28 Cdo 2447/2025-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) M. Š., b) M. M. H., a c) M. H., všichni zastoupeni Mgr. Davidem Satke, advokátem se sídlem v Praze 2, Myslíkova 284/32, proti žalované: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 160 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 4/2023, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2025, č. j. 17 Co 95/2025-134,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Výrokem I shora označeného rozsudku Městský soud v Praze (odvolací soud) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (soud prvního stupně) ze dne 21. 11. 2024, č. j. 37 C 4/2023-113, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci a) částku 80 000 000 Kč, žalobci b) 40 000 000 Kč a žalobkyni c) částku 40 000 000 Kč, vždy spolu se specifikovanými úroky z prodlení, a rozhodnuto o nákladech řízení; k tomu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
2. Rozhodnutí odvolacího soudu (o nedůvodnosti podané žaloby) je založeno na konkluzi o uplatnitelnosti tvrzeného nároku (majetkové křivdy spočívající v neposkytnutí náhrady za majetek odňatý po 25. 2. 1948) podle restitučních předpisů (zde podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů), vylučující aplikaci jiných (obecných) předpisů, včetně zákona č. 127/1948 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Jako možný nárok restituční jej pak žalobci uplatnili po uplynutí zákonem stanovení prekluzívní lhůty (13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci. Míní, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené, totiž zdali absence výměru o náhradě a její neposkytnutí podle zákona č. 127/1948 Sb. představuje majetkovou křivdu (restituční titul), již lze zmírnit výlučně podle zákona č. 87/1991 Sb., nebo zda žalobcům stále svědčí nárok podle zákona č. 127/1948 Sb., dosud platného a účinného. Posouzení uvedené otázky považují dovolatelé za nesprávné, argumentujíce pro závěr opačný.
4. Žalovaná podala k dovolání nesouhlasné vyjádření.
5. Dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
6. Přípustnost dovolání nezakládá § 238a o. s. ř. (napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v tomto ustanovení) a dovolání není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. (není naplněno žádné z tam uvedených hledisek).
7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. I v nyní posuzované věci (jež se přes dovolateli tvrzené individuální okolnosti od jiných typově obdobných případů pociťované křivdy ve sféře majetkové v důsledku znárodnění realizovaného v rozhodném období principiálně neliší) uplatní se ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle níž se lze zmírnění majetkové křivdy, došlo-li k ní neposkytnutím náhrady za znárodněný majetek podle předpisů o znárodnění v poválečném období domáhat toliko za podmínek stanovených restitučními předpisy (viz § 1 písm. c/, § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.; z judikatury přiměřeně např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1325/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 28 Cdo 253/2005, nebo i nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 192/96), čímž je možnost vznášení nároků na vyplácení náhrad přímo na základě poválečných předpisů o znárodnění tímto zvláštním restitučním mechanismem nápravy vytěsněna; proto se vyplacení náhrady na základě předpisů o znárodnění (s úspěchem) již nyní domáhat nelze (k tomu srov. přiměřeně např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1994/2004, nebo i stanovisko plána Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb., a jím znovu akcentovaný závěr o specialitě restitučních předpisů).
9. Uvedený závěr byl rozhodovací praxí již dříve vztažen právě i na případy majetkových křivd, k nimž došlo odnětím nemovitostí, které mělo být kompenzováno náhradou předvídanou § 5 odst. 1 zákona č. 127/1948 Sb., k jejímuž vyplacení však nedošlo (k tomu viz již odvolacím soudem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2013, 28 Cdo 3218/2011, jež obstálo i v rámci následně iniciovaného ústavněprávního přezkumu; viz unesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1385/13). Znárodnění majetku bez poskytnutí adekvátní náhrady v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), zakládající porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod, představuje prvek protiprávnosti naplňující restituční titul dle zákona č. 87/1991 Sb. (srov. § 2 odst. 1 písm. c/, odst. 3 cit. zákona); k tomu znovu srov. i již shora odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 192/96.
10. Je-li tudíž rozhodnutí odvolacího soudu založeno na konkluzi, že žalobci nemohou vznášet nárok na náhradu na základě zákona č. 127/1948 Sb., s tím, že jimi pociťovaná majetková křivda (neposkytnutí náhrady za znárodněný majetek) byla uplatnitelná podle restitučního předpisu, zákona č. 87/1991 Sb., jde o závěr souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu. Proti závěru o případné prekluzi nároku jako restitučního (jeho neuplatněním zákonem stanoveným postupem a v jím určených lhůtách; viz § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.) pak dovolatelé již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. – v dovolání nevznášejí.
11. Jelikož vytčenou otázku odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody pro její jiné posouzení (v situaci, kdy jde o řešení konvenující i rozhodovací praxi Ústavního soudu), dovolání přípustné není (není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., tedy ani dovolateli výslovně zmiňované kritérium, že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou).
12. Proti rozhodnutí v části výroku o nákladech řízení je pak přípustnost dovolání výslovně vyloučena (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (srov. § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 11. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu