28 Cdo 2516/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce M. Č., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem v
Praze 5, U Nikolajky 5, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti České republiky, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení
částky 1.950.334,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2
pod sp. zn. 16 C 120/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 29. 3. 2011, č. j. 16 Co 51, 52/2011-535, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalované domáhal náhrady škody v podobě ušlého zisku (původně byl
nárok uplatněn ve výši 2.087.463,- Kč; po zpětvzetí žaloby co do částky
120.463,- Kč a vyhovění žalobě co do částky 16.666,- Kč zůstala předmětem
řízení částka ve výši 1.950.334,- Kč), jež mu měla vzniknout v době od 9. 9.
1999 do 16. 12. 1999, kdy byl ve vazbě. Byl stíhán pro trestný čin obecného
ohrožení, avšak trestní řízení bylo po zrušení opatření, kterým bylo trestní
řízení zahájeno, zastaveno. Zisk měl žalobci ujít jako jedinému společníkovi a
současně jednateli společnosti DONOR SERVIS, spol. s r. o., jejímž předmětem
činnosti je oprava nákladních automobilů. Právě žalobce sjednával většinu
zakázek, přičemž se v daném případě jedná o výrazně sezónní práce a na konci
roku bývají nejvyšší zisky. V roce 1999 v souvislosti s trestním stíháním
žalobce nebyly v předmětném období dosaženy zisky předcházejícího ani
následujícího roku (což žalobce dokládal znaleckým posudkem J. Š.). Žalobce
rovněž požadoval zaplacení částky 78.225,- Kč, představující náklady obhajoby,
a částky 42.238,- Kč, tedy ušlý výdělek žalobce; tyto nároky byly v průběhu
řízení uspokojeny a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. 10. 2010, č. j. 16 C
120/2006-496, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi
účastníky a vůči státu (výroky II. a III.). Soud prvního stupně tak rozhodl
poté, co bylo jeho první zamítavé rozhodnutí (rozsudek ze dne 30. 4. 2004, č.
j. 16 C 66/2002-173) odvolacím soudem co do částky 16.666,- Kč s příslušenstvím
změněno tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci tuto částku;
ve zbytku byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen – rozsudkem ze dne 16. 2.
2005, č. j. 11 Co 384/2004-201. Uvedený rozsudek Městského soudu v Praze však
byl vyjma výroku ohledně platební povinnosti žalované ve výši 16.666,- Kč s
příslušenstvím zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, č. j. 25
Cdo 1709/2005-220, vzhledem k nesprávné aplikaci ustanovení § 30 zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Následně
odvolací soud usnesením ze dne 3. 4. 2006, č. j. 16 Co 97/2006-232, rozsudek
soudu prvního stupně zrušil (opět vyjma platební povinnosti žalované ve výši
16.666,- Kč s příslušenstvím). Soud prvního stupně dospěl ve svém v pořadí
druhém rozhodnutí k závěru, že žalobě nelze vyhovět. Co do částky 1.082.359,75
Kč shledal právo žalobce promlčeným. Usnesení Krajského státního zastupitelství
v Ostravě ze dne 26. 6. 2000, jímž bylo jako nezákonné zrušeno opatření
vyšetřovatele Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování o sdělení
obvinění žalobci ze dne 8. 9. 1999, bylo žalobci doručeno dne 28. 6. 2000.
Podáním datovaným dne 21. 6. 2002 uplatnil žalobce u žalované nárok na náhradu
škody, mimo jiné jde-li o ušlý zisk ve výši 884.640,25 Kč. Podáním ze dne 2.
12. 2002 adresovaným žalované žalobce uplatnil celkově nárok na ušlý zisk ve
výši 1.967.000,- Kč. Žaloba byla podána u soudu dne 23. 12. 2002. Pokud jde o
částku 1.082.359,75 Kč, je tedy právo žalobce na náhradu škody promlčeno, a to
vzhledem k dvouleté promlčecí době podle ustanovení § 33 zákona č. 82/1998 Sb.
Ačkoliv žalobce byl ve sporu aktivně věcně legitimován a došlo k vydání
nezákonného rozhodnutí o vazbě (opatření vyšetřovatele, kterým bylo formou
sdělení obvinění zahájeno trestní stíhání, bylo zrušeno usnesením Krajského
státního zastupitelství v Ostravě jako nezákonné – vazba byla ve specifikovaném
období na žalobci též vykonána), na straně žalobce nelze vznik škody v podobě
tvrzeného ušlého zisku stanovit a nelze ani dovodit, zda mělo vzetí žalobce do
vazby nějaký vliv na výši tržeb (k tomuto závěru dospěl soud na základě
znaleckého posudku Ing. Pavly Císařové, CSc.). Svědci sice vypověděli, že po
vzetí žalobce do vazby došlo k odlivu některých stálých zákazníků, avšak
znalkyně z knihy faktur vysledovala, že opakující se odběratelé se zde
vyskytovali i na konci roku 1999 a na počátku roku 2000. Se závěry jmenované
znalkyně korespondují i závěry znalce Ing. Václava Lněničky. Závěry znaleckého
posudku Jaroslava Šantrůčka předloženého žalobcem k prokázání jeho tvrzení oba
dříve jmenovaní znalci zpochybnili a odmítli.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2011, č. j. 16
Co 51, 52/2011-535, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a
III. potvrdil (výrok I.), změnil jej ve výroku II., jde-li o náhradu nákladů
státu (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v části
přesahující částku 884.640,25 Kč je nárok žalobce na náhradu škody promlčen
vzhledem k marnému uplynutí dvouleté promlčecí doby. Ke stavení promlčecí doby
podle ustanovení § 35 zákona č. 82/1998 Sb. dochází totiž pouze ohledně té výše
nároku, která byla uplatněna u žalované ve smyslu § 14 citovaného zákona, neboť
ustanovení § 35 téhož předpisu vztahuje stavení promlčecí doby právě k
uplatněnému nároku, tedy i k jeho výši. Žalobci navíc nic nebránilo v tom, aby
kvantifikaci škody v žalobou požadované výši provedl již při uplatnění nároku u
žalované. Ani v rozsahu částky 884.640,25 Kč však odvolací soud neshledal
žalobu důvodnou. Z daňových přiznání společnosti DONOR SERVIS, spol. s r. o.,
znaleckých posudků i účastnické výpovědi žalobce vyplynulo, že v roce 1999
vykazovala jmenovaná společnost záporné vlastní jmění (v částce přesahující
8.000.000,- Kč) a poprvé dosažený provozní zisk společnosti byl v tomto roce
použit ke snížení ztráty, přičemž tímto způsobem bylo postupováno i v
následujících letech v případě, že společnost provozního zisku dosáhla. Za zisk
v posuzované věci lze však považovat pouze majetkovou hodnotu, která v důsledku
vazby ušla žalobci jako fyzické osobě. Nelze za něj považovat případně dosažený
provozní zisk společnosti DONOR SERVIS, spol. s r. o., který byl touto
společností použit na snížení její ztráty. Jestliže tedy nebylo možné očekávat,
že žalobci jako fyzické osobě bude přímo vyplacena jakákoliv částka coby zisk
společnosti, nemohl žalobci žádný zisk ujít (srov. § 442 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), což je základním důvodem,
pro nějž žalobě nebylo možno vyhovět. Dalším důvodem je pak to, že z
provedených důkazů nelze bez dalšího učinit závěr, že hospodářský výsledek
společnosti DONOR SERVIS, spol. s r. o., za rok 1999 by byl výrazně lepší v
případě, že by na žalobci vazba vykonána nebyla. Vazba sice pro společnost
představovala komplikace a byl to právě žalobce, kdo sjednával většinu zakázek,
avšak rok 1999 (ale i některé další roky) byl poznamenán značnými výkyvy, kdy
společnost měla v období předcházejícím vazbě mimořádné zakázky, a nelze
vyloučit, že by k takovým výkyvům docházelo i na konci roku, byť opačným
směrem. Ačkoliv dle svědeckých výpovědí pro podnikání v opravě nákladních
automobilů jsou typické vyšší tržby koncem roku, nebylo možné na takový vývoj
bez dalšího vždy spoléhat, což vyplynulo ze znalecké analýzy účetních dokladů.
Nelze proto dovodit, že by společnost DONOR SERVIS, spol. s r. o., při
pravidelném běhu věcí právě v roce 1999 dosáhla bez vazby žalobce zisku ve
výši, která je požadována touto žalobou coby ušlý zisk.
Proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu a důvodnost v
postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel namítal, že
soudy nesprávně pracovaly s ekonomickými pojmy relevantními pro danou věc.
Zdůraznil, že společnost DONOR SERVIS, spol. s r. o., měla záporné vlastní
jmění a v situaci, kdy v roce 1999 dosáhla zisku, měla dvě možnosti, jak s ním
naložit, a sice „vyplatit si jej po provedení povinných daňových a jiných
odvodů“ (zjevně míněno vyplatit jej společníkům – zde jedinému společníku, jímž
je žalobce) nebo jej použít na úhradu ztráty z minulých let, čímž by došlo ke
zvýšení hodnoty společnosti. Dovolatel zvolil druhou možnost a snížil tím
zápornou hodnotu vlastního jmění společnosti, přičemž při takovém dlouhodobém
postupu by mohl dospět ke „zhodnocení společnosti až do plusové hodnoty“.
Dosažený zisk společnosti by tak měl v obou výše uvedených případech stejný
vliv na majetkovou sféru dovolatele, neboť ušlý zisk může být charakterizován
nejen penězi, ale i jinou majetkovou penězi ocenitelnou hodnotou. Žalobce
odkázal na řadu rozhodnutí dovolacího soudu, která podle jeho názoru podporují
zmíněnou argumentaci (mezi nimi např. stanovisko ze dne 18. 11. 1970, sp. zn.
Cpj 87/70, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
55/1971, rozsudek ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, či rozsudek ze
dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1069/2008). Dovolatel považuje rozsudek
odvolacího soudu za vnitřně rozporný, když na jedné straně přisvědčil tomu, že
zde objektivně existovaly negativní následky vazby žalobce na společnost, na
druhou stranu však s odkazem na znalecký posudek dospěl k závěru, že nelze
určit výši takto zapříčiněného ušlého zisku. Žalobce zpochybnil závěry
znaleckého posudku Ing. Císařové a prezentoval svůj názor, že „znalkyně
přesáhla svůj znalecký úkol a zavedla soudy obou stupňů na scestí“ ohledně
rozsahu otázek, které je oprávněna posuzovat, a které coby otázky právní
posuzovat nemůže. Problematiku příčiny snížení zisku společnosti měl posuzovat
soud, nikoli znalkyně. Pokud pak měl soud pochybnosti o výši ušlého zisku, měl
postupovat podle ustanovení § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel je současně
přesvědčen, že je nesprávný závěr odvolacího soudu ohledně částečného promlčení
jeho práva na náhradu škody. Nárok sice musí být uplatněn ve dvouleté promlčecí
době, avšak není třeba jej přesně v této lhůtě též vyčíslit. Odvolací soud
navíc pochybil, když „odmítl žalobcem označené důkazy“, jimiž měl být určen
ušlý zisk. Závěrem žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o.
s. ř.), osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s.
ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. a dovolací důvody, které by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by
dovolání shledal přípustným, byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) a b)
o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně
nebyl vydán rozsudek, jímž by rozhodl jinak než ve svém původním rozhodnutí),
může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (viz § 237 odst. 3 věta za
středníkem o. s. ř.).
O takový případ se zde však nejedná.
Jde-li o částku 1.082.359,75 Kč, založil odvolací soud své rozhodnutí na
závěru, že právo žalobce na náhradu škody je v této výši promlčeno. Pokud jde o
částku 884.640,25 Kč, vedly odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního
stupně dva důvody, a sice to, že žalobce si coby jediný společník společnosti
DONOR SERVIS, spol. s r. o., zisk nevyplácel, a jako fyzické osobě mu tak
nemohlo nic ujít, a dále že nelze dovodit existenci ušlého zisku.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu ohledně promlčení nároku
žalobce na náhradu škody v částce 1.082.359,75 Kč. V rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 26. 2. 1974, sp. zn. 3 Cz 4/74, uveřejněném ve Sborníku v čísle
vydání IV, ročník 1974, byl vysloven závěr, že běh promlčecí doby, omezil-li se
oprávněný jen na vymáhání části své peněžité pohledávky, se staví, jen pokud
jde o částku, jejíž úhrady se v řízení domáhá, pokračuje-li náležitě v tomto
řízení. Ohledně nevymáhaného zbytku pohledávky běží promlčecí doba dále, když
zákonem požadované podmínky jejího stavení nejsou splněny. Citované rozhodnutí
se týkalo tzv. středního občanského zákoníku, tedy zákona č. 141/1950 Sb.,
avšak vyjadřuje všeobecně platný postulát, který je běžně užíván i v podmínkách
současného občanského zákoníku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
12. 2007, sp. zn. 26 Odo 910/2006, či rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011,
sp. zn. 25 Cdo 2908/2008) a vzhledem k ustanovení § 26 zákona č. 82/1998 Sb. je
třeba jej vztáhnout i na běh promlčecí doby práva uplatněného podle zmíněného
zákona.
Ve vztahu k žalobcem požadované částce ve výši 884.640,25 Kč, založil odvolací
soud své rozhodnutí na dvou samostatných důvodech (viz výše). V souvislosti s
důvodem prvním, podle nějž nemohl žalobci žádný zisk ujít v situaci, kdy si
coby jediný společník společnosti DONOR SERVIS, spol. s r. o., zisk nevyplácel,
ale hradil jím dřívější ztrátu společnosti, dovolací soud podotýká, že tento
závěr vychází z předpokladu, že majetek dovolatele se fakticky nesnížil. Za
daných okolností bylo prokázáno (a dovolatel toto zjištění nijak nerozporoval),
že vykázala-li společnost DONOR SERVIS, spol. s r. o., v určitém roce zisk,
žalobce si jej jako její jediný společník nevyplácel, ale sanoval jím dřívější
ztráty společnosti, takže žaloba je v tuto chvíli předčasná, neboť škoda
žalobci prozatím nemohla vzniknout (viz níže). Jestliže by tomu tak nebylo a
žalobce by si zisk společnosti ve smyslu ustanovení § 123 obch. zák. vyplácel a
prokazatelně by mu tímto způsobem určitá částka ušla, bylo by možné o vzniku
škody uvažovat. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo
1143/2010, týkajícího se mimo jiné nákladů trestního řízení, vynaložených
obchodní společností na obhajobu svých společníků, bylo řečeno, že je třeba
vyjít z toho, že obchodní společnost je samostatnou právnickou osobou, jíž
nelze ztotožňovat s jejími společníky a jejíž majetková provázanost s nimi je
dána ustanoveními zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Vynaložila-li
tato společnost náklady na obhajobu svých společníků, snížila se předně
majetková základna této společnosti jako samostatného subjektu práv a
povinností. Negativní dopady do majetkové sféry jejích společníků se pak
projeví až v okamžiku, kdy se úbytek majetku společnosti projeví v majetkových
právech jednotlivých společníků, tedy předně v jejich právu na vypořádací podíl
podle § 150 obch. zák. a podíl na likvidačním zůstatku podle ustanovení § 153
obch. zák. (srov. rovněž § 61 obch. zák.). Až v tomto okamžiku by pak bylo
možno hovořit o majetkové újmě způsobené dovolatelům jako společníkům obchodní
společnosti v souvislosti s náklady, jež tato společnost vynaložila na obhajobu
v trestním řízení. Vymezili-li však dovolatelé škodu na jejich straně jako
náklady obhajoby vynaložené obchodní společností, jejímiž jsou společníky, pak
se domáhají náhrady majetkové újmy, jež nevznikla jim, ale třetí osobě. Závěry
citovaného rozhodnutí pak lze vztáhnout i na posuzovanou věc. Zisk mohl
prozatím ujít pouze společnosti DONOR SERVIS, spol. s r. o., nikoliv žalobci
coby jejímu společníku. Tomu může škoda vzniknout teprve, projeví-li se úbytek
majetku společnosti v jeho majetkových právech coby společníka, tedy v jeho
právu na vypořádací podíl ve smyslu § 150 obch. zák. a podíl na likvidačním
zůstatku podle § 153 obch. zák., resp. při převodu obchodního podílu ve smyslu
ustanovení § 115 obch. zák. v případě, že se prokazatelně snížila jeho hodnota. Dovolacímu soudu je známo, že ušlého zisku se na žalované domáhala nejdříve
společnost DONOR SERVIS, spol. s r. o.
a žaloba byla v tomto případě zcela
správně zamítnuta z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně (viz
rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2003, č. j. 40 C 232/2002-49,
ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2003, č. j. 11
Co 336/2003-74; viz č. l. 130 a násl. spisu), avšak ve zmíněném řízení ani
jinak být rozhodnuto nemohlo (což ostatně vyplývá i z citovaného rozhodnutí
dovolacího soudu). Je tedy třeba zdůraznit, že nelze vyloučit, že žalobci v
budoucnu škoda vznikne, avšak prozatím se tak stát nemohlo.
Uvedenému zcela odpovídá i žalobcem citovaná judikatura (jmenovitě stanovisko
sp. zn. Cpj 87/70 či rozsudek sp. zn. 25 Cdo 296/2006). Odkazuje-li dovolatel
na rozsudek sp. zn. 23 Cdo 1069/2008, nelze jej na posuzovaný spor aplikovat,
neboť pracuje s úpravou náhrady škody obsaženou v obchodním zákoníku, kterou
však za daných okolností není možné použít. Navíc nelze přehlédnout, že
ustanovení § 381 obch. zák. předpokládá, že existence ušlého zisku byla v
řízení prokázána, a operuje toliko s určením jeho výše za účelem usnadnění
situace poškozeného. Obdobně jako v případě ustanovení § 136 o. s. ř. tak musí
být prokázáno, že zisk skutečně ušel, a specifikované ustanovení se vypořádává
už toliko s jeho výší.
Jestliže odvolací soud postavil své rozhodnutí ohledně částky 884.640,25 Kč na
dvou samostatných důvodech, postačí pro závěr o nepřípustnosti dovolání toliko
správnost jediného z těchto důvodů, a druhý tak není třeba přezkoumávat.
Nejvyšší soud podotýká, že navzdory mínění žalobce odvolací soud nekonstatoval,
že nelze zjistit výši ušlého zisku, ale že nelze zjistit, zda vůbec ušlý zisk
existoval, tedy že nebyla prokázána jeho existence. To je podstatné už z toho
hlediska, že pokud by bylo správné první tvrzení, bylo by skutečně možné
aplikovat na danou věc ustanovení § 136 o. s. ř. Avšak v situaci, kdy z
provedeného dokazování vůbec nevyplynulo, že zde požadované právo je, toto
ustanovení uplatnit nelze. Příčiny snížení zisku jsou otázkou skutkovou a ve
svém důsledku odbornou, jejíž posouzení přísluší znalci, nikoliv soudu, jelikož
se nejedná o otázku právní. Namítá-li pak dovolatel řadu nedostatků znaleckého
posudku, uplatňuje tak dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř.,
přičemž však tento dovolací důvod mu vzhledem k dikci ustanovení § 237 odst. 3
o. s. ř. není za daných procesních okolností k dispozici.
Domnívá-li se dovolatel, že odvolací soud „odmítl žalobcem označené důkazy“,
jedná se v daném případě o dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř., přičemž ani ten nemůže dovolatel na základě ustanovení § 237 odst. 3 o. s.
ř. použít, i s ohledem na absenci sporného výkladu procesní otázky spojené s
danou námitkou.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní
význam a dovolání přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s.
ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů
právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 8. února 2012
JUDr. Ludvík David, CSc., v.
r.
předseda senátu