28 Cdo 2821/2023-352
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce hlavního města Prahy, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, proti žalovanému: Dong Nguyen Duy, nar. 2. 2. 1979, IČ 689 85 274, se sídlem v Praze 4, Papírníkova 611/19, zastoupenému Mgr. Jiřím Koláčkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, o 59.400 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 60 C 178/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2023, č. j. 12 Co 334/2022-329, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 4. 2020, č. j. 60 C 178/2018-145, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 143.421 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobce se žalobou ze dne 30. 7. 2018 u shora označeného soudu domáhal uvedené sumy z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít v důsledku toho, že žalovaný v období od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2016 užíval k podnikání žalobcem vlastněný pozemek parc. č. 1188, jehož součástí je stavba č. p.
306, v katastrálním území Holešovice, obci Praha (konkrétně stánkové místo Z 627). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný byl podnájemcem společnosti DELTA CENTER a.s., která měla se žalobcem uzavřenou nájemní smlouvu, jež však byla ukončena ke dni 31. 12. 2012 výpovědí ze strany žalobce, s čímž byl žalovaný dle tvrzení žalobce obeznámen. Společnost DELTA CENTER a.s. však dopisem ze dne 8. 11. 2012 rozporovala platnost a účinnost výpovědi z nájmu, předmětné nemovitosti nevyklidila a i po datu 31.
12. 2012 je užívala bez právního důvodu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 3. 2019, č. j. 5 C 104/2012-608, byla společnosti DELTA CENTER a.s. uložena povinnost zaplatit žalobci částku 246.417.488 Kč s příslušenstvím a vyklidit i předat hlavnímu městu Praze vyklizené nemovitosti. Výši bezdůvodného obohacení za užívání stánkového místa potom stanovil Obvodní soud pro Prahu 4 podle znaleckého posudku částkou 5.000 Kč měsíčně. Na základě řečeného posoudil tedy soud prvního stupně uplatněný nárok coby bezdůvodné obohacení vzniklé žalovanému užíváním věci bez právního důvodu a uložil mu povinnost k jeho vydání.
2. K odvolání žalovaného přezkoumal prvoinstanční rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 24. 11. 2020, č. j. 12 Co 213/2020-193,
potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ztotožnil se odvolací soud také s jeho úsudkem o řádném ukončení nájemního i podnájemního vztahu a vzniku bezdůvodného obohacení ve shora uvedené výši. Jako nedůvodnou poté posoudil námitku promlčení vznesenou v doplnění odvolání, neb, odkazuje přitom na § 107 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého do konce roku 2013 nedošlo z důvodu jeho úhrady částkou, již složil žalovaný do soudní úschovy. Ve zbylé části uplatněného práva posoudil odvolací soud běh promlčecí lhůty dle § 638 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), s tím, že k promlčení za období od 1. 1. 2014 rovněž nedošlo. Nadepsaný rozsudek obvodního soudu proto zcela potvrdil.
3. K dovolání žalovaného byl výše zmíněný rozsudek odvolacího soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2290/2021, z důvodu, že se odvolací soud ve smyslu § 2994 o. z. nezabýval dobrou vírou žalovaného ohledně trvající existence dispozičního práva na straně subjektu, jenž mu dal věc do užívání, a zcela pominul běh subjektivní promlčecí lhůty dle § 629 odst. 1 o. z. (na zjištěný skutkový stav aplikoval toliko § 638 odst. 1 o. z. pojednávající o objektivní promlčecí lhůtě). Nejvyšší soud pak věc vrátil soudu prvního stupně, jehož rovněž zrušené rozhodnutí spočívalo na totožném úsudku jako rozhodnutí soudu odvolacího, k dalšímu řízení.
4. Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, č. j. 60 C 178/2018-299, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 59.400 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 84.021 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). V souladu se shora citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu se obvodní soud zabýval dobrou vírou žalovaného ohledně skutečnosti, zda je společnost DELTA CENTER a.s. stále v nájemním vztahu s žalobcem. Došel k závěru, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaný si musel být již od roku 2013 vědom, že ke změnám v nájemních vztazích mezi zmíněnými subjekty došlo. Stran subjektivní promlčecí lhůty potom uzavřel, že se žalobce nejpozději v únoru 2014 dozvěděl, kdo se na jeho úkor obohacuje, čímž započal běh dané lhůty. Za období od začátku ledna do části května bylo však právo na vydání bezdůvodného obohacení uspokojeno, neboť prostředky složené do soudní úschovy žalovaným žalobce použil k jeho uhrazení. V období od druhé části května do 30. 7. 2015 však již soud pokládal právo na vydání bezdůvodného obohacení za promlčené, pročež žalobci přiznal nárok na vydání shora uvedené částky.
5. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2023, č. j. 12 Co 334/2022-329, k odvolání žalovaného potvrdil ve výrocích I. a III. rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, pročež rozhodnutí obvodního soudu v napadených výrocích potvrdil.
6. Proti posledně citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal žalovaný dovolání, maje je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Dle mínění dovolatele soudy nižších stupňů zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces, neboť jednak dospěly ke skutkovým zjištěním, která nemají oporu v provedeném dokazování, a jednak došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, jež ostatně také nemají oporu v provedeném dokazování, při hodnocení dobré víry žalovaného, čímž se soudy odchýlily od § 132 o. s. ř. Nadto uvádí, že v řízení nebyl proveden jediný důkaz, jímž by soudy prokázaly faktický odběr elektrické energie žalovaným v prostorách žalobce. Z uvedených důvodů žalovaný navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil i rozsudek obvodního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž je považuje za nepřípustné a zdůrazňuje, že žalovaný nenaplnil důvod pro jeho podání, tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navíc se domnívá, že soudy nižších stupňů opakovaně provedly dokazování a vypořádaly se se všemi spornými body, na které bylo poukázáno v rámci předchozího dovolacího řízení. Navrhuje tedy, aby bylo dovolání odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
8. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
9. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání žalovaného přípustné není.
12. Případná nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. Ani hodnocení důkazů nelze v dovolacím řízení (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3213/2020). Zákon nepředepisuje, a ani předepisovat nemůže, pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro úsudek o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je tedy na zvážení soudu, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (k tomu také namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3235/2020, či jeho usnesení ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1648/2020, nebo ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2478/2022).
13. Důkazům, které byly v daném řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá zpochybňovaný skutkový závěr, že žalovaný v předmětné nemovitosti odebíral elektrickou energii (viz body 36 až 38 rozsudku odvolacího soudu) i že žalovaný nebyl v dobré víře ohledně trvající existence dispozičního práva na straně subjektu, jenž mu dal věc do užívání (viz body 32 a 33 rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud v projednávané věci neshledal extrémní rozpor mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů či snad nedostatečné vypořádání se s námitkami žalovaného. Nelze tedy přitakat žalovanému, že by se odvolací soud odchýlil od judikatury Ústavního soudu (k tomu srovnej např. dovolatelem uváděné nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06, a ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07). Nejde potom ani o výjimečný případ, v němž skutková otázka s ohledem na svůj průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz namátkou nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
14. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že na ně žádný z účastníků nemá právo. V případě žalobce je nutno vycházet z presumpce odpovídajícího materiálního i personálního vybavení, které je dostatečné k tomu, aby tento účastník byl schopen kvalifikovaně hájit své zájmy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09), neboť závěr o dostatečném vybavení hlavního města Prahy k řešení daného sporu nebyl zpochybněn. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 3. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu