28 Cdo 2433/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Z. T., a.s., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. B., zastoupenému advokátem, o náhradu škody ve výši 163.200,- Kč, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 549/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9.1.2006, č.j. 44 Co 235/2005-102,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.565,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se u Okresního soudu v Břeclavi domáhal na žalovaném náhrady škody ve výši 163.200,- Kč. Uvedl, že v dubnu 2003 požádal Městský úřad v B. o mimořádný odstřel divoké zvěře, avšak Městský úřad v B. mu odstřel divoké zvěře nepovolil, přestože splňoval všechny zákonné předpoklady pro udělení povolení správního orgánu ke snížení stavu zvěře v k.ú. T. V důsledku nezákonného rozhodnutí Městského úřadu v B. vznikla žalobci škoda na zemědělských plodinách způsobená zvýšeným stavem zvěře, kterou znalec vyčíslil na 163.200,- Kč. Přípisem ze dne 17.10.2003 se žalobce obrátil na Městský úřad v B., aby mu byla vyčíslená škoda ve lhůtě 15 dnů uhrazena. Městský úřad však podané žádosti nevyhověl.
Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, neboť žalobce neprokázal, zda má k daným pozemkům užívací či vlastnické právo. Namítal, že za škodu neodpovídá, neboť zvěř, která škodu způsobila, není majetkem ani v držbě M. B. Dále uvedl, že na povolení odstřelu divoké zvěře není právní nárok, neboť se takové rozhodnutí vydává na základě správního uvážení. Navíc, podle § 52 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, hradí škodu vzniklou majiteli pozemku na porostu uživatel honitby a není tak dána pasivní legitimace žalovaného. Konečně namítl, že je třeba upřesnit, zda se žalobce domáhá náhrady škody na základě zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, nebo dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10.11.2004, č.j. 9 C 549/2004-78, žalobu zamítl. S odvoláním na ustanovení § 57 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, § 7 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, § 3 písm. c) a § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., dospěl k závěru, že pokud žalobce žaluje náhradu škody způsobenou v důsledku nesprávného úředního postupu či vydání nezákonného rozhodnutí, není v tomto případě pasivně legitimovaným subjektem obec, nýbrž stát, který za škodu způsobenou územním samosprávným celkem při výkonu přenesené působnosti odpovídá. Pasivně legitimována je tedy Česká republika, nikoliv obec M. B.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 9.1.2006, č.j. 44 Co 235/2005-102, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován, neboť dle § 57 zákona č. 449/2001 Sb. jednal Městský úřad v B. v přenesené působnosti a je to pak stát, kdo za případnou škodu způsobenou v důsledku nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí územního samosprávného celku odpovídá.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřoval v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně namítal, že žalovaný poskytl žalobci zcela zavádějící informaci ohledně ochrany jeho práva, když mu výslovně sdělil, že škodu způsobenou užíváním honitby, zvěří a na zvěři dle ustanovení § 52 odst. 1 písm. b) zákona č. 449/2001 Sb., je povinen hradit uživatel honitby a že žádné ustanovení zákona neřeší náhradu škody způsobenou orgánem státní správy. Současně uvedl, že doložil
a prokázal, že byl mylně informován a poučen pracovníkem správního orgánu ohledně uplatněného nároku na náhradu škody, avšak soud povinnost správního orgánu řádně
a správně informovat žalobce o jeho nároku na náhradu škody nezohlednil.
Žalovaný v podaném vyjádření k dovolání ze dne 7. 7. 2006 uvedl, že soud prvního stupně i odvolací soud rozhodl věcně správně. Uvedl, že nebylo povinností správního orgánu přijmout věc, která mu nepřísluší, a nebylo tedy jeho povinností věc postoupit věcně příslušnému orgánu. Navrhl proto, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto a žalovanému přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozhodované věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle § 237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího a Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2002, sp.zn. 20 Cdo 2296/2000), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.12.2006, sp. zn. 29 Odo 1255/2005, nebo ze dne 24.7.2007, sp. zn. 29 Odo 1725/2006).
Žalobce uvádí jako otázku zásadního právního významu skutečnost, že soudy nižších stupňů opomenuly zohlednit povinnost správního orgánu řádně a správně informovat žalobce o nárocích na náhradu škody. Dovolací soud konstatuje, že podaná námitka neměla pro rozhodnutí ve věci samé určující význam, neboť odvolací soud své rozhodnutí na hodnocení porušení povinnosti správního orgánu nepostavil. Naopak, podanou žalobu soudy obou stupňů zamítly s odůvodněním, že není dána pasivní věcná legitimace žalovaného. V takovém případě nemůže mít zkoumání této námitky dovolacím soudem zásadní právní význam pro věc samu, neboť se nemůže promítnout do poměrů účastníků ve věci, ve které bylo dovolání podáno (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 1240). Pouhá námitka, že soud opomenul zohlednit povinnost správního orgánu správně a řádně informovat žalobce o jeho právu na náhradu škody, sama o sobě tudíž přípustnost podaného dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá a dovolací soud její projednání z toho důvodu nepřipustil.
Dovolací soud z důvodů shora uvedených dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, a proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 14.490,- Kč (§ 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 5, § 18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění ke dni 7.7.2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění ke dni 7.7.2006). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle
§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. října 2008
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu