U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobkyně Lesní společnosti Přimda, a. s., IČ: 45351899, se sídlem v Praze 1,
Ovocný trh 1096/8, zastoupené Mgr. Renatou Tunklovou, advokátkou se sídlem v
Plzni, Františkánská 7, proti žalované České republice – Ministerstvu financí
se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 875.230,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 3/2006, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2007, č. j.
62 Co 240/2007-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
.
zaplatit jí částku 875.230,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II.). Požadované plnění vymezila žalobkyně jako
náhradu škody jí vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího
v tom, že do privatizačního projektu č. 3132, schváleného podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, jímž byla
žalobkyně založena (vznikla ke dni 1. 9. 1992), byl zahrnut i objekt s
přístavbou č. 213 v obci Přimda, který v době, kdy byla tato nemovitost vložena
do majetku žalobkyně, nebyl ve vlastnictví státu, nýbrž ve vlastnictví obce
Přimda. Vlastnictví obce bylo pravomocně deklarováno rozsudkem Okresního soudu
v Tachově ze dne 19. 12. 2000, č. j. 4 C 364/95-160. Podanou žalobou se
žalobkyně domáhala náhrady škody spočívající ve výši zůstatkové ceny
nemovitosti, náhrady nákladů soudního řízení, jež vynaložila ve sporu s obcí o
určení vlastnictví, a náhrady nákladů na údržbu a správu nemovitosti. Obvodní
soud vyloučil dva prve uvedené nároky k samostatnému řízení a zabýval se pouze
nárokem žalobkyně na náhradu škody ve výši 875.230,- Kč odpovídající
prostředkům vloženým do předmětné nemovitosti za dobu, kdy ji spravovala v
dobré víře, že je jejím vlastníkem. Obvodní soud dovodil, že žalobkyně byla do
roku 1995, kdy jí byla doručena žaloba obce na určení vlastnictví, oprávněným
držitelem, a měla tak v souladu s § 130 obč. zák. právo domáhat se po vlastníku
(tj. obci) náhrady nákladů, jež do této doby na nemovitost vynaložila, což však
neučinila, a navíc se v tomto řízení domáhá i náhrady za stavební práce
prováděné až od roku 2000. K požadavku na náhradu daně z nemovitosti zaplacené
žalobkyní soud uvedl, že její náhrady se měla domáhat po obci, na jejíž straně
tímto vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 454 obč. zák., neboť za ní bylo
plněno to, co po právu měla plnit sama. Náhrada škody odpovídající prostředkům
vynaloženým na nemovitost jiného pak nemůže představovat škodu, za níž by
odpovídal stát podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, jelikož
rozhodování o privatizaci dle zákona č. 92/1991 Sb. je rozhodování státu jako
dosavadního vlastníka majetku, nikoliv jako nositele veřejné moci. Stát by sice
mohl nést odpovědnost za škodu podle ustanovení § 415 obč. zák. ve spojení s §
420 obč. zák., jejich aplikaci v daném případě však brání okolnost, že
žalobkyně neprokázala, že tyto prostředky jsou po obci nevymahatelné, jelikož
objektivně nevedly ke zhodnocení vrácené nemovitosti ve smyslu § 130 odst. 3
obč. zák. Vzniku odpovědnosti za škodu podle obecných ustanovení občanského
zákoníku brání dále i to, že žalobkyně neprokázala, že měla právní povinnost
tyto prostředky vynakládat v době, kdy nemohla být v dobré víře, že jí
nemovitost patří, i že sama dbala povinnosti předcházet škodám uložené § 415
obč. zák., a rovněž i neprokázání skutečnosti, že výnosy z nemovitosti, jichž
se jí v souvislosti s držbou nemovitosti dostalo, nepřesahují prostředky do
nemovitosti vložené a po vlastníkovi nevymahatelné.
Nebylo-li prokázáno, že
prostředky, jež představují majetkovou újmu žalobce, byly vynaloženy v příčinné
souvislosti s postupem státu při privatizaci, není naplněn obecný předpoklad
vzniku odpovědnosti za škodu. Tyto úvahy tedy vedly soud k zamítnutí žaloby
jako nedůvodné.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž
je rozsudkem ze dne 17. 10. 2007, č. j. 62 Co 240/2007-71, potvrdil (výrok I.)
a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud k tvrzení
žalobkyně, že soud prvního stupně nebyl věcně příslušný rozhodovat v dané věci,
neboť jde o spor obchodněprávní, uvedl, že spor o náhradu škody mezi obchodní
společností a státem nespadá pod žádný z případů uvedených v § 9 odst. 2 a 3 o.
s. ř., přičemž ani rozhodování o privatizaci nelze považovat za podnikatelskou
činnost státu. Odvolací soud dále konstatoval, že soud prvního stupně nijak
nepochybil při zjišťování skutkového stavu a rovněž jeho právní posouzení lze
považovat za správné. Přestože na straně státu došlo k pochybení, byla-li do
privatizačního projektu zahrnuta i nemovitost ve vlastnictví obce, je
rozhodování státu o privatizovaném majetku v režimu zákona č. 92/1991 Sb.
výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle, a nelze tedy dovodit odpovědnost státu za
toto rozhodnutí. Stát tudíž není ve sporu pasivně legitimován a není přitom již
podstatné, po jakou dobu byla žalobkyně v dobré víře, že jí uvedená věc patří.
S ohledem na uvedené odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcné
správné potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Přípustnost
dovolání dovodila v souladu s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ze
zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a důvodnost dle ustanovení §
241a odst. 2 o. s. ř. z vad řízení, jež mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a z nesprávného právního posouzení věci. Dovolatelka se
nejprve zabývala rekapitulací dosavadního průběhu řízení a zhodnocením postupu
soudů obou stupňů, na něž navázala vymezením otázek, jimiž by se měl dovolací
soud zabývat. Podle dovolatelky se odvolací soud při posuzování pasivní věcné
legitimace žalované dostal do rozporu s hmotným právem, dovodil-li, že při
rozhodování státu v privatizačním procesu jako vlastníka privatizovaného
majetku je vyloučena odpovědnost státu za jakékoliv nesprávné rozhodnutí. Tento
závěr podle dovolatelky odporuje jednak ustanovení § 2 odst. 2 obč. zák., podle
nějž mají všichni účastníci občanskoprávních vztahů rovné postavení, a dále i
ustanovení § 21 obč. zák., dle nějž je stát, pokud je účastníkem
občanskoprávních vztahů, právnickou osobou. Třebaže z rozsudku odvolacího soudu
vyplývá, že žalovaný nárok nelze posoudit podle zákona č. 58/1969 Sb., případně
zákona č. 82/1998 Sb., nelze z něj zjistit, proč by mezi státem jednajícím jako
vlastníkem majetku a osobami, na něž byl majetek převáděn, nemohl vzniknout
soukromoprávní vztah. Rozhodoval-li stát o dotčeném privatizovaném majetku tak,
že část majetku bude vložena do základního kapitálu žalobkyně coby nově
zakládané akciové společnosti, je třeba vztah státu (resp. subjektu jím
pověřeného) a žalobkyně posuzovat jako vztah zakladatele společnosti a založené
společnosti. Na tento vztah se pak podle dovolatelky v souladu s ustanovením §
261 odst. 3 písm. a) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále je obch. zák.), vztahuje úprava obchodních závazkových vztahů obsažená v obchodním
zákoníku. Obchodní a občanský zákoník přitom upravují obecnou povinnost k
náhradě škody pro případ porušení právní povinnosti, která tudíž stíhá i stát
vystupující v občanskoprávních vztazích jako právnická osoba. Vyloučení
odpovědnosti státu by bylo porušením zásady rovnosti účastníků občanskoprávních
vztahů. Odpovědnost státu by měla být v daném případě posouzena buď podle
zákona č. 58/1969 Sb. nebo ustanovení § 373 a násl. obch. zák., nelze však
zcela vyloučit pasivní legitimaci státu v projednávaném sporu. Dovolatelka dále
vytkla rozsudku odvolacího soudu zásadní nedostatky v jeho odůvodnění
zakládající jeho nepřezkoumatelnost. Již soud prvního stupně bez odpovídajícího
odůvodnění dospěl k závěru, že v daném sporu není pasivně legitimována
žalovaná, nýbrž zřejmě město Přimda. Odvolací soud zatížil řízení vadou ovšem
nejen tím, že nezrušil nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně a věc
nevrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, ale i tím, že sám svůj závěr o absenci
pasivní legitimace státu v projednávaném sporu neopřel o náležité úvahy, jakož
i ustanovení právních předpisů.
K nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího
soudu přispívá i skutečnost, že odvolací soud nejprve uvedl, že soud prvního
stupně v právním posouzení nepochybil, sám se však dále vyslovil v tom smyslu,
že závěr soudu prvního stupně o neexistenci dobré víry žalobkyně není ve sporu
nijak podstatný. Z těchto nedostatků odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů
usuzuje dovolatelka na naplnění dovolacího důvodu spočívajícího ve vadě řízení
dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vadu řízení ve smyslu tohoto ustanovení
zakládá dle dovolatelky i skutečnost, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný
soud. Pokud se soudy shodly v tom, že žalobou požadovanou náhradu škody nelze
posoudit jako náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státu, je
třeba na věc aplikovat soukromoprávní předpisy a spor posoudit jako spor mezi
zakladatelem a zakládanou společností. Za těchto okolností je pak třeba
zohlednit ustanovení § 9 odst. 3 písm. c) o. s. ř., dle nějž ve věcech
vyplývajících z právních vztahů souvisejících se zakládáním obchodních
společností rozhodují v prvním stupni krajské soudy. Rozhodoval-li ve věci v
prvním stupni věcně nepříslušný soud a ani odvolací soud nezjednal nápravu
tohoto pochybení, jde opět o vadu ohrožující správnost rozhodnutí ve věci. Předestřené argumenty vedly žalobkyni k návrhu, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek soudu odvolacího zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání dovolatelky proti rozsudku soudu odvolacího bylo třeba
posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je
dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k
závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Zásadní právní význam lze přitom přikládat pouze otázce, jejíž řešení má význam
pro posouzení jiných, obdobných sporů a jejíž řešení je současně významné pro
věc samu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2
Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
27/2001 civ., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo
2956/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 71, svazek
1/2001). Dovolatelkou předestřenou otázkou týkající se pasivní legitimace státu
se tak lze zaobírat pouze pod zorným úhlem zjištění učiněných soudy obou stupňů
a žalovaného nároku, jímž je v tomto řízení tvrzené právo dovolatelky na
náhradu nákladů na údržbu a správu nemovitosti, o níž se domnívala, že jí na
základě privatizačního projektu nabyla do svého vlastnictví. Zhodnotila-li
dovolatelka svým počínáním nemovitosti skutečnému vlastníku a uhradila-li za
něj náklady, jež by jinak musel skutečný vlastník vynaložit, měla se svého
nároku domáhat předně po této osobě (ať již podle ustanovení upravujících držbu
či podle ustanovení o bezdůvodném obohacení), tak jak dovodil již soud prvního
stupně, jehož rozhodnutí označil za správné i soud odvolací. Domáhá-li se této
náhrady přímo po státu, aniž by se vypořádala s tím, proč by její nárok nemohl
být uspokojen ze strany toho, jemuž jejím počínáním vznikl prospěch, nelze
shledat závěr odvolacího soudu o absenci pasivní legitimace na straně žalované
za odporující hmotnému právu. Zásadě rovnosti účastníků soukromoprávních vztahů
dle § 2 odst. 2 obč. zák. by naopak odporovalo, byl-li by za subjekt určený k
náhradě těchto nákladů přednostně považován stát vystupující v soukromoprávních
vztazích jako právnická osoba dle § 21 obč. zák. Odlišnost nároku na náhradu
škody vzniklé pochybením státu v privatizačním procesu a nároku na vydání
bezdůvodného obohacení v obdobných případech konstatoval Nejvyšší soud např. v
usnesení ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1890/2005, nebo v usnesení ze dne
19. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4863/2008. Nadto lze přitakat názoru odvolacího
soudu, že postup státu při privatizaci majetku státu nelze považovat za úkon,
při němž by vůči nabyvateli stát vystupoval z vrchnostenské pozice, a případné
pochybení státu v tomto ohledu tak nemůže zakládat odpovědnost státu za škodu
dle zákona č. 58/1969 Sb., k čemuž ve své judikatuře opakovaně dospěl Nejvyšší
i Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 134/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 380/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo
1971/2003). Není přitom možné přisvědčit dovolatelce, že za těchto okolností
měl odvolací soud shledat žalovaný nárok bez dalšího důvodným podle obecných
ustanovení o náhradě škody. Vznik obecné odpovědnosti za škodu předně
předpokládá splnění odlišných podmínek, než v případě vzniku odpovědnosti státu
za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí, jež však dovolatelka nijak
blíže nevymezila.
Z odvolacím soudem aprobovaných závěrů soudu prvního stupně
přitom vyplývá, že v řízení byl zvažován i možný vznik škody podle obecných
ustanovení občanského zákoníku, v daném případě však nebyly základní
předpoklady jejího vzniku shledány naplněnými. Za nepřípadný je v tomto směru
třeba považovat i odkaz na § 261 odst. 3 písm. a) obch. zák., z nějž
dovolatelka dovozuje nutnost posoudit její nárok podle ustanovení obchodního
zákoníku. Podle tohoto ustanovení se dle části třetí obchodního zákoníku řídí
vztahy mezi zakladateli obchodních společností, mezi společníkem a obchodní
společností, jakož i mezi společníky navzájem, pokud jde o vztahy týkající se
účasti na společnosti, jakož i vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl
společníka. Již skutečnost, že předmětem sporu není ani účast žalované v
dovolávající se společnosti a nejde ani o spor týkající se smlouvy o převodu
podílu společníka, činí zcela nepochybným závěr, že aplikace tohoto ustanovení,
a potažmo tedy i úpravy náhrady škody obsažené v této části obchodního
zákoníku, není na místě. Z uvedeného je zřejmé, že z tvrzení dovolatelky nelze
nijak usuzovat na to, že by odvolací soud posoudil předestřenou otázku
odpovědnosti žalované v rozporu s hmotným právem.
Tvrdila-li dovolatelka existenci vad řízení, jež mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, je třeba předně připomenout, že na zásadní právní
význam rozhodnutí odvolacího soudu lze z tvrzené vady řízení usuzovat jen
tehdy, pokud je spojena s právní otázkou týkající se sporného výkladu
procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010,
sp. zn. 33 Cdo 836/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn.
20 Cdo 1591/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3339, CD
3/2007), kterážto ovšem v projednávané věci nijak předestřena nebyla. Dále lze
uvést, že ač je nepřezkoumatelnost rozhodnutí obecně považována za vadu řízení
potenciálně ohrožující správnost rozhodnutí ve věci, není důvodu posuzovat
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v tomto případě jako natolik
nedostatečné a rozporuplné, že by je bylo možno považovat za stižené touto
vadou. Rozhodnutí soudu je sice velmi stručné, což do jisté míry snižuje jeho
přesvědčivost, nicméně je z něj zřejmé, jak byla posouzena práva a povinnosti
účastníků. Považuje-li dovolatelka za odporující si, že ač odvolací soud
posoudil závěry soudu prvního stupně jako správné, vyjádřil se současně v tom
smyslu, že závěr o absenci dobré víry není nijak podstatný, přehlíží, že tento
závěr nebyl považován za nesprávný, ale pouze za nadbytečný s ohledem na to, že
v projednávaném sporu není řešen vztah mezi dovolatelkou a skutečným
vlastníkem, nijak však nepopírá odvolacím soudem akceptovaný závěr soudu
prvního stupně, že povinnost kompenzovat dovolatelce náklady vynaložené na
správu a údržbu předmětné nemovitosti stíhá předně skutečného vlastníka
nemovitosti a nikoliv žalovanou. Zakládá-li podle dovolatelky vadu řízení i
skutečnost, že dle § 9 odst. 3 písm. c) o. s. ř. měl ve věci v prvním stupni
rozhodovat krajský soud, neboť jde o právní vztah související se zakládáním
obchodních společností, pak opodstatněnost jejího tvrzení vyvracejí již výše
předestřené úvahy týkající se povahy požadovaného plnění. V daném případě
nejsou předmětem sporu práva a povinnosti související se vznikem společnosti,
nýbrž nárok dovolatelky plynoucí z toho, že dovolatelka jako již existující
společnost vynaložila své prostředky na nemovitost ve vlastnictví třetí osoby.
Nejde tedy o posouzení práv a povinností vztahujících se k založení
společnosti, ale práv a povinností, k nimž by sice nedošlo, nebýt uvedeného
pochybení v privatizačním projektu, ale jejichž povaha se od této skutečnosti
bezprostředně neodvíjí a jež je třeba posuzovat podle jiných zákonných
ustanovení než těch, co upravují problematiku spojenou se vznikem společnosti.
Ani v případě, že by bylo dovolání shledáno přípustným, nebylo by tedy možno z
tvrzených vad dovodit jeho důvodnost.
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat
zásadní právní význam a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě
právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 6. dubna 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu