22 Cdo 2572/2025

22 Cdo 2572/2025-419

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně I. G., zastoupené Mgr. Filipem Kábrtem, advokátem se sídlem v Praze 1, U železné lávky 568/10, proti žalované M. R., zastoupené Mgr. Ladislavem Pavlů, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 762/13, o určení spoluvlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 309/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2025, č. j. 22 Co 45/2024–381, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 6 070 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Filipa Kábrta, advokáta se sídlem v Praze 1, U železné lávky 568/10, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 29 C 309/2021-248, určil, že „žalobkyně je vlastníkem ideální ? stavby bez č. p. a č. e., způsob využití „garáž“, stojící na pozemku parc. č. XY, zapsaném na listu vlastnictví č. 294 a ideální ? stavby bez č. p. a č. e., způsob využití „garáž“, stojící na pozemku parc. č. XY, zapsaném na listu vlastnictví č. 294, v katastrálním území XY, v obci XY, zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 949“ (výrok I). Dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 63 949 Kč (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění: - Nynější žalovaná je pozůstalou manželkou po původním žalovaném, P. R. mladším. Žalobkyně a původní žalovaný, zemřelý P. R., byli sourozenci. Jejich rodiče, P. R. starší a I. R., a původní žalovaný nabyli v roce 1988 do spoluvlastnictví pozemky, na nichž se nyní sporné garáže (jde o dvougaráž, dále též jen „garáž“) nachází. Žalobkyni nemohlo v inkriminované době k pozemkům vlastnické či spoluvlastnické právo vzniknout, neboť žila v Německé spolkové republice; nabývání pozemků devízovými cizozemci, za něž byli považováni i českoslovenští občané žijící v zahraničí, bylo omezeno zákonem č. 142/1970 Sb., o devizovém hospodářství.

V následujících letech probíhala výstavba garáží a jejich nástaveb. Stavbu financovali rodiče žalobkyně, manželé R.; původní žalovaný se na financování nepodílel. Na stavbu garáží penězi přispívala i žalobkyně. Na stavebních pracích se podílel původní žalovaný, současná žalovaná a její rodina, i P. R. starší, který „řešil přinejmenším administrativní záležitosti“. Na následné nástavbě garáží se finančně i fyzickou prací podílela žalobkyně s tehdejším manželem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se jednalo o kolektivní činnost celé širší rodiny; vůlí všech zúčastněných bylo, že garáže bude (spolu)vlastnit a užívat i žalobkyně.

- V květnu 1995 byla uzavřena darovací smlouva mezi manžely P. a I. R. (rodiči žalobkyně a původního žalovaného) jako dárci a žalobkyní jako obdarovanou. Předmětem převodu byla - mimo jiné - i parcela č. XY o výměře 24 m2 (zastavěná plocha) s garáží a parcela č. XY o výměře 24 m2 (zastavěná plocha) s garáží. - Do katastru nemovitostí byli jako spoluvlastníci pozemků parc. č. XY, č. XY, č. XY, č. XY a č. XY zapsáni žalobkyně a původní žalovaný, každý jednou ideální polovinou. Využití pozemků č. XY a XY je specifikováno jako „zastavěná plocha bez garáže“ a jsou označeny hvězdičkou značící „nedořešený právní vztah“; důvodem takového označení je skutečnost, že parcely XY a XY jsou zastavěny garážemi, k nimž však nebyly předloženy listiny potřebné pro zápis.

Zápis garáží jako samostatných nemovitých věcí (bez č. p./č. e.) proběhl až následně, v roce 1996, kdy podal původní žalovaný žádost o zápis jeho výlučného vlastnického práva záznamem práva k nemovitosti podle kolaudačního rozhodnutí.

Žalobkyně tvrdila, že na žádosti je podpis otce účastníků (stejného jména jako původní žalovaný), k němuž původní žalovaný doplnil své údaje tak, aby byl považován za stavebníka. Toto tvrzení se nepodařilo potvrdit a ani vyvrátit. Soud prvního stupně však poukázal na časovou souslednost událostí. Převedl-li P. R. starší a jeho manželka darovací smlouvou z roku 1995 svůj podíl na garážích na žalobkyni, lze těžko vysvětlit, proč by o rok později podepisoval žádost o zápis práva rodičů k nemovitosti (garážím).

Soud se přiklonil k verzi, že žádost ze dne 8. 7. 1996 podal původní žalovaný, neboť na jeho jméno znělo stavební povolení a kolaudační rozhodnutí, přičemž tyto listiny k žádosti doplnil. Předložil-li původní žalovaný katastrálnímu úřadu kolaudační rozhodnutí znějící na jeho jméno, nezabýval se katastrální úřad dalšími okolnostmi a původního žalovaného (po doplnění podkladů) zapsal jako výlučného vlastníka garáží. Tomuto postupu nebránila skutečnost, že spoluvlastnicí pozemků, na nichž garáže stály, byla i žalobkyně.

Postup katastrálního úřadu tak byl sice zákonný, došlo jím však k zápisu, který nekorespondoval se skutečným právním stavem. Soud prvního stupně konstatoval, že skutečnou vlastnicí jedné poloviny garáží byla žalobkyně na základě darovací smlouvy, přičemž úmyslem účastníků a jejich rodičů při výstavbě bylo, aby garáže do budoucna spoluvlastnili oba sourozenci.

3. Právní posouzení věci soud prvního stupně založil se zřetelem na dobu výstavby garáží v letech 1988 až 1990 (viz § 3028 odst. 1 a 2, část věty za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“) jednak na ustanoveních § 132 odst. 1 a § 133 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), a dále na ustanovení § 1095 o. z. o mimořádném vydržení. Konstatoval, že i pokud by nedošlo k nabytí vlastnického práva žalobkyně zhotovením věci či darováním, jsou dány důvody pro mimořádné vydržení.

Žalobkyně se finančně podílela na výstavbě garáží a financovala následnou nástavbu. Již během svého pobytu v Německu jezdila na návštěvy do Česka, během nichž v garáži parkovala. Po vybudování nástavby je začala se svým tehdejším manželem využívat k bydlení; ostatně za tímto účelem se nástavba garáží realizovala. Užívání garáže žalobkyní probíhalo kontinuálně a s vědomím původního žalovaného. Poté, co vznikly spory ohledně užívání garáží, původní žalovaný ustoupil a nechal žalobkyni v garáži parkovat i za cenu toho, že nynější žalovaná bude parkovat venku.

K vyostření sporů mezi sourozenci došlo v době, kdy si žalobkyně našla nového partnera; k vystěhování vyzval žalobkyni původní žalovaný až v roce 2021. Soud prvního stupně shrnul, že žalobkyně garáže od počátku 90. let prokazatelně užívala, měla do nich přístup, tedy je fakticky držela, a to s úmyslem činit tak pro sebe. Nebylo prokázáno, že by držbu garáží získala svémocně či lstí. S ohledem na darovací smlouvu z roku 1995 byla žalobkyně v dobré víře, pokud jde o její vlastnické právo, neboť z obsahu této smlouvy a souvisejícího znaleckého posudku se mohla oprávněně domnívat, že předmětem převodu byly i garáže.

Pokud následný záznam vlastnického práva ke garážím do katastru nemovitostí darovací smlouvu, pokud jde o převod práva ke garážím, nereflektoval, nebyl a také do současné doby není v souladu se skutečným právním stavem. I pokud by nedošlo k nabytí vlastnického práva žalobkyně zhotovením věci či na základě darovací smlouvy, splnila žalobkyně podmínky pro mimořádné vydržení a stala se (spolu)vlastnicí garáží ke dni 1. 1. 2019 (viz § 3066 o. z.).

4. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 24. 4. 2025, č. j. 22 Co 45/2024-381, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 33 686,70 Kč (výrok II).

5. Odvolací soud, jenž rozhodoval po zrušení předchozího rozsudku ze dne 23. 4. 2024, č. j. 22 Co 45/2024-297, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2769/2024 (tento rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně mimořádně vydržela spoluvlastnické právo ke stavbě garáže, neboť z okolností uzavření darovací smlouvy ze dne 24. 5. 1995, o kterou svoji držbu opírá, mohla jednoznačně oprávněně usuzovat, že se tato smlouva vztahuje i na spoluvlastnický podíl na garáži a že se tudíž stala její spoluvlastnicí, ačkoli její vlastnické právo nebylo pro vady návrhu na vklad zapsáno do katastru nemovitostí.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Předně namítá, že dovolací soud prostřednictvím svého předchozího kasačního rozsudku nepřípustně zasáhl do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, neboť učinil vlastní, oproti odvolacímu soudu odlišné, skutkové závěry a zavázal odvolací soud rozhodnout v rámci takto vymezeného skutkového stavu a na něj navazujícího právního názoru. Vyjadřuje rovněž přesvědčení, že dovolací soud v rámci dřívějšího kasačního rozhodnutí neaproboval skutková zjištění odvolacího soudu pouze s poukazem na formální vadu dokazování a „bez dalšího fakticky změnil skutkové závěry případu“, přestože v případě procesních vad nebo nedostatečně zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem je třeba dovoláním napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k došetření. Dále pak nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, respektive závěrem dovolacího soudu formulovaného v předcházejícím kasačním rozsudku, že žalobkyně splnila zákonné podmínky pro nabytí spoluvlastnického práva ke garáži mimořádným vydržením. Má za to, že žalobkyně se vlastnické držby garáže nikdy nechopila a stala se tak toliko jejím detentorem. Dle mínění dovolatelky totiž stavbu garáže užívala na základě souhlasu jejího vlastníka, kterým byl původní žalovaný. Přístup odvolacího soudu, vedený názorem dovolacího soudu vyjádřeným v předcházejícím kasačním rozsudku, k otázce mimořádného vydržení pokládá za schematický a formální, a proto se domnívá, že by se dovolací soud měl odklonit od své dosavadní rozhodovací praxe, a tedy věc předložit velkému senátu Nejvyššího soudu postupem předjímaným v ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) – dále „zákon č. 6/2002 Sb.“. Nebude-li věc postoupena velkému senátu Nejvyššího soudu, navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalobkyně ve svém vyjádření označila dovolání žalované za nepřípustné a rozhodnutí odvolacího soudu za správné po skutkové i právní stránce. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).

9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Dovolání žalované není pro žádnou z jí vymezených právních otázek přípustné. K mimořádnému vydržení:

11. Podle ustanovení § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

12. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (uveřejněném pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), podrobně vyložil mimo jiné podstatu a podmínky pro mimořádné vydržení vlastnického práva podle zákona č. 89/2012 Sb. Argumentace obsažená v uvedeném rozhodnutí vyústila ve formulaci závěrů, podle kterých podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. V ustanoveních § 1091 až 1094 o. z. je upravena vydržecí doba potřebná k řádnému vydržení, na mimořádné vydržení se tato ustanovení nepoužijí. Dovolací soud rovněž zdůraznil, že hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či by nebyly řádně odůvodněny. K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 8. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, a usnesení ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 290/2023, jakož i v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2769/2024, vydaném v této věci.

13. V usnesení ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 788/2022, Nejvyšší soud na tato východiska navázal, když uvedl, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale mnohem benevolentněji posuzovaná „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Jde o „jinou, novou míru kvality přesvědčení držitele, odlišnou od poctivé i nepoctivé držby“.

14. Dále pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, vyložil, že nepoctivý úmysl brání vydržení jen za předpokladu, že existoval při uchopení držby. Zpravidla tedy platí, že ujala-li se osoba držby nikoliv v nepoctivém úmyslu a později zjistí, že není vlastníkem (není v katastru nemovitosti evidován jako vlastník), není tím její poctivý úmysl dotčen; na rozdíl od poctivé držby (§ 992 odst. 1 o. z.) nemá taková vědomost za následek zánik kvalifikované držby (zde držby nikoliv v nepoctivém úmyslu).

15. V poměrech projednávané věci nepovažuje dovolací soud závěr odvolacího soudu o nabytí spoluvlastnického práva žalobkyně ke stavbě garáže mimořádným vydržením za zjevně nepřiměřený. Odvolací soud správně vyhodnotil, že podmínkou mimořádného vydržení není existence řádné držby založené na platném právním titulu, ale držba nikoliv v nepoctivém úmyslu. Taková kvalita držby byla v řízení prokázána především dlouhodobým nerušeným výkonem držby garáže, respektive předmětného spoluvlastnického podílu na garáži, žalobkyní; to již od počátku 90. let minulého století. Žalobkyně přitom garáž a její nástavbu užívala s ohledem na darovací smlouvu ze dne 24. 5. 1995 s vědomím, že tuto nemovitost drží jako spoluvlastník, tj. projevila držební vůli (k předpokladům vzniku držby srovnej blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1310/2025). Darovací smlouvou ze dne 24. 5. 1995 totiž na žalobkyni převedli její rodiče mimo jiné spoluvlastnický podíl na garáži o velikosti id. ?, a to s výslovným souhlasem původního žalovaného jako vlastníka druhé poloviny darovaných nemovitostí. Nelze tudíž dovozovat, že by užívání garáže žalobkyní bylo založeno na později vzniklém obligačním titulu (například výprose), neboť držební vůli žalobkyně odvozovala od skutečnosti, že se držby chopila na základě titulu, který zakládá její věcné (spoluvlastnické) právo. Odvolací soud přitom nezaložil své rozhodnutí na zjištění, že žalobkyně měla v držbě garáž, o které jí bylo známo, že ji darovací smlouvou ze dne 24. 5. 1995 nenabyla, jak se dovolatelka zřejmě domnívá, ale že darovací smlouva byla důvodem, pro který se mohla žalobkyně oprávněně domnívat, že se chopila držby v nikoliv nepoctivém úmyslu a že tento stav není nikomu na újmu. Ani samotná skutečnost, že žalobkyně v roce 2021 zjistila, že jako výlučný vlastník garáže je v katastru nemovitostí uveden původní žalovaný, neměla za následek zánik její kvalifikované držby (tedy držby nikoliv v nepoctivém úmyslu). Nepoctivý úmysl držitele totiž brání mimořádnému vydržení jen za předpokladu, že existoval při uchopení držby.

16. Námitky dovolatelky, že stavebníkem garáže byl pouze původní žalovaný, který tuto garáž stavěl pro sebe, podal žádost o vydání stavebního povolení a následně komunikoval se stavebním a katastrálním úřadem, a tudíž se stal jejím výlučným vlastníkem, pak mají povahu výlučně skutkovou. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů je dovolací soud dle účinné procesní úpravy (již od 1. 1. 2013) vázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17 – zmíněná usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách

Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), přičemž k námitkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 nemá dovolatel k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná tak ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení věci, nýbrž správnost skutkových závěrů, jež odvolací soud ve svém druhém rozhodnutí ve věci převzal z výsledků dokazování před soudem prvního stupně, a na nichž své právní posouzení založil, což je zřejmé ze skutkové argumentace žalované obsažené v článku 3 textu dovolání.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. však nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, respektive na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.

6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).

17. Vedle hlavní argumentační linie o mimořádném vydržení (spolu)vlastnického práva ke garáži považuje Nejvyšší soud za potřebné poznamenat, že pokud byla stavba postavena svépomocně, nabývá vlastnictví k nově zhotovené stavbě ten, kdo stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (stavebník ve smyslu občanského práva). Pokud stavbu provádí více osob, je rozhodující pro posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě jejich dohoda, která nemusí být písemná (může být i ústní, popř. konkludentní); tato dohoda založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu (případně s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem) zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah, a není přitom potřeba, aby se účastníci dohodli na velikosti podílů. To, že účastníci spolu zřizují stavbu, kterou hodlají společně užívat, je zpravidla důkazem o existenci konkludentní (mlčky, nevýslovně uzavřené) dohody o spoluvlastnictví stavby, nevyplývá-li z okolností věci něco jiného; konkluzi o existenci takové dohody lze podle konkrétních okolností případu učinit i s ohledem na chování účastníků po dokončení stavby (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2849/2024). Závěr o tom, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z osob podílejících se na vzniku stavby, je věcí úvahy soudů nižších stupňů. Tato úvaha vychází z jedinečných a konkrétních skutkových okolností případu a je třeba při této úvaze zohlednit veškeré relevantní okolnosti projednávané věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3710/2011). Dovolací soud by mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2428/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3082/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2117/2015).

18. Dovolací soud nepokládá v kontextu přítomné kauzy za zjevně nepřiměřenou úvahu soudu prvního stupně, aprobovanou odvolacím soudem, že spoluvlastnictví k nově zhotovené stavbě garáže nabyli rodiče žalobkyně a původní žalovaný rovným dílem. Soud prvního stupně logickým způsobem uzavřel, že již v době výstavby garáže bylo záměrem a vůlí všech osob zúčastněných na této stavbě, aby se jejími rovnodílnými (podílovými) spoluvlastníky stali původní žalovaný a žalobkyně, jež však (spolu)vlastnické právo mohla nabýt s ohledem na tehdejší právní úpravu až po svém návratu ze zahraničí. Mezi účastníky tak i přes neexistenci výslovné dohody o vzniku spoluvlastnictví existovala konkludentní dohoda o výstavbě garáže, pročež ani v uvedeném směru rozsudek odvolacího soudu nevykazuje odchýlení od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

19. Z výše předestřeného je zřejmé, že odvolací soud se při řešení dovolatelkou zpochybňované otázky mimořádného vydržení (spolu)vlastnického práva žalobkyně ke stavbě garáže neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pokud dovolatelka připouští, že rozhodnutí odvolacího soudu je (může být) při řešení pro rozhodnutí zmíněné stěžejní otázky v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, pak by mohlo být dovolání přípustné jedině tehdy, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že předložená právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak (§ 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.), kterýžto důvod přípustnosti dovolání žalovaná uplatňuje. Dovolací soud však důvod ke změně konstantní rozhodovací praxe stran předložené právní otázky neshledal, pročež v nynějším sporu nepokládá za splněnou zákonnou podmínku pro předložení věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (§ 20 odst. 1 věta první zákona č. 6/2002 Sb.).

20. Konstantní rozhodovací praxe orgánů veřejné moci (zvláště pak soudů) a v nich obsažená interpretace tvoří v materiálním smyslu součást příslušné právní normy, od níž se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem v právo (srovnej např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 4. 1990 ve věci Kruslin proti Francii, stížnost č. 11801/85; tento rozsudek je přístupný na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int). Proto by měl být již jednou učiněný výklad, nejsou-li následně shledány dostatečné relevantní důvody podložené racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu konformnější s právním řádem jako významovým celkem a svědčící tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu postulátů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti) – srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3123/2006, nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 613/2006.

21. Dovolací soud neshledal argumentaci dovolatelky relevantní do té míry, aby jej přesvědčila o nezbytnosti revidovat doposud zaujaté právní názory na problematiku mimořádného vydržení vlastnického práva k nemovité věci. Zákon v ustanovení § 1095 o. z. zjevně vychází z toho, že v průběhu dvojnásobné vydržecí doby nutné pro mimořádné vydržení má vlastník dost prostoru pro uplatnění jeho práva, a proto není třeba na držbu pro mimořádné vydržení klást tak přísné nároky, jako na držbu vedoucí k vydržení řádnému. Je tedy odůvodněné vyjít z předpokladu, že by zákonodárce, kdyby tuto otázku výslovně upravil, se v ustanovení § 1095 o. z. přidržel méně přísného pojetí, totiž že „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“ tu musí být v době, kdy se jí držitel chopil; to, že se později dozví, že v katastru nemovitostí je jako vlastník evidován někdo jiný, resp. že někdo jiný vlastníkem je, nemá samo o sobě za následek zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ (srovnej opětovně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022). Pakliže dovolatelka v tomto směru poukazuje na existenci okolností, které měly vzbudit u žalobkyně při uchopení držby objektivně pochybnost o jejím spoluvlastnickém právu, nic takového soudy nižších stupňů v nyní projednávané věci zjištěno nebylo. K dalším v dovolání vymezeným právním otázkám:

22. Klade-li žalovaná otázku, zda je dovolací soud oprávněn formulovat skutkový stav věci odlišně oproti odvolacímu soudu a následně v rámci kasačního rozhodnutí odvolacímu soudu uložit povinnost rozhodnout dle skutkového stavu a na něj navazujícího právního názoru vymezeného dovolacím soudem, respektive zda je dovolací soud oprávněn „ignorovat“ skutková zjištění odvolacího soudu, byl-li skutkový stav odvolacím soudem zjištěn nedostatečně nebo procesně nekorektním způsobem, přehlíží, že na takové otázce procesního práva rozsudek odvolacího soudu nezávisí. Základní předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., k němuž se připíná některé z hledisek v citovaném ustanovení uvedené, spočívá v tom, že s judikaturou dovolacího soudu, popřípadě s její absencí, se poměřuje rozhodnutí odvolacího soudu v řešení právní otázky, na níž závisí. Na řešení otázek týkajících se procesního postupu Nejvyššího soudu a jeho právního posouzení věci vyjádřeného v předcházejícím kasačním rozsudku však rozsudek odvolacího soudu v tomto řízení založen není a logicky ani být nemůže, neboť odvolacímu soudu nepřísluší revidovat rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo ke kasaci jeho předcházejícího rozhodnutí.

23. Byť s vědomím určité procesní nadbytečnosti se jeví vhodným zopakovat, že Nejvyšší soud je při posuzování dovolání vázán skutkovými zjištěními nižších soudů (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. 22 Cdo 3411/2019, a ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. 33 Cdo 4316/2019). V předchozím rozsudku v této věci Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací soud při zjišťování skutkového stavu nerespektoval příslušná procesní pravidla a zásady, neboť na základě hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně dospěl k jiným skutkovým zjištěním, než jaká učinil soud prvního stupně, aniž by dokazování zopakoval nebo doplnil. Proto také (z tohoto důvodu), aniž by nahrazoval skutková zjištění odvolacího soudu zjištěními vlastními, Nejvyšší soud v pořadí první rozsudek odvolacího soudu vydaný ve věci zrušil, aby odvolacímu soudu umožnil vytknuté procesní pochybení napravit. V žádném případě není možno předchozí kasační rozsudek Nejvyššího soudu vnímat tak, že by snad bylo Nejvyšším soudem sděleno, k jakým skutkovým zjištěním má odvolací soud dospět. Nejvyšší soud, aniž by jakkoli přehodnocoval skutkový stav věci, poukázal na nedostatek v postupu odvolacího soudu při jeho zjišťování. Pokud Nejvyšší soud v kasačním rozsudku zaujal pro odvolací soud určitý závazný právní názor, nespojil jej – jak se mylně dovolatelka domnívá – s vlastními skutkovými zjištěními (ostatně Nejvyšší soud není skutkovou instancí), ale se závěry o skutkovém stavu, jež učinil po podrobném dokazování a pečlivém hodnocení provedených důkazů soud prvního stupně.

24. Nejvyšší soud tedy v předcházejícím kasačním rozsudku odvolacímu soudu konkrétně vytknul (jako vadu mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), že zjištění o dohodě účastníků o způsobu užívání domu a garáže učinil bez jakéhokoli dokazování, pročež jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, nelze považovat za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení). Nejvyšší soud proto vycházel ze skutkového stavu zjištěného o dané skutkové otázce procesně korektním způsobem soudem prvního stupně. Přiléhavost přitom postrádá námitka žalované, že by skutkový stav byl v době vydání v pořadí prvního rozsudku odvolacího soudu zjištěn nedostatečně. Naopak výsledky dokazování v řízení před soudem prvního stupně představovaly spolehlivý skutkový podklad pro rozhodnutí ve věci. Ostatně Nejvyšší soud v předcházejícím kasačním rozsudku rovněž připomněl, že i kdyby skutkové zjištění o existenci dohody účastníků o způsobu užívání domu a garáže učinil odvolací soud z pohledu procesního řádně, nebyl by to důvod pro závěr o tom, že žalobkyně id. ? garáže nedržela a že by u ní absentovala držební vůle (k tomu viz bod 36 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2769/2024).

25. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

26. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalovaná povinna žalobkyni tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 6.070 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 5.620 Kč – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu.

27. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobkyně, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1 část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 24. 11. 2025

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu