USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně E. H., zastoupené Mgr. Karlem Lažou, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Stará cesta 676, proti žalovanému K. K., zastoupenému Mgr. Kateřinou Gabrhelíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Zábradlí 205/1, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 17 C 77/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 6. 6. 2024, č. j. 58 Co 248/2023-158, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 6. 6. 2024, č. j. 58 Co 248/2023-158, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Karla Laži do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
více stavebníků. Nejvyšší soud se zabýval tím, zda byla tato otázka vyřešena v souladu se stávající judikaturou, a dále, zda nebylo žalovanému odepřeno právo na soudní ochranu, jež je každému zaručeno Listinou základních práv a svobod. I.
Dosavadní průběh řízení
2. Rozsudkem ze dne 10. 10. 2023, č. j. 17 C 77/2023-126, Okresní soud v Kroměříži (dále „soud prvního stupně“) určil, že žalobkyně a žalovaný jsou spoluvlastníky, každý s podílem ve výši jedné poloviny, nemovité věci – stavby XY, č. e. XY, pro rodinnou rekreaci, na pozemku parc. č. st. XY, zapsané na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště XY, a to jako součásti pozemku parc. č. st. XY
(výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 6. 2024, č. j. 58 Co 248/2023-158, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, v němž namítá, že se s odvolacím soudem „neztotožňuje“ a uvádí (aniž by formuloval jakoukoli právní otázku), že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v rozporu s požadavky definovanými ustanovením § 157 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v kontextu aktuální judikatury dovolacího a Ústavního soudu; že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když se v rozporu s judikaturou dovolacího a Ústavního soudu nevypořádal se zcela zásadními argumenty, které mu byly v odvolacím řízení předloženy; že došlo k zásahu do jeho základních práv definovaných Listinou základních práv a svobod (odkazuje na Nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16).
5. Především tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2810/2008, ve kterém je uvedeno, že „není-li ve výroku rozhodnutí soudu, jímž se určuje vlastnické právo určité osoby ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., stanoveno jinak, jde o určení k době, kdy soud rozhoduje. To ostatně odpovídá § 154 odst. 1 o. s. ř., podle kterého pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.“ Namítá, že určovací výrok rozsudku se musí vztahovat k určitému časovému okamžiku, v daném případě ke dni vyhlášení rozsudku, a že tedy k tomuto dni je třeba zkoumat, zda žalobkyni svědčí titul nabytí vlastnického práva ke dni vyhlášení rozsudku a zda jeho nabytí a existenci nebrání jakákoli překážka.
6. Dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2473/2006, a namítá, že žalobkyně nikdy netvrdila ani neprokázala, kde nabyla finanční prostředky vložené do nemovitosti a jaká část finančních prostředků jí byla předána ze strany žalovaného, ani nerozporovala, že žalovaný ukládal finanční prostředky na její bankovní účet. Ze všech okolností je podle něj zřejmé, že mu žalovaná se stavbou pouze vypomáhala coby jeho kamarádka a později partnerka. Rovněž tvrdí, že navrhl výslech řady svědků, které měly prokázat, že velkou část stavby prováděl svépomocí, zatímco žalobkyně na stavbě nikdy nepracovala, tyto důkazy však nebyly soudem pro jejich nadbytečnost provedeny.
7. Rovněž se domnívá, že rozsudek odvolacího soudu je vnitřně rozporný, že nenaplňuje zákonné požadavky na odůvodnění ve smyslu § 157 o. s. ř., a že trpí nepřezkoumatelností. Také odvolacímu soudu vytýká, že nebyl náležitě poučen ve smyslu § 118a, resp. § 119a o. s. ř., což způsobilo překvapivost rozhodnutí. Poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. III ÚS 1481/08, ze dne 15. 8. 2022, sp. zn. IV. ÚS 638/22 a ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. I ÚS 1599/13. Z judikatury Nejvyššího soudu zmiňuje usnesení ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1561/2006, rozsudek ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013 a rozsudek ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1879/2017.
8. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou stupňů a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, současně navrhuje, aby dovolací soud odložil právní moc napadeného rozhodnutí.
9. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Návrhu na odklad právní moci by podle ní nemělo být vyhověno. III. Přípustnost dovolání
10. Dovolání není přípustné. Odvolací soud vyřešil otázku originárního způsobu nabytí vlastnického práva k nově vybudované stavbě, na jejímž vytvoření se podílelo více stavebníků v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu trpělo namítanými vadami, a žalovanému ani nebylo odepřeno jeho právo na soudní ochranu, jež je každému zaručeno.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
13. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce originárního způsobu nabytí vlastnického práva k nově vybudované stavbě, na jejímž vytvoření se podílelo více stavebníků, to v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
14. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na následujících závěrech: Pokud byla stavba postavena svépomocně, nabývá vlastnictví k nově zhotovené stavbě ten, kdo stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (stavebník ve smyslu občanského práva). Pokud stavbu provádí více osob, je rozhodující pro posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě jejich dohoda, která nemusí být písemná (může být i ústní, popř. konkludentní); tato dohoda založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu (případně s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem) zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah, a není přitom potřeba, aby se účastníci dohodli na velikosti podílů [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3201/2017 (dostupné stejně jako dále uvedená judikatura Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)]. To, že účastníci spolu zřizují stavbu, kterou hodlají společně užívat, je zpravidla důkazem o existenci konkludentní (mlčky, nevýslovně uzavřené) dohody o spoluvlastnictví stavby, nevyplývá-li z okolností věci něco jiného; závěr o existenci takové dohody lze podle konkrétních okolností případu učinit i s ohledem na chování účastníků po dokončení stavby, například čestné prohlášení o spoluvlastnictví stavby [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2014 (uveřejněné pod č. C 14 603 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Není-li výjimečně takové dohody a z okolností věci zároveň není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, jsou stavebníky všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 (uveřejněný pod č. C 1 536 v Souboru)].
Dohoda o založení podílového spoluvlastnictví k nově zhotovované stavbě může být platně uzavřena v době, která časově předchází vzniku stavby jako věci v právním slova smyslu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 5071/2009). Následně se další osoba může stát podílovým spoluvlastníkem k nově zhotovené stavbě pouze tehdy, nabude-li spoluvlastnický podíl jiným zákonem předvídaným způsobem (například na základě převodu spoluvlastnického podílu či na základě dědění; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2447/2016).
15. Závěr o tom, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z osob podílejících se na vzniku stavby, je věcí úvahy soudů nižších stupňů. Tato úvaha vychází z jedinečných a konkrétních skutkových okolností případu a je třeba při této úvaze zohlednit veškeré relevantní okolnosti projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3710/2011). Dovolací soud by mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2428/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3082/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2117/2015).
16. Dovolací soud nepovažuje v poměrech projednávané věci za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že spoluvlastnictví k nově zhotovené stavbě nabyli oba účastníci řízení rovným dílem. Odvolací soud logickým způsobem uzavřel, že mezi účastníky přes neexistenci výslovné dohody o vzniku spoluvlastnictví existovala konkludentní dohoda o výstavbě, přičemž její existenci opřel o relevantní argumenty opírající se o zjištěný skutkový stav; oba účastníci projevili úmysl mít stavbu nového domu pro sebe; společně se dohodli na jeho výstavbě; budovali ho svépomocí, přičemž žalobkyně stavbu převážně financovala a žalovaný se na stavbě podílel fyzicky; oba se na stavbě určitým způsobem podíleli s úmyslem v ní společně žít.
17. Namítá-li dovolatel (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2810/2008), že od výstavby domu uplynulo již 10 let, že se určovací výrok rozsudku musí vztahovat k určitému časovému okamžiku, v daném případě ke dni vyhlášení rozsudku, a že měl tedy odvolací soud zkoumat, zda žalobkyni k tomuto dni svědčí nabytí vlastnického práva a zda jeho nabytí a existenci nebrání jakákoli překážka, pak takové námitky vznáší poprvé až v dovolacím řízení.
18. Jestliže žalovaný uvedené námitky neuplatnil v odvolacím řízení, ačkoliv bezpochyby mohl a odvolací soud se jimi proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, přichází-li s touto námitkou žalovaný až v dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014).
19. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2810/2008, rovněž zdůraznil, že pro posouzení otázky vzniku vlastnického práva ke stavbě je nutno začít od okamžiku vzniku stavby jako věci způsobilé být předmětem občanskoprávních vztahů. Tomu také odvolací soud dostál, když uvedl, že ve vztahu k určení vlastnického práva k nové stavbě je rozhodná doba do dokončení stavby, tj. do 5. 10. 2013, přičemž zohlednil celou řadu skutečností, které nastaly v průběhu trvání jejich partnerského vztahu, počínaje darováním poloviny pozemků žalobkyni začátkem roku 2012, což logicky koresponduje se společným záměrem zbourat stávající chatku ve výlučném vlastnictví žalovaného a na jejím místě postavit domek, jenž bude splňovat parametry trvalého bydlení pro dvě osoby.
20. K dovolatelem tvrzeným vadám řízení:
21. Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že žalobkyně byla spolu s ním stavebníkem, a z toho důvodu je spoluvlastnicí předmětné stavby odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2473/2006. V něm Nejvyšší soud dovodil, že stavebníkem je osoba, která se fakticky podílí na zřízení stavby, není-li z dohody nebo z okolností zřejmé, že tato osoba jen pomáhá jinému, např. řemeslník, sousedská či rodinná výpomoc. Dovolatel prostřednictvím těchto výtek namítá vady řízení (kam patří námitka, že odvolací soud neprovedl jím navržený důkaz nebo nesprávná skutková zjištění z provedených důkazů), které jsou subsidiárním dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 a contrario a § 242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Ani Ústavní soud nezpochybňuje, že vady řízení samy o sobě k přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v jejich souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání (srovnej například nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23, uveřejněný na https://nalus.usoud.cz).
22. Mimo to lze uvést, že obsahem dovolacích námitek ve vztahu k posouzení, zda se žalobkyně stala společně se žalobcem spoluvlastnicí nově zhotovené stavby, je pouhá kritika hodnocení důkazů odvolacím soudem, včetně kritiky skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Dovolatel na základě odlišného hodnocení důkazů dovozuje jiné skutkové závěry, a na jejich základě dospívá k jinému právnímu hodnocení. Tímto způsobem však přípustnost dovolání založit nelze.
23. Dovolatel dále namítá, že rozsudek odvolacího soudu je vnitřně rozporný, že nenaplňuje zákonné požadavky na odůvodnění ve smyslu § 157 o. s. ř., a že trpí nepřezkoumatelností.
24. Námitka nedostatečného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je ve své podstatě námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, přičemž judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
25. Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) není zjevně nepřezkoumatelné, jak namítá žalovaný, když z něj zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které soud rozhodl tak, jak se uvádí ve výrokové části. K tomu lze dodat, že z procesní úpravy občanského soudního řízení nevyplývá povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře a vyvracení jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 13/2015 (uveřejněný pod č. 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3897/2016]. To platí jak pro řízení před soudem prvního stupně, tak i pro řízení odvolací.
26. Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, avšak rozsah této povinnosti nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, bod 19, a judikaturu v něm citovanou). Požadavky, jež lze klást na soud, pokud jde o vypořádání se s námitkami stran sporu, se do značné míry odvíjejí od pregnantnosti a jasnosti formulace těchto námitek samotných (usnesení Nejvyššího soudu dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013). Je třeba vzít v úvahu to, že kapacita soudů není neomezená a že je někdy zbytečně vyčerpávána nepodstatnými či nevýznamnými námitkami, jejichž výslovné řešení by šlo na úkor rychlého rozhodnutí sporů těch účastníků, kteří své postoje dokážou jasně a stručně formulovat.
27. V poměrech projednávané věci se odvolací soud řádně vypořádal se všemi námitkami žalovaného a zohlednil veškeré okolnosti nyní projednávané věci. Závěry odvolacího soudu jsou řádně, dostatečně a srozumitelně odůvodněny. Z tohoto důvodu rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za nepřezkoumatelné. Proto ani tato námitka žalovaného přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu nadto žalovanému nijak neznemožnilo uvést v dovolání dovolací důvody a předestřít svou argumentaci.
28. Přípustnost dovolání pak nezakládá ani námitka absence poučení soudem podle § 118a o. s. ř., která měla způsobit překvapivost rozhodnuté. Dovolací soud opakovaně vyjádřil názor, že poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011).
29. Jinými slovy k porušení poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. by mohlo dojít toliko za předpokladu, že by soud v rámci zjišťování skutkového stavu dospěl k závěru, že určitá rozhodná skutečnost nebyla do řízení vnesena nebo že se určité tvrzení nepodařilo prokázat ani vyvrátit (nastal stav non liquet), pročež soud rozhodl podle pravidel pro dělení důkazního břemene; pokud tomu tak není a soud rozhodne na základě zjištěného skutkového stavu, není ani žádného důvodu pro postup soudu podle § 118a o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2063/2019).
30. A konečně, pokud jde o tvrzení vztahující se k porušení práva na spravedlivý proces lze ve stručnosti zmínit, že zejména s ohledem na obsah odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů dovolatel nemohl být postupem soudů v dané věci zkrácen na svých právech chráněných Listinou základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000, nebo ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 411/22). V této souvislosti tedy nemůže být důvodná ani námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. IV. Závěr a náklady řízení
31. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
32. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 11. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu