28 Cdo 1973/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobců a) Mgr. V. S., a b) Ing. V. S., oběma B., zastoupených Mgr.
Josefem Milichovským, advokátem se sídlem v Brně, Soběšická 151, proti
žalovaným 1. Ing. K. F. (dříve Ch.), N. M. n. M., a 2. P. F., Ž. n. S.,
zastoupeným Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou,
Strojírenská 2269/36, o zaplacení částky 356.400,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 68/2006, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. června 2013, č. j. 49 Co
195/2012-200, ve znění opravného usnesení ze dne 13. března 2014, č. j. 49 Co
195/2012-234, takto:
Dovolání se odmítá.
příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok II.). Žalobci se uvedené částky dožadovali jako
bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaných užíváním bytové jednotky
a garáže náležící do společného jmění žalobců v době od 27. 4. 2004 do 17. 1.
2006. Soud na základě provedeného dokazování zjistil, že žalovaná užívala
předmětné nemovitosti, k nimž bylo ke dni 27. 4. 2004 vloženo do katastru
nemovitostí vlastnické právo žalobců, na základě nájemní smlouvy, jíž jí byly
přenechány k dočasnému užívání do 15. 4. 2004. Rozhodčím nálezem ze dne 29. 9.
2005 jí byla posléze uložena povinnost nemovitosti vyklidit ve lhůtě jednoho
roku od právní moci rozhodčího nálezu, jež nastala dne 17. 10. 2005. Žalovaní
přitom nemovitosti užívali v době od 16. 4. 2004 do vyklizení dne 17. 10. 2006
společně. Soud shledal, že takto na straně žalovaných vzniklo bezdůvodné
obohacení v smyslu § 451 a násl. obč. zák. ve výši znaleckým posudkem určeného
nájemného obvyklého v daném místě a čase, jež jsou povinni společně a
nerozdílně zaplatit žalobcům.
K odvolání žalovaných přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž
je rozsudkem ze dne 5. 6. 2013, č. j. 49 Co 195/2012-200, ve znění opravného
usnesení ze dne 13. 3. 2014, č. j. 49 Co 195/2012-234, změnil v části výroku
I., jíž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných zaplatit žalobcům částku
356.400,- Kč, tak, že uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobcům
oprávněným společně a nerozdílně částku 356.400,- Kč (výrok I.), zatímco ve
zbylé části výroku I. i ve výroku II. rozhodnutí zrušil a věc v tomto rozsahu
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal
rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné (vyjma nepřezkoumatelné části
výroku I. o úrocích z prodlení) a odpovídající skutkovým zjištěním, náležitě
podpořeným provedeným dokazováním. Užívali-li žalovaní předmětné nemovitosti,
ač právní důvod na straně 1. žalované odpadl a na straně 2. žalovaného nikdy
nebyl, aniž by za to poskytli žalobcům peněžní protihodnotu, bezdůvodně se na
jejich úkor obohatili v rozsahu odpovídajícím nájemnému obvyklému v daném místě
a čase. Solidární povinnost žalovaných v souladu s § 511 odst. 1 obč. zák.
vyplývá z povahy věci a lze ji dovodit (dle § 853. obč. zák.) i z obsahově
nejbližšího § 701 odst. 2 obč. zák. Aktivní solidarita žalobců je dána § 145
odst. 4 a § 853 obč. zák. Soudem prvního stupně stanovená výše obohacení
odpovídá znaleckému posudku, jehož obsah i závěry nebyly námitkami žalovaných
zpochybněny a o jehož správnosti není důvodu pochybovat. Odvolací soud tedy co
do požadované jistiny rozhodnutí soudu prvního stupně změnil pouze ve vyjádření
solidarity závazku, nepodloženost výroku o úrocích z prodlení jej však vedla ke
zrušení zbylé části rozhodnutí.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož
přípustnost spatřují v odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe soudu
dovolacího ve smyslu § 237 o. s. ř. a důvodnost v nesprávném právním posouzení
věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelé zrekapitulovali průběh řízení a
vytkli odvolacímu soudu, že se nevypořádal s námitkami, jimiž v doplnění
odvolání zpochybnili aktivní věcnou legitimaci žalobců a jejichž
prostřednictvím poukazovali na nově zjištěné skutečnosti dokládající, že se
žalobci nikdy nestali vlastníky předmětných nemovitostí. Za absolutně neplatnou
označili smlouvu, jíž žalobci měli nabýt vlastnické právo k nemovitostem, a
vyzdvihli spekulativnost následného prodeje nemovitostí zpět původním
vlastníkům. Odvolací soud dle nich ignoroval tvrzení zpochybňující aktivní
věcnou legitimaci žalobců. Vyzdvihli dále, že před soudy obou stupňů brojili
proti správnosti a použitelnosti posudku, jenž s ohledem na absenci nezbytných
náležitostí nebyl v nalézacím řízení použitelný jako důkaz znaleckým posudkem,
nýbrž pouze jako důkaz listinný. Rozhodné skutečnosti, jež si žádaly odborného
posouzení, měly být zjišťovány odborným vyjádřením orgánu veřejné moci,
případně soudem ustanoveným znalcem. Dovolatelé mají za to, že závěr odvolacího
soudu o neexistenci námitek dovolatelů v tomto směru je dezinterpretací průběhu
dokazování. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na neúplných skutkových
zjištěních, přičemž tato vada vyústila v nesprávné právní posouzení. Soudy dle
dovolatelů taktéž opomněly, že se nejednalo o bezesmluvní užívání, ale že v
rozhodné době jim byla rozhodčím nálezem stanovena lhůta k vyklizení. Obsah
vzájemných práv a povinností pronajímatele a osob, jimž po skončení nájmu bytu
svědčí právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, případně do uplynutí
lhůty pro vyklizení, se dle § 712a obč. zák. řídí § 687 až 699 obč. zák. a
přiměřeně § 700 až 702 odst. 1 obč. zák., tedy i ustanoveními § 696 až 699 obč. zák. o nájemném a plněních poskytovaných s užíváním bytu. Z uvedeného se
podává, že osoba, jíž svědčí tento právní důvod bydlení, má povinnost do
uplynutí posledního dne k vyklizení bytu platit úhradu za užívání bytu ve výši
odpovídající sjednanému nájemnému. Rozhodnutí rozhodčího soudu založilo po dobu
trvání lhůty k vyklizení specifické právo bydlení, na nějž dopadá právní režim
ustanovení § 712a obč. zák., jak dovozuje i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
reprezentovaná například rozhodnutími sp. zn. 28 Cdo 1730/2008 a sp. zn. 28 Cdo
514/2009. Předestřená argumentace vedla dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud
zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující
pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé však nepředestřeli Nejvyššímu soudu žádnou otázku, pro niž by na
dovolání bylo možno pohlížet jako na přípustné a důvodné ve smyslu citovaných
ustanovení. Poukazují-li na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu akcentující, že
v souladu s § 712a obč. zák. svědčí i po zániku nájemního vztahu dosavadním
nájemníkům bytu specifické právo bydlení, pomíjí zásadní odlišnost řešeného
sporu od těch, na něž dopadá § 712a obč. zák., případně jeho analogická
aplikace (k tomu srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010,
sp. zn. 26 Cdo 827/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn.
33 Odo 252/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 26
Cdo 3547/2007, a judikaturu v těchto rozhodnutích odkazovanou). Vznik práva
bydlení dle § 712a obč. zák. se odvíjí od hmotným právem stanovených
předpokladů vyjadřujících chráněnost nájmu bytu a umožňujících dosavadnímu
nájemci v zákonem daných případech v bytě setrvat i po zániku nájmu do doby,
než uplyne lhůta, během níž má byt uvolnit, vymezená skutečnostmi, jimiž zákon
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, vyklizení výslovně podmiňuje. Ustanovení §
712a obč. zák. logicky navazuje na další ustanovení občanského zákoníku
(zejména § 711 a § 711a) výslovně upravující, do kdy je nájemník po skončení
nájemního vztahu povinen byt vyklidit, a zodpovídá otázku, jak je v době od
skončení nájmu do doby, než je po nájemci možno požadovat vyklizení bytu, třeba
pohlížet na vztahy mezi dosavadním pronajímatelem a nájemcem. V projednávané
věci dle skutkových závěrů soudů nižších stupňů, jež nebyly v dovolacím řízení
zpochybněny, zanikl nájemní vztah uplynutím doby, po níž byly nemovitosti
žalované přenechány k dočasnému užívání. S tímto způsobem skončení nájemního
vztahu ovšem občanský zákoník nespojuje právo byt obývat i po určitou dobu po
jeho zániku a nájemce je povinen byt vyklidit k datu odpovídajícímu smluvnímu
ujednání o délce nájemního vztahu. Žalovaná, která si již v době uzavírání
smlouvy musela být vědoma dočasnosti nájemního vztahu, měla byt vyklidit
uplynutím doby, na niž byl nájem sjednán, a pokračovala-li v užívání
nemovitostí i po té, neměla k tomu žádné oprávnění, a užívala je tedy bez
právního důvodu. Relevantní argumenty, jimiž by poukazovali na nesprávnost úvah
soudů, jež v této situaci zjevně nedovodili ani možnost analogického použití §
712a obč. zák., dovolatelé ve svém podání nepředestírají. Byla-li žalované
posléze rozhodčím nálezem, vydaným se značným odstupem po zániku nájemního
vztahu uplynutím doby, na níž byl sjednán, určena pariční lhůta k vyklizení
nemovitostí jeden rok, šlo o lhůtu procesního charakteru. Tato lhůta
vyjadřovala především termín, do nějž měla být rozhodnutím uložená povinnost
splněna, a určovala tak v podstatě okamžik vykonatelnosti rozhodnutí, nebyla
však sama o sobě způsobilá formovat hmotná práva a povinnosti účastníků
způsobem, jímž to činí zmiňovaná ustanovení občanského zákoníku doplňovaná jeho
§ 712a. Procesní úprava dává orgánům rozhodujícím o právech a povinnostech
účastníků občanskoprávních vztahů možnost stanovit lhůtu, v níž mají splnit své
závazně určené povinnosti vyvěrající z hmotného práva, nepředpokládá však, že
by tímto měly být současně zcela nad rámec hmotněprávní úpravy v podstatě nově
konstruovány vztahy mezi účastníky (srov. § 1, § 2 o. s. ř. a § 30 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů). Mimoto lze
podotknout, že ohledně nájmu garáže je již pojmově vyloučeno aplikovat úpravu
nájmu bytů. Nepoměřoval-li tedy odvolací soud práva a povinnosti účastníků dle
§ 712a obč. zák., není důvodu mu cokoli vytýkat.
Brojí-li dále dovolatelé proti nedostatečné skutkové podloženosti závěrů soudů
nižších stupňů, nepředestírají žádnou otázku, s níž § 237 o. s. ř. spojuje
přípustnost dovolání. Dovolacímu soudu, představujícímu instanci pouze
přezkumnou a nikoliv nalézací, nepřísluší revidovat správnost skutkových
zjištění soudů nižších stupňů. Je možno dodat, že v souladu se zásadou volného
hodnocení důkazů (jejímuž ustálenému pojetí vyjádřenému např. v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikovanému v
Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2701, sešit 30/2004, se postup odvolacího
soudu nevymyká) je na nalézacím soudu, aby zhodnotil předložené důkazní
prostředky - jejich přesvědčivost, hodnověrnost a vypovídací hodnotu. Zákon
nestanoví, jakým způsobem by měly soudy zjišťovat určitou skutečnost, a
ponechává to na jejich úvaze, jakož i na iniciativě účastníků oprávněných
navrhovat důkazy. Soudům není důvodu vytýkat, vyšly-li při svých závěrech o
výši bezdůvodného obohacení ze žalobci předloženého znaleckého posudku, měly-li
jej za skýtající dostatečnou oporu pro vyčíslení bezdůvodného obohacení. Bylo
na žalovaných, aby tvrdili skutečnosti poukazující na jeho nesprávnost a
případně navrhli důkazy, v jejichž světle by nemohl obstát a jimiž by byly
soudy povinny se zabývat. Ze spisu se ovšem podává, že výhrady žalovaných v
tomto směru byly pouze povšechného rázu, hodnotící posudek jako nesprávný, aniž
by jimi bylo blíže specifikováno, proč by z něj soud neměl vycházet a v čem
tkví jeho věcná nesprávnost, k čemuž by pak bylo na místě přihlédnout i při
hodnocení posudku. Shledal-li tudíž odvolací soud, že žalovaní proti znaleckému
posudku nevznesli žádné relevantní námitky a že posudek obstojí jako správný,
nelze opět na jeho straně spatřovat vytýkané pochybení. Námitce dovolatelů
upozorňující na nezohlednění jejich doplnění odvolání, jímž bylo upozorňováno
zejména na nově zjištěné skutečnosti stran vlastnického práva a s tím
související aktivní věcné legitimace žalobců, lze přiznat opodstatnění potud,
že bylo na místě, aby se odvolací soud s tímto výslovně vypořádal v odůvodnění
svého rozhodnutí. Odvolací soud v podstatě přitakal skutkovým závěrům soudu
prvního stupně, jež měl za dostatečně důkazně podpořené (mimo jiné i
pravomocným rozhodnutím o žalobě na určení vlastnického práva k nemovitostem) a
relevantním způsobem nezpochybněné. Námitky žalovaných zaobírající se především
významem následného prodeje nemovitostí jsou značně spekulativního rázu a
postrádají jednoznačné vymezení skutečností vyvracejících skutkové závěry soudu
prvního stupně, tedy nebyly by s to relevantně zpochybnit zjištění učiněná na
základě provedeného dokazování ve vztahu k rozhodným skutečnostem, zejména
vlastnické právo žalobců k předmětným nemovitostem ve sledovaném období. Absenci výslovné reakce na doplnění odvolání žalovaných odvolacím soudem za
dané situace není důvodu vnímat jako ohrožující správnost rozhodnutí ve věci.
Navíc ani tuto výtku stran procesního postupu odvolacího soudu dovolatelé
neupínají k právní otázce, jež by byla způsobilá založit přípustnost dovolání
ve smyslu ustanovení výše citovaných. Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na
přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
konečného rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu. V Brně dne 11. listopadu 2014