Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: M. A. K., zastoupený JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Dřevná 382/2, proti žalovaným: 1) VCSP Company s.r.o., identifikační číslo osoby 279 92 471, se sídlem v Karlových Varech, Bulharská 742/9, zastoupená Mgr. Pavlem Grünerem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 1094/4, 2) SVS 2000 spol. s.r.o., identifikační číslo osoby 252 41 753, se sídlem v Dalovicích, Botanická 256, 3) J. B., 4) R. V., 5) J. V., 6) P. D., 7) B. D., žalovaní 3) až 7) zastoupeni JUDr. Petrem Papežem, Ph.D., advokátem se sídlem v Mýtě, Vojtěšská 245/0, 8) F. K., 9) E. K., 10)
V. D., 11)
V. B., 12) L. P., 13) P. K., 14) M. M., žalovaní 10) až 14) zastoupeni JUDr. Petrem Papežem, Ph.D., advokátem se sídlem v Mýtě, Vojtěšská 245/0, 15) M. O., zemřelý 13. 10. 2023, 16) J. D., zastoupený JUDr. Bc. Martinou Štěpánkovou, advokátkou se sídlem v Ostrově, Klínovecká 1204, 17) J. S., 18) R. P., 19) R. H., 20) P. H., 21) H. D., 22) P. S., 23) E. V., žalovaní 17) až 23) zastoupeni JUDr. Petrem Papežem, Ph.D., advokátem se sídlem v Mýtě, Vojtěšská 245/0, 24)
V. B., 25) Z. D., 26)
I. R., 27) A. H., 28) L. H., 29) D. S., 30) L. S., žalovaní 25) až 30) zastoupeni JUDr. Petrem Papežem, Ph.D., advokátem se sídlem v Mýtě, Vojtěšská 245/0, 31) J. A., 32) S. A., 33) E. Š., 34) J. Š., žalovaní 33) a 34) zastoupeni JUDr. Bc. Martinou Štěpánkovou, advokátkou se sídlem v Ostrově, Klínovecká 1204, 35) D. Š., 36) M. Č., 37) Z. B., zastoupená JUDr. Petrem Papežem, Ph.D., advokátem se sídlem v Mýtě, Vojtěšská 245/0, 38) J. Č. W., 39) J. Č., 40) J. L., 41) Tyller CZ s.r.o., identifikační číslo osoby 283 80 894, se sídlem v Praze 3, Ševčíkova 6, 42) K.
K., 43) T. K., 44) MAXDEN REALITY s.r.o., identifikační číslo osoby 119 20 319, se sídlem v Mariánských Lázních, Tepelská 606/7, zastoupená JUDr. Petrem Papežem, Ph.D., advokátem se sídlem v Mýtě, Vojtěšská 245/0, 45) M. J. B., 46) L. B. S., 47) M. R., 48) K. R., 49) M. Z., 50) obec Hory, identifikační číslo osoby 497 50 500, se sídlem v Horách 47, zastoupená JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, 51) J. D., zastoupený JUDr. Bc. Martinou Štěpánkovou, advokátkou se sídlem v Ostrově, Klínovecká 1204, 52) ČEZ Distribuce, a.s., identifikační číslo osoby 247 29 035, se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, 53) R.
B., 54) M. Z., 55)
V. K., 56) RINALUNG CZ s.r.o., identifikační číslo osoby 090 53 506, se sídlem v Brně, Mlýnská 326/13, 57) H. S., 58) D. P., 59) L. Z., žalovaní 58) a 59) zastoupeni JUDr. Petrem Papežem, Ph.D., advokátem se sídlem v Mýtě, Vojtěšská 245/0, 60)
I. V., 61)
V. J. a 62) J. O., o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 380/2023, o dovolání žalované 1), dovolání žalovaných 16), 33), 34), 51) a dovolání žalovaných 3) až 7), 10) až 14), 17) až 23), 25) až 30), 37), 44) 58) a 59), proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 4. 2025, č. j. 10 Co 159/2025-764, takto:
1. Usnesením ze dne 3. 4. 2025, č. j. 10 Co 159/2025-764, Krajský soud v Plzni (odvolací soud) potvrdil usnesení Okresního soudu v Karlových Varech (soudu prvního stupně) ze dne 27. 1. 2025, č. j. 9 C 380/2023-735, jímž byl zamítnut návrh žalovaných 1), 3), 4), 5), 6), 7), 10), 11), 12), 13), 14), 16), 17), 18), 19), 20), 21), 22), 23), 25), 26), 27), 28), 29), 30), 33), 34), 37), 44), 51), 58) a 59) na uložení povinnosti žalobci – státnímu příslušníku Ruské federace – složit jistotu na náklady řízení.
2. Odvolací soud konstatoval, že podle čl. 49 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 12. 8. 1982, vyhlášené pod č. 95/1983 Sb. (jež zavazuje Českou republiku a Ruskou federaci), jsou občané obou států od placení jistoty osvobozeni a nelze jim uložit povinnost ke složení jistoty jen z toho důvodu, že jsou cizinci nebo že nemají na území druhé smluvní strany bydliště nebo přechodný pobyt. Podle odvolacího soudu však nelze odhlédnout od stávající mezinárodní situace vzbuzující pochybnosti o budoucím řádném výkonu rozhodnutí českého soudu na území Ruské federace podle čl. 54 a 56, kdy je pak nutno posoudit učiněný návrh na složení jistoty i prizmatem § 11 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen „zákon č. 91/2012 Sb.“), jenž v odstavci 2 písm. b) stanoví, že složení jistoty nelze uložit, jestliže ve státě, jehož je žalobce občanem, se v podobných případech od státního občana České republiky jistota nežádá (tedy podmínku tzv. materiální vzájemnosti). V přítomné věci odvolací soud shledal, že materiální vzájemnost zde není zaručena, pročež uzavřel, že žalobci – vzhledem k odkazovanému § 11 odst. 2 písm. b) zákona č. 91/2012 Sb. – nelze povinnost ke složení jistoty uložit, a to právě i vzhledem k aktuálně panujícím poměrům v mezinárodních vztazích s Ruskou federací a její neoprávněné invazi na území Ukrajiny.
3. Usnesení odvolacího soudu napadla první žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva v rozhodovací praxi dosud neřešené, týkající se možnosti uložit povinnost složit jistotu na náklady řízení občanovi Ruské federace dle dvoustranné (mezinárodní) smlouvy o právní pomoci a Úmluvy o civilním řízení, ve světle recentních mezinárodních událostí a chování Ruské federace na poli mezinárodních vztahů. Odvolací soud dle této dovolatelky dostatečně nezohlednil aktuální mezinárodní situaci. Namítá, že v daném případě nelze hovořit o tom, že by byla zachována materiální vzájemnost složení jistoty na náklady řízení mezi Českou republikou a Ruskou federací. Žalovaná 1) má současně za to, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3681/2014, když svým usnesením akceptoval riziko nevymahatelnosti náhrady nákladů řízení v případě jeho úspěchu ve sporu.
4. Dovoláními – co do obsahu shodnými – napadli usnesení odvolacího soudu také žalovaní 16), 33), 34), 51) a žalovaní 3), 4), 5), 6), 7), 10), 11), 12) 13), 14), 17), 18), 19), 20), 21), 22), 23), 25), 26), 27), 28), 29), 30), 37), 44), 58), 59), spatřujíce naplnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení otázky posouzení materiální vzájemnosti, na níž napadené rozhodnutí závisí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované zejména usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4883/2016, a usnesením ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3681/2014. Namítají, že pokud nelze materiální vzájemnost zjistit nebo není-li známo, zdali cizí soudy ukládají českým žalobcům povinnost složit jistotu na náklady řízení, není „aktivována“ výjimka podle § 11 odst. 2 písm. b) zákona č. 91/2012 Sb., pročež uložení povinnosti žalobci složit zálohu na náklady řízení ničeho nebrání. Dovolatelé přitom argumentují, že soudy nezohlednily účel institutu jistoty na náklady řízení (jímž má být zabezpečení vymahatelnosti náhrady nákladů řízení), byl-li by žalobce ve sporu neúspěšný a vymožení nákladů řízení by mohlo být vzhledem k jeho státní příslušnosti obtížné až nemožné. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považují dovolatelé za vnitřně rozporné. Navrhují, aby napadené usnesení bylo změněno tak, že se žalobci ukládá povinnost ke složení jistoty na náklady řízení, event. požadují zrušení usnesení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí jako nepřípustného.
6. Pro dovolací řízení je rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v aktuálním znění (dále jen „o. s. ř.“).
7. Dovolání byla podána osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokáty (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 o. s. ř. a obsahují náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř.
8. Dovolání jsou přípustná podle § 237 o. s. ř., neboť směřují proti pravomocnému rozhodnutí (usnesení) odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a které závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak bude dále blíže rozvedeno).
9. Po přezkoumání napadeného usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a v hranicích právní otázky, pro kterou bylo připuštěno dovolání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
10. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
11. Podle čl. 49 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 12. 8. 1982, vyhlášené pod č. 95/1983 Sb. (dále i jen „Smlouva o právní pomoci“), občanům smluvních stran, kteří vystupují před soudy druhé smluvní strany a kteří mají bydliště nebo přechodný pobyt na území jedné ze smluvních stran, nelze uložit složení jistoty za náklady řízení jen z toho důvodu, že jsou cizinci nebo že nemají na území druhé smluvní strany bydliště nebo přechodný pobyt.
12. Podle § 2 zákona č. 91/2012 Sb. se zákon použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána (dále jen „mezinárodní smlouva“), a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie.
13. Podle § 11 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., cizinci, který má obvyklý pobyt v cizině, a zahraniční právnické osobě, kteří se domáhají rozhodnutí o majetkovém právu, může soud uložit na návrh žalovaného, aby složili jistotu určenou soudem na náklady řízení. Nesloží-li jistotu do stanovené lhůty, nebude soud proti vůli žalovaného v řízení pokračovat a řízení zastaví. O tom je třeba žalobce poučit.
14. Podle § 11 odst. 2 písm. b) zákona č. 91/2012 Sb. složení jistoty nelze uložit, jestliže ve státě, jehož je žalobce občanem, se v podobných případech od státního občana České republiky nebo české právnické osoby jistota nežádá.
15. Požadavek na složení jistoty na náklady řízení je v rámci českého právního řádu upraven (mimo jiné), v zákoně 91/2012 Sb., jenž se použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie (§ 2 zákona č. 91/2012 Sb.). V souladu s dikcí tohoto zákona, jakož i judikaturou se tohoto zákona užije pouze v případě, že mezinárodní smlouva nebo přímo použitelná ustanovení práva Evropské unie nestanoví něco jiného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
11. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3034/2020). Obdobně i odborná judikatura traktuje, že (vnitrostátní) zákon se použije jen tam, kde danou otázku nelze vyřešit na základě aplikačně nadřazené úpravy. Jako příklad uvádí např. situaci, kdy je v Úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží upravena povinnost platit úroky z prodlení, ale není upravena jejich výše a tu je proto třeba řešit podle vnitrostátního práva (BŘÍZA, Petr. § 2?Mezinárodní smlouvy a předpisy Evropské unie. In: BŘÍZA, Petr, BŘICHÁČEK, Tomáš, FIŠEROVÁ, Zuzana, HORÁK, Pavel, PTÁČEK, Lubomír, SVOBODA, Jiří.
Zákon o mezinárodním právu soukromém. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 14). Přednostní použití těchto předpisů plyne i z čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, podle něhož vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
16. V řízení bylo zjištěno, že Česká republika i Ruská federace (jako nástupnické státy smluvních stran) jsou vázány shora označenou Smlouvou o právní pomoci a současně jsou smluvními stranami Úmluvy o civilním řízení č. 72/1966 Sb. (jež upravuje osvobození od jistoty prakticky stejně jako uvedená dvoustranná smlouva). Česká republika a Ruská federace jsou tudíž vázány dvoustrannou mezinárodní smlouvou a v přítomné věci tak bylo (v souladu s výše uvedenými závěry) nutno v první řadě zvážit právě možnou aplikaci úpravy dle této Smlouvy o právní pomoci. Závěr odvolacího soudu, že na základě úpravy obsažené ve Smlouvě o právní pomoci byl by žalobce z povinnosti k placení jistoty sice vyňat (povinnost k zaplacení jistoty mu v zásadě nebylo lze uložit), ovšem byly zde dány takové okolnosti, pro něž je návrh na složení jistoty nutno posoudit i prizmatem ustanovení § 11 zákona č. 91/2012 Sb., je ve světle výše uvedeného (priority mezinárodních smluv) v kolizi s výše nastíněnými závěry, reflektovanými i rozhodovací praxí dovolacího soudu a jako takový i nesprávný (přinejmenším předčasný). Prostor pro aplikaci vnitrostátní úpravy zákona č. 91/2012 Sb. by byl dán, dospěl-li by soud k závěru, že úprava možnosti uložit žalobci uhrazení jistoty obsažená ve zmíněné Smlouvě o právní pomoci není ucelená. Toliko obecné konstatování, že mezinárodní situace vyvolává pochybnost o budoucím řádném výkonu rozhodnutí českého soudu na území Ruské federace podle článku 54 a 56 Smlouvy, nemůže bez dalšího ospravedlnit nerespektování mezinárodněprávních závazků [přiměřeně viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 24 Cdo 214/2023, v němž se dovolací soud zabýval výkladem úpravy opatrovnictví obsažené ve Smlouvě o právní pomoci (téže, o niž jde i v přítomné věci), přičemž v poměrech jím tehdy posuzované věci konstatoval, že namítané okolnosti (mimo jiné i současná mezinárodně- politická situace) nemohou bez dalšího odůvodnit nerespektování mezinárodněprávních závazků, které České republice plynou z mezinárodní smlouvy].
17. Nad rámec výše uvedeného, Nejvyšší soud konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu (jak bude vyloženo dále) nebylo by souladné s rozhodovací praxí dovolacího soudu ani při posouzení otázky materiální vzájemnosti ve smyslu § 11 odst. 2 písm. b) zákona č. 91/2012 Sb.
18. Ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb. obsahuje taxativní výčet výjimek z ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., podle něhož může soud uložit žalujícímu cizinci, aby složil jistotu na náklady řízení. Jedná se tak o ochranné ustanovení zajišťující cizincům lepší procesní postavení, ovšem toliko v případech, kdy se tohoto lepšího postavení dostává též českým občanům (společnostem) před cizími soudy. V tomto ustanovení se promítá princip materiální vzájemnosti, bez jehož naplnění nelze dané ustanovení aplikovat. Materiální vzájemnost je třeba vnímat v tom smyslu, že stát přizná určité oprávnění nebo určité výhodné postavení zahraniční osobě (v tomto případě občanovi Ruské federace) nebo bude postupovat určitým způsobem jen tehdy, jestliže stejné právo nebo postavení poskytuje jeho příslušníkům ve stejných případech domovský stát těchto zahraničních osob, resp. postupuje-li tento stát stejným způsobem (FIŠEROVÁ, Zuzana. § 13 Zjišťování vzájemnosti. In: BŘÍZA, Petr, BŘICHÁČEK, Tomáš, FIŠEROVÁ, Zuzana, HORÁK, Pavel, PTÁČEK, Lubomír, SVOBODA, Jiří. Zákon o mezinárodním právu soukromém. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 91–92.). Česká republika by tak mohla přiznat výhodnější postavení ruskému žalobci jen a pouze v případě, že by orgány Ruské federace přistupovaly obdobně k českým občanům (společnostem), tzn. pokud by byla zachována vzájemnost v materiálním slova smyslu.
19. V usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3681/2014, Nejvyšší soud vyslovil, že v situaci, kdy právo určitého státu umožňuje uložení povinnosti složit jistotu na náklady řízení zahraničním žalobcům, aniž složení jistoty vylučuje pro případ materiální vzájemnosti, a aniž je známo, zda (a pokud ano, s jakým výsledkem) některý soud dotčeného státu o uložení takové povinnosti českému občanovi (české právnické osobě) rozhodoval, však bez dalšího nelze mít za to, že podmínka materiální vzájemnosti je splněna a občanovi (právnické osobě z) takového státu nelze uložit povinnost složit jistotu z důvodu podle § 11 odst. 2 písm. b) zákona č. 91/2012 Sb. Označené ustanovení totiž předpokládá, že materiální vzájemnost bude zjištěna. Z pouhé skutečnosti, že není známo, zda soudy cizího státu využívají jim dané možnosti požadovat složení jistoty na náklady řízení od českých žalobců, nelze usuzovat na splnění podmínky materiální vzájemnosti podle § 11 odst. 2 písm. b) zákona č. 91/2012 Sb. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4883/2016, dále plyne, že jestliže obsah cizího práva není přiměřeně snadno zjistitelný (např. vzhledem k obsahu fondů tuzemských knihoven), soudy vznesly dotaz k Ministerstvu spravedlnosti, jež v tomto ohledu nepřineslo žádného výsledku, a daly straně, pro niž by zjištění vzájemnosti přinášelo procesní výhodu (či eliminovalo nevýhodu), možnost se vyjádřit, lze považovat závěr non liquet ohledně vzájemnosti za adekvátní.
20. V přítomné věci bylo (ze sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR) zjištěno, že formální vzájemnost je sice zachována, ovšem nebylo postaveno na jisto, zda je naplněna i vzájemnost materiální, neboť není známo, jakým způsobem orgány Ruské federace k českým občanům či společnostem nacházejícím se v obdobném postavení přistupují. Odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nebyla dána materiální vzájemnost mezi Českou republikou a Ruskou federací, a uzavřel, že žalobci nelze uložit povinnost složit jistotu ve smyslu § 11 odst. 2 písm. b) zákona č. 91/2012 Sb. Přitom však přehlédl, že Nejvyšší soud ve zmíněných rozhodnutích k otázce materiální vzájemnosti uvedl, že pokud se nepodaří zjistit rozhodovací praxi cizích soudů (jako v projednávaném případě), potom materiální vzájemnost založena není. Z toho důvodu zde také není prostor pro aplikaci výjimky z ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb. Odvolací soud tak na jedné straně sice dospěl v souladu se shora uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu ke správnému závěru, že materiální vzájemnost v projednávané věci není dána, na druhou stranu tento závěr nezohlednil ve svém rozhodování v tom smyslu, že se nevypořádal s návrhem na složení jistoty na náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb. I v daném směru je tak rozhodnutí odvolacího soudu vnitřně rozporné (a i z toho důvodu nesprávné).
21. V dalším řízení ovšem bude na odvolacím soudu, aby v prvé řadě uvážil, jsou-li v limitech daných Smlouvou o právní pomoci vůbec naplněny podmínky pro aplikaci § 11 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb.
22. Je-li dovolání přípustné, jako je tomu v posuzovaném případě, dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
23. Teorie procesního práva a ve shodě s ní i soudní praxe řadí mezi podmínky řízení podmínky na straně účastníka, tj. mimo jiné i způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.). Z rozhodovací praxe dále plyne, že pro nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v den jeho zahájení soud může řízení jedině zastavit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2001, ze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 26 Cdo 361/2000, ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 657/97, a ze dne 13. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1056/96). Dovolací soud nepřehlédl, že v přítomné věci soudy v záhlaví svých rozhodnutí jako jednoho z žalovaných uvádějí i M. O. (narozeného XY), zemřelého 13. 10. 2023, tedy v době před zahájením řízení (21. 12. 2023). Okolnost, že je do řízení povolán jako účastník ten, kdo neměl způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.), by tudíž představovala (v případě vydání meritorního rozhodnutí) podle současné procesní úpravy tzv. zmatečnostní vadu řízení [§ 229 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]; viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 207/2021, uveřejněné pod číslem 1/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
24. Je tedy současně úkolem soudu v dalším řízení přihlédnout i k této naposled uvedené okolnosti (úmrtí jednoho z účastníků v době před zahájením řízení) a vyvodit z ní odpovídající procesní důsledky.
25. Protože dovoláním napadené usnesení správné není, a protože Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (srov. § 243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).
26. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto usnesení je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
27. I o náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 11. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu