28 Cdo 2531/2024-893
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně CENTRÁLNÍ DODAVATELSKÁ s.r.o., identifikační číslo osoby 281 57 419, se sídlem v Praze 1, Rybná 716/24, zastoupené JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 608/52, proti žalované ITALINVEST CZ s.r.o., identifikační číslo osoby 062 56 139, se sídlem v Praze 2, Pod Zvonařkou 1746/7, zastoupené JUDr. PhDr. Karolinou Spozdilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 416/37, o zaplacení 60 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 64/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2024, č. j. 16 Co 395/2023-866, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 646,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Michala Říhy, advokáta se sídlem v Praze 2, Londýnská 608/52.
(dle § 243f odst. 3 občanského soudního řádu)
1. Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2024, č. j. 16 Co 395/2023-866, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 8. 2023, č. j. 27 C 64/2019-821, jímž se žalované ukládá zaplatit žalobkyni částku 60 500 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a nahradit určené náklady řízení (výrok I); k tomu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho celém rozsahu podala žalovaná
dovolání, jehož přípustnost vymezuje argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jednak namítá, že odvolací soud nereflektoval judikaturu týkající se zastoupení právnické osoby, potažmo podnikatele třetími osobami, které pro něj v rámci jeho podnikání vykonávají určitou činnost, k níž byly pověřeny, resp. která je v daném případě obvyklá (uzavřel-li následně, že mezi stranami nebyla uzavřena smlouva o poskytování právních služeb), odkazujíc v tom směru již na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1078/2005. Za nesprávný a rozporný s odkazovanou rozhodovací praxí – rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, jakož i označenými rozhodnutími soudů nižších stupňů považuje žalovaná i závěr o tom, má-li žalobkyně právo na vrácení poskytnuté peněžité sumy, coby plnění poskytnutého bez právního důvodu, ačkoliv plnila s vědomím, že k úhradě není povinna (kdy podle názoru žalované i za daných okolností bylo lze aplikovat ustanovení § 2997 o. z., neboť došlo k vědomému plnění nedluhu).
Dále pak dovolatelka namítá, že jí navržené důkazy nebyly řádně provedeny a že je soudy nesprávně hodnotily. Navrhuje zrušení obou rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Předně – ve světle oběma soudy učiněných skutkových zjištění – nelze rozsudku odvolacího soudu důvodně vytýkat rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vztahující se k problematice jednání jménem podnikatele či přímého zastoupení, jak dovolatelka činí na základě vlastní verze skutkového stavu věci, citujíc pak dále (jen) z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1078/2005, jenž se vyjadřuje k tomu, že ke vzniku přímého zastoupení musí být zástupce k zastupování oprávněn (přičemž sama nepostačuje komisionářská smlouva). V nyní posuzované věci ovšem odvolací soud zjevně oprávnění jiné osoby (T. H.) k zastupování neshledal, a proto jej nepokládal za zástupce původní žalobkyně (a tento jeho závěr je pak s odkazovanou rozhodovací praxí konformní).
6. Odvolací soud se nikterak nezpronevěřil ani judikatuře dovolacího soudu vztahující se k problematice vědomého plnění nedluhu (vedle dovolatelkou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 82/2019, uveřejněný pod číslem 108/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a jím současně akcentovaný závěr, že § 2997 odst. 1 věta druhá o. z. se týká plnění vědomě zaměřeného k obohacení jiného). Aplikace odkazovaného ustanovení je zde problematizována i tím, že bylo plněno na základě fakturace (tj. výzvy k plnění). Akcentuje-li pak judikatura současně i vědomé zaměření plnění nedluhu (vnucení obohacení), nelze dovodit, že by odkazované ustanovení mohlo být aplikováno i na nyní předestřenou situaci, kdy plnění „zadržela“ jiná osoba, než kterou měla (dle tvrzené konstrukce žalované) žalobkyně (jakožto plnitel) chtít případně obohatit (ponechávaje nyní stranou, nakolik je tato obrana konzistentní s žalovanou současně uplatňovanými tvrzeními o právním důvodu plnění).
7. Přípustnost dovolání pak nezakládají ani výtky dovolatelky vůči postupu soudů nižších stupňů při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, jež nevystihují způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty
první o. s. ř., jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Nadto dovolací soud neshledal v hodnocení provedených důkazů ani rozpor se zásadami uvedenými v § 132 o. s. ř., ať již jde o kritizované hodnocení svědeckých výpovědí, či listinných důkazů, včetně žalovanou akcentovaného „Prohlášení o převzetí listin ze dne 9. 5. 2019“ (viz body 14 a 15 odůvodnění napadeného rozsudku, kdy odvolací soud současně přesvědčivě vysvětlil, proč v dané věci neprovedl důkazy další). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí pak vyplývá i vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, skutková zjištění nevykazují extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu.
Krom toho jde přitom o závěry konzistentní i s výsledky již dříve skončeného řízení v jiné (předchozí) skutkově a právně podobné věci týchž účastníků (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2022, č. j. 21 Co 328/2021-449, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 5. 2021, č. j. 18 C 128/2019-401), jež následně obstály i v řízení dovolacím (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1874/2022), jakož i v žalovanou iniciovaném ústavněprávním přezkumu (podanou ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 24.
1. 2023, sp. zn. III. ÚS 3297/22).
8. Ze shora uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání – poměřováno hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. – v posuzované věci nebyly naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
9. Proti té části výroku I, jíž odvolací soud potvrdil i výrok II rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proti výroku II o nákladech odvolacího řízení je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
10. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
11. O náhradě nákladů bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání bylo odmítnuto a kdy k nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně, která prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů podala v dovolacím řízení vyjádření k dovolání (učiněné před 1. 1. 2025), patří odměna advokáta ve výši 3 540 Kč spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024; k tomu srov. i čl. II, přechodné ustanovení, vyhlášky č. 258/2024 Sb.] a náhradou za daň z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.], tj. celkem 4 646,40 Kč. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 1. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu