28 Cdo 2443/2024

28 Cdo 2443/2024-475

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Kamenný Újezd, identifikační číslo osoby 650 50 762, se sídlem v Českých Budějovicích, Generála Svobody 421/12, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, za účasti: 1) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) Lesy České republiky, s. p., identifikační číslo osoby 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o vydání zemědělské nemovitosti a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 2/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2024, č. j. 4 Co 232/2022-429, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobkyně je povinna zaplatit Lesům České republiky, s. p., na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. Výrokem I shora označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze byl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6. 2022, č. j. 11 C 2/2019-329 (ve znění opravného usnesení ze dne 22. 7. 2022, č. j. 11 C 2/2019-351), potvrzen ve výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba požadující vydání (celého) pozemku parc. č. 924/47 v katastrálním území Kamenný Újezd (v jeho původním rozsahu a výměře), změněn ve výroku II tak, že se žalobkyni vydává pozemek parc. č. 924/47 v katastrálním území Kamenný Újezd, vzniklý dle ve výroku označeného (k rozsudku připojeného) oddělovacího geometrického plánu, a že se (jen) v tom rozsahu nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 30. 1. 2019, č. j. 059984/2018/R25307 (výrok II), a k tomu bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudu prvního stupně a nákladech odvolacího řízení (výroky III a IV).

2. Rozhodováno bylo o žalobkyní coby oprávněnou osobou uplatněném nároku na vydání označeného pozemku (jako zemědělské nemovitosti) podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů. Podle soudem učiněných zjištění vydání (celého) pozemku parc. č. 924/47 o výměře 28 298 m2 v katastrálním území Kamenný Újezd oprávněné osobě brání překážka podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., jelikož ke dni doručení výzvy povinné osobě (10. 2. 2017) byl pozemek podle schválené územně plánovací dokumentace dotčen plánovanou veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury (trasou plánovaného IV. tranzitního železničního koridoru). Ve svých závěrech, poté, co připustil změnu žaloby obsahující i petit eventuální, pak odvolací soud zohlednil pozdější změnu (aktualizaci) územního plánu obce Kamenný Újezd (ze dne 19. 7. 2022), jíž došlo po vydání prvostupňového rozhodnutí ke zpřesnění průběhu plánovaného tranzitního železničního koridoru a z níž vyplývá, že nově vymezená část pozemku parc. č. 924/47 o výměře 27 934 m2, oddělená geometrickým plánem, pro uskutečnění původně plánované veřejně prospěšné stavby potřebná není, resp. že má být dotčena toliko plánovou stavbou podzemního železničního tunelu, jež nebrání zemědělskému využití pozemku.

3. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Naplnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení relevantní otázky hmotného práva (určení rozhodného okamžiku pro posouzení, zda je dána překážka vydání věci oprávněné osobě podle § 8 ods. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že ve vztahu k jí nárokovanému (původnímu) pozemku parc. č. 924/47 o výměře 28 298 m2 v katastrálním území Kamenný Újezd se nezabýval naplněním (existencí) výlukového důvodu podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. ke dni doručení výzvy povinné osobě (tj. k 10. 2. 2017), a že naplnění aplikovaného výlukového důvodu ve vztahu k nárokovanému pozemku posuzoval až podle územního plánu obce Kamenný Újezd ze dne 19. 7. 2022. K tomu dovolatelka kritizuje i soudy učiněná skutková zjištění předcházející zmíněnému právnímu posouzení a vytýká, že řízení je zatíženo vadou ohrožující správnost rozhodnutí, jestliže se soudy nevypořádaly se všemi jí tvrzenými okolnostmi a rozhodnutí tak postrádá i řádné odůvodnění.

4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.

5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).

7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

8. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).

9. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017, ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017, či ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 341/2018) je ustálena v závěru, že překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit, vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci (k posuzování, kdy je ve smyslu interpretovaného ustanovení nutné právo k části pozemku vyvlastnit /formou odnětí vlastnického práva/ a kdy postačí zřízení věcného břemene viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2139/2021, přiměřeně pak i nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, publikovaný pod č. 134/2014 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, publikovaný pod č. 11/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 2811/18).

10. Ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. nebrání naturální restituci těch pozemkových částí, jež koridorem plánované výstavby dopravní infrastruktury, vyznačeným v územně plánovací dokumentaci, dotčeny nejsou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3843/2019, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2777/2019, a ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 973/2020); celý pozemek je přitom restituční výlukou dotčen toliko v případě, kdy je územně plánovací dokumentací k realizaci veřejně prospěšné stavby určen v celém rozsahu.

11. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020 (uveřejněném pod číslem 98/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovolací soud dále vyslovil, že za okamžik rozhodný pro posouzení obsahu územně plánovací dokumentace (zda vymezuje pozemek určený k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní nebo technické infrastruktury) se z hlediska naplnění uvedené podmínky výlukového důvodu upraveného v ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. zásadně považuje okamžik doručení výzvy oprávněné osoby k vydání takového majetku osobě povinné (§ 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.; z další prejudikatury srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2801/2018). Z rozhodovací praxe dále plyne (v rovině ústavněprávní viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. III. ÚS 269/18), že účelem tohoto ustanovení je zajistit, aby v procesu naturální restituce původního církevního majetku nedocházelo k novým majetkovým křivdám jak na úkor oprávněných osob, tak i na úkor dalších (třetích) zainteresovaných subjektů. Zákon č. 428/2012 Sb. v citovaném ustanovení vybízí k nalezení rovnováhy mezi zájmy oprávněných osob a zájmy třetích osob, které jsou vydáním věcí dotčeny, resp. ke spravedlivému řešení střetu mezi principem zmírnění majetkových křivd formou obnovení vlastnictví a principem právní jistoty. Okamžikem doručení výzvy k vydání věci povinné osobě je tak "zakonzervován" stav věci, která je předmětem výzvy. Stavem se přitom rozumí jak stav faktický, tak i právní.

12. Pozdější změny územně plánovací dokumentace mohou být výjimečně zohledněny (v souladu se zásadou ex favore restutionis) v případech majících za následek odpadnutí daného výlukového důvodu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4344/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2479/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2218/2021).

13. Odvolací soud se výše rekapitulovaným závěrům ustálené rozhodovací praxe nezpronevěřil (a rozhodnutí v tomto směru není v rozporu ani s další žalovanou v dovolání odkazovanou judikaturou), vyšel-li v projednávané věci z toho, že pozemek parc. č. 924/47 (v jím primárním petitem žádaném rozsahu, o výměře 28 298 m2) v katastrálním území Kamenný Újezd byl ke dni podání výzvy povinné osobě k vydání předmětného pozemku (tj. k 10. 2. 2017) dotčen koridorem veřejně prospěšné stavby [železniční tratě D3/6 – koridor konvenční železnice – IV. tranzitní železniční koridor – dopravní stavba, nadřazená trasa dopravní infrastruktury, přičemž v dané době neexistovala žádná podrobnější stavební dokumentace ani územně plánovací dokumentace, která by tuto stavbu konkretizovala z hlediska jejího přesného umístění a stavebního provedení (srov. bod 38 rozsudku soudu prvního stupně)], čímž byla (ke dni 10. 2. 2017, kdy byla doručena výzva k vydání věci) naplněna překážka bránící vydání (celého) původního pozemku parc. č. 924/47 o výměře 28 298 m2 v katastrálním území Kamenný Újezd, dle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. (viz bod 19 a 21 rozsudku odvolacího soudu).

14. Nelze tudíž odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že při právním posouzení věci se odklonil od odkazované ustálené rozhodovací praxe a že v rámci učiněného posouzení nerespektoval judikaturou dovozovaný závěr (i s ohledem na zásadu ex favore restitionis, bránící i dodatečnému konstituování překážek naturální restituce), že pro posouzení, je-li dána některá ze zákonem stanovených překážek naturální restituce (§ 8 zákona č. 428/2012 Sb.), je (zásadně) rozhodující stav v době doručení výzvy k vydání věci povinné osobě (zde 10. 2. 2017).

15. Reflektoval-li pak odvolací soud pozdější změny územně plánovací dokumentace (aktualizace územního plánu obce Kamenný Újezd ze dne 19. 7. 2022, jímž došlo ke zpřesnění průběhu plánovaného tranzitního železničního koridoru), činil tak – opět v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a jí akcentovanou zásadou ex favore restitionis – ve prospěch oprávněné osoby (uzavřel-li, že touto změnou územního plánu výlukový důvod dle § 8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb. odpadl, jde-li o geometrickým plánem nově oddělenou část předmětného pozemku o výměře 27 934 m2, která pro uskutečnění původně plánované veřejně prospěšné stavby potřebná není, resp. že může být dotčena toliko plánovavou stavbou podzemního železničního tunelu, jež nebrání zemědělskému využití pozemku).

16. Se shora uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) v posuzované věci nebyly naplněny. Dovoláním vytčená otázka byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení této dovolacím soudem již vyřešené otázky.

17. Zpochybňuje-li pak dovolatelka závěry odvolacího soudu čerpané z územně plánovací dokumentace a jejích změn (o tom, zda, popřípadě v jakém rozsahu byl předmětný pozemek dotčen plánovanou veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury), představuje tato její kritika zjevně polemiku se skutkovými, nikoliv právními konkluzemi odvolacího soudu. Uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, které vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolacím soudem učiněné závěry, včetně závěrů skutkových, přitom nelze označit ani za excesívní, jestliže z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného postupu odvolacího soudu (a nebylo tak zasaženo do práva žalobkyně na spravedlivý proces; k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15.

3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, bod 24, nebo přiměřeně též dovolatelkou citovaný nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 1491/17).

18. Ačkoliv pak ani vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení ohrožujícím správnost rozhodnutí přihlíží dovolací soud (jen) v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), nesdílí dovolací soud ani výhrady dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu postrádá řádné odůvodnění, že je nepřezkoumatelné. Takovým defektem – i ve světle měřítek přezkoumatelnosti rozhodnutí, definovaných např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25.

6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněným pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usneseními Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014 – napadené rozhodnutí netrpí; z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, proč bylo soudem právě takto rozhodnuto (jaké skutečnosti měl odvolací soud za prokázané, na základě kterých důkazů a proč vyhověl žalobnímu žádání právě v rozsahu uvedeném ve výroku rozhodnutí, zatímco ve zbylé části shledal pozemek dotčený daným výlukovým důvodem) a rozhodnutí tudíž není stiženo ani defekty popsanými v dovolatelkou odkazované judikatuře Ústavního soudu (nálezy ze dne 21.

8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1324/14, a ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03) či Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2771/2019), pro které by je bylo lze označit za nepřezkoumatelné, potažmo protiústavní. K tomu lze pak dále připomenout i ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, dle nichž nelze z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12.

2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020). I z naposled uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí nekoliduje ani s rozhodovací praxí Ústavního soudu vztahující se k ochraně základních práv a svobod, a tedy ani tato námitka (i v kontextu stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28.

11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS- st. 45/16) přípustnost dovolání nezakládá.

19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, zatímco k nákladům (k náhradě oprávněných) účastníků 1) a 2) patří vždy náhrada hotových výdajů (za podání vyjádření k dovolání) v paušální výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu). 20. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ). P o u č e n í : Proti tomu usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 10. 2024

Mgr. Petr Kraus předseda senátu