28 Cdo 2361/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce K. B., zastoupeného Mgr. Lenkou Mitáčkovou, advokátkou se sídlem ve
Zlíně, Štefánikova 2529/17, proti žalované B. Ch., zastoupené Mgr. Petrem
Olbortem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Nad Vývozem 4828, o zaplacení částky
500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn.
11 C 440/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně,
pobočka ve Zlíně, ze dne 28. února 2014, č. j. 60 Co 495/2013-322, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12.390,40 Kč k rukám advokátky Mgr. Lenky Mitáčkové do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, změnil
rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 14. června 2013, č. j. 11 C
440/2009-259, tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 405.600,- Kč
spolu se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a současně rozhodl o
nákladech vzniklých účastníkům v řízení před soudy obou stupňů a o nákladech
státu (výroky II až IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první
občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu
rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat
hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu, ukládající žalované vydat žalobci bezdůvodné
obohacení – majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu (§ 451 odst.
2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jenž se zde použije i se zřetelem na
ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), je odůvodněno
zjištěním o vyplacení této částky (jíž žalobce obdržel za prodej bytu v jeho
vlastnictví) žalované, doprovázeného závěrem, že se žalované v řízení
nepodařilo prokázat tvrzené skutečnosti o právním důvodu k přijetí této částky,
za nějž žalovaná označuje darování.
Takové posouzení – vedoucí ke kvalifikaci nároku jako bezdůvodného obohacení
– je v souladu s pravidly o důkazním břemenu účastníků v civilním sporném
řízení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn.
2 Cdon 257/97, publikované v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1998; dále
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 46/2002,
a ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003, jež jsou – spolu s
ostatními rozhodnutími dostupné na www.nsoud.cz). Rozsah důkazního břemene,
tedy okruh skutečností, které konkrétně musí ten který účastník prokázat,
zásadně určuje hypotéza právní normy, z níž vyplývá, kdo je nositelem důkazního
břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat,
a koho při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě
neúspěchu ve sporu; důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom
účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe
příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto
skutečností také tvrdí.
K otázce rozsahu povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, má-li jít o závazek z
darování, lze pak odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001 (z jehož závěrů lze pro poměry věci nyní
posuzované dovodit, že skutečnosti o existenci a obsahu smluvního ujednání ve
smyslu § 628 obč. zák. je povinna v řízení prokázat žalovaná, jež z této
okolnosti dovozuje pro sebe příznivé právní důsledky).
Námitky žalované upínající se k závěru, že v řízení nebyly prokázány
skutečnosti o tom, že peněžní prostředky – zaslané na její účet – žalobce
zamýšlel darovat žalované, jsou pak kritikou skutkových zjištění odvolacího
soudu (jež odvolací soud přijal po zopakování dokazování). Uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za daného stavu pak rozhodnutí odvolacího soudu není (nemůže být) ani v rozporu
s žalovanou citovanými rozhodnutími dovolacího soudu – rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 33 Odo 515/2001, a rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 21. července 2005, sp. zn. 33 Odo 872/2004, v nichž dovolací soud
– na podkladě konkrétních skutkových zjištění věcí jím tehdy posuzovaných –
dospěl k závěru o uzavření darovací smlouvy.
Přípustnost dovolání nemohou pak založit ani námitky žalované o (tvrzených)
vadách řízení, neboť ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí, odvolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání
přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.); samy o sobě vady řízení
přípustnost dovolání založit nemohou. K těmto námitkám žalované – nad rámec
řečeného – sluší se přece jenom uvést, že není v rozporu se zásadou koncentrace
řízení, navrhuje-li žalobce na základě již uvedených skutkových zjištění (zde
pro případ jejich neprokázání) posouzení uplatněného nároku podle jiných
zákonných ustanovení (zde jako bezdůvodného obohacení), tedy není-li to
provázeno změnou skutkových tvrzení, jimiž je nárok jako předmět řízení
vymezen, a označením nových důkazů, jichž se účastník dovolává (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2013, sp. zn. 25 Cdo 629/2011, a
další judikaturu citovanou v jeho odůvodnění). Korektní není ani kritika
žalované ve vztahu k plnění poučovací povinnosti soudu (§ 118a o. s. ř.), v
situaci, kdy se i této účastnici – jak plyne z obsahu protokolu o jednání před
odvolacím soudem – dostalo konkrétního poučení a výzvy k doplnění skutečností o
tvrzeném darování a k označení důkazů k prokázání relevantních skutečností.
Napadá-li pak žalovaná dovoláním rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o
náhradě nákladů řízení (výroky pod body II až IV), ve vztahu k těmto
(akcesorickým) výrokům neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně
nich ani neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva, pro kterou
mohla by být založena přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozsudku (srov.
též ust. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., z něhož plyne vázanost dovolacího
soudu vymezeným dovolacím důvodem, tedy včetně jeho obsahové konkretizace).
Z uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání (poměřováno hledisky
uvedenými v § 237 o. s. ř., z nichž žádné – jak vidno shora – naplněno není).
Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit žalobci náklady
dovolacího řízení (srov. § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst.
3 o. s. ř.), jež sestávají z odměny advokátky zastupující žalobce v dovolacím
řízení, ve výši 9.940,- Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1
písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právní služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů],
náhrady hotových výdajů advokátky určených částkou 300,- Kč na jeden úkon
právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané
hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2.150,40 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. listopadu 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu