Judikát 28 Cdo 2844/2025
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:14.04.2026
Spisová značka:28 Cdo 2844/2025
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:28.CDO.2844.2025.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 předpisu č. 428/2012 Sb. § 4 písm. c, d) předpisu č. 428/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:C 28 Cdo 2844/2025-230
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Československé provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské, IČ 004 06 546, se sídlem v Opavě-Městě, Beethovenova 235/1, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem v Olomouci, Za Poštou 416/2, za účasti Vojenských lesů a statků ČR, s.p., IČ 000 00 205, se sídlem v Praze 6, Pod Juliskou 1621/5, zastoupeného JUDr. Miroslavem Tichým, advokátem se sídlem v Praze 10, Říčanská 1984/5, o žalobě podle části páté o. s. ř., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 83 C 13/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. července 2025, č. j. 5 Co 5/2025-198, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastníkovi řízení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.134,70 Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Tichého do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 3. 2025, č. j. 83 C 13/2023-165, zamítl žalobu o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 29. 6. 2023, č. j. SPU 247245/2023/Kle, (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Žalobkyně se domáhala vydání 13 historických pozemků odpovídajících částem dnešních 17 pozemků nacházejících se v katastrálním území Bruntál-město a nahrazení výše specifikovaného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu.
Ve vztahu k devíti částem nynějších pozemků, jejichž vlastníkem je město Bruntál (dále jen „pozemky II.“), soud žalobu zamítl, neboť Státní pozemkový úřad o nich výše zmíněným aktem nerozhodl, není zde tedy rozhodnutí správního orgánu, jež by bylo možné nahradit soudním rozhodnutím v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Ohledně zbývajících žádaných nemovitostí (dále jen „pozemky I.“) soud zjistil, že jsou ve vlastnictví státu, přičemž s nimi hospodaří účastník, jenž je osobou povinnou dle § 4 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“).
Soud uzavřel, že žalobkyně nepřednesla srozumitelná a konkrétní tvrzení, z nichž by bylo možné dovodit, že ve vztahu mezi jejími případnými pozemky (eventuálně pozemky II., které by dle svého tvrzení měla žalobkyně vlastnit v budoucnosti) a pozemky I. existuje funkční souvislost, jež je dle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. podmínkou pro vydání pozemků ze strany účastníka. Žalobu proto zamítl.
2. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 7. 2025, č. j.
5 Co 5/2025-198, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se mimo jiné věnoval podmínce funkční souvislosti pozemků, k níž citoval závěry odborné literatury i judikatorní praxe, přičemž shodně se soudem prvého stupně uzavřel, že v nynější kauze nebyla ona podmínka splněna. Vyjádřil se i k námitce odvolatelky týkající se zásady, užívané v restitučních kauzách, ex favore restitutionis v tom smyslu, že jejím uplatněním nelze překročit zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi, jak byl zakotven ze strany demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru. Rozsudek krajského soudu tudíž potvrdil.
3. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci v rozsahu všech výroků podala žalobkyně dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro nutnost vyřešení právní otázky ze strany dovolacího soudu jinak. Avizuje též procesní pochybení odvolacího soudu na základě jeho právního názoru, jenž nebyl v judikatuře dovolacího soudu doposud aprobován. Namítá, že soudy aplikovaly zákon č. 428/2012 Sb. formalisticky, čímž porušily její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i čl.
6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nadto přehnaně formalistický přístup soudů zapovídá i judikatura Ústavního soudu (dovolatelka uvádí nález sp. zn. I. ÚS 1560/07). Usuzuje, že existenci funkční souvislosti mezi pozemky nejen řádně tvrdila, nýbrž i prokázala, neboť již v žalobě uvedla, že dotčené nemovitosti byly jako jeden celek užívány pro hospodářské účely. Dovolatelka dále argumentuje požadavkem Ústavního soudu, aby orgány veřejné moci interpretovaly zákonem stanovené okolnosti, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd (cituje nález sp. zn. I.
ÚS 485/98). Žalobkyně se v posledním dovolává svého práva na rovné zacházení dle čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť je přesvědčena, že obecné soudy vykládaly a aplikovaly právní úpravu účelově, sledujíce nevydání pozemků právě její osobě. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek soudu odvolacího a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. K dovolání žalobkyně se vyslovil účastník řízení, který považuje rozhodnutí vrchního soudu za správné a navrhuje zamítnutí řečeného mimořádného opravného prostředku. Reaguje na tvrzení dovolatelky uvádí, že v řízení nebyla vznesena podrobnější tvrzení ani doloženy důkazy ohledně splnění podmínky funkční souvislosti pozemků. Domnělou neústavnost rozhodování obecných soudů vyvrací poukazem na úmysl zákonodárce omezit rozsah vydávaných věcí v případě povinných osob uvedených v § 4 písm. c) a d) zákona č. 428/2012 Sb., o němž svědčí zakotvení dodatečných podmínek pro vydávání věcí těmito osobami. Cituje též judikaturu vrcholných soudů nasvědčující nutnosti respektovat zákonem stanovený rámec majetkového vyrovnání s církvemi.
5. Stanovisko v dané věci poskytl i Státní pozemkový úřad, jenž plně odkázal na odůvodnění správního aktu vydaného v nynější kauze (č. j. viz výše v bodě 1).
Uvedl, že daný orgán rozhodoval v souladu s dikcí zákona, nikoliv z přepjatého formalismu, neboť dle příslušného zákona jde toliko o částečné zmírnění křivd, přičemž nikdy nebude možné vypořádat všechny křivdy spáchané v rozhodném období.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalobkyně není přípustné.
10. Zprvu je třeba předeslat, že vyslovila-li žalobkyně, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak“, aniž by v podání dále jakkoliv specifikovala ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež má být přehodnocena, či předestřela argumenty svědčící pro její revizi, nedostála zákonným požadavkům ohledně vymezení přípustnosti dovolání účastníkem. Jestliže dovolatelka zvolenou formulací žádá, aby právní otázka vyřešená odvolacím soudem v napadeném rozsudku byla jinak posouzena dovolacím soudem, pak takový předpoklad přípustnosti dovolání § 237 o.
s. ř. neupravuje. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání totiž míří pouze na případ právní otázky, která již byla dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi vyřešena a od jejíhož řešení se má dovolací soud odklonit (tedy posoudit tuto otázku jinak, srov. za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sb. rozh. obč., či jeho rozsudek ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo 962/2024). K takovému kroku je však možno přistoupit toliko, pokud by byly následně shledány dostatečné relevantní důvody podložené racionálními a přesvědčivějšími argumenty ve svém souhrnu konformnější s právním řádem jako významovým celkem, a svědčící tak pro změnu judikatury (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3123/2006, a ze dne 24. 11. 2025, sp. zn. 22 Cdo 2572/2025, či rozsudek téhož soudu ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 21 Cdo 1937/2024).
11. Dovolatelka dále avizuje procesní pochybení odvolacího soudu na základě jeho právního názoru, jejž dovolací soud doposud neaproboval. Z textu podání však není patrné, jakou neřešenou otázku procesního či hmotného práva, na níž rozsudek odvolacího soudu závisí, dovolatelka vymezuje.
12. Z mimořádného opravného prostředku žalobkyně je seznatelné, že jádro její nespokojenosti představuje závěr obecných soudů o neprokázání funkční souvislosti žádaných pozemků s jejími jinými pozemky ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. 13.
Odborná literatura i judikatura vrcholných soudů se shoduje v závěru, že funkční souvislost ve smyslu citovaného ustanovení představuje de facto vzájemnou závislost dvou či více věcí, z nichž jedna v podstatě umožňuje druhé plnit její funkci (například pozemek pod stavbou, srov. za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, uveřejněný pod č. 151/2018 Sb. rozh. obč., či jeho usnesení ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 608/2023). Za funkční souvislost nelze považovat toliko prostorovou blízkost pozemků, neboť i sousední pozemky mohou být z hospodářského hlediska zcela samostatné předměty [což platí i o pozemcích nacházejících se v rámci jednoho lesa jako územně ohraničené vegetační formace či blízkosti dvou pozemků sloužících jako pole (viz kupř.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 321/2021, či ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3340/2018)]. Lze rovněž vzpomenout, že podmínka funkční souvislosti není spojena ani s toliko lepším (efektivnějším) využitím věci již vydané a ani s okolností, že více pozemků tvoří jeden hospodářský celek, ať již historicky, nebo v současné době (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 596/2020).
14. Žalobkyně dovozovala splnění podmínky funkční souvislosti především ze skutečností, že nemovité věci tvořily jeden celek a byly užívány pro hospodářské účely. Argumentovala též existencí umělé vodní plochy, která historicky sloužila jako zdroj vody pro obhospodařování zemědělských pozemků. Jak správně uzavřely obecné soudy, tvrzení žalobkyně nasvědčuje toliko souvislosti prostorové, případně spotřební, nikoliv funkční ve smyslu výše uvedené judikatury. K domnělé závislosti zemědělských pozemků na vodní ploše poté žalobkyně neposkytla konkrétnější tvrzení. Konkluze soudu prvního stupně i odvolacího soudu, že nebyly splněny podmínky pro vydání pozemků dle § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., tak nikterak nevybočují ze zákonného a judikaturou vytčeného rámce.
15. Otázka funkční souvislosti pozemků je přitom především skutkového charakteru, přičemž skutkovými závěry soudů nižších stupňů je Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2555/2022).
16. Brojí-li žalobkyně vůči postupu soudů, jež nepřezkoumávaly správní rozhodnutí v souvislosti s pozemky II., neboť nebylo možné je v tomto rozsahu revidovat pro absenci rozhodnutí správního orgánu, je nutné zdůraznit, že soudy nižších stupňů rozhodly v neprospěch žalobkyně z důvodu nedostatečného tvrzení (přes poučení soudu poskytnuté dle § 118a o. s. ř. – viz bod 8 rozsudku odvolacího soudu) a neprokázání funkční souvislosti mezi požadovanými a stávajícími pozemky žalobkyně ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
17. Ke kritice dovolatelky, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces, nezbývá než připomenout, že i ve vztahu k materii tzv. církevních restitucí Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18 (viz bod 39 odůvodnění), znovu postuloval, že „účelem restitučních předpisů není odčinění všech, ale toliko zmírnění některých v minulosti nastalých majetkových křivd“.
Nutno podotknout, že ani využití interpretačního pravidla ex favore restitutionis nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi; zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru a soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov. za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, uveřejněný pod č. 38/2018 Sb. rozh. obč., nebo jeho usnesení ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné pod č. 115/2018 Sb. rozh. obč.; z judikatury Ústavního soudu pak nález ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, či obdobně i usnesení ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1996/17, bod 29). Naznačený výklad podmínky funkční souvislosti vydávaného pozemku ve smyslu zmíněného § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. doposud aproboval ve své rozhodovací praxi i Ústavní soud [viz kupř.
část VI. b) a bod 93 nálezu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 287/21, či usnesení ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1235/18]. Popsané závěry konečně neodporují ani dovolatelkou citovanému nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. I. ÚS 485/98, jenž se nadto vyslovuje zejména k zákonu 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
18. Konkluze odvolacího soudu tak nepochybně nelze označit za odporující dovolatelkou zmíněnému ústavně zaručenému právu jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího i Ústavního soudu nebyly námitky vznesené žalobkyní shledány důvodnými.
19. Žalobkyně dále tvrdí, že s ní obecné soudy zacházely rozdílně, neboť je církevní osobou. V podání však absentuje vymezení skupiny, vůči níž se žalobkyně cítí diskriminována, stejně jako konkrétních kauz, s nimiž má být nynější věc srovnána. Pro úplnost se hodí doplnit, že soudy správně užily zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi, jenž dopadá právě na náboženské persony. Lze si tedy jen s obtížemi představit, že by obecné soudy při aplikaci zmíněného předpisu žalobkyni diskriminovaly z důvodu, že je církevní osobou.
20. Namítá-li snad dovolatelka též formalismus rozsudku odvolacího soudu, dlužno předně uvést, že prostřednictvím těchto námitek upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání již shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtky dovolatelky nadto postrádají relevanci. Rozhodnutí odvolacího soudu, v němž je podrobně a srozumitelně odůvodněn závěr o nenaplnění podmínky dle § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., nelze považovat za formalistické a sofistikovaně odůvodňující zřejmou nespravedlnost.
Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu přitom nevykazuje takové deficity, jež by byly na újmu procesních práv žalobkyně, což vyplývá mimo jiné i ze skutečnosti, že dovolatelka na podkladě odůvodnění napadeného rozsudku byla schopna zformulovat dovolání, byť ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. dovolání nepřípustné.
21. Závěrem Nejvyšší soud dodává, že podala-li žalobkyně dovolání výslovně vůči oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení. Proti zmíněnému výroku však není dovolání se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
22. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a k nákladům účastníka řízení patří primárně odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“. Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. k) AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 4.620 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak má účastník řízení právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.134,70 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 14. 4. 2026 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu