Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marcely Válkové, zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem Zbečno, Na Riviéře 123, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2013 č. j. 28 Cdo 3218/2011-115, Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2011 č. j. 55 Co 104/2011-99 a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 11. 2010 č. j. 12 C 66/2008-71, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými rozsudky obecných soudů, vydanými v restituční věci, došlo k zásahu do jejích základních práv zaručených článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i článkem 11 odst. 1 a 4 Listiny a článkem 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 11. 2010 č. j. 12 C 66/2008-71 uložil České republice - Ministerstvu financí (žalované) zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) částku 27 808 523 Kč (výrok I.) z titulu náhrady za nemovitosti jejích prarodičů, které přešly na stát na základě ustanovení § 1 odst. 1 bod B zákona č. 127/1948 Sb., kterým československý stát nabývá pro Svaz sovětských socialistických republik a Spojené státy americké vlastnického práva k některým nemovitostem a věcem movitým; soud ustanovení § 5 odst. 1 tohoto zákona, jež zakládá nárok na náhradu, vyložil tak, že stěžovatelce náleží náhrada ve výši obecné ceny v době, kdy je o ní rozhodováno. V části, v níž se stěžovatelka domáhala zaplacení dalších 32 526 477 Kč, soud žalobu zamítl (výrok II.).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem tento rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil a ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl, a to s odůvodněním, že stěžovatelce byla v roce 1997 náhrada poskytnuta vyplacením částky 1 597 432 Kč na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Nejvyšší soud rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem stěžovatelčino dovolání proti výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, zamítl jako nedůvodné, a proti výroku, jímž byl potvrzen, dovolání jako nepřípustné odmítl. Vyložil, že odnětí věci podle zvláštního právního předpisu nebrání uplatnění náhradového nároku dle zákona č. 87/1991 Sb.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že její nárok vypořádán vyplacením náhrady dle zákona č. 87/1991 Sb. nebyl, a že bez ohledu na přijetí tohoto zákona nárok na náhradu ve výši obecné ceny odňaté nemovitosti, založený zákonem č. 127/1948 Sb., trvá; podle jejího názoru jej nelze podřadit pod režim zákona č. 87/1991 Sb., neboť je nárokem speciálním, a to již samou povahou zákona dopadajícího na konkrétně určené nemovitosti. Pro případ, že by její nárok měl být přesto posouzen dle zákona č. 87/1991 Sb., poukazuje stěžovatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1603/2011, dle kterého může být přiznána vyšší finanční náhrada, než je výše stanovená cenovými předpisy ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 (1.
4. 1991), jestliže je rozdíl mezi ní oproti ceně v době rozhodnutí kvalifikovaně nepřiměřený (v neprospěch oprávněné osoby). K tomu pak stěžovatelka uvádí, že ke dni 12. 2. 1997, kdy jí byla žalovanou přiznána peněžitá náhrada, činila cena nemovitostí stanovená podle cenových předpisů částku 7 708 020 Kč, tj. téměř pětinásobek skutečně vyplacené náhrady.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
V dané věci jde o posouzení otázky, zda stěžovatelce zůstal zachován nárok na finanční náhradu dle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 127/1948 Sb. za nemovitosti odňaté právním předchůdcům stěžovatelky na základě ustanovení § 1 odst. 1 bod B tohoto zákona, anebo zda byl vypořádán vyplacením finanční náhrady ve smyslu § 13 zákona č. 87/1991 Sb.
Restitučními zákony se demokratická společnost snažila alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. V restitučních věcech je sice v důsledku toho nezbytné - jak Ústavní soud dal mnohokrát najevo - postupovat citlivě, se snahou o nápravu křivd vyvolaných předchozím totalitním režimem, nicméně uspokojení restitučního nároku musí respektovat ústavní i zákonné předpoklady; jejich vymezením zákonodárce projevil vůli narovnat majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí a státem, případně tím, kdo od něho odňaté věci získal, pouze v omezené míře (srov. nález sp. zn. II. ÚS 10/2000
ze dne 13. 5. 2003; N 62/30 SbNU 121). Pro vztahy osobně a věcně vymezené zákonem č. 87/1991 Sb. platí jeho zvláštní režim, a v těchto případech se nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků, než těch, které tento speciální zákon upravuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2005 sp. zn. 25 Cdo 1994/2004).
Stěžovatelka byla shledána oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. a byla jí vyplacena příslušná finanční náhrada podle pravidel zakotvených v jeho ustanovení § 13 proto, že jejím právním předchůdcům byla způsobena majetková křivda odnětím nemovitostí, které mělo být kompenzováno náhradou předvídanou ustanovením § 5 odst. 1 zákona č. 127/1948 Sb., k jejímuž vyplacení však nedošlo. Úsudek odvolacího a dovolacího soudu, že tím došlo k majetkové křivdě, k odčinění které byly přijaty restituční předpisy, jmenovitě zákon č. 87/1991 Sb., sám osobě porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv a svobod očividně založit nemůže. Podporu pro něj lze spatřovat i v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 192/96
(ze dne 22. 10. 1997; N 129/9 SbNU 175), v němž byl vyjádřen názor, že v případě znárodnění majetku bez poskytnutí příslušné náhrady není prvkem protiprávnosti, která zakládá restituční titul dle zákona č. 87/1991 Sb., samotný akt znárodnění, ale neposkytnutí náhrady; rozhodující zůstává snaha zákonodárce napravit ty křivdy, ke kterým došlo v důsledku znárodnění proběhnuvšího, aniž byla poskytnuta náhrada tak, jak příslušný právní předpis předpokládal. Měla-li pak stěžovatelka za to, že poskytnutá náhrada podle zákona č. 87/1991 Sb. nebyla dostatečná (kupříkladu i ve vztahu k dovolávanému právnímu názoru Nejvyššího soudu), nic jí nebránilo se odpovídajícího nároku domáhat žalobou ve smyslu § 79 a násl. o.
s. ř. u obecného soudu žalované (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 121/2001 ze dne 30. 1. 2001), a to v (promlčecí) době, jejíž běh započal doručením rozhodnutí žalované o přiznání náhrady ve výši, s níž nyní nesouhlasí (což je zřejmě významné, stalo-li se tak v roce 1997, žaloba stěžovatelky byla podána dne 25. 2. 2008, a žalovaná námitku promlčení vznesla).
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu