28 Cdo 2555/2015

28 Cdo 2555/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše

Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci

žalobkyně M. M., zastoupené JUDr. Lenkou Vincencovou, advokátkou se sídlem ve

Vysokém Mýtě, Javornického 138, proti žalovanému J. V., zastoupeného JUDr.

Jiřím Lukášem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160, o

zaplacení částky 279 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí

nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 120/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 1. 2015, č. j. 26 Co 379/2014-95,

Rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 11. 6. 2014, č. j. 5 C

120/2013-57, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 1. 2015, č.

j. 26 Co 379/2014-95, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu

řízení.

(výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalovaná suma

představovala prostředky, které žalobkyně uhradila žalovanému omylem v rámci

finančního vypořádání. Účastníci uzavřeli ústní dohodu, jíž vypořádali své

majetkové vztahy (investice do nemovitosti a společné hospodaření), na základě

níž žalobkyně postupně zaplatila žalovanému dohodnutou částku. Následně

žalovaný darovací smlouvou daroval svůj podíl na nemovitosti žalobkyni. Z

tvrzení žalobkyně ve spojení s výpisy z účtů s poznámkami a podpisy tam

uvedenými soud dovodil, že žalobkyně nezaplatila omylem žádné částky, přesně

věděla, za jakým účelem kterou částku platí. Tímto způsobem zaplatila

žalovanému na základě ústní dohody částku 1 742 000 Kč, coby hodnotu poloviny

nemovitostí, a dále dvě splátky po 160 000 Kč (dle výpisu doloženého žalobkyní

se jednalo o „doplatek jedné poloviny, co dal J. [žalovaný] více“). Námitku

neplatnosti ústní smlouvy o vypořádání podílového spoluvlastnictví vznesené

žalobkyní soud poměřoval principem, který přiznává prioritu takovému výkladu

smlouvy, který nezakládá její neplatnost, před výkladem, který neplatnost

smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady a uzavřel, že dohoda účastníků je

platná. Projevem vůle účastníků bylo vypořádat hodnotu podílového

spoluvlastnictví. Nejprve došlo k finančnímu vypořádání, a poté k převodu

ideální poloviny nemovitosti na žalobkyni. Ústní dohoda týkající se finančního

vypořádání je přípustná a platná. Dohoda o zrušení a vypořádání

spoluvlastnictví nemovitostí musí mít písemnou formu, v tomto případě účastníci

v souladu s § 141 a § 142 obč. zák. využili darovací smlouvu, čímž došlo k

vypořádání veškerých nároků mezi účastníky a žalovanému nevzniklo bezdůvodné

obohacení. Soud žalobu zamítl a závěrem shledal důvodnou i námitku promlčení

vznesenou žalovaným.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 1. 2015, č. j. 26 Co

379/2014-95, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o

náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Shledal, že účastníci uzavřeli

dohodu o vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem. Nejprve se

vypořádali finančně a následně došlo k darování ideální poloviny nemovitostí

žalobkyni. Ústní dohoda o finančním vypořádání mezi účastníky je přípustná, a

pokud ohledně nemovitostí uzavřeli písemnou darovací smlouvu, nelze jejich

postup shledat v rozporu s § 141 a § 142 obč. zák. Forma dohody o zrušení a

vypořádání podílového spoluvlastnictví není zákonem stanovena. Předmětem ústní

dohody mezi účastníky bylo jednak finanční vypořádání za polovinu nemovitostí a

jednak vypořádání investic do nemovitostí. Dle ústní dohody účastníků činila

hodnota poloviny nemovitostí 1 742 000 Kč a tuto částku žalobkyně žalovanému

zaplatila. Následně zaplatila ještě dvě splátky po 160 000 Kč. Vzhledem k

tvrzení žalobkyně, že žalovaný investoval do nemovitostí o 326 000 Kč více,

bylo prokázáno tvrzení žalovaného o právním důvodu pro přijetí tohoto plnění, a

proto nedošlo k bezdůvodnému obohacení. Poslední splátku žalobkyně učinila v

dubnu 2011 a až v březnu 2013 vyzvala žalovaného k vydání částky 279 000 Kč,

kdy nově tvrdila, že se účastníci dohodli na vypořádacím podílu za polovinu

nemovitosti ve výši 1 416 000 Kč, a ona tedy žalovanému uhradila o 279 000 Kč

více. Následné přehodnocení jednání žalobkyní nemůže nic změnit na tom, že

ústní dohoda a navazující písemná darovací smlouva byly mezi účastníky uzavřeny

a žalobkyně zaplatila žalovanému částku, na které se s ním dohodla.

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost

dovozuje z otázky, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené

rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice zda § 141 obč. zák. vyhovuje taková

ústní dohoda účastníků, která neobsahuje projev vůle k prvotnímu zrušení

podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, ale pouze ústní projev vůle k jeho

následnému vypořádání, přičemž podílové spoluvlastnictví je až po svém

vypořádání formálně zrušeno úplatnou darovací smlouvou. Žalobkyně tvrdí, že

nelze platit předem za převod spoluvlastnického podílu k nemovitostem, když

tento je následně převeden bezúplatně darováním, a nelze tímto způsobem ani

vypořádat podílové spoluvlastnictví účastníků. K vypořádání spoluvlastnictví,

je nutné jeho zrušení, přičemž dohoda o zrušení a vypořádání podílového

spoluvlastnictví k nemovitostem vyžaduje podle § 141 obč. zák. pod sankcí

absolutní neplatnosti písemnou formu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.

8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 459/2007). Musí z ní být patrný nejprve konsensus o

zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem a až následném vypořádání

(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3395/2009).

Dohoda účastníků však neobsahovala písemný projev vůle účastníků ke zrušení

spoluvlastnictví, ale pouze k jeho vypořádání bez předchozího zrušení. Pokud se

tedy účastníci na základě ústní smlouvy nejprve finančně vypořádali, aniž by

předtím zrušili své podílové spoluvlastnictví a teprve s odstupem čtyř měsíců

od poslední platby došlo k převodu podílu žalovaného na žalobkyni darovací

smlouvou, nemohlo se jednat o platnou darovací smlouvu, jejímž pojmovým znakem

je bezplatnost. Pokud tedy účastníci uzavřeli simulovanou darovací smlouvu,

kterou chtěli zastřít zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, nemůže

být tato smlouva platná. Dále žalobkyně tvrdí, že částka 326 000 Kč již byla

součástí domluvené částky vypořádání 1 742 000 Kč, a že žalovaný sám ohodnotil

polovinu domu částkou 1 416 000 Kč. Žalovaná částka 279 000 Kč představuje

rozdíl mezi částkou 1 742 000 Kč, kterou měla žalovanému zaplatit na základě

dohody, a částkou 2 021 000 Kč, kterou žalovanému skutečně zaplatila.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání označil dovolání za nepřípustné ve smyslu §

237 o. s. ř. i nedůvodné. V dané věci se jednalo o širší vypořádání podílového

spoluvlastnictví, které se vztahovalo na vypořádání investic do nemovitosti a

dalších otázek společného soužití v družském vztahu. Každou zaplacenou částku

si žalobkyně nechala od žalovaného podepsat, v každém okamžiku jednání obou

stran věděl každý účastník přesně, co a proč platí, jakož i proč podepisuje

kvitanci. Předmětná dohoda není v rozporu s dobrými mravy ani veřejným

pořádkem, a byla zřetelným projevem vůle obou jejích účastníků. Nejedná se o

zákonem zakázané jednání ani o neplatnou smlouvu. Žalobu podala žalobkyně

zhruba po dvou letech pouze ve snaze získat finanční prospěch. Důvod placení

částek žalobkyní byl dán dohodou obou stran o zrušení a vypořádání podílového

spoluvlastnictví.

Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní

řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona

č. 293/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve

znění pozdějších předpisů a některé další zákony – dále jen o. s. ř.) jako soud

dovolací (§ 10a o. s. ř.).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo

podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241

odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., přistoupil k

posouzení jeho přípustnosti.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací

soud se při řešení dovolatelkou označené právní otázky odchýlil od ustálené

rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí

odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O nesprávné

právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní

normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně

vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně

aplikoval. Dovolání je důvodné.

Dovolatelka brojila zejména proti závěru, že dohoda o vypořádání

spoluvlastnictví účastníků týkající se nemovitostí a investic do nemovitosti by

měla být platná, přestože byla uzavřena ústní formou, pokud účastníci následně

ohledně převodu nemovitosti uzavřeli písemnou darovací smlouvu. Jádro její

dovolací argumentace spočívá v tom, že smlouva o vypořádání spoluvlastnictví k

nemovitostem byla uzavřena v ústní formě, načež žalovaný na ni až následně, po

zaplacení smluvené částky, převedl svůj podíl na nemovitosti darovací smlouvou,

jejímž pojmovým znakem je ovšem bezúplatnost. Dále namítala, že smlouva o

vypořádání spoluvlastnictví neobsahovala samotný projev vůle ke zrušení

spoluvlastnictví a domáhala vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v

částce, kterou zaplatila omylem navíc nad částku, na které se s žalovaným

dohodli při vypořádání.

Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít před 1. 1.

2014, řídí se práva a povinnosti účastníků zákonem č. 40/1964 Sb., občanský

zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“ (srov. hlavu II. –

ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1 zákona č.

89/2012 Sb.).

Odvolací soud zjistil, že účastníci řízení uzavřeli ústní dohodu, jíž zamýšleli

vypořádat podílové spoluvlastnictví k nemovitostem – pozemkové parcele a

rodinnému domu v ulici Z., a investice do těchto do nemovitostí. Nejprve

dovolatelka uhradila žalovanému domluvenou částku finančního vypořádání, a poté

žalovaný převedl svůj podíl na nemovitostech písemnou darovací smlouvou na

dovolatelku. Ústní dohoda o finančním vypořádání mezi účastníky byla dle

odvolacího soudu přípustná, resp. účastníci se dle jeho názoru mohli dohodnout

ústně na finančním vypořádání za nemovitosti, a pokud následně uzavřeli

písemnou darovací smlouvu, nebyl jejich postup v rozporu s § 141 či § 142 obč.

zák. Taková interpretace § 141 odst. 1 obč. zák. je ovšem nesprávná.

Soukromé právo sice spočívá na zásadě bezformálnosti právních úkonů, a proto

občanský zákoník povětšinou nechává formu projevu vůle na jednajícím, ovšem

výjimečně se k platnosti právního úkonu určitá forma požaduje. Předepisuje-li

zákon pro právní úkon určitou formu, je její dodržení předpokladem jeho

platnosti. Jelikož pouze platný právní úkon může způsobit právní následky, pak

dodržení předepsané formy lze považovat i za předpoklad účinnosti právního

úkonu. Má-li být dodržena určitá forma, musí být ve vyžadované formě zachyceny

alespoň podstatné náležitosti právního úkonu (essentialia negotii). Právní

úkon, při němž nebyla dodržena forma předepsaná právním předpisem, je v zásadě

absolutně neplatný (viz komentář k § 40 obč. zák., in: Fiala, Josef. Občanský

zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009. Komentáře).

Požadavek písemné formy dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví pak

stanoví § 141 odst. 1 obč. zák., podle kterého se spoluvlastníci mohou

dohodnout o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání; je-li předmětem

spoluvlastnictví nemovitost, musí být dohoda písemná. Podle § 40 obč. zák.

nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda

účastníků, je neplatný. Obě ustanovení jsou kogentní.

Z dohody spoluvlastníků o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví musí být patrný

jednak jejich vůle směřující ke zrušení spoluvlastnictví a jednak jeho

následného vypořádání. Zákon výslovně vyžaduje písemnou formu dohody pro

případy zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke společné věci,

jestliže je jí nemovitost. Požadavek na písemnou formu je dovozován již z § 46

odst. 1 obč. zák. s argumentací, že dohoda o zrušení a vypořádání je jednou z

forem převodu vlastnictví, přičemž dikce § 141 odst. 1 obč. zák. zabraňuje

jakýmkoliv pochybnostem (Králík, Michal, § 141 [Zrušení Spoluvlastnictví

Dohodou]. In: Švestka a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha:

Nakladatelství C. H. Beck, 2009). Text § 141 odst. 1 obč. zák. je jednoznačná a

nevzbuzuje pochybnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp.

zn. 22 Cdo 459/2007). Podle ustálené judikatury dovolacího soudu přitom platí,

že absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona a soud k ní

přihlíží z úřední povinnosti, pokud důvod neplatnosti vyjde v řízení najevo

(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3263/2013,

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2064/2006, nebo

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 4043/2011).

Předně je třeba zdůraznit, že v projednávané věci se dvojí výklad (jeden

vedoucí k závěru o neplatnosti a druhý k závěru o platnosti právního úkonu) ze

skutkových závěrů soudů nižších stupňů nenabízí. Zásada „in favorem negotii“ je

interpretačním pravidlem a neslouží (nemůže nahradit) k doplnění absentujících

formálních náležitostí právního úkonu, nýbrž se uplatní teprve v případě, kdy

právní úkon (v projednávané věci smlouva o vypořádání spoluvlastnictví k

nemovitosti) má veškeré zákonem stanovené formální náležitosti, ale vzniknou

pochybnosti o významu v něm projevené vůle, neboť je nejasná nebo obtížně

srozumitelná (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2016,

sp. zn. 21 Cdo 5591/2015). O takový případ se však v projednávané věci nejedná,

neboť, jak bude rozvedeno níže, předmětná smlouva primárně nesplňovala zákonem

stanovenou náležitost písemné formy.

Dohoda účastníků o vypořádání podílového spoluvlastnictví se v dané věci týkala

i spoluvlastnictví nemovitosti a v řízení před soudy bylo (nesporně) prokázáno,

že domluvená částka finančního vypořádání představovala jak cenu za podíl na

nemovitosti, tak dále i finanční vyrovnání investic do této nemovitosti vložené

oběma účastníky. Na tom nic nemění ani skutečnost, že účastníci formálně

provedli nejprve vypořádání „finančních“ vztahů a společného hospodaření, a

následně ohledně spoluvlastnického podílu na nemovitosti uzavřeli darovací

smlouvu. Dovolatelkou zaplacené finanční prostředky byly totiž bezpochyby

platbami za převod předmětné nemovitosti, čemuž nasvědčují (podle zjištění

soudů) i poznámky uvedené u jednotlivých plateb přímo v příkazech zadaných

bance (splátka na ? domu Z., záloha na odkup ? baráku Z., atd.), jejichž výpisy

žalovaný podepsal (a nikoliv pouze poznámky doplněné dovolatelkou dodatečně).

Zákon pro dohodu o vypořádání spoluvlastnictví, jejímž předmětem je nemovitost,

ovšem stanoví obligatorní písemnou formu, a pokud byla dohodu uzavřena v ústní

formě, pak jde o právní úkon od počátku absolutně neplatný. Dohodu o vypořádání

spoluvlastnictví k nemovitosti, na základě které jedna smluvní strana uhradí

druhé cenu za podíl na nemovitosti a část investic do nemovitosti, zatímco

strana druhá na ní převede svůj podíl na nemovitosti, přitom nelze nahradit

darovací smlouvou ohledně této nemovitosti. Odvolací soud tedy vyložil

aplikovanou právní normu nesprávně, a současně vyřešil dovolatelkou vznesenou

otázku v rozporu s citovanou judikaturou dovolacího soudu. Posouzení absence

projevu vůle o samotném zrušení spoluvlastnictví v absolutně neplatné dohodě o

vypořádání spoluvlastnictví nebylo za této situace pro danou věc podstatné.

S výše uvedeným souvisí nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 279 000

Kč, jehož se dovolatelka domáhá po žalovaném.

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí

obohacení vydat. Podle § 451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením

majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného

právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový

prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 455 odst. 1 obč. zák. se za

bezdůvodné obohacení nepovažuje, bylo-li přijato plnění promlčeného dluhu nebo

dluhu neplatného jen pro nedostatek formy.

Ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle

které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení

je chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se

obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož

úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení.

Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen

vrátit druhému vše, co podle ní dostal (viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1089/2005).

V nálezu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. II. ÚS 231/10, Ústavní soud konstatoval,

že naturální obligací (pohledávkou) je pohledávka, u níž je sice věřitel

oprávněn požadovat od dlužníka splnění, avšak nemůže ji s úspěchem

prostřednictvím soudu vynutit; v těchto případech by žaloba na splnění takové

pohledávky byla soudem zamítnuta, a to nikoliv proto, že se žalobci nedostává

subjektivního práva, nýbrž proto, že se jeho subjektivnímu právu nedostává

nároku. Z toho, že věřitelova pohledávka, i když bez odpovídajícího nároku u

naturálního závazkového právního vztahu, existuje, vyplývá, že dlužník, který

by svou naturální obligaci splnil, by ji splnil po právu (dlužník by splnil

svůj existující dluh, neboli splnil by indebite). Proto také na straně věřitele

nevzniká bezdůvodné obohacení (§ 455 odst. 1 obč. zák.), tj. dlužník, který by,

byť třeba v důsledku svého omylu o vynutitelnosti svého dluhu, věřiteli svůj

dluh splnil, nemůže již s úspěchem požadovat poskytnuté plnění zpět. Naturální

pohledávky nejsou s úspěchem soudně vynutitelné z toho důvodu, že pro jejich

povahu tu není dán tak intenzivní veřejný zájem na tom, aby jim byla

poskytována soudní ochrana. Za tzv. naturální obligaci se pravidelně považuje

právo na splnění promlčeného dluhu, dále dluhu, který vznikl na základě

právního úkonu neplatného jen pro nedodržení jeho zákonné či smluvené formy,

atd.

V případě, že by smlouva o vypořádání spoluvlastnictví v řešené věci trpěla

toliko nedostatkem zákonné formy, mohlo by se jednat o naturální obligaci. V

tom případě by dovolatelka na své straně postrádala nárok pro její přiznání v

soudním řízení. Kromě toho však účastníci ohledně předmětné nemovitosti

uzavřeli darovací smlouvu, přičemž dovolatelka tvrdila, že ve skutečnosti bylo

účelem této smlouvy toliko zastřít právní úkon zrušení a vypořádání podílového

spoluvlastnictví, a navíc podle dovolatelky nenaplňovala pojmové znaky darovací

smlouvy – soudy se z tohoto úhlu pohledu věcí nezabývaly.

Dovolací soud na tomto místě připomíná, že měl-li být určitým právním úkonem,

tj. konkrétně právním úkonem předstíraným (tzv. simulovaným právním úkonem),

zastřen jiný právní úkon (tzv. disimulovaný právní úkon), byl by simulovaný

právní úkon pro nedostatek potřebné vůle subjektů jej skutečně uzavřít,

neplatným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo

2227/2010). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud dále uvedl, že v takových

případech platí tento jiný, tj. zastřený právní úkon. Podmínkou však je, že

zastřený právní úkon odpovídá vůli subjektů, a dále, že jsou u něj splněny i

ostatní náležitosti požadované zákonem pro jeho platnost, např. že vyhovuje

zákonu, že jej neobchází, resp. že se nepříčí dobrým mravům (viz Švestka, J.,

Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 459.

Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 381). Z tvrzení dovolatelky

vyplývá, že darovací smlouva byla úkonem simulovaným, který by bylo nutno

považovat za neplatný, zatímco dohoda o vypořádání spoluvlastnictví úkonem

disimulovaným, jehož platnost by závisela na splnění zákonem požadovaných

náležitostí.

Odvolací soud tedy v dalším řízení posoudí, zda byla darovací smlouva skutečně

úkonem simulovaným (zda fakticky nešlo o darování, nýbrž vypořádání podílového

spoluvlastnictví), jak tvrdí dovolatelka. V případě, že ano, bude nutno věc

posoudit ve světle toho, že právní úkon zastřený touto darovací smlouvou, tj.

smlouva o vypořádání spoluvlastnictví k nemovité věci, je pro nedostatek formy

od počátku absolutně neplatná. Současně soud zjistí, zda je nedostatek formy

smlouvy o vypořádání spoluvlastnictví jediným důvodem její neplatnosti, či zda

je dán i důvod jiný (např. nedostatek vážnosti vůle uzavřít smlouvu o

vypořádání spoluvlastnictví), neboť od toho závěru závisí vynutitelnost nároku

dovolatelky. V případě kladného závěru o vynutitelnosti nároku, za předpokladu,

že žalovaný neprokáže existenci jiného právního titulu pro přijetí plateb od

dovolatelky, bude na místě uvažovat o přijetí prostředků plněním z neplatného

právního úkonu na jeho straně. Bude-li jediným důvodem neplatnosti dohody o

zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví shledán nedostatek formy,

vedlo by to k nutnosti žalobu zamítnout.

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro

odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího

soudu, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); vzhledem k

tomu, že důvody, pro které byl zrušen tento rozsudek, platí i pro rozsudek

soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu

prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věty druhé, o. s. ř.). O

dovolání bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s ustanovením § 243a odst. 1,

věty první, o. s. ř.

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy v dalším

řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů

dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. srpna 2017

Mgr. Miloš Pól

předseda senátu