prostředků nějaký pokyn nebo že ho k němu
zmocnil, jednalo by se o nepřípustnou novotu (srov. § 241a odst. 4 o. s. ř.).
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud v souladu s ustanovením § 242
odst. 3, věty druhé, o. s. ř. rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) i b) a odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž žádnou takovouto vadu neshledal.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových
stránkách www.nsoud.cz.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí
je věcně správné, a proto dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zamítl
podle § 243b odst. 2 o. s. ř. jako nedůvodné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalované prokazatelné
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 4. října 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu