28 Cdo 2717/2025-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně PAMUKALE s.r.o., IČO 28563191, se sídlem v Ostravě – Porubě, Jana Šoupala 1597/3, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalovanému městu Vratimov, IČO: 00297372, se sídlem ve Vratimově, Frýdecká 853/57, zastoupenému JUDr. Helenou Strachotovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Matiční 730/3, o zaplacení částky 25 207,03 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 242/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2025, č. j. 8 Co 90/2024-126, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala na žalovaném zaplacení částky 25 207,03 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo žalovanému vzniknout užíváním pozemku žalobkyně bez právního důvodu v období od 1. 9. 2019 do 30. 6. 2022.
2. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 2. 2024, č. j. 8 C 242/2022-77, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 28. 3. 2025, č. j. 8 Co 90/2024-126, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
4. Soudy obou stupňů (odvolací soud aprobováním skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně) vyšly z těchto – pro rozhodnutí o věci – významných skutkových zjištění. Žalobkyně byla v rozhodném období vlastníkem podílu o velikosti ideální ? pozemku parc. č. 1207/14 o výměře 2 126 m2, zapsaném na listu vlastnictví č. 3899 pro obec a katastrální území Vratimov u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava, (dále „pozemek“ nebo „předmětný pozemek“). Část pozemku je zastavěna protipovodňovou sypanou hrází ve vlastnictví České republiky s právem hospodaření pro Povodí Odry, státního podniku. V koruně této hráze vede cyklistická stezka s asfaltovým povrchem; celková šířka tělesa cyklistické stezky je totožná s šířkou koruny protipovodňové hráze. Cyklistická stezka je ve vlastnictví žalovaného a je ke svému účelu užívána.
5. Po právní stránce soudy obou stupňů věc posoudily podle § 119 a § 120 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“). Dovodily, že protipovodňová hráz, jejíž korunu cyklostezka kopíruje, je samostatnou věcí v právním smyslu, neboť je možné reálně vymezit, kde končí stavba protipovodňové hráze, kde začíná část pozemku ve vlastnictví žalobkyně nezatížená stavbou protipovodňové hráze a kde se nachází povrch pozemku, na němž je tato hráz umístěna. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2023, č. j. 28 Cdo 87/2023-186 (toto usnesení je – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), jež se týkalo totožného pozemku zatíženého stejnou hrází, soudy nižších stupňů konstatovaly, že protipovodňová hráz je samostatnou věcí v právním slova smyslu. Dotčená hráz je ve vlastnictví České republiky a stavba cyklostezky se nachází jen v koruně této hráze. Jelikož žalovaný pro cyklostezku užívá stavbu (protipovodňová hráz) ve vlastnictví České republiky, nemůže na jeho straně vznikat bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání. Upozorňuje sice, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o částce nepřevyšující 50 000 Kč, nicméně s odkazem na usnesení ze dne 2. 3. 2008, sp. zn. I. ÚS 2651/07 (zmíněné usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupné na internetových stránkách
Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), a poučení odvolacího soudu, byť dané v rozporu s § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“) považuje dovolání při splnění podmínek § 237 o. s. ř.
7. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. žalobkyně spatřuje ve skutečnosti, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak, než v jeho usnesení ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 87/2023. Dovolacímu soudu klade otázku, zda dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor vlastníka stavby zatěžované stavbou ve vlastnictví jiného, pokud i vlastník zatěžované stavby užívá pozemek, na němž je stavba umístěna, bez právního důvodu. Současně se táže, zda v poměrech projednávané věci je protipovodňová hráz nacházející se na pozemku ve vlastnictví žalobkyně věcí samostatnou v právním slova smyslu nebo zda je součástí pozemku.
8. Přípustnost dovolání žalobkyně rovněž zakládá na otázkách hmotného a procesního práva, které dosud nebyly v praxi Nejvyššího soudu vyřešeny. V této souvislosti pokládá otázku, zda vlastníku pozemku, na němž stojí dvě stavby „nad sebou“ (pozn. Nejvyššího soudu: doslovná citace dovolání žalobkyně), z nichž jedna není vodním dílem, vzniká nárok na bezdůvodné obohacení vůči vlastníku takové stavby (cyklostezky), a zda se ve sporu o bezdůvodné obohacení nejedná o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy ve smyslu § 238 odst. 1. písm. c) o. s. ř.
9. Dovolatelka se taktéž domnívá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje jediné hmotněprávní ustanovení, na jehož základě odvolací soud věc posoudil. Napadeným rozsudkem je zasaženo do práva žalobkyně garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Zdůraznila, že je třeba vzít v úvahu i skutečnost, že protipovodňová hráz nebyla postavena za účelem zřízení cyklostezky, ale jako zábrana proti povodním, a na úkor žalobkyně fakticky došlo k vyvlastnění jejího vlastnického práva bez náhrady.
10. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu jednání.
11. Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.), a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné.
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
16. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není – na rozdíl od právní úpravy odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, podle níž je odvolání proti takovému rozhodnutí přípustné, pokud to zákon nevylučuje – založena na principu univerzality. Dovoláním proto lze napadnout pouze ta pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, u nichž to zákon výslovně připouští. Podle povahy rozhodnutí, proti nimž může být uplatněno, lze rozlišovat dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, kterými se odvolací řízení končí (§ 237 o. s. ř.), a dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, která byla vydána v průběhu odvolacího řízení a po jejichž vydání odvolací soud v řízení pokračuje (§ 238a o. s. ř.). Proti rozhodnutím odvolacího soudu uvedeným v § 238 o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, i když se jimi končí odvolací řízení. Je-li předmětem peněžité plnění, je přípustnost dovolání omezena též hodnotou sporu. Zákonný limit přípustnosti dovolání v takovém případě podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. představuje částka 50 000 Kč, která dopadá na všechny druhy sporů s výjimkou řízení týkajících se vztahů ze spotřebitelských smluv a pracovněprávních vztahů.
17. Dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu vydaného ve věci, v níž je předmětem řízení peněžitá částka nedosahující hodnotového censu 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. V poměrech projednávané věci přitom nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, který by v intencích § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vylučoval aplikaci takto nastaveného omezení. Zákon vymezuje jako spotřebitelské ty smlouvy, jež jsou uzavírány mezi spotřebitelem a podnikatelem. Spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná [§ 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále „o.
z.“)]. Za podnikatele se pro účely ochrany spotřebitele považuje každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele (§ 420 odst. 2 o. z.). Žalobkyně je obchodní korporací, žalovaný je korporací veřejnoprávní. Právní vztah mezi těmito subjekty vzniklý nebyl založen (spotřebitelskou) smlouvou a ani se od žádné (spotřebitelské) smlouvy neodvíjí. Současně se v posuzované věci nejedná o vztah pracovněprávní, za který je možné považovat právní vztah vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli [§ 1 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále „zák. práce“)].
Žalobkyně se žalovaným ovšem v takové vzájemné pozici nebyli. Žalobou uplatněný nárok tedy nevyplývá ze vztahu založeného spotřebitelskou smlouvu a ani pracovněprávního vztahu, a není proto možné na něj aplikovat výjimku stanovenou § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ostatně žalobkyně sama Nejvyššímu soudu v dovolání nepředestřela žádné skutkové okolnosti, jež by mohly signalizovat uplatnění výjimky z objektivní nepřípustnosti dovolání ve sporu o peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč.
18. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že shodnou věcí týchž účastníků se již zabýval ve svém usnesení ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 87/2023; předmětem řízení byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání pozemku parc. č. XY žalovaným v období od 13. 9. 2017 do 30. 6. 2019. Konstatoval, že odvolací soud poměřoval stavbu protipovodňové hráze judikaturou aprobovanými hledisky. Pokud proto dospěl k závěru, že stavba protipovodňové hráze umístěná na pozemku žalobkyně je věcí samostatnou v právním smyslu a cyklostezka vede po koruně této hráze, není jeho výsledná úvaha, že žalobkyně nemá vůči žalovanému nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalovaný není ve věci pasivně legitimován, nijak nepřiměřená. Usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. II. ÚS 796/23, byla následně ústavní stížnost žalobkyně jako stěžovatelky směřující proti označenému usnesení dovolacího soudu jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Ústavní soud přitom konstatoval, že dovolací i odvolací soud se povahou protipovodňové hráze na pozemku ve spoluvlastnictví stěžovatelky (žalobkyně) zabývaly, své právní závěry řádně a přesvědčivě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, jejichž ochrany se domáhala ústavní stížností. Závěry přijaté soudy nižších stupňů, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohacuje, neboť užívá pro cyklostezku stavbu ve vlastnictví jiného subjektu (státu), by tedy zjevně mohla obstát i v intencích nyní projednávané věci, pokud by se přípustností dovolání v režimu ustanovení § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud mohl zabývat.
19. Z právě uvedeného rezultuje, že napadla-li žalobkyně dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jehož předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, a současně nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo o pracovněprávní vztah, nejedná se o rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž by bylo dovolání ze zákona - objektivně - přípustné. Na uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že přípustnost dovolání nezakládá ani (v projednávané věci) nesprávné poučení odvolacího soudu o zákonných předpokladech přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť dovolací soud není poučením odvolacího soudu vázán. Není-li dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. objektivně – ze zákona – přípustné, Nejvyšší soud jej odmítne, i když poučení odvolacího soudu obsahuje (nesprávné) poučení o tom, že dovolání přípustné je. Judikatura Nejvyššího soudu dlouhodobě zastává názor, že přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné poučení poskytnuté účastníkům odvolacím soudem v písemném
vyhotovení napadeného rozhodnutí o tom, že dovolání je přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014, ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3889/2023, ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 27 Cdo 805/2024, nebo ze dne 9. 4. 2025, sp. zn. 20 Cdo 268/2025).
20. Za nepřiléhavý je přitom třeba považovat odkaz dovolatelky na závěry vyslovené v usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. I. ÚS 2651/07. V něm Ústavní soud konstatoval, že pochybení soudu spočívající v existenci vadného poučení o možnosti podat dovolání, ačkoliv nebylo dovolání – z objektivního hlediska – přípustné, nelze klást stěžovatelům k tíži. Dovolatelka však přehlíží, že v odkazované věci se jednalo o situaci, kdy stěžovatelé podáním dovolání v důsledku nesprávného poučení odvolacího soudu promeškali lhůtu k podání ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 3 ve spojení s § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
V odkazované věci Ústavní soud proto považoval lhůtu proti rozhodnutí napadenému ústavní stížností za zachovanou. V projednávané věci však žalobkyně současně s podáním dovolání avizovala, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu souběžně podává také ústavní stížnost. Analogie dovolatelky s nyní projednávanou věci je tedy nepřesná, neboť při podání ústavní stížnosti v zachované lhůtě nemůže být nesprávné poučení odvolacího soudu dovolatelce na újmu.
21. Protože dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž zákon podání tohoto mimořádného opravného prostředku nepřipouští, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. se zřetelem na ustanovení § 236 odst. 1 a contr. o. s. ř. jako objektivně nepřípustné odmítl.
22. Jelikož dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení. Proti označenému výroku rozsudku odvolacího soudu rovněž není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
23. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 12. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu