22 Cdo 3395/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
ve věci žalobců: a) nezletilého J. M., zastoupeného matkou Mgr. B. M., bytem
tamtéž, b) Mgr. B. M., a c) Ing. J. M., zastoupeného žalobkyní b) jako
advokátkou, proti žalované Ing. E. M., zastoupené JUDr. Zinou Mášovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Lidická 57, o určení vlastnictví, vedené u
Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 1456/2004, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. října 2008, č. j. 17 Co
242/2007-204, takto:
I. Dovolání žalobců a) a b) se zamítá.
II. Dovolání žalobce c) se odmítá.
III. Každý ze žalobců je povinen nahradit žalované náklady dovolacího
řízení ve výši 4 120,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně
žalované JUDr. Ziny Mášové.
Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 13. prosince 2006, č. j. 5 C 1456/2004-134, zamítl žalobu, „aby soud
určil, že žalobce c) Ing. J. M. je výlučným vlastníkem nemovitostí zapsaných na
LV č. 174 pro katastrální území a obec B. u Katastrálního úřadu pro
Jihomoravský kraj v Brně, Katastrální pracoviště B., a to budovy č. p. –
bydlení na pozemku parc. č. 223/14, pozemku parc. č. 223/13 – ostatní plocha a
pozemku parc. č. 223/14 – zastavěná plocha a nádvoří“ a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. června
1997, č. j. 4 C 426/96-14, s právní mocí ke dni 1. srpna 1997, bylo rozvedeno
manželství žalobce c) a žalované, že za trvání manželství nabyli žalobce c) a
žalovaná do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nemovitosti v k. ú. B. specifikované ve výroku rozsudku výše, a že žalobce c) a žalovaná uzavřeli dne
16. února 2000 smlouvu o vypořádání zaniklého „společného jmění manželů“ s
ujednáním o odkládací podmínce, podle níž se měl výlučným vlastníkem
předmětných nemovitostí stát žalobce c), a to po zaplacení částky 1,200.000,-
Kč žalované na vypořádání jejího podílu. Na základě uzavřené smlouvy nebyl do
dne rozhodnutí soudu podán návrh na vklad výlučného vlastnického práva žalobce
c) k předmětným nemovitostem a mezi žalobcem c) a žalovanou jako bývalými
manželi nebylo ani zahájeno soudní řízení o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů. Soud prvního stupně se nejprve zabýval naléhavým
právním zájmem žalobců na požadovaném určení vlastnictví ve prospěch žalobce c)
a kladně ho vyhodnotil ve prospěch všech žalobců s odůvodněním, že v případě
žalobce a), jenž je nezletilým synem žalobce c), a žalobkyně b), jež je
současnou manželkou žalobce c) a matkou žalobce a), by rozhodnutí soudu mělo
vliv na rozsah majetku, jenž by byl předmětem dědictví. V případě žalobce c)
dovodil, že s ohledem na dosavadní zápis předmětných nemovitostí v katastru
nemovitostí ve společném jmění žalobce c) a žalované a na rozporná stanoviska
procesních stran, pouze na základě pravomocného rozhodnutí soudu se může
žalobce c) domoci změny zápisu v katastru nemovitostí. V rámci hmotněprávního přezkoumání žaloby podle právního stavu občanského
zákoníku ve znění účinném do 31. července 1998 dospěl k závěru, že žalobci v
řízení neprokázali, že by žalobce c) byl výlučným vlastníkem předmětných
nemovitostí a že žaloba je nedůvodná. Mezi žalobcem c) a žalovanou jako
bývalými manželi sice byla dne 16. února 2000 uzavřena písemná dohoda o
vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů, podle níž se měl
výlučným vlastníkem nemovitostí stát žalobce c), avšak na základě této dohody
nebyl do 1. srpna 2000, do kdy trvala zákonná tříletá lhůta pro vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví od jeho zániku rozvodem manželství ve smyslu §
149 odst. 4 obč. zák., podán u příslušného katastrálního úřadu návrh na vklad
vlastnického práva žalobce c) do katastru nemovitostí, neboť žalobce c)
žalované dohodnutou částku vypořádacího podílu nezaplatil. K vypořádání
zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů by tak došlo dnem, kdy by
došlo k doručení návrhu na vklad příslušnému katastrálnímu úřadu, avšak
nejpozději poslední den zmíněné tříleté zákonné lhůty určené k vypořádání. Nebyl-li návrh na vklad podán, uplynutím lhůty nastoupila právní domněnka
vypořádání podle § 149 odst. 4 obč. zák., i když dohoda o vypořádání byla
uzavřena.
Na základě toho připadly nemovitosti do podílového spoluvlastnictví
žalobce c) a žalované s tím, že podíly obou bývalých manželů jsou stejné. Na
závěr o podílovém spoluvlastnictví žalobce c) a žalované k nemovitostem by
neměla mít vliv ani žalobci tvrzená neplatnost uzavřené dohody ze 16. února
2000, neboť žádný z bývalých manželů nepodal do 1. srpna 2000 u soudu žalobu na
vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů a opět by
nastoupila výše uvedená právní domněnka. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 27. října 2008, č. j. 17 Co 242/2007-204, rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. V otázce
naléhavého právního zájmu žalobců na určení vlastnictví žalobce oproti soudu
prvního stupně dovodil, že na straně žalobců a) a b) je nepochybně dán právní
zájem na výsledku řízení, neboť nezletilý žalobce a) jako jeden z možných
dědiců svého otce - žalobce c) - má zajisté zájem na tom, aby otcovo
vlastnictví k předmětným nemovitostem bylo najisto postaveno a stejně tak i
žalobkyně b) jako současná manželka žalobce c) má nepochybně právní zájem na
výsledku tohoto sporu, tj. na vyhovění žalobě. Tento právní zájem na výsledku
řízení však nelze ztotožnit s naléhavým právním zájmem na určení vlastnického
práva ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) Z
uvedených důvodů se odvolací soud dále nezabýval hmotněprávním posouzením
nároku žalobců a) a b) vůči žalovaným. Ve vztahu k žalobci c) pak shodně se soudem prvního stupně odvolací soud
dovodil, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a že se nestal
výlučným vlastníkem nemovitostí na základě dohody o vypořádání zaniklého
společného jmění manželů uzavřené dne 16. února 2000 mezi žalobcem c) a
žalovanou za současného ujednání odkládací podmínky, když bylo prokázáno, že
obligační právní účinky této smlouvy nenastaly, neboť uvedená odkládací
podmínka, spočívající v tom, že žalobce c) uhradí žalované ve lhůtě do 31. října 2001 celou sjednanou cenu jejího vypořádacího podílu ve výši 1,200.000,-
Kč s tím, že poté nabude výlučné vlastnické právo k předmětným nemovitostem a
bude oprávněn podat u příslušného katastrálního úřadu návrh na povolení vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí, nebyla splněna. Jelikož k
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nedošlo po zániku manželství
žalobce c) a žalované k 1. srpnu 1997 touto dohodou, a bezpodílové
spoluvlastnictví manželů nebylo ani vypořádáno rozhodnutím soudu na návrh
žalobce c) nebo žalované podaný do tří let od jeho zániku, ohledně předmětných
nemovitostí platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou
spoluvlastníků jsou stejné, jak osvědčuje i aktuální stav v katastru
nemovitostí. Z uvedených důvodů se odvolací soud nezabýval dalšími skutečnostmi
uváděnými žalobci (splácení úvěru, zřízení zástavního práva k nemovitostem,
vzájemné vypořádání pohledávek bývalých manželů M. a exekuce na předmětných
nemovitostech).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci obsáhlé dovolání,
jehož přípustnost opírají podle poučení rozsudku odvolacího soudu výslovně o §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ačkoliv z jeho obsahu vyplývá, že přípustnost
spatřují v § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání podávají z důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítají zejména, že odvolací soud posoudil
jejich žalobu v rozporu s hmotným právem, a to jednak z hlediska posouzení
naléhavého právního zájmu žalobců a) a b), tak i po věcné stránce, kdy otázku
určení, zda dovolatel c) je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí
posuzoval na podkladě vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví bývalých
manželů, ačkoliv měl tuto věc posuzovat vzhledem k právním skutečnostem a
tvrzením stran tak, že se jedná o určení, že dovolatel c) je výlučným
vlastníkem předmětných nemovitostí z titulu vypořádání spoluvlastnictví podle §
141 obč. zák. Odvolací soud se podle názoru dovolatelů nezabýval jejich námitkou, že soud
prvního stupně posoudil stav věci pouze k 1. srpnu 2000, tj. k datu právní
domněnky o zániku bezpodílového spoluvlastnictví, aniž by se zabýval tím, že i
po tomto datu činil dovolatel c) a žalovaná úkony k zániku spoluvlastnictví,
přičemž na podkladě těchto úkonů žalobci dospěli k závěru, že „již dovolateli
c) přísluší, aby se stal výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí“. Odvolací
soud pochybil, pokud „měl za to, že kdyby došlo k naplnění odkládací podmínky a
dovolatel c) uhradil žalované cenu vypořádacího podílu do 31. října 2001, tak
jak stanovila smlouva o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze
dne 16. února 2000, neboť k tomuto vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
bývalých manželů na podkladě této smlouvy by stejně nemohlo dojít vzhledem k
tomu, že obligační právní účinky této smlouvy měly nastat až po vzniku právní
domněnky. Jelikož dnem 1. srpna 2000 došlo k právní domněnce, podle níž
připadly předmětné nemovitosti do podílového spoluvlastnictví dovolatele c) a
žalované, „měl se soud zabývat tím, zda smlouva o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů ze dne 16. února 2000 není ve skutečnosti dohodou o
zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání dle ustanovení § 141
občanského zákoníku a to vzhledem k tomu, že obligační právní účinky této
smlouvy měly nastat až po vzniku právní domněnky o zániku bezpodílového
spoluvlastnictví“. Výše uvedené námitky podporují i důkazy, které měl soud k
dispozici, a tvrzení dovolatelů a žalované, ze kterých vyplývalo, že dovolatel
c) plnil žalované na její vypořádací podíl před i po vzniku právní domněnky o
vzniku podílového spoluvlastnictví, a že k zániku podílového spoluvlastnictví
směřovaly i úkony žalované. Soud měl v návaznosti na to zkoumat i obsah smlouvy
o vypořádání zaniklého společného jmění manželů ze dne 16. února 2000, poněvadž
„je zde nepoměr mezi dohodnutou výší společného jmění v návaznosti na půjčku
poskytnutou Českou spořitelnou a. s.
a jsou zde i další nepřesné a neujasněné
formulace, z čehož vyplývají i rozdílná tvrzení dovolatele c) a žalované o výši
plnění a formě plnění a rozdílný názor dovolatelů a žalované na to, zda byly
splněny podmínky nabytí předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví
dovolatele c). Dovolatelé dále vytýkají dovolacímu soudu, že se nezabýval
právními úkony dovolatele c) a žalované po podpisu zmíněné smlouvy ze 16. února
2000, ačkoli se jednalo o právní úkony směřující – z důvodů uvedených v
dovolání - k zániku spoluvlastnictví dovolatele c) a které „i měnily podmínky
smlouvy ze dne 16. února 2000“. Mají za to, že právní úkony dovolatele c) a
žalované, tak jak vyplývá z jejich vyjádření a předložených důkazů, toto
potvrzují, protože se neprokázalo, že by žalovaná vrátila přijaté plnění od
dovolatele c), stejně jako to, že by se žalovaná počala podílet na hospodaření
se společnou věcí a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví
společné věci. Odvolací soud se navíc měl s ohledem na to, že rozhodoval po
více než 10 letech od zániku bezpodílového spoluvlastnictví žalobce c) a
žalované, zabývat i otázkou, zda se dovolatel c) nestal vlastníkem předmětných
nemovitostí z titulu vydržení podle § 134 obč. zák. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí ve spojení s
rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání žalobců ztotožnila s rozsudky soudů obou
stupňů a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I
bodů 69, 71 a100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která
nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c
odst. 2 tím není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009
Sb.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. V dovolacím řízení dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každého z
výroků rozsudku odvolacího soudu, případně ohledně práv a povinností ke každému
ze samostatných účastníků zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní
rozsudek soudu prvního stupně ohledně části uplatněného nároku neznamená, že
dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem
rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných nároků, a že dovolací soud je
již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem
oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů
obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou,
účastnicí řízení zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) dospěl k závěru, že v daném případě je nutno dovolání žalobců a), b)
posuzovat podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolání žalobce c) je nutno
posuzovat podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ve vztahu k dovolateli c) soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti tohoto
účastníka zcela shodně, když z hlediska věcného dospěly k závěru o nedůvodnosti
jím uplatněného nároku. Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se
musí jednat o právní otázku zásadního významu. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise
Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález
Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01,
uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29,
2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání
určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím
soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se
ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména
ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné
na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Dovolání nevymezuje relevantní hmotněprávní otázku, kterou by dovolací soud měl
přezkoumat jakožto otázku zásadního významu. Dovolací soud v dovolání neshledal
nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu. Dovolací argumentace dovolatele c) je ostatně ve své podstatě vnitřně rozporná. Žaloba je totiž založena na tvrzeních směřujících výslovně k absolutní
neplatnosti dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů uzavřené
dne 16. 2. 2000 mezi žalobcem c) a žalovanou. Jestliže předmětem této dohody
byl majetek tvořící součást zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů,
což je mezi účastníky nesporné, je zřejmé, že případná neplatnost této dohody
nemůže zakládat výlučné vlastnické právo dovolatele c), neboť i v případě
nastoupení zákonné domněnky vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů v
režimu § 149 odst. 4 by nastoupil režim podílového spoluvlastnictví dovolatele
c) a žalované k předmětným nemovitostem. Současně však při tvrzení o neplatnosti této dohody sám dovolatel c) připouští
nastoupení právního režimu podílového spoluvlastnictví, neboť nalézacím soudům
vytýká, že smluvní ujednání ze dne 16. 2. 2000 neposoudily jako dohodu o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví uzavřenou ve smyslu § 141 obč. zák. Tato námitka je zjevně nedůvodná. Jestliže totiž podle závěrů nalézacích soudů zaniklo bezpodílové
spoluvlastnictví dovolatele c) a žalované dne 1. 8. 1997, domněnka vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví, a tím i existence podílového spoluvlastnictví,
mohla nastoupit 1. 8.
2000; do té doby se mezi dovolatelem c) a žalovanou
jednalo stále o režim, byť zaniklého, bezpodílového spoluvlastnictví. Nemohlo
tudíž mezi dojít dne 16. 2. 2000 k dohodě o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví již z toho samotného důvodu, že ke dni uzavření této dohody
mezi nimi žádné podílové spoluvlastnictví neexistovalo. Názor dovolatele c) by
ovšem neobstál ani proto, že z dohody podílových spoluvlastníků musí být patrný
jednak jejich smluvní konsens ve směru zrušení spoluvlastnictví a jednak jeho
následného vypořádání, čemuž musí dohoda o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví vyhovovat (k tomu srovnej např. odůvodnění rozsudku
Najvyššieho súdu SSR ze dne 28. září 1973, sp. zn. 2 Cz 87/73, uveřejněného ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1974, pod pořadovým č. 51 nebo
Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až
459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 892). Těmto požadavkům
však smluvní ujednání dovolatele c) a žalované nevyhovuje již proto, že jeho
obsahem není dohoda o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, ale výslovně
toliko dohoda o vypořádání zaniklého manželského majetkového společenství
(bezpodílového spoluvlastnictví). Pro úplnost dovolací soud dodává, že i kdyby
vycházel z varianty pro dovolatele nejpříznivější, ani posouzení uvedené dohody
jakožto dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví by nemohlo
vést k závěru o výlučném vlastnictví předmětných nemovitostí dovolatelem c),
neboť i v takovém případě podle smluvního ujednání byly vázány účinky
vypořádání, a tedy nabytí výlučného vlastnického práva dovolatelem c), na
zaplacení výše vypořádacího podílu žalované, přičemž tato smluvní povinnost v
plném rozsahu splněna nebyla, jak nalézací soudy uzavřely, přičemž toto
skutkové zjištění u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepodléhá přezkumu. Dovolatel c) dále soudům vytýkal, že se důsledně nezabývaly úkony dovolatele
c) a žalované po nastoupení domněnky vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
a vzniku podílového spoluvlastnictví, které „směřovaly k zániku
spoluvlastnictví dovolatele c) a žalované“. Dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem
vyžaduje pod sankcí absolutní neplatnosti písemnou formu (k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. srpna 2007, sp. zn. 22 Cdo
459/2007, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 7, str. 261 a v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck,
pořadové č. C 5749). Taková dohoda uzavřená po 16. 2. 2000 nebyla soudy
zjištěna a ostatně ani dovolatelem tvrzena. Žádná z dovolatelem v dovolání
uváděných písemnosti (smlouva o zprostředkování ze dne 5. 1. 2001, smlouva o
čerpání ze dne 27. 6. 2001, notářský zápis ze dne 27. 6. 2001, smlouva o
zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 27. 6.
2001) takovou dohodou
není a ostatně i sám dovolatel v dovolání uvádí, že se jedná o písemnosti
„směřující k zániku spoluvlastnictví dovolatele c) a žalované“, nikoliv o
písemnosti, na základě kterých by mělo dojít k dohodě o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví tak, že výlučným vlastníkem nemovitostí by se měl
stát dovolatel c). Okolnost tvrzená dovolatelem, že se žalovaná nezačala
podílet na hospodaření se společnou věcí a na právech a povinnostech
vyplývajících ze spoluvlastnictví, jakož i okolnost, že žalovaná nevrátila
částečná poskytnutá plnění dovolatelem c) na úhradu vypořádacího podílu jsou
pro právní posouzení věci zcela bezvýznamné, neboť prostřednictvím těchto
tvrzení nelze ani v případě jejich eventuálního prokázání dospět k závěru o
výlučném vlastnickém právu dovolatele, neboť se žádným způsobem nedotýkají
právních závěrů vyložených dovolacím soudem výše. Zcela nedůvodná je pak i dovolací námitka naznačující, že se odvolací soud měl
zabývat i otázkou, jestli se dovolatel c) nestal vlastníkem předmětných
nemovitostí na základě vydržení vlastnického práva podle § 134 obč. zák., neboť
nemovitosti „protože je užíval po celou dobu v dobré víře, že se stane jejich
výlučným vlastníkem tím, že žalované vyplatí její spoluvlastnický podíl…a navíc
žalovaná předmětné věci dobrovolně opustila a ponechala je napospas ještě před
tím, než došlo k zániku bezpodílového spoluvlastnictví bývalých manželů“. Podle § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy ve věci samé. Uvedené dovolací tvrzení je nepřípustně uplatněnou novou skutečností v
dovolacím řízení, ke které dovolací soud nemohl přihlížet. Nalézací soudy
ostatně ani neměly důvod se zabývat případným vydržením, neboť dovolatel c)
odvozoval své výlučné vlastnické právo od smluvních titulů (dohody o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví, dohody o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví), kdy výslovně argumentoval, že se stal vlastníkem na základě
platně uzavřené dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Pro úplnost
dovolací soud dodává, že při desetileté vydržecí době vyplývající z § 134 odst. 1 obč. zák. je zjevné, že ani podmínka faktické nepřetržité držby po celou
vydržecí dobu nemohla být splněna, neboť i kdyby dovolatel c) vázal okamžiku
běhu vydržecí doby na dobu pro něj nejvýhodnější, tj. na den uzavření dohody o
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (16. 2. 2000), žalovaná
kategorický nesouhlas s uplatněným nárokem vyjádřila v rámci vyjádření k žalobě
podáním ze dne 1. 4. 2005, doručeným soudu prvního stupně dne 4. 4. 2005, čímž
došlo k přerušení běhu vydržecí doby. Okamžik, kdy ve věci rozhodl následně
odvolací soud, je z tohoto hlediska právně nevýznamná. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce c) proto podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Dovolání dovolatelů a), b) shledal dovolací soud přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Podle ustálené judikatury rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně o zamítnutí žaloby o určení vlastnictví proto, že na rozdíl od
soudu prvního stupně, který se věcí zabýval meritorně, dospěl k závěru, že
žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c) o. s. ř.), je po obsahové stránce měnícím rozsudkem odvolacího soudu (k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo
224/2001, publikovaný v časopise Soudní judikatura v sešitu č. 12, ročník 2003). S ohledem na shora uvedené závěry judikatury Nejvyšší soud přihlédl k námitce
obsažené v dovolání ohledně obsahové změny rozsudku soudu prvního stupně
odvolacím soudem, který ve vztahu k žalobcům a) a b) (narozdíl od soudu prvního
stupně) dospěl k závěru, že tito žalobci nemají na požadovaném určení naléhavý
právní zájem. Podle § 80 písm. c) o. s. ř. žalobou lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména
o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý
právní zájem. Podle ustálené judikatury určovací žaloba ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. je
preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat
stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě
nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než
jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a
jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec (pevný
právní základ), který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto
funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního
zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude
plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení, neboť žaloba na
určení by nesloužila praktickým potřebám života a vedla by pouze ke zbytečnému
rozmnožování soudních sporů. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na
určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce
domáhá a vůči komu se ho domáhá (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod pořadovým číslem 21). Naléhavý právní
zájem na určení je dán zejména tam, kde bez tohoto určení by bylo ohroženo
právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení
nejistým. Jinými slovy řečeno, u žalobce musí jít o právní vztah (právo) již
existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní,
případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním
vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté své postavení by mohl být
vystaven konkrétní újmě (srovnej obdobně nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, C. H. Beck, pod č. 35, sešit 3, ročník 1995).
Z uvedeného vyplývá, že posoudil-li odvolací soud otázku existence naléhavého
právního zájmu na straně žalobců a) a b) na určení vlastnického práva žalobce
c) k předmětným nemovitostem tak, že u žalobců a) a b) je nepochybně dán právní
zájem na výsledku řízení, který však nelze ztotožnit s naléhavým právním zájmem
na určení vlastnického práva ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., tento závěr
odvolacího soudu je třeba považovat za správný. Z hlediska žalobců a) a b)
nelze v posuzovaném případě dovodit, že by vyhovující či zamítavé rozhodnutí
soudu o žalobě na určení vlastnictví žalobce c) k předmětným nemovitostem mohlo
mít vliv na jejich právní postavení ve vztahu k těmto nemovitostem, když ze
skutkového zjištění je zřejmé, že k těmto nemovitostem nemají žalobci a) a b) v
současné době žádný „existující“ vlastnický vztah (případně jiný vztah, který
by zakládal jejich naléhavý právní zájem na požadovaném určení) a ani netvrdí,
že by byli vlastníky těchto nemovitostí. Ani okolnost, že by v budoucnu mohly
být tyto nemovitosti předmětem dědictví po žalobci c), když žalobci a) a b) by
přicházeli v úvahu jako dědici, jak dovozoval soud prvního stupně, není
rozhodná, neboť dědicem se stává oprávněná osoba až smrtí zůstavitele, takže do
té doby nepochybně nelze hovořit o existujícím právním vztahu. Dovolací
námitka, že odvolací soud v posuzované věci nesprávně vyhodnotil existenci
naléhavého právního zájmu žalobců a) a b) na určení vlastnictví, je tak
nedůvodná. Pro úplnost dovolací soud dodává, že ani v případě existence naléhavého
právního zájmu žalobců a) a b) na určení vlastnického práva žalobce c) by
nemohla být jejich žaloba (a dovolání) důvodná, neboť se opírá o zcela shodné
důvody, pro které uplatnil nárok na určení výlučného vlastnického práva žalobce
c), jehož dovolání (podané žalobci opětovně ze zcela shodných důvodů) nebylo
shledáno dovolacím soudem důvodným. V takovém případě by totiž i věcná stránka
sporu ve vztahu k dovolání žalobců a), b), kteří se domáhali určení
vlastnického práva žalobce c) byla posouzena stejně jako dovolání žalobce c). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců
bylo zamítnuto (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 2
o. s. ř.). Náklady vzniklé žalované představují odměnu advokáta za její
zastoupení v dovolacím řízení v souvislosti s vypracováním vyjádření k dovolání
žalobců a činí podle § 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 5 písm. b) § 10 odst. 3, § 16
odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené
vyhláškou č. 277/2006 Sb. 10.000,- Kč. Náklady jsou dále tvořeny paušální
náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb. za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalované k
dovolání žalobců (§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.); náklady tak
činí celkem 10.300,- Kč.
Náklady žalované jsou zvýšeny o náhradu za daň z
přidané hodnoty ve výši 20 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 2.060,- Kč a
náklady dovolacího řízení na straně žalované činí celkem 12.360,- Kč. Protože
žalobci mají v řízení postavení samostatných společníků ve smyslu § 91 odst. 1
o. s. ř. a jejich poměr účastenství na věci a na řízení nelze určit, je
namístě, aby se podíleli na náhradě nákladů řízení žalované rovným dílem, tj. každý jednou třetinou. Dovolací soud proto uložil žalobcům, aby každý z žalobců
nahradil žalované jednu třetinu nákladů dovolacího řízení, tj. každý částku 4
120,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované (§ 149
odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozsudkem, může se žalovaná domáhat
výkonu rozhodnutí.