28 Cdo 2021/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobců a) J. R., zastoupeného JUDr. Ivanou Nemynářovou, advokátkou se
sídlem v Praze 4, Jemnická 4/887, b) D. D., c) Ing. L. V., a d) K. B.,
zastoupené JUDr. Ivanou Nemynářovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jemnická
4/887, proti žalovanému Městu Kolín, IČ: 235440, se sídlem v Kolíně, Karlovo
náměstí 78, zastoupenému JUDr. Martinem Krumichem, advokátem se sídlem v
Kolíně, Politických vězňů 427/19, o zaplacení 210.397,50 Kč, vedené u Okresního
soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 292/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2009, č. j. 28 Co 548/2008-240,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci
a) J. R. částku 6.813,60 Kč a žalobkyni d) K. B. částku 3.406,80 Kč, vše do tří
dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Ivany Nemynářové.
III. Ve vztahu mezi žalobci b) a c) a žalovaným nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze jako soud odvolací
změnil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 1. 7. 2008, č. j. 12 C
292/2004-203 (ve znění opravného usnesení ze dne 31. 7. 2008, č. j. 12 C
292/2004-207), pouze tak, že zamítl žalobu, jde-li o nárok uplatněný žalobcem
a) o dalších 3.654,35 Kč, nárok žalobců b) a c) jako procesních nástupců
původní žalobkyně M. V. (zemř. 6. 8. 2008) o částku 4.608,23 Kč a nárok
uplatněný žalobkyní d) o částku 9.217,46 Kč (výrok I); ve zbylém rozsahu –
ohledně zaplacení částek 59.004,65 Kč žalobci a), 14.229,27 žalobcům b) a c) a
28.458,54 Kč žalobkyni d) - rozsudek jako věcně správný potvrdil (výrok II) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až VII). Ve shodě se soudem
prvního stupně vzal za prokázané, že do 26. 11. 2004 (kdy nabylo právní moci
usnesení soudu o schválení smíru účastníků o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví) byli účastníci podílovými spoluvlastníky označených pozemků v
katastrálním území K. – parc. č. 2515/75, 2515/118, 2515/146, 2515/147,
2515/148, 2522 a 3444/3 (zapsaných na listu vlastnictví č. 3329, k nimž žalobci
a) a předchůdkyni žalobců b) a c) náležel spoluvlastnický podíl o velikosti
jedné osminy, žalobkyni d) jedné čtvrtiny a žalovanému jedné ideální poloviny),
a dále pozemků parc. č. 5563/3, 2515/77, 2515/79, 3379 a 3391/2 (zapsaných na
listu vlastnictví č. 5246 jako podílové spoluvlastnictví žalobce a) s podílem o
velikosti jedné osminy a žalovaného co do zbývajících sedmi osmin celku). Zjistil, že z označených pozemků jsou pouze pozemky parc. č. 2515/75, 5563/3,
2515/77, 2515/79, 3379 a 3391/2 součástí komplexu nemovitostí tvořících jediný
funkční celek, oplocený plavecký areál, který provozuje žalovaný. Přijal
právní názor, že jako podílovému vlastníku, který užívá pozemky nad rozsah
svého podílu, vzniká žalovanému na úkor žalobců bezdůvodné obohacení -
majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu podle § 451 odst. 2
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „obč. zák.“), za které je povinen poskytnout žalobcům odpovídající
peněžitou náhradu, jíž výše koresponduje částkám vynakládaným obvykle v daném
místě a čase na užívání obdobných pozemků. Obvyklé nájemné určil částkou 37,50
Kč za m2 pozemku ročně, na základě odborných závěrů, které o zjištěných
skutečnostech učinil jím ustanovený znalec; podle něj roční nájemné přestavuje
cca 5% obvyklé ceny pozemků, která činí 750,- Kč za m2. Vycházeje z výměr
jednotlivých pozemků a velikosti spoluvlastnických podílů účastníků uzavřel, že
výlučným užíváním pozemků za dobu od 1. 1. 2003 do 26. 11. 2004 (jež je
předmětem řízení) získal žalovaný na úkor žalobce a) majetkový prospěch ve výši
61.264,53 Kč, na úkor předchůdkyně žalobců b) a c) M. V. v rozsahu 14.794,75 Kč
a na úkor žalobkyně d) v částce 29.589,50 Kč. K námitce započtení, jíž proti
nároku žalobců uplatnil v průběhu řízení (dne 7. 12. 2005) žalovaný, zjišťoval
i výši nákladů, které vynaložil žalovaný na údržbu pozemků, ovšem pouze za dobu
od 7. 12. 2003 do 25. 11. 2004, shledávaje právo na náhradu nákladů za dobu
předchozí promlčeným, při žalobci současně uplatněné námitce promlčení (§ 101 a
107 odst. 1 obč. zák.). Za odůvodněné náklady, jež žalovanému vznikly při
údržbě pozemků a které vedly ke vzniku majetkového prospěchu i na straně
žalobců (§ 451 odst. 2 obč. zák.), pokládal náklady sečení pozemků šestkrát
ročně, při obvyklých výdajích 27.252,- Kč na hektar sečeného pozemku. Uzavřel,
že údržbou pozemků žalobkyně a) získala na úkor žalovaného majetkový prospěch
ve výši 2.259,87 Kč, předchůdkyně žalobců b) a c) v hodnotě 565,48 Kč a
žalobkyně d) v částce 1.130,96 Kč.
Vzhledem ke kompenzační námitce žalovaného
(§ 98 občanského soudního řádu), jež ve shora uvedeném rozsahu přivodila
částečný zánik pohledávek žalobců započtením (§ 580 obč. zák.), přiznal
žalobcům právo na peněžité plnění v částkách uvedených ve výroku II rozsudku a
co do zbytku žalobu zamítl (výrok I). I s ohledem na konkrétní okolnosti
případu a učiněný závěr, že se žalobci jako někdejší spoluvlastníci pozemků
uplatňují právo na vydání bezdůvodného obohacení, které na jejich úkor získal
žalovaný, neshledal výkon tohoto práva v rozporu s dobrými mravy, jemuž by
bylo lze odepřít soudní ochranu (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. K otázce
jeho přípustnosti se nevyjádřil, avšak výslovně v něm uvedl, že rozsudek
napadá v celém rozsahu, z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
a § 241a odst. 3 občanského soudního řádu. Konkrétně namítal, že v řízení
nebylo prokázáno, že by mu vznikl majetkový prospěch z užívání předmětných
pozemků ve spoluvlastnictví účastníků; jiného skutkové závěry odvolacího soudu
podle jeho názoru nemají oporu v provedeném dokazování. Dovozoval, že přiznání
peněžní náhrady žalobcům odporuje dobrým mravům. Za neúplná a nesprávná označil
i zjištění odvolacího soudu o výši nákladů, jež mu vznikly s údržbou pozemků a
které soud určil bez vypracování znaleckého posudku. Tvrdil, že ač jsou pozemky
součástí jím provozovaného plaveckého areálu, jsou jinak volně přístupné i
jiným osobám, tedy i žalobcům. Konstatoval, že při určení výše údajného
prospěchu žalobců soudy obou stupňů nesprávně vycházely z obvyklé ceny pozemků
a nepřihlédly ke znalcem alternativně uvedené ceně 340,- Kč za metr čtvereční,
jež lépe vyhovuje místním podmínkám a zjištěným okolnostem případu. Soudům obou
stupňů vytýkal i to, že je nesprávná skutková zjištění dovedla i k
nesprávnému právnímu posouzení věci. Navrhl, aby byly rozsudky soudů obou
stupňů zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci a) a d) v zastoupení advokátky označili rozsudek
odvolacího soudu za správný. V písemně podaném vyjádření shrnuly své argumenty
uplatněné již v předchozím řízení a navrhli, aby dovolání bylo „zamítnuto“.
Žalobci b) a c) se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu –
dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod
12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno účastníkem
řízení, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §
240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou subjektivní legitimace k
podání dovolání a jeho objektivní přípustností proti jednotlivých výrokům
rozsudku.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.
s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento
soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§
237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s.
ř.), ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení
nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (§ 237 odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.) a ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je
součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských
společenství (§ 237 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu může podat pouze účastník
řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.).
Oprávněn (subjektivně legitimován) k podání dovolání podle § 240
odst. 1 o. s. ř. je ovšem pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím
odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto
rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn.
2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3,
ročník 1998). Již z tohoto důvodu nelze žalovaného pokládat za osobu
oprávněnou k podání dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž
byla žaloba v tam uvedeném rozsahu zamítnuta, nehledě k tomu, že žádné z
peněžitých plnění žádaných jednotlivými žalobci, o nichž soud rozhodl tímto
výrokem rozsudku, jímž došlo k rozštěpení uplatněného práva, nepřevyšuje částku
50 000 Kč, jež je limitem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 2
písm. a) o. s. ř.
Objektivně přípustné není dovolání ani proti výrokům III až VII
odvolacího soudu, jimiž tento soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Takové
rozhodnutí má povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z
usnesení vyjmenovaných v ustanoveních § 238, 238a a 239 o. s. ř. (k otázce
přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení
Nejvyššího soudu z 31 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).
Při zkoumání přípustnosti dovolání proti výroku II rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl v uvedeném rozsahu potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům peněžitá v plnění v částkách
59.004,65 Kč (žalobci a/), 14.229,27 Kč (žalobcům b/ a c/) a 28.458,54 Kč
(žalobkyni d/), měl Nejvyšší soud na zřeteli, že v tomto řízení mají žalobci
postavení samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o. s. ř.), kdy je přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. třeba posuzovat ve
vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně bez ohledu na to,
zda součet peněžních plnění převyšuje zákonem stanovený peněžní limit (srov.
usnesení Nejvyššího soudu z 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura pod č. 55, ročník 2000). Již z tohoto důvodu je v
posuzované věci nepřípustné dovolání žalovaného i proti části výroku II
rozsudku odvolacího, jímž bylo rozhodnuto o peněžitých plněních náležejících
žalobcům b) c) a d), z nichž žádné nepřevyšuje limit 50.000,- Kč.
Výjimka z přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s.
ř. se neuplatní pouze v případě výrokové části rozsudku odvolacího soudu, ve
které bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 59.004,65 Kč náležejícím
žalobci a). Jelikož v tomto rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně
odvolacím soudem (výrokem II) potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity
rozhodnutí soudů obou stupňů ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (a to
již proto, že důvodem zrušení v pořadí prvého rozsudku soudu prvního stupně
odvolacím soudem nebyl odlišný právní názor odvolacího soudu na řešení
hmotněprávních otázek, jímž by byl soud prvního stupně v dalším řízení vázán,
nýbrž nepřezkoumatelnost rozsudku, vady řízení a nesprávná skutková zjištění),
může být dovolání proti této výrokové části rozsudku přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání
nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených
v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má.
Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího
soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Jelikož při zkoumání otázky přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá dovolatel k dispozici dovolací důvody podle §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ani podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jsou bez
významu námitky žalobce, jež směřuje ke zpochybnění správnosti skutkových
závěrů, jež se staly podkladem pro právní posouzení věci. Konkrétně jde o
závěry odvolacího soudu o užívání označených pozemků v podílovém
spoluvlastnictví účastníků, z nichž pozemky parc. č. 2515/75, 5563/3, 2515/77,
2515/79, 3379 a 3391/2 spoluvytvářejí jediný funkční celek, oplocený plavecký
areál, který provozoval pouze žalovaný, bez účasti ostatních podílových
spoluvlastníků, kteří byli z užívání pozemků i v době, za níž žádají náhradu,
vyloučeni.
Předmětem dovolacího přezkumu v posuzovaném případě může být tudíž
pouze prověření správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce
vzniku práva ostatních podílových spoluvlastníků na náhradu v případě výlučné
užívání nemovitostí pouze jedním z nich a stanovení výše této náhrady. Při
jejím řešení se odvolací soud přidržel ustálené judikatury, jež stojí na
názoru, že podílovému spoluvlastníku, který užívá společnou věc nad rozsah
svého spoluvlastnického podílu, vzniká bezdůvodné obohacení (§ 451 obč. zák),
za které musí ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako
ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vráceno. Z rozhodnutí Nejvyššího
soudu řešících shodně uvedenou problematiku lze odkázat zejména na rozsudky ze
dne 5. 9. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1213/99; ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo
2616/99; nebo ze dne 28. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1499/2006; veřejnosti dostupné
i na webových stránkách Nejvyššího soudu. Právo spoluvlastníka na náhradu za
to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému
podílu, je dáno zákonem a vyplývá z ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák., tj. z
práva spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající
jeho podílu. Vzhledem k tomu, že spoluvlastník, který věc užívá nad rozsah
svého podílu, není schopen takto spotřebované plnění v podobě výkonu práva
vrátit, musí za ně z užívání vyloučeným spoluvlastníkům poskytnout peněžitou
náhradu (§ 458 odst. 1 obč. zák.). Citovaný, Nejvyšším soudem konstantně
zastávaný právní názor je aprobován i judikaturou Ústavního soudu (srov. nález
ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 385/05).
Pro určení rozsahu obohacení, jež má být vydáno, je pak
rozhodující stav v okamžiku, kdy bylo nabyto nebo kdy se přijaté plnění stalo
bezdůvodným obohacením. Výše náhrady se odvozuje od prospěchu, jejž získal
plněním bez právního důvodu účastník, mající za povinnost majetkový prospěch
vydat. V případě užívání nemovitosti bez právního důvodu se výše prospěchu
zpravidla poměřuje s obvyklou hladinou nájemného v daném místě a čase (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 33 Odo 1571/2006,
uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 7438, řešící
otázku rozsahu vydání bezdůvodného obohacení právě v případě užívání věci
podílovým spoluvlastníkem nad rozsah jeho podílu).
Odvolací soud tedy respektoval ustálenou judikaturu i v otázce
stanovení peněžité náhrady, při jejímž kvantitativním určení vycházel z obvyklé
hladiny nájemného za pronájem pozemků v daném místě a čase (v letech 2003 a
2004), zjištěnou znaleckým posudkem, jelikož jde o otázku, k jejímuž
zodpovězení je třeba odborných znalostí (§ 127 o. s. ř.). Důvodně neakceptoval
variantu určení nájemného v jiné než obvyklé hladině, kterou jako další
alternativu znalec ve svém posudku uvádí a které se jako pro sebe příznivější
dovolává žalovaný. Stanovení obvyklé hladiny nájemného k tomu povolaným znalcem
není právním posouzení věci, ale skutkovým závěrem, který prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. úspěšně zpochybnit
nelze. Jiný dovolací důvod (tedy ani důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.)
dovolateli v případě dovolání přípustného jen za podmínek uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 písm .c) o. s. ř. k dispozici není. Tedy ani tato
polemika žalovaného se skutkovými závěry odvolacího soudu dovoláním napadený
rozsudek ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadně významným
nečinní a stejně je tomu i v případě námitek žalovaného proti skutkovým
závěrům odvolacího soudu o výši jemu vzniklých nákladů (a jim korespondujícímu
prospěchu žalobců), jež měl s údržbou pozemků a které v řízení uplatnil formou
námitky započtení proti pohledávce žalobců (§ 98 o. s. ř.).
Jakkoliv závěr soudu o rozporu či souladu výkonu práva s dobrými
mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právnímu posouzení věci, nelze
přehlédnout, že i zde jde o závěr úzce svázaný s konkrétními skutkovými
okolnostmi případu, jejichž hodnocení je zásadně v diskreci soudů nižších
stupňů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo
1094/2004). Oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o
zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem dovolacího přezkumu má
dovolací soud jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v
nižších stupňů v nalézacím řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6.
2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 5309) a o takový případ se v posuzované věci nejedná.
Při absenci podmínky, že jde o rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu (§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř), není proto dovolání
přípustné ani proti výroku II rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit
žalobkyni a) peněžité v plnění v částce 59.004,65 Kč.
Jelikož dovoláním lze napadnou pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, jen pokud to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), přípustnost dovolání
nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je
přípustné (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn.
29 Odo 937/2002).
Nepřípustné dovolání žalovaného proto Nejvyšší soud odmítl (§ 243b
odst. 5 věty první, § 218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. za
situace, kdy v dovolacím řízení (oprávněným) žalobcům b) a c), advokátem v něm
nezastoupeným, náklady nevznikly. K nákladům žalobců a) a d) patří odměna
advokátky stanovená z hodnoty předmětu řízení uplatňovaného těmito dvěma
žalobci ve výši 100.335,- Kč paušální sazbou 24.360,- Kč (§ 3 odst. 1, § 16
odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), dvakráte
krácená o 50% na částku 6.090 Kč (§ 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 téže
vyhlášky) a následně zvýšená při zastoupení dvou účastníků o 30% na částku
7.917,- Kč. Spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokátky za jeden úkon
právní služby při zastoupení dvou klientů ve výši 600,- Kč (§ 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částkou 1.703,40 Kč
představující 20% daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 o.
s. ř.) činí náklady obou žalobců celkem 10.220,40 Kč, z nichž žalobci a)
náležejí cca 2/3 a žalobkyni d) 1/3, tj. částky 6.813,60 Kč, resp. 3.406,80
Kč, obě splatné k rukám zástupkyně těchto účastníků, advokátky (§ 149 odst. 1
o. s. ř.), v zákonem stanovení třídenní lhůtě od právní moci tohoto usnesení (§
160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. června 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu