28 Cdo 2661/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobkyně ČETRANS, a.s., se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 13, IČ
48268089, zastoupené Mgr. Martinem Šípem, advokátem se sídlem v Táboře,
Převrátilská 330, proti žalované GE Money Bank, a. s., se sídlem Praha 4 –
Michle, Vyskočilova 1422/1a, IČ 25672720, o zaplacení částky 338.910,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 219/2008,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2010,
č. j. 68 Co 184/2010-75, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího
řízení částku 26.808,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
JUDr. Martina Šípa, advokáta se sídlem v Táboře, Převrátilská 330.
Rozsudkem ze dne 5. 11. 2009, č. j. 7 C 219/2008-42, Obvodní soud pro Prahu 4
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 338.910,- Kč s
příslušenstvím. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutečností:
1) Žalobkyně uzavřela dne 1. 2. 1994 a 28. 2. 1994 se společností
EFEKTA, a. s. Liberec (dále jen „úpadkyně“) leasingové smlouvy na valníkové
návěsy. Žalobkyně jako leasingová nájemkyně měla plnit cenu leasingu ve
splátkách, určených smlouvami. 2) Prohlášením z 1. 9. 1993 se žalobkyně zaručila podle § 303 obch. zák. za pohledávku Komerční banky, a.s. vůči úpadkyni do výše 30 milionů Kč. Poté,
co úpadkyně vstoupila do likvidace, se zápisem z 25. 3. 1996 dohodla s
žalobkyní na tom, že žalobkyně bude jako ručitelka hradit splátky bance a
úpadkyně tyto úhrady bude považovat za plnění závazků z uzavřených leasingových
smluv. Žalobkyně tyto splátky řádně plnila. 3) Dne 21. 8. 1996 byl prohlášen konkurs na majetek úpadkyně, účinky
konkursu nastaly 22. 8. 1996. Žalobkyně po prohlášení konkursu nadále plnila
bance podle dohody z 25. 3. 1996. 4) Správce konkursní podstaty úpadkyně podal ke Krajskému soudu v Ústí
nad Labem žalobu, v níž se na žalobkyni domáhal zaplacení částky 5.698.095,70
Kč s příslušenstvím, která měla představovat neuhrazené splátky z předmětných
leasingových smluv. Žalobu odůvodnil tím, že podle § 14 odst. 1 písm. i) zákona
č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), není po prohlášení
konkursu přípustné započtení na majetek patřící do podstaty, a proto splátky
hrazené po prohlášení konkursu žalobkyní Komerční bance nejsou plněním jejího
závazku z leasingových smluv vůči úpadkyni. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze
dne 5. 12. 2005, č. j. 2 Cmo 261/2004-131, potvrdil rozsudek Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 14. 7. 2004, č.j. 19 Cm 497/2000-97, kterým bylo žalobě
vyhověno. 5) Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20. 2. 2006, č. j. 52
Nc 12166/2006 5, nařídil exekuci na majetek žalobkyně. Na žalobkyni bylo
exekučně vymoženo 12.473.270,04 Kč, což činilo 20,447 % celkových příjmů
konkursní podstaty úpadkyně. 6) Částečným rozvrhovým usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. K 159/96 1178 ze dne 12. 11. 2004 a rozvrhovým usnesením, č.j. K 159/96-1388
ze dne 10. 4. 2007 bylo rozhodnuto o rozvrhu výtěžku zpeněžení konkursní
podstaty úpadkyně. Žalované bylo v rámci rozvrhu vyplaceno celkem 1.674.072,-
Kč. 7) K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. května 2007,
č. j. 32 Odo 539/2006-170, oba rozsudky uvedené ad 4) zrušil a věc vrátil
Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Své rozhodnutí odůvodnil
tím, že podle § 266 odst. 1 obch. zák. je třeba vždy vycházet z úmyslu stran. Zamýšleným právním následkem dohody žalobkyně a úpadce z 25. 3. 1996 nebylo
započtení, nýbrž změna způsobu zániku závazku tak, aby byly současně plněny
závazky jak leasingového nájemce (žalobkyně), tak závazky dlužníka z úvěrové
smlouvy (úpadkyně). Podle § 572 odst. 2 obč. zák.
se závazek žalobkyně z
leasingových smluv rušil, aniž by vznikl závazek nový, a to s odkládací
podmínkou, že žalobkyně zaplatí splátky úvěru uvedeného ad 2) přímo Komerční
bance. 8) Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 16. 7. 2007, č. j. K
159/96-1417, konkurs prohlášený na majetek úpadkyně zrušil. 9) Pro zpětvzetí žaloby správcem konkursní podstaty úpadkyně Krajský
soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 18. 2. 2008, č.j. 68 Cm 159/2007-41,
řízení ad 4) a 7) zastavil. 10) Dopisem ze dne 13. 12. 2007 vyzvala žalobkyně žalovanou k vydání
bezdůvodného obohacení v částce 338.910 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka
odpovídá podílu žalované na částce vymožené na žalobkyni ad 5), který byl
vyplacen žalované ad 6). Soud prvního stupně se přiklonil k názoru žalované, že rozhodnutím Nejvyššího
soudu o zrušení exekučního titulu uvedeného ad 4) jsou vázáni pouze účastníci
řízení a vzhledem k tomu, že zmíněný případ nespadá pod § 83 odst. 2 o. s. ř.,
tak podle § 243d odst. 2 o. s. ř. platí, že zruší-li dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu či soudu prvního stupně, právní vztahy nikoho jiného než
účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny. Žalobkyně se podle
názoru soudu prvního stupně měla domáhat svého práva podáním vylučovací žaloby
proti správci konkursní podstaty. Jestliže žalobou včas nepodala, je třeba mít
podle § 19 ZKV za to, že žalovaná částka byla do soupisu pojata oprávněně. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2010, č. j. 68 Co 184/2010-75, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uznal žalovanou
povinnou zaplatit žalobkyni 338.910,- Kč s příslušenstvím. S odkazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 394/2002 uvedl, že ve věci není
rozhodné, zda žalobkyně podala vylučovací žalobu, neboť účinnému uplatnění
nároku by nebránil ani případný negativní výsledek sporu o vyloučení majetku z
konkurzní podstaty. Žalobkyni tak zůstala zachována možnost žaloby z tzv. lepšího práva, neboť absentuje jakýkoliv právní titul, na základě něhož by byla
povinna úpadci zaplatit žalovanou částku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání
spatřuje v § 237 odst. 1 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. Jako dovolací důvod
namítla nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Konkrétně namítala, že:
a) plnění z konkurzní podstaty úpadce obdržela řádně na základě
platných a nezpochybnitelných právních titulů, a to rozvrhových usnesení
uvedených shora ad 6),
b) skutečnost, že exekuční titul úpadkyně vůči žalobkyni byl zrušen, je
pro řízení zcela nerozhodná s ohledem na § 159a odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §
243d odst. 2 o. s. ř.
c) žalobkyně měla a mohla svá práva hájit přímo v průběhu konkursního
řízení, např. podáním vylučovací žaloby podle § 19 ZKV. Vzhledem k tomu, že
žalobkyně se během konkursního řízení vylučovací žalobou svého práva nedomáhala
a ani jinak netvrdila, že její vlastnické právo k sepsanému majetku vylučuje
příslušnost tohoto majetku ke konkursní podstatě, tím spíše tak nemůže činit
nyní.
Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání nezpochybňuje názor žalované, že
žalovaná nebyla účastníkem řízení uvedeného shora ad 4), zároveň ale uvádí, že
účastník konkursního řízení ze svého postavení konkursního věřitele může
ovlivňovat postup konkursního řízení a jednání správce konkursní podstaty a z
tohoto důvodu ho nelze považovat za osobu odlišnou od účastníka řízení.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání žalované bylo podáno včas, oprávněnou
osobou, jejímž jménem jedná osoba s právnickým vzděláním, a splňuje formální
obsahové znaky předepsané v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání je proto přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř.
D. Důvodnost
Dovolatelka nenamítala a ani dovolací soud neshledal žádné vady, k nimž se
podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží z úřední povinnosti. Dovolací soud tedy
přezkoumal napadené rozhodnutí z důvodů uvedených v dovolání.
1. K povaze žaloby z lepšího práva a námitkám ad a) a c).
„V případě tzv. žaloby z lepšího práva se jedná o žalobu na plnění […], kterou
se třetí osoba (jako žalobce) domáhá po osobě (jako žalovaném), které byla v
řízení o výkon rozhodnutí vyplacena pohledávka (mzda, plat apod.) povinného
nebo výtěžek (část výtěžku) z prodeje movité věci nebo nemovitosti anebo
podniku, popřípadě z jiného zpeněžení (tj. po oprávněném, po dalším oprávněném
nebo po jiném, zpravidla přihlášeném věřiteli), zaplacení částky ve výši
odpovídající přijatému plnění. Důvodem žaloby je, že výnos z pohledávky (mzdy,
platu apod.) […] byl těmto osobám v rámci vykonávacího (exekučního) řízení
vyplacen (uvažováno z pohledu hmotného práva) neprávem, neboť žalobce tu ve
skutečnosti měl „lepší právo“ k předmětu výkonu rozhodnutí než žalovaný a
správně (kdyby bylo postupováno podle hmotného práva) tento výnos (výtěžek)
náležel jemu.
[…] Z hlediska hmotného práva jde v tzv. žalobě z lepšího práva o nárok z
bezdůvodného obohacení, který vzniká tehdy, jestliže žalovaný získal na úkor
žalobce majetkový prospěch plněním bez právního důvodu (§ 451 obč. zák.).
Není přitom významné, jak bylo postupováno v řízení o výkon rozhodnutí. I kdyby
žalovaný obdržel výtěžek (výnos) získaný výkonem rozhodnutí nařízeným a
provedeným v souladu se zákonem (zákonem upravujícím nařízení a provedení
výkonu rozhodnutí), nepředstavuje to právní důvod k tomu, aby si takto získané
plnění mohl ponechat. Pro závěr, zda měl k přijetí plnění právní důvod, není
rozhodující procesní úprava postupu při výkonu rozhodnutí, ale vždy jen hmotné
právo. Získal-li žalovaný na uspokojení své pohledávky plnění z majetku jiné
osoby než povinného, aniž by k tomu měl hmotněprávní důvod, nebo náleželo-li
správně (podle hmotného práva) plnění jinému věřiteli než jemu, bylo mu vždy
plněno bez právního důvodu, tedy i v případě, že k tomu došlo v souladu s
výsledky vykonávacího řízení“ (srov. Bureš, Drápal, Krčmář a kol.: Občanský
soudní řád. Komentář. II. díl, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2223-2224, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009, popř. rovněž
usnesení téhož soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2489/2003, uveřejněné
pod č. 74/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Předeslané závěry lze použít i za situace, kdy konkursním věřitelům
bylo vyplaceno na úhradu jejich pohledávek plnění, které do konkursní podstaty
podle hmotného práva nenáleželo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7.
2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod č. 81/2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Podle posledně citovaného rozhodnutí „vylučovací žaloba je svou povahou
(obdobně jako vylučovací žaloba ve vykonávacím řízení) žalobou procesní, jejímž
prostřednictvím se (jen) pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje
příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu
založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné […]. To
znamená, že kdyby se uvedený výtěžek zpeněžení v konkursní podstatě již
nenacházel (byl by v souladu s příslušnými ustanovení zákona o konkursu a
vyrovnání vyplacen úpadcovým věřitelům), zůstává žalobkyni zachována možnost
žaloby z tzv. lepšího práva.
Jde tu o žalobu o vydání (vyplacení) výtěžku zpeněžení směřující vůči osobám,
mezi které byl tento výtěžek rozdělen, založenou na argumentu, že onen výtěžek
byl žalovaným osobám vyplacen neprávem, neboť podle hmotného práva měl žalobce
ke zpeněženému majetku „lepší právo“ než úpadce; účinnému uplatnění takového
nároku není (se zřetelem k procesní povaze vylučovací žaloby) na překážku ani
případný negativní výsledek sporu o vyloučení majetku, jehož následným
zpeněžením byl výtěžek získán, z konkursní podstaty“.
Ze shora citované ustálené judikatury Nejvyššího soudu jasně plyne, že
úspěšnému uplatnění nároku žalobkyně není na překážku ani žalovanou (ad a/)
namítaná skutečnost, že žalované plnění jí bylo vyplaceno na základě
pravomocných rozvrhových usnesení, ani skutečnost (ad c/), že žalobkyně se
svého práva nedomáhala vylučovací žalobou.
2. K námitce ad b) aplikace § 159a odst. 1 a § 243d odst. 2 o. s. ř.
Z předeslané argumentace plyne, že rozhodnutí popsaná shora ad 4) a 7) mají pro
projednávanou věc význam pouze z hlediska skutkového stavu, neboť na základě
rozhodnutí ad 4) byla do konkursní postaty úpadkyně vymožena žalovaná částka a
v důsledku rozsudku Nejvyššího soudu ad 7) odpadl právní důvod plnění.
Ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je výrok pravomocného rozsudku
závazný jen pro účastníky řízení (z něhož v případě žaloby na plnění plyne
jedině, že rozsudkem uložená povinnost plnit je závazná pouze pro účastníky
řízení, popř. jejich právní nástupce), nemá na shora uvedené faktické dopady
označených rozhodnutí do právních poměrů žalované vliv. Závěr odvolacího soudu,
podle něhož neexistoval hmotněprávní důvod plnění žalované částky do konkursní
podstaty úpadkyně, a proto žalovaná částka neměla být žalované vůbec vyplacena,
který jediný byl pro výsledek sporu rozhodný, přitom dovoláním zpochybněn
nebyl.
Podle § 243d odst. 2 o. s. ř., pokud dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího
soudu, právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým
rozhodnutím dotčeny.
Citované ustanovení na projednávanou věc nedopadá už proto, že v řízení
popsaném shora ad 4) a 7) nebylo zrušené rozhodnutí nahrazeno rozhodnutím
novým, neboť tehdejší žalobce (správce konkursní podstaty úpadkyně) vzal žalobu
zpět, a řízení bylo proto zastaveno.
Pro úplnost pak Nejvyšší soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 11. 12. 2006,
sp. zn. 22 Cdo 3148/2005, v němž vysvětlil, že ustanovení § 243d odst. 2 o. s.
ř. nedopadá na všechny případy, kdy dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího
soudu, nýbrž pouze na rozhodnutí, „která projevila své účinky na hmotněprávní
postavení účastníka řízení, od něhož odvozuje nabytí svých práv v době od
právní moci rozhodnutí do jeho zrušení jiná osoba, jíž je ochrana nabytých práv
ve smyslu § 243d odst. 2 o. s. ř. určena. Významné proto je, že předmětné
rozhodnutí zasáhlo do hmotněprávní sféry účastníka řízení a to se promítlo do
práv a povinností třetí osoby. Předpokládaný zásah jsou způsobilá vyvolat jen
ta rozhodnutí, jimiž se založila, změnila nebo zrušila účastníkova subjektivní
práva a povinnosti, tedy rozhodnutí konstitutivní povahy oproti rozhodnutím,
která jen deklarují práva a povinnosti již existující a kterými se hmotněprávní
postavení účastníka řízení nemění“.
Rozhodnutí označená shora ad 4), později zrušená rozsudkem Nevyššího soudu ad
7), pouze deklarovala (podle názoru odvolacího soudu, který nebyl dovoláním
zpochybněn, nesprávně), že žalobkyně (tehdy v postavení žalované) je povinna
zaplatit správci konkursní podstaty úpadkyně částku 5.698.095,70 Kč s
příslušenstvím. V hmotněprávní rovině jimi nedošlo ke vzniku, změně ani zániku
práv či povinností, a jsou proto rozhodnutími deklaratorními, na které se
působnost § 243d odst. 2 o. s. ř. nevztahuje.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud neshledal, že by odvolací soud věc
nesprávně právně posoudil. Proto dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s.
ř. ) zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalované, jejíž
dovolání bylo zamítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobkyni
účelně vynaložené náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve
výši 22.040,- Kč (§ 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 5, § 18 odst. 1 věta první
vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových
výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1,
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 20 % DPH ve výši 4468,- Kč.
Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle § 149
odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 14. prosince 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu