22 Cdo 2769/2024

22 Cdo 2769/2024-332

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně I. G., zastoupené Mgr. Filipem Kábrtem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, proti žalované M. R., zastoupené Mgr. Ladislavem Pavlů, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 762/13, o určení spoluvlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 309/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2024, č. j. 22 Co 45/2024–297, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2024, č. j. 22 Co 45/2024–297, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 29 C 309/2021-248, určil, že „žalobkyně je vlastníkem ideální ? stavby bez č. p. a č. e., způsob využití „garáž“, stojící na pozemku parc. č. XY, zapsaném naLV XY a ideální ? stavby bez č. p. a č. e., způsob využití „garáž“, stojící na pozemku parc. č. XY, zapsaném na LV XY, v katastrálním území XY, v obci XY, zapsaných v katastru nemovitostí na LV XY“ (výrok I), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění: - Nynější žalovaná je pozůstalou manželkou po původním žalovaném, P. R. mladším. Žalobkyně a původní žalovaný, zemřelý P. R., byli sourozenci. Jejich rodiče, P. R. starší a I. R., nabyli v roce 1988 do vlastnictví pozemky, na nichž se nyní sporné garáže (jde o dvougaráž, dále též jen „garáž“) nachází. Žalobkyně nemohla pozemky nabýt také, neboť v té době žila v XY; nabývání pozemků devízovými cizozemci, za něž byli považováni i českoslovenští občané žijící v zahraničí, bylo omezeno zákonem č. 142/1970 Sb., o devizovém hospodářství.

V následujících letech probíhala výstavba garáží a jejich nástavby. Stavbu financovali rodiče žalobkyně, manželé R., původní žalovaný se na financování nepodílel. Na stavbu garáží penězi přispívala i žalobkyně. Na stavebních pracích se podílel původní žalovaný, současná žalovaná a její rodina, i P. R. starší, který „řešil přinejmenším administrativní záležitosti“. Na následné nástavbě garáží se finančně i fyzickou prací podílela žalobkyně s tehdejším manželem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se jednalo o kolektivní činnost celé širší rodiny; vůlí všech zúčastněných bylo, že garáže bude (spolu)vlastnit a užívat i žalobkyně.

- V květnu 1995 byla uzavřena darovací smlouva mezi manžely P. a I. R. (rodiči žalobkyně a původního žalovaného) jako dárci a žalobkyní jako obdarovanou. Předmětem převodu byla - mimo jiné - i parcela č. XY o výměře 24 m2 (zastavěná plocha) s garáží a parcela č. XY o výměře 24 m2 (zastavěná plocha) s garáží. - Do katastru nemovitostí byli jako spoluvlastníci pozemků parc. č. XY, č. XY, č. XY, č. XY a č. XY zapsáni žalobkyně a původní žalovaný, každý jednou ideální polovinou. Využití pozemků č. XY a XY je specifikováno jako „zastavěná plocha bez garáže“ a jsou označeny hvězdičkou značící „nedořešený právní vztah“; důvodem takového označení je skutečnost, že parcely XY a XY jsou zastavěny garážemi, k nimž však nebyly předloženy listiny potřebné pro zápis.

Zápis garáží jako samostatných nemovitostí (bez č. p./č. e.) proběhl až následně, v roce 1996, kdy podal původní žalovaný žádost o zápis jeho výlučného vlastnického práva záznamem práva k nemovitosti podle kolaudačního rozhodnutí. Žalobkyně tvrdila, že na žádosti je podpis otce účastníků (stejného jména jako původní žalovaný), k němuž původní žalovaný doplnil své údaje tak, aby byl považován za stavebníka. Toto tvrzení se nepodařilo potvrdit ani vyvrátit, soud prvního stupně však poukázal na časovou souslednost událostí; převedl-li P.

R.

starší a jeho manželka darovací smlouvou z roku 1995 svůj podíl na garážích na žalobkyni, lze těžko vysvětlit, proč by o rok později podepisoval žádost o zápis práva rodičů k nemovitosti (garážím). Soud se přiklonil k verzi, že žádost ze dne 8. 7. 1996 podal původní žalovaný, neboť na jeho jméno znělo stavební povolení a kolaudační rozhodnutí, přičemž tyto listiny k žádosti doplnil. Předložil-li původní žalovaný katastrálnímu úřadu kolaudační rozhodnutí znějící na jeho jméno, nezabýval se katastrální úřad dalšími okolnostmi a původního žalovaného (po doplnění podkladů) zapsal jako výlučného vlastníka garáží.

Tomuto postupu nebránila skutečnost, že spoluvlastnicí pozemků, na nichž garáže stály, byla i žalobkyně. Postup katastrálního úřadu tak byl sice zákonný, došlo jím však k zápisu, který nekorespondoval se skutečným stavem; jak soud prvního stupně uvedl, skutečnou vlastnicí jedné poloviny garáží byla žalobkyně na základě darovací smlouvy, přičemž úmyslem účastníků a jejich rodičů při výstavbě bylo, aby garáže do budoucna spoluvlastnili oba sourozenci.

3. Právní posouzení věci soud prvního stupně založil se zřetelem na dobu výstavby garáží v letech 1988 až 1990 (viz § 3028 odst. 1 a 2, část věty za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále „o. z.“) jednak na ustanoveních § 132 odst. 1 a § 133 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“) a dále na ustanovení § 1095 o. z. o mimořádném vydržení. Konstatoval, že i pokud by nedošlo k nabytí vlastnického práva žalobkyně zhotovením věci či darováním, měl soud prvního stupně za to, že jsou dány důvody pro mimořádné vydržení.

Žalobkyně se finančně podílela na výstavbě garáží a financovala následnou nástavbu. Již během svého pobytu v XY jezdila na návštěvy do Česka, během nichž v garáži parkovala. Po vybudování nástavby je začala se svým tehdejším manželem využívat k bydlení; ostatně za tímto účelem se nástavba garáží realizovala. Užívání garáže žalobkyní probíhalo kontinuálně a se souhlasem původního žalovaného. Poté, co vznikly spory ohledně užívání garáží, původní žalovaný ustoupil a nechal žalobkyni v garáži parkovat i za cenu toho, že nynější žalovaná bude parkovat venku.

K vyostření sporů mezi sourozenci došlo v době, kdy si žalobkyně našla nového partnera; k vystěhování vyzval žalobkyni původní žalovaný až v roce 2021. Soud prvního stupně shrnul, že žalobkyně garáže od počátku 90. let prokazatelně užívala, měla do nich přístup, tedy je fakticky ovládala, a to s úmyslem činit tak pro sebe. Nebylo prokázáno, že by držbu garáží získala svémocně či lstí. S ohledem na darovací smlouvu z roku 1995 byla žalobkyně v dobré víře, pokud jde o její vlastnické právo, neboť z obsahu této smlouvy a souvisejícího znaleckého posudku se mohla oprávněně domnívat, že předmětem převodu byly i garáže.

Pokud následný záznam vlastnického práva ke garážím do katastru nemovitostí uzavření darovací smlouvy nereflektoval, nebyl a také do současné doby není v souladu se skutečným právním stavem. I pokud by nedošlo k nabytí vlastnického práva žalobkyně zhotovením věci či na základě darovací smlouvy, splnila žalobkyně podmínky pro mimořádné vydržení a stala se (spolu)vlastnicí garáží ke dni 1. 1. 2019 (viz § 3066 o. z.).

4. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 23. 4. 2024, č. j. 22 Co 45/2024–297, rozsudek soudu prvního

5. Odvolací soud konstatoval, že na základě darovací smlouvy nemohla žalobkyně nabýt vlastnické právo ke stavbě garáží, které jsou nemovitostmi podléhajícími evidenci v katastru nemovitostí, nedošlo-li ke vkladu práva do katastru nemovitostí.

6. K otázce mimořádného vydržení převzal tato skutková zjištění soudu prvního stupně: Rodiče žalobkyně i původního žalovaného uzavřeli dne 24. 5. 1995 s žalobkyní darovací smlouvu, jejímž předmětem bylo darování ideální jedné poloviny souboru nemovitostí – rodinného domu č. p. XY, pozemků s domem souvisejících a také garáže (tedy dvougaráže s nástavbou dílny a skladu postavené na dvou samostatných pozemcích). Vůlí rodičů žalobkyně bylo převést darovací smlouvou též jejich podíl na garáži. Původní žalovaný - bratr žalobkyně jako vlastník druhé poloviny darovaných nemovitostí - učinil v rámci darovací smlouvy prohlášení spoluvlastníka, v němž uvedl, že dal jako spoluvlastník výslovný souhlas dárcům - spoluvlastníkům id. ? nemovitostí v darovací smlouvě uvedených - k tomu, aby svůj podíl na nemovitostech převedli na obdarovanou I. G. (žalobkyni). „Tedy také původní žalovaný v té době akceptoval (nebo si myslel), že vlastníky jedné poloviny garáže (stejně jako ostatních nemovitostí) jsou jeho rodiče (dárci z darovací smlouvy) a že tento podíl na garáži nabude jeho sestra - žalobkyně“.

7. Odvolací soud nicméně dále, již nad rámec toho, co zjistil soud prvního stupně, uvedl, že vlastnické právo bylo ke garáži v celém rozsahu zapsáno v roce 1998 ve prospěch původního žalovaného. Za této situace nemohla žalobkyně vydržet vlastnické právo k spoluvlastnickému podílu na garáži na základě (řádného) vydržení. Nemohlo však dojít ani k mimořádnému vydržení vlastnického práva žalobkyně k ? podílu na garáži. Mezi účastníky bylo dohodnuto a fakticky dlouhodobě realizováno, že původní žalovaný s rodinou užíval v celém rozsahu rodinný dům na dané adrese (byť jej se žalobkyní spoluvlastnil napůl) a žalobkyně zase užívala pro své potřeby celou garáž (i pro bytové potřeby), aniž by mezi sebou řešili nějaké finanční náhrady či vlastnické uspořádání.

„Za této situace nelze říct, že by se původní žalovaný nijak nebral o své vlastnické právo ke garáži, že by na své právo rezignoval, a že by naopak žalobkyně garáž užívala jako spoluvlastnice. Byla zde vzájemná dohoda o způsobu užívání obou nemovitostí – staveb výhodná pro obě strany, z níž se ale nedalo dovozovat vlastnické právo. Protože žalobkyně umožnila původnímu žalovanému užívat i její podíl na domě, umožnil naopak původní žalovaný žalobkyni užívání garáže, aniž by se tím jakkoli vzdával svého vlastnického práva, aniž by jakkoli akceptoval právo žalobkyně ke garáži, a aniž by své vlastnické právo oslaboval.

Jakmile došlo k narušení dlouhodobých dobrých vztahů a dohoda o užívání obou staveb tzv. padla, vrátili se původní žalovaný i žalobkyně k realizaci svých vlastnických práv, tedy žalobkyně uplatňuje náhradu za to, že původní žalobce, resp. jeho dědici, užívají také její polovinu rodinného domu (což odvolacímu soudu sdělila), a původní žalovaný poukázal na letitý knihovní stav a ‚připomněl‘ žalobkyni, že on zase vlastní v celém rozsahu garáž“.

8. Podle názoru odvolacího soudu je dále podstatné, že v době, kdy se vedlo katastrální řízení k zápisu převodu vlastnického práva na základě darovací smlouvy na žalobkyni (a kdy katastrální úřad odmítl provést vklad ke garáži), žalobkyně byla v řízení před katastrálním úřadem zastoupena svým otcem, který též jejím jménem naplnění darovací smlouvy vkladem do katastru zařizoval. Jestliže tak katastrální úřad odmítl provést zápis vkladu vlastnického práva k podílu na garáži pro žalobkyni, musel o tom být v rámci správního řízení vyrozuměn zmocněnec žalobkyně. Ta nyní tvrdí, že o tom otcem (svým zástupcem) nebyla vyrozuměna, že se o tuto záležitost nestarala, že tehdy žila v XY a že pak ani později se nezajímala o to, jaký je stav vlastnictví v katastru nemovitostí. „Vědomost zástupce se ovšem přičítá zastoupenému, resp. zastoupený nemůže poukazovat ve svůj prospěch na to, že o nějaké zásadní skutečnosti sice věděl jeho zástupce, avšak nikoli on sám. Žalobkyně rovněž k dotazu odvolacího soudu vyjádřila, že tehdy její otec jako její zástupce nejednal proti jejím zájmům, nechtěl ji tehdy podvést nebo jí způsobit škodu. Výklad, že zastoupenému se přičítá vědomí jeho zástupce, je nezbytný k ochraně právní jistoty a vůbec k zachování smyslu zastoupení/zmocnění v soukromých vztazích. V dané věci tedy žalobkyně s ohledem na vše řečené nemohla garáž užívat s vědomím, že je vlastníkem podílu na garáži, neboť nikdy nebyla jako vlastník garáže v katastru nemovitostí zapsána, prostřednictvím svého zástupce věděla, že katastrální úřad zápis jejího vlastnického práva po uzavření darovací smlouvy odmítnul, a výlučným vlastníkem garáže byl v katastru nemovitostí po mnoho let naopak uveden původní žalovaný“.

9. Odvolací soud k otázce nabytí spoluvlastnického práva žalobkyně ke stavbě garáží mimořádným vydržením uzavřel, že žalobkyně „neměla nikoli nepoctivou držbu garáže, a proto nemohla spoluvlastnický podíl ke garáži vydržet ani mimořádně“. Žalobkyně neměla a ani mít nemohla již od samého počátku (tedy od uzavření darovací smlouvy) dobrou víru ani v tom nejméně přísném pojetí a nikdy neměla jakýkoli důvod (ani právní a ani faktický), pro který by mohla nakládat s garáží jako s nemovitou věcí, k níž má spoluvlastnické právo, a neměla důvod, pro který by se mohla spoléhat nebo si myslet, že jí takové právo vzniklo.

II. Dovolání a vyjádření k dovolání

10. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále také

„dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci).

11. Dovolatelka má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla „ve všech souvislostech“ vyřešena. Tuto otázku formuluje takto: „Postačila za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění od 1. 1. 1993 do 30. 6. 1996, k převodu vlastnického práva k nemovitosti, která nebyla zapsána do katastru nemovitostí, ačkoliv tam zapsána být měla, účinnost převodní (darovací) smlouvy?“ Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že výše uvedená otázka již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, žalobkyně namítá, že výše uvedená otázka, na níž rozsudek odvolacího soudu závisí, má být posouzena jinak, a to s ohledem na argumentaci týkající se obligačních účinků synallagmatických smluv.

12. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je dle názoru žalobkyně dále přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a/nebo je dovolacím soudem rozhodováno rozdílně (již na tomto místě dovolací soud upozorňuje, že zákon má obratem „nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“ na mysli případy vnitřně rozporné judikatury dovolacího soudu, zatímco dovolání směřuje na případy, kdy odvolací soud některou otázku posoudil „rozdílně od judikatury dovolacího soudu“, pak ovšem nejde o zákonem aprobovaný důvod přípustnosti dovolání - srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1929/2016). Žalobkyně nesouhlasí s právním posouzením její „nikoliv úmyslně nepoctivé držby“ garáže; odvolací soud se při hodnocení její držby odchýlil od kritérii vyjádřených v rozsudcích Nejvyššího soudu („např. pod č. j. 22 Cdo 3387/2021-221 či č. j. 22 Cdo 2307/2022-305“). Dovolatelka připomíná: „Odvolací soud tvrdí, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce věděla, že katastrální úřad zápis jejího vlastnického práva po uzavření darovací smlouvy částečně odmítnul, z čehož dovodil, že žalobkyně neměla nikoli nepoctivou držbu garáže, a proto nemohla spoluvlastnický podíl ke garáži vydržet ani mimořádně…“ Uvedené je - dle mínění dovolatelky - v příkrém rozporu se setrvalou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (resp. odvolací soud uvedenou otázku rozhoduje rozdílně), že ‚nikoliv nepoctivý úmysl‘ nezaniká jen tím, že držitel (žalobkyně) zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný.

Žalobkyně též namítá nepřiměřené a nedostatečné odůvodnění ve vztahu k jejímu „nikoliv nepoctivému úmyslu“, a uvádí konkrétní okolnosti, o které toto tvrzení opírá. Vytýká, že odvolací soud nesprávně právně posoudil okamžik, k jakému je třeba hodnotit „nikoliv nepoctivý úmysl“. Tento hodnotil odvolací soud k okamžiku částečného zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva dle darovací smlouvy. S ohledem na výše uvedenou judikaturu je to chybná úvaha. Nikoliv nepoctivý úmysl je třeba hodnotit k okamžiku uchopení držby předmětné věci (v tomto případě garáží).

Toto odvolací soud neučinil, tudíž se odchýlil od stávající judikatury dovolacího soudu. Strana žalovaná netvrdila a neprokázala, že by žalobkyně neměla „nikoliv nepoctivý úmysl“, či že by v průběhu držby došlo ke ztrátě dobré víry a jednání žalobkyně se stalo nepoctivým.

13. Žalobkyně dále namítá, že rozsudkem odvolacího soudu došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména článku 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“); to vztahuje k procesu dokazování. Odvolací soud při jednání neprováděl žádné důkazy, přesto však dospěl k jinému skutkovému závěru o přesvědčení žalobkyně, že jí náleží vlastnické právo ke garážím, které právně vyhodnotil jako absenci „nikoliv nepoctivého úmyslu“ dovolatelky. Pokud je skutkový závěr chybný, pak nemůže obstát ani právní závěr vycházející z takového závěru. Odvolací soud tak dospěl ke zcela opačnému skutkovému závěru (ohledně přesvědčení žalobkyně, že jí vlastnické právo ke garážím náleží), než soud prvního stupně bez toho, aby provedl tomu odpovídající dokazování. Skutkový závěr byl učiněn v rozporu s ustanoveními § 122, § 132, § 211 a § 213 o. s. ř.; odvolací řízení pak trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nepoučil-li odvolací soud žalobkyni, že hodlá vycházet z jiných skutkových zjištění, než mohla vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení předvídat, porušil zákaz vydání překvapivého rozhodnutí, a tudíž i založil porušení základních práv žalobkyně podle článků 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Pokud odvolací soud uzavřel, že žalovaná se z ničeho nemohla domnívat, že jí vlastnické právo ke garážím náleží (resp. z důvodu částečného odmítnutí návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí je u ní vyloučen „nikoliv nepoctivý úmysl“), pak se jedná o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.

14. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud změnil ve výroku I rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí. Nebudou-li shledány podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu, pak navrhuje, aby byl Nejvyšším soudem rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.

15. Žalovaná ve vyjádření navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, případně zamítnuto. Uvádí, že dovolatelka se nemohla stát spoluvlastnicí nemovité stavbě darováním, nebylo-li její právo vloženo do katastru nemovitostí; právo nemohla ani vydržet, neboť objektivně nebyla v dobré víře, že jí právo ke garáži náleží. Připomíná též, že ačkoliv je stavba formálně kolaudována jako garáž, jde ve skutečnosti o velmi nadstandardní rodinný dům, kde žalobkyně minimálně od roku 1995 trvale bydlí.

III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).

17. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

18. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

19. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

20. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a 3, věty první o. s. ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení otázky mimořádného vydržení (spolu)vlastnického práva žalobkyně ke stavbě garáží na pozemcích parc. č. XY a č. XY, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz výklad níže). Naopak dovolání není ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda je třeba k převodu nemovitosti, která není evidována v katastru nemovitostí, ač podle zákona být evidována měla, vklad práva do katastru nemovitostí. Tato otázka je v rozhodovací praxe Nejvyššího soudu již vyřešena (nejedná se tudíž o otázku „ve všech souvislostech neřešenou“), její řešení dovolacím soudem nevykazuje nejednotné či odlišné závěry (není tudíž dovolacím soudem řešena „rozdílně“) a odvolací soud se v poměrech projednávané věci od judikatury Nejvyššího soudu při jejím posouzení neodchýlil.

21. S odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 636/18 (toto usnesení je - stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – přístupné na webových stránkách

Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), Ústavní soud uvedl: „Otázka nabývání vlastnického práva k nemovitostem, které v katastru nemovitostí nebyly evidovány, ačkoliv v něm de lege lata evidovány být měly, byla opakovaně řešena také v judikatuře Nejvyššího soudu. V již citovaném rozsudku ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1485/2008 (tento rozsudek je – shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu https:www.nsoud.cz – pozn.: dovolacího soudu v citaci), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je-li předmětem převodu nemovitost, která dosud nebyla zapsána v katastru nemovitostí, ač splňuje podmínky pro její zařazení do evidence nemovitostí ve smyslu katastrálního zákona, není možné k ní nabýt vlastnické právo (již pouhým) okamžikem účinnosti smlouvy, tedy v režimu, který občanský zákoník stanoví pro nabývání nemovitostí, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, ale až v důsledku povolení vkladu vlastnického práva podle předmětné věcné smlouvy.

Také v usnesení ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3376/2008, Nejvyšší soud konstatoval, že podléhá-li vlastnické právo ke stavbě zápisu do katastru nemovitostí, lze toto právo nabýt v případě jeho převodu kupní smlouvou toliko vkladem do katastru nemovitostí (§ 133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník - nyní podle § 1105 o. z., poznámka dovolacího soudu) bez ohledu na okolnost, zda je (či v rozporu s právními předpisy není) stavba v době uzavření kupní smlouvy evidována v katastru nemovitostí.

Odkázat lze také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4314/2011, dle kterého smlouva o převodu nemovitosti (např. kupní smlouva) směřující k převodu vlastnického práva je pouze právním důvodem jeho převodu, avšak sama jeho převod nezpůsobí. Převádí-li se smlouvou vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí, je právním způsobem nabytí vlastnického práva vklad (tzv. intabulace) vlastnického práva do katastru nemovitostí; z tohoto důvodu je proto nezbytné rozlišovat závazkově právní účinky smlouvy od jejích účinků věcně právních.

Také v usnesení ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 495/2013, Nejvyšší soud vyložil, že z hlediska účinků převodu vlastnického práva podle § 133 odst. 2 a 3 občanského zákoníku není podstatné to, zda nemovitost v době uzavření smlouvy (dohody), na jejímž základě má být převedena, je či není evidována v katastru nemovitostí, ale to, zda nemovitost v katastru nemovitostí evidována být má či nikoliv (zda podléhá zápisu do katastru nemovitostí). Stejně tak lze odkázat i na rozsudek ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2448/2015, ve kterém Nejvyšší soud opětovně uvedl, že "okolnost, zda převáděná stavba podléhá zápisu do katastru nemovitostí, je významná z hlediska právního způsobu (modu adquirendi) nabytí vlastnického práva k takové stavbě.

Vlastnické právo ke stavbě, jež podléhá zápisu do katastru nemovitostí, lze totiž v případě jeho převodu kupní smlouvou nabýt pouze vkladem do katastru nemovitostí (§ 133 odst. 2 občanského zákoníku), a to bez ohledu na okolnost, zda stavba v době uzavření kupní smlouvy je (či v rozporu s právními předpisy není) evidována v katastru nemovitostí". Nejvyšší soudu tudíž vzhledem k předestřené citaci konstatuje, že tu není jediný důvod pro to, aby uvedené neplatilo i pro darovací smlouvu uzavřenou v roce 1995.

22. Z uvedené judikatury se dále podává i odpověď na návrh uvedený v dovolání, tj. aby tato otázka „byla posouzena jinak“, a to s ohledem na „obligační účinky synallagmatických smluv v článku II/11 a násl.“ Je nedostatkem dovolání to, že je podáváno v této části „naslepo“, neboť žádá přehodnocení judikatury, kterou však dovolatelka ani nekonkretizuje, ba patrně ani nevyhledala, a tudíž s ní ani nemůže polemizovat; již proto takto vymezená námitka přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. založit nemůže.

23. Dovolání je v rozsahu posuzované otázky, „zda je třeba k převodu nemovitosti, která není evidována v katastru nemovitostí, ač podle zákona být evidována měla, vklad práva do katastru nemovitostí“, založeno na zjevném nepochopení vztahu obligačního působení smlouvy a nabytí vlastnického práva; tento vztah je vysvětlen v judikatuře uvedené výše. Kdyby, jak tvrdí dovolatelka, docházelo k nabytí vlastnického práva k nemovitosti již na základě obligačních účinků smlouvy, nebylo by ustanovení § 133 odst. 2 obč. zák. racionálně vysvětlitelné. Smlouva, která má za následek bez dalšího převod vlastnického práva, je tzv. věcnou smlouvou (např. mlčky uzavřená smlouva o prodeji věci „z ruky do ruky“). Takovou smlouvou ovšem nejsou smlouvy o převodu nemovitostí, vyžadující k převodu práva jeho vklad do katastru nemovitostí (intabulaci).

IV. Důvodnost dovolání

24. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalobkyně shledáno přípustným (viz bod 20 odůvodnění tohoto rozsudku), mu nelze upřít ani opodstatněnost.

25. Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

26. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

27. Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl (§ 1095 o. z.).

28. V rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, jenž byl uveřejněn pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní („Rc 15/2023“), Nejvyšší soud uvedl, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – „obč. zák.“), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá“.

29. Podmínkou mimořádného vydržení je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek pro mimořádné vydržení. Vlastník věci držené jiným zabrání mimořádnému vydržení zejména tím, že s držitelem uzavře dohodu o předání držby vlastníkovi; jinak může v průběhu vydržecí doby zabránit mimořádnému vydržení v zásadě jen žalobou napadající držbu nebo tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022; na tento výklad odkázal i Ústavní soud v usnesení ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. II.ÚS 3019/23).

30. V usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, pak Nejvyšší soud uvedl, že splňuje-li držba předpoklady oprávněné držby (§ 130 odst. 1 obč. zák.), resp. poctivé držby (§ 992 odst. 1 o. z.), pak jde i o držbu „nikoliv v nepoctivém úmyslu“; posuzování posledně uvedené držby je totiž mírnější, takže každá oprávněná držba je v zásadě i držbou nikoliv v nepoctivém úmyslu podle § 1095 o. z. Naproti tomu fakt, že držba není oprávněnou či je nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1, věty druhé o. z., ještě neznamená, že nutně musí jít o držbu v nepoctivém úmyslu. Tak např. pokud někdo koupí nemovitost, zaplatí řádnou kupní cenu a chopí se její držby, a jeho právo není vloženo do katastru nemovitostí, není držitelem oprávněným a ani poctivým, neboť mu musí být z okolností zřejmé, že vykonává právo, které mu nenáleží; jeho držba však není držbou v nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 obč. zák. a to ani, když zjistí, že vlastnické právo nenabyl. To platí i v případě „nezaknihované“ směny částí sousedících pozemků.

31. Komplexně se problematikou mimořádného vydržení ve světle judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu zabývá odborná literatura (viz Králík, M., Mimořádné vydržení v aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky. Soukromé právo č. 4 a 5/2024).

32. V poměrech projednávané věci bylo třeba posoudit, zda jednání žalobkyně bylo při nabytí držby úmyslně nepoctivé (nemorální).

33. Odvolací soud převzal tato skutková zjištění soudu prvního stupně: „Rodiče žalobkyně i původního žalovaného, paní I. R., nar. XY, a pan P. R., nar. XY, uzavřeli dne 24. 5. 1995 s žalobkyní darovací smlouvu, jejímž předmětem bylo darování ideální jedné poloviny souboru nemovitostí – rodinného domu č. p. XY, pozemků s domem souvisejících a také garáže (tedy dvougaráže s nástavbou dílny a skladu postavené na dvou samostatných pozemcích). Je evidentní z darovací smlouvy samotné a také zejména ze znaleckého posudku oceňujícího soubor nemovitostí, které měly být darovány, že vůlí rodičů žalobkyně bylo převést darovací smlouvou též jejich podíl na garáži; ostatně nemělo by v dané věci ani logiku, aby dárci převáděli celý soubor nemovitostí a podíl na garáži by si nechali“…… „Podstatné také je, že původní žalovaný - bratr žalobkyně – jako vlastník druhé poloviny darovaných nemovitostí učinil v rámci darovací smlouvy prohlášení spoluvlastníka, kde uvedl, že dal jako spoluvlastník výslovný souhlas dárcům - spoluvlastníkům ? nemovitostí v darovací smlouvě uvedených - k tomu, aby svůj podíl na nemovitostech převedli na obdarovanou I.

G. (žalobkyni). Tedy také původní žalovaný v té době akceptoval (nebo si myslel), že vlastníky jedné poloviny garáže (stejně jako ostatních nemovitostí) jsou jeho rodiče (dárci z darovací smlouvy) a že tento podíl na garáži nabude jeho sestra – žalobkyně“…….„Katastrální úřad však zápis převodu jedné poloviny garáže do vlastnictví žalobkyně na základě darovací smlouvy neprovedl. Katastrální úřad zapsal převod vlastnického práva na žalobkyni na základě darovací smlouvy k ? podílu na všech nemovitostech vyjma garáže, k níž nebyly předloženy listiny potřebné pro zápis.

Původní žalovaný následně podal katastrálnímu úřadu žádost dne 8. 7. 1996 o zápis záznamem práva ke garáži jako novostavbě, žádost v roce 1998 doplnil o další potřebné listiny a katastrální úřad vlastnické právo původního žalovaného ke garáži jako celku do katastru nemovitostí zapsal na LV č. XY. Z časových souvislostí je zřejmé, že původní žalovaný takto postupoval poté, co katastrální úřad nezapsal převod práva k ? garáže na žalobkyni na základě darovací smlouvy“. Toto jsou skutečnosti, ze kterých odvolací soud vycházel.

K tomu dovolací soud poznamenává, že podle zjištění soudu prvního stupně nelze z dokumentů stavebního řízení jednoznačně zjistit, zda se týkají původního žalovaného anebo otce žalobkyně a původního žalovaného, neboť oba se jmenovali stejně – P. R. - a potřebná bližší identifikace často chybí.

34. V řízení nevyšlo najevo nic, z čeho by vyplývalo, že žalobkyně se ujala držby v nepoctivém úmyslu. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně stavba byla zřízena „kolektivní činností celé širší rodiny, na níž se finančně i prací podíleli jak žalovaná, původní žalovaný, jejich rodiče i členové jejich rodin... záměrem a vůlí všech zúčastněných bylo, že garáže bude vlastnit a užívat i žalobkyně“. Její rodiče měli v úmyslu jí spoluvlastnický podíl převést a její bratr – původní žalovaný – s tímto převodem souhlasil.

I když ke vkladu vlastnického práva ke garáži nakonec nedošlo, neboť k návrhu na vklad nebyly přiloženy potřebné listiny, žalobkyně se držby chopila se souhlasem všech dosavadních spoluvlastníků, kteří byli ve shodě, že by se měla stát spoluvlastnicí garáže, a není tu nic, co by činilo její držbu držbou nabytou „v nepoctivém úmyslu“, nemorálně. Odvolací soud však k tomu uvedl: „Odvolací soud vzhledem k okolnostem uzavírá, že žalobkyně neměla a ani mít nemohla již od samého počátku (tedy od uzavření darovací smlouvy) dobrou víru ani v tom nejméně přísném pojetí (jak zmiňuje Nejvyšší soud v označeném rozsudku) a nikdy neměla jediný, jakýkoli, důvod (ani právní, ani faktický), pro který by mohla nakládat s garáží jako s nemovitou věcí, k jejímuž podílu má vlastnické právo, neměla důvod, pro který by se mohla spoléhat nebo si myslet, že jí takové vlastnické právo vzniklo“.

K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že podle výslovného znění zákona se mimořádné vydržení uplatní, i když držitel „neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá“; ve skutečnosti takový důvod tu ani nemusí být, není-li držba uchopena v nepoctivém úmyslu. V této věci však žalobkyně opírala držbu o darovací smlouvu, a i když tato smlouva ohledně garáže nenabyla účinnosti, nebylo zjištěno nic, co by její držbu činilo úmyslně nepoctivou, nemorální. Ani to, že pro vady návrhu na vklad nebylo spoluvlastnické právo ke garáži vloženo do katastru nemovitostí nemohlo mít za následek „držbu nikoliv v nepoctivém úmyslu“, již proto, že po odstranění vad návrhu mohlo ke vkladu dojít později.

Pokud je podle judikatury dovolacího soudu (viz výše) možné mimořádné vydržení i v případě, že držitel ví, že ke vkladu práva do katastru nemovitostí nedošlo, nemůže být překážkou to, že vklad nebyl proveden pro vadu návrhu.

35. Odvolací soud též vyloučil možnost mimořádného vydržení proto, že o tom, že vklad práva ke garáži nebyl proveden, musel vědět otec účastníků, který žalobkyni v řízení před katastrálním úřadem zastupoval. Jeho vědomost o tom je pak třeba přičíst k tíži žalobkyni. S tímto právním názorem, který, pokud jde o přičitatelnost dobré víry zástupce zastoupeným, odvolací soud neopřel o konkrétní zákonné ustanovení, dovolací soud nesouhlasí. Kromě toho, co je uvedeno výše o významu vědomosti o vkladu práva do katastru nemovitostí, se ještě dodává, že o přičítání vědomosti zástupce k tíži zastoupeného by snad bylo možno uvažovat v případě, že by šlo o zastoupení při uchopení se držby (uchopení držby zástupcem). To, že by se žalobkyně chopila držby prostřednictvím zástupce, však nikdo netvrdil a soudy nižší stupňů takovou skutečnost ani nezjistily.

36. Odvolací soud měl též za to, že mezi původním žalovaným a žalobkyní byla uzavřena dohoda o tom, že on bude užívat v plném rozsahu rodinný dům ve spoluvlastnictví účastníků, a žalobkyni naopak umožní užívání (celé) garáže v jeho výlučném vlastnictví. I kdyby šlo o skutkové zjištění učiněné procesně korektně (k tomu viz výklad níže), nebyl by to důvod pro závěr o tom, že žalobkyně id. ? garáže nedržela. Aby popsaná situace měla za následek nedostatek držby, resp. užívání na základě obligace, muselo by být učiněno skutkové zjištění o tom, že žalobkyně věděla, že výlučným vlastníkem je její bratr, původní žalovaný, a toto respektovala, tudíž že neměla držební vůli (animus possidendi). Takové skutkové zjištění učiněno nebylo. Původnímu žalovanému poté, kdy na základě kolaudačního rozhodnutí nechal zapsat své výlučné vlastnické právo do katastru nemovitostí, sice svědčí domněnka, že je vlastníkem, nicméně jde o domněnku vyvratitelnou (§ 980 odst. 2 o. z.). Z dokazování před soudem prvního stupně se přitom podává, že stavbu zřídilo více osob a původní žalovaný spoluvlastnické právo jeho rodičů ke stavbě nijak nepopíral; pak by účastníky domnělé dohody o způsobu užívání museli být i rodiče žalobkyně a původního žalovaného.

37. Je-li dovolání přípustné, jako je tomu v posuzovaném případě, dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny (srovnej § 242 odst. 3, větu druhou o. s. ř.).

38. Žalobkyně v dovolání rovněž namítala, že odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že dovolatelka měla vědomost o tom, že jí spoluvlastnický podíl ke garáži nepatří. Ohledně této skutečnost však - dle mínění žalobkyně - odvolací soud dospěl ke zcela opačnému závěru než soud prvního stupně bez toho, aby provedl tomu odpovídající dokazování. To platí i pro závěr o uvedené dohodě o způsobu užívání domu a garáže.

39. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.) a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za podmínek uvedených v ustanovení § 213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.

40. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí účastníků řízení a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod číslem 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod číslem 11/2001 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010). Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení).

41. Otázka, zda držitel věci byl v dobré víře, není otázkou skutkovou, ale právní (rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1426/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1527/2008). Stejně tak je otázka, zda držitel nabyl držbu „v nikoliv nepoctivém úmyslu“, otázkou právní. Relevantní je úmysl držitele v době nabytí držby. Zjištění, co držitel věděl, resp. vzhledem k okolnostem musel vědět, je již ovšem zjištěním skutkovým.

42. Skutkový závěr odvolacího soudu, že žalobkyně věděla o tom, že není jako spoluvlastnice evidována v katastru nemovitostí, vychází z toho, že o tom musel být informován její zástupce (otec) a jeho vědomost je třeba přičíst jí. Jak uvedeno výše, tato skutečnost by snad mohla být významná jen tehdy, pokud by její otec byl (čistě hypoteticky) jejím zástupcem při nabytí držby. Skutkové zjištění o jeho vědomosti o neprovedení vkladu ovšem soud prvního stupně neučinil; uvedl jen, že vzhledem k tomu, že otec i původní žalovaný se jmenovali stejně, tedy není zřejmé, kdo „podal žádost o vydání stavebního povolení (kdo je pod ní podepsán) a kdo vyřizoval následnou komunikaci se stavebním a katastrálním úřadem“ (bod 40 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Vzhledem k těmto skutkovým okolnostem projednávané věci nebylo možné bez dalšího dokazování učinit v odvolacím řízení závěr o vědomosti otce - zástupce žalobkyně - o neprovedení vkladu do katastru nemovitostí. Jde o vadu řízení, která však vzhledem k názoru dovolacího soudu o (ne)významu této skutečnosti nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stejnou vadou dále ovšem trpí zjištění odvolacího soudu o dohodě účastníků o způsobu užívání domu a garáže; toto zjištění učinil odvolací soud bez jakéhokoliv dokazování.

Soud prvního stupně přitom nic takového nezjistil. Tuto skutečnost pak odvolací soud promítl do právního závěru o tom, že spoluvlastnický podíl na garáži nemohla žalobkyně vydržet řádně a ani mimořádně. Odvolací soud neprovedením dokazování o právně významné skutečnosti zatížil řízení vadou, která mohla mít (a také měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Proto k ní Nejvyšší soud mohl přihlédnout, neboť dovolání žalobkyně je z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.).

43. Sluší se doplnit, že ač podle třetí výrokové věty stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb., je námitka porušení ústavně zaručených práv a svobod shledána jako dostatečné vymezení přípustnosti dovolání „závisí- li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“ (srovnej též bod 44. odůvodnění plenárního stanoviska Ústavního soudu), Nejvyšší soud ve světle konkrétní dovolací argumentace žalobkyně výtky cílící proti procesnímu postupu odvolacího soudu, posoudil jako vady řízení (viz výklad výše). Samotný odkaz na rozhodovací praxi Ústavního soudu, zakládá přípustnost dovolání v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. zpravidla tehdy, je-li vymezení důvodu přípustnosti dovolání založené na argumentaci o odklonu odvolacího soudu od judikatury Ústavního soudu [znamenajícího porušení některého ze základních práv či svobod (např. práva na spravedlivý proces)] spojeno s uvedením konkrétní otázky procesního práva, na jejímž řešení dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Takové parametry dovolání v textu nadepsaném „Porušení procesních práv žalobkyně“ nemělo. Navíc námitka o porušení některého ze základních práv či svobod není, jak se dovolatelka mylně domnívá, samostatným dovolacím důvodem, jenž by mohl konvalidovat absenci vymezení některého z důvodů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. (k tomu opětovně srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39 odůvodnění).

44. Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc odvolacímu soudu vrátit k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).

45. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).

46. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 11. 2024

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu