28 Cdo 2676/2024-621
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně ATENT s.r.o., IČ 040 21 789, se sídlem v Poděbradech, Kovanická 92, zastoupené JUDr. Milanem Milerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Hartigova 1965/208, proti žalované Střední průmyslové škole strojnické a Střední odborné škole profesora Švejcara, Plzeň, Klatovská 109, IČ 694 57 425, se sídlem v Plzni, Klatovská třída 1615/109, zastoupené Mgr. Tomášem Winterem, advokátem se sídlem v Plzni, Suvorovova 1722/29, o 1.410.793 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 14 C 450/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. února 2024, č. j. 56 Co 197/2023-516, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 17.278,80 Kč k rukám advokáta Mgr. Tomáše Wintera do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 27. 3. 2023, č. j. 14 C 450/2018-444, zamítl žalobu o zaplacení výše uvedené částky s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení účastníků i státu (výroky II a III). Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení řečené sumy na základě smlouvy o dílo týkající se renovace budovy žalované, již uzavřela s žalovanou a na jejímž základě jí měla dodat dílo ve třech částech (A – vyhotovení projektové dokumentace pro stavební řízení, B – vyhotovení projektové dokumentace pro provedení stavby, C – zpracování žádostí ke stavebnímu úřadu a zajištění všech pravomocných rozhodnutí).
Již s provedením částí A a B ze strany žalobkyně však byla žalovaná nespokojená, vytkla žalobkyni vady díla a následně odstoupila od předmětné smlouvy. Dílo zhotovitelce vrátila, přičemž odmítla uhradit jí vystavenou fakturu za provedení dílčích částí díla. Soud, vycházeje ze znaleckého posudku Ing. Zdeňka Němce, výslechu znalce, doplňku znaleckého posudku a jiných důkazů, zjistil, že projektová dokumentace byla žalobkyní zhotovena s celou řadou zásadních chyb, jež nebyly odstraněny, přičemž užitná hodnota dané dokumentace je nulová.
Konstatoval, že ani jedna z částí A a B díla nebyla žalobkyní splněna. Posoudil, že žalovaná platně a po právu odstoupila od smlouvy o dílo, naopak nepřisvědčil žalobkyni, že by žalovaná nedodržela postup při dílčím přejímacím řízení vymíněný danou smlouvou, a neodstoupila tudíž platně. Okresní soud tedy shrnul, že žalovaná platně odstoupila od smlouvy o dílo a zároveň práce vykonané žalobkyní neměly pro žalovanou žádnou užitnou hodnotu, žalobu proto v celém rozsahu zamítl.
2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 2. 2024, č. j. 56 Co 197/2023-516, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se ztotožnil i s jeho právním hodnocením věci. Soud se dále vypořádal s námitkami neplatnosti odstoupení od smlouvy žalovanou i rozporu jejího jednání s dobrými mravy a nesouhlasem se závěrem soudu prvního stupně o nesplnění části A i B díla žalobkyní, načež uzavřel, že odvolání žalobkyně není důvodné, a rozsudek okresního soudu je namístě jako věcně správný potvrdit.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni v celém rozsahu brojí žalobkyně dovoláním, v němž vznáší otázku, zda žalovaná postupovala při odstoupení od smlouvy o dílo v souladu s jí předepsaným postupem, a dále otázku, zda pro platné odstoupení od smlouvy stačí postupovat dle zákona, nebo musí být naplněny i podmínky vtělené do smlouvy. Dále tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť soud učinil právní závěr, aniž by při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti, k čemuž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3524/2019, 33 Cdo 99/2020 a 20 Cdo 1234/2021. Řečenými relevantními skutečnostmi mají být (zřejmě) ustanovení smlouvy týkající se postupu pro odstoupení od ní, jež nalézací soudy dle žalobkyně přehlédly. Dovolatelka dále brojí proti závěrům soudů o jednání žalované při odstoupení od smlouvy, mravnosti tohoto jednání, vadách díla a nesplnění částí A i B díla, nesouhlasí ani s odkazy odvolacího soudu na znalecký posudek Ing. Němce, neboť ten považuje za vadný, přičemž tvrdí a v tomto smyslu spatřuje naplnění přípustnosti dovolání, že jmenované závěry odvolací soud ve svém rozsudku nedostatečně odůvodnil, respektive nezohlednil při jejich tvorbě všechny relevantní skutečnosti či opomenul některé námitky žalobkyně, čímž se ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu zakotvující požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí soudu (uvádí zejména nálezy ze dne 15. 8. 2022, sp. zn. IV. ÚS 638/22, a ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03).
4. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky krajského i okresního soudu a věc vrátil později jmenovanému k dalšímu řízení.
5. K dovolání se vyjádřila žalovaná, jež daný mimořádný opravný prostředek považuje za zjevně nedůvodný a navrhuje, aby jej Nejvyšší soud odmítl.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a v době podání mimořádného opravného prostředku zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalobkyně nelze shledat přípustným.
10. V bodě 7) dovolání se žalobkyně vyjadřuje k nesprávnému právnímu posouzení věci (dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž tvrdí, že soudy při utváření právních závěrů nezohlednily všechny relevantní skutečnosti. Na tomto místě cituje tři rozhodnutí Nejvyššího soudu, lze se tedy domnívat, že implicitně poukazuje na odklon nalézacích soudů od těchto rozhodnutí.
11. Žalobkyní namítané nesprávné právní posouzení věci z důvodu nezohlednění všech relevantních skutečností odvolacím soudem ovšem není s to přípustnost dovolání založit, neboť daný požadavek je sice obsažen i ve dvou dovolatelkou citovaných judikátech dovolacího soudu, nalézací soudy se však od něj neodchýlily. Žalobkyně vytýká okresnímu i krajskému soudu, že nevzaly v potaz postup odstoupení od smlouvy sjednaný stranami, jejž neměla žalovaná dodržet, v důsledku čehož nemohla platně odstoupit od řečené smlouvy. Je však třeba upřesnit, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že v odst. 3–5 článku XIII smlouvy byly ujednány podrobnosti postupu toliko v případě částečného odstoupení některé ze stran od smlouvy a předání částečného plnění (viz bod 7 rozsudku okresního soudu). Oba nalézací soudy se poté pečlivě zabývaly provedením díla ze strany žalobkyně, přičemž shodně dospěly k závěru, že částečné plnění nemělo z důvodu existence podstatných vad pro žalovanou žádný význam, nevznikla jí tak povinnost dílo převzít a zaplatit sjednanou cenu díla (a to ani z části) obsažená v článku XIII smlouvy a akcentovaná žalobkyní. Postup nalézacích soudů při formulování skutkových i právních závěrů tak v tomto směru nelze shledat odchylným od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 12. Přisvědčit poté nelze ani výtce žalobkyně, že se nedostatečným odůvodněním svého rozsudku odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu (konkrétně od nálezů sp. zn. IV. ÚS 638/22 a sp. zn. Pl. ÚS 1/03). 13. Mezi základní atributy spravedlivého procesu lze jistě zařadit dovolatelkou akcentovaný požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí. Jak však plyne z ustálené judikatury, tuto povinnost je však třeba chápat tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníka řízení (srovnej za všechny nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 79/2021). Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek za předpokladu, že proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (viz namátkou nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či jeho usnesení ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, z rozhodovací praxe dovolacího soudu poté kupř. rozsudek ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2635/2023). 14. Odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí odkázal na řadu provedených důkazů a skutkových zjištění soudu prvního stupně zmíněných v bodech 5–26 jeho rozsudku a souhlasil i s jeho právními závěry, vypořádal se ale rovněž s námitkami žalobkyně a z jeho odůvodnění jsou zcela patrné důvody jeho právních závěrů (podstatné porušení smlouvy o dílo, platné odstoupení od této smlouvy, soulad jednání žalované s dobrými mravy) vystavěných na základě soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu založeného na provedeném a náležitě zhodnoceném dokazování. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tudíž nelze označit za nedostatečné, jak činí dovolatelka, či nepřezkoumatelné. 15. Závěrem Nejvyšší soud dodává, že podala-li žalobkyně dovolání proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení. Proti zmíněnému výroku však není dovolání se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. 16. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „AT“). Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 13.980 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč a zvýšením o DPH má poté žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 17.278,80 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 3. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu