28 Cdo 268/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobkyně D. M., bytem V., P., zastoupené JUDr. Vladimírou Kolaříkovou,
advokátkou se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 3/3, proti žalovanému P. K.,
bytem V. 93, o vyklizení pozemků a zaplacení částky 150.000,- Kč, vedené u
Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 8 C 169/2007, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. října
2011, č. j. 29 Co 100/2011-219, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vyklizení v žalobě specifikovaných
pozemků a zaplacení částky 150.000,- Kč, která má představovat jednak
bezdůvodné obohacení žalovaného, jenž bez právního důvodu užíval části pozemků
v jejím vlastnictví, a jednak náhradu škody, kterou jí měl žalovaný způsobit
tím, že poškodil porosty a oplocení na těchto pozemcích. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 27. ledna 2010, č. j. 8 C 169/2007-169,
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném vyklizení pozemků
parc. St. 89, parc. 669/1, parc. 669/2, parc. 675/2, parc. 667/1, parc. 667/2,
parc. 671/4 a části parc. 88, vše v k. ú. V., i zaplacení částky 150.000,- Kč
(výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Doplňujícím rozsudkem ze
dne 8. června 2011, č. j. 8 C 169/2007-206, pak tentýž soud zamítl žádost
žalobkyně o ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok I.), zamítl žalobu,
kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném vyklizení pozemků parc. 674/1 a parc. 674/2 v k. ú. V. (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Po
provedeném dokazování měl soud prvního stupně toliko za prokázané, že žalobkyně
je vlastníkem pozemků parc. č. 667/1, č. 667/2, č. St. 459 a objektu bydlení č. p. 92 na parc. č. St. 459, vše v k. ú. V. Dále měl za zjištěné, že jako
vlastník domu č. p. 93 na parc. č. St. 89 a pozemků parc. č. 669/1, č. 669/2 a
č. St. 89, vše v k. ú. V., je v katastru nemovitostí zapsán žalovaný, zatímco
vlastníkem pozemků parc. č. 674/1 a č. 674/2 (rovněž v k. ú. V.) je obec
Valkeřice. Poté, co soud žalobkyni při prvním jednání konaném dne 23. října 2009 poučil i
vyzval podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), k doplnění vylíčení rozhodujících skutečností a k
označení důkazů, poskytl jí lhůtu jednoho měsíce a následně ji poučil i podle §
118b odst. 1 o. s. ř., avšak žalobkyně ve lhůtě jí stanovené svá tvrzení a
důkazy nijak nedoplnila, uzavřel, že žalobkyně neprokázala své tvrzení, že je
vlastníkem pozemků, u nichž není v katastru nemovitostí zapsána jako jejich
vlastník, tj. pozemků parc. č. St. 89, č. 669/1, č. 669/2, č. 675/2, č. 671/4,
č. 674/1, č. 674/2 a části parc. č. 88, vše v k. ú. V. Není-li žalobkyně
vlastníkem citovaných pozemků, nemůže být ani úspěšná se svým požadavkem na
jejich vyklizení, neboť pro podání takové žaloby postrádá aktivní věcnou
legitimaci, jež má toliko vlastník. Pokud pak jde o tu část žaloby, v níž se
žalobkyně domáhala vyklizení pozemků parc. č. 667/1 a č. 667/2 (ohledně nichž
aktivní věcnou legitimaci nepostrádá, neboť je jejich vlastníkem), soud žalobě
nemohl vyhovět z toho důvodu, že žalobkyně svá žalobní tvrzení nedoplnila o to,
v jakém rozsahu je žalovaný neoprávněně užívá. Konečně ani nároky na náhradu
škody a vydání bezdůvodného obohacení, které musí být podepřeny prokázáním
vlastnického práva k pozemkům, žalobkyně blíže nezdůvodnila a ničím nedoložila. Žalobkyně tedy neunesla své povinnosti tvrzení a důkazní, ač k tomu byla
vyzvána a řádně poučena.
K odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci, jenž rozsudkem ze dne 11. října 2011, č. j. 29 Co
100/2011-219, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. ledna 2010, č. j. 8 C
169/2007-169, potvrdil, odvolání směřující proti doplňujícímu rozsudku téhož
soudu ze dne 8. června 2011, č. j. 8 C 169/2007-206, jako opožděně podané
odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací
soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalobkyně přes řádné
poučení prokázala toliko své vlastnické právo k pozemkům parc. č. 667/1 a č. 667/2, avšak ve vztahu k nim nedostála své povinnosti tvrzení a v důsledku toho
ani povinnosti důkazní, neboť neupřesnila, jakou část těchto pozemků žalovaný
neoprávněně užívá, a řádně neosvětlila ani jí uplatněný nárok na zaplacení
částky 150.000,- Kč. Přitakal i závěru soudu prvního stupně, dle nějž domáhá-li
se žalobkyně vyklizení ostatních pozemků, není k podání takovéto žaloby aktivně
věcně legitimována, neboť neprokázala jejich vlastnictví. K tvrzením, že
vlastnictví rodičů žalobkyně k přídělu č. 15 vyplynulo ze soudu předložené
identifikace parcel a dovolatelka tento celý příděl dědila „po otci u Státního
notářství v Jičíně pod sp. zn. D 5000/69“, nemohl odvolací soud přihlédnout (§
205a o. s. ř.), jelikož účastníci byli před vyhlášením rozsudku soudu prvního
stupně poučeni podle § 119a o. s. ř. a takováto tvrzení jsou nepřípustnými
„novotami“, které žalobkyně uplatnila až v odvolacím řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do
důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Žalobkyně
nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o novosti jejích tvrzení v odvolacím
řízení, dle nichž vlastnictví jejích rodičů k přídělu č. 115 vyplynulo ze soudu
předložené identifikace parcel a tento příděl dědila po otci u Státního
notářství v Jičíně pod sp. zn. D 500/69. Namítá, že tato tvrzení byla uvedena
již v jejím původním žalobním návrhu a doložena identifikací parcel z dědického
spisu i výpisem z katastru nemovitostí, avšak soud prvního stupně k těmto
tvrzením nepřihlédl a navržené důkazy neprovedl. Je proto přesvědčena, že pokud
odvolací soud zmíněná tvrzení označil za nová a neprovedl k nim dokazování,
zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K prokázání svých tvrzení navrhla provedení (v dovolání uvedených) důkazů. S
ohledem na shora uvedené proto požádala, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky
soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního soudu k dalšímu řízení. Podle obsahu podání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žalovaného ten s napadeným
rozhodnutím souhlasí a považuje je za správné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou
advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) i ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé [aniž by šlo o případ přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soudem prvního stupně nebyl vydán
rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem zrušen], může být dovolání přípustné jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z obsahu dovolání je přitom zřejmé, že žalobkyně odvolacímu soudu vytýká vadu
řízení spočívající v nedostatcích při zjišťování skutkového stavu věci,
konkrétně nesprávnou aplikaci ustanovení § 205a o. s. ř., tedy jinou vadu
řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). K tomu je však třeba uvést, že tato výtka žalobkyně (řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), jež spočívá v tom,
že odvolací soud nepřisvědčil odvolacímu důvodu podle § 205a o. s. ř., resp. neprovedl dokazování s odůvodněním, že jde o tzv. nepřípustnou novotu
uplatněnou v rozporu s § 205a o. s. ř. poté, co soud prvního stupně účastníky
při jednání konaném dne 27. ledna 2010 poučil podle § 119a o. s. ř.,
přípustnost dovolání založit nemůže. Přípustnost dovolání pro uplatnění
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přichází do úvahy
toliko v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze
střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (k tomu srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 33 Cdo 836/2008, či
usnesení téhož soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006,
publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5780, sešit
7/2008, dále např. nález Ústavního soudu ze dne 10. května 2005, sp. zn. IV. ÚS
128/05, nebo jeho nález ze dne 18. března 2009, sp. zn. I. ÚS 2884/08, případně
též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). V souzené věci však uvedená námitka k výkladu procesního předpisu nesměřovala. Navíc dovolatelka přehlíží, že v dané věci došlo ke koncentraci řízení ve
smyslu § 118b o. s. ř. již před soudem prvního stupně, žalobkyně nevyhověla
výzvě podle naposled citovaného ustanovení ve lhůtě poskytnuté soudem (jak je
podrobně osvětleno v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů) a odvolací soud
při posuzování aplikovatelnosti § 205a o. s. ř. z této procesní situace
vycházel. S ohledem na shora uvedené pak toto výtka nemůže založit přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro úplnost je vhodné dodat, že pokud dovolání směřuje též proti té části
výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo odmítnuto odvolání proti
doplňujícímu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 8. června 2011, č. j. 8 C
169/2007-206, jako opožděně podané, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé (k pojmu „věc sama“
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon
774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník
1998, pod č. 61, nebo usnesení téhož soudu ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 2
Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 1997, pod
č. 88). Přípustnost dovolání nezakládají ani ustanovení § 238, § 238a a § 239
o. s. ř., protože usnesení (svou povahou), kterým bylo odmítnuto odvolání pro
opožděnost podle § 218a o. s. ř., v jejich taxativních výčtech není vyjmenováno
(k tomu přiměřeně srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2001,
sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek č. 5, ročník 2003, pod č. 41).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jež
by mělo po právní stránce zásadní význam (ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř.), a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako
nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalovanému, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo,
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. srpna 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu