22 Cdo 2063/2019

22 Cdo 2063/2019-374

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců

Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a)

J. P., narozeného XY, b) D. P., narozené XY, obou bytem XY, zastoupených Mgr.

MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 655/1, proti

žalovanému L. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Evou Decroix,

advokátkou se sídlem v Jihlavě, Jiráskova 2159/25, o určení vlastnického práva,

vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 203/2009, o dovolání žalobců

proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2019, č. j. 21 Co

318/2017-337, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 15. 8. 2017, č. j. 5 C 203/2009-283,

zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že součástí společného jmění

žalobců je část stávajícího pozemku parc. č. XYv k. ú. XY, vytyčená v

geometrickém plánu č. 259-47.2/2009, vyhotoveném DD plus v. o. s., schváleném

B. P. dne 20. 8. 2009 a potvrzeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj,

Katastrální pracoviště XY dne 7. 9. 2009 pod č. 939/2009, označená jako pozemek

parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I.). Dále rozhodl, že žalobci jsou povinni

společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve

výši 13 411 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně

žalovaného Mgr. Evy Decroix (výrok II.).

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 5.

2. 2019, č. j. 21 Co 318/2017-337, potvrdil ve výroku I. rozsudek soudu prvního

stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek soudu prvního stupně ve

výroku II. změnil tak, že uložil žalobcům a) a b) povinnost společně a

nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního

stupně částku 20 762 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám

zástupkyně žalovaného (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Rozhodl také, že

žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě

nákladů odvolacího řízení částku ve výši 5 806 Kč do tří dnů od právní moci

tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného (výrok III. rozsudku odvolacího

soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost

opírají o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního

posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že rozhodnutí

odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se

odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebyli vzhledem ke všem okolnostem v

dobré víře o tom, že jim část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY patří, a proto ji

nemohli nabýt na základě vydržení. Poukazují na to, že spornou část pozemku

drželi a užívali od té doby, co nabyli do vlastnictví sousední pozemek parc. č. XY, a měli za to, že i část pozemku parc. č. XY náleží do jejich vlastnictví. Podle dovolatelů svědčí ve prospěch dobré víry žalobců následující skutečnosti:

tvar a charakter pozemků (část pozemku parc. č. XY tvoří spolu s pozemkem parc. č. XY funkční celek); poměr výměry pozemku koupeného a pozemku, jehož držby se

žalobci ujali (výměra části pozemku parc. č. XY představuje 10,6 % z výměry

pozemků nabývaných); příslušenství nemovitosti, která je umístěna na pozemku

parc. č. XY, a kterou žalobci nabyli spolu s tímto pozemkem, se nacházelo i na

sporné části pozemku parc. č. XY; postoj právního předchůdce žalovaného (obce

XY), který až do roku 2007 nesporoval vlastnické právo žalobců k části pozemku

parc. č. XY; skutečnost, že ani znalec provádějící prohlídku nemovitostí při

jejich nabývání ze strany žalobců nerozpoznal, že se žalobci chopili při

nabývání pozemku parc. č. XY držby i části sousedního pozemku. Ze všech těchto

důvodů mají za to, že byli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim

sporný pozemek patří, a proto jej nabyli vydržením. Pokud odvolací soud dospěl

k jinému závěru, je jeho rozhodnutí v rozporu kupř. s rozsudkem Nejvyššího

soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016, rozsudkem Nejvyššího soudu ze

dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 865/2018, či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne

8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007. Rozsudek odvolacího soud považují rovněž za nepřezkoumatelný, protože odvolací

soud se nevypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí se všemi právně relevantními

námitkami vznesenými žalobci v průběhu odvolacího řízení. A to např. s

námitkami vztahujícími se k závěru soudu prvního stupně, že hranice pozemků

byla neurčitá a pomyslná; s námitkou o (výše uvedených) skutečnostech

svědčících ve prospěch dobré víry žalobců; s námitkou, že soud prvního stupně

opominul, že dobrá víra se presumuje, namísto toho byl názoru, že žalobci

existenci okolností svědčící ve prospěch jejich dobré víry neprokázali; s

námitkou, že žalobci nebyli řádně poučeni ve smyslu § 118a o. s. ř. o odlišném

právním názoru soudu prvního stupně; s námitkou, že soud prvního stupně neúplně

zjistil skutkový stav věci, protože neprovedl navržené důkazy k prokázání

rozhodných skutečností. Z těchto důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu založeno

na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací odchýlil od ustálené

rozhodovací praxe dovolacího soudu, kupř. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11.

2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5237/2016. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně

zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Dovolání není přípustné. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné

proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,

jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního

práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací

praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že

rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V

dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti

kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení

důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti

dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod

dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá

za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K otázce, zda žalobci byli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že

jim část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY patří, a proto nabyli tuto část pozemku

do společného jmění manželů vydržením:

Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly nastat všechny právní

skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [srov. § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále

jen „o. z.“]. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v

dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V

pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li

ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti

let, jde-li o nemovitost. K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, zaujal

Nejvyšší soud právní názor již v rozsudku ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo

1253/99 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na

webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), podle kterého tuto otázku

„je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska

(osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ K posuzování dobré víry

oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy

třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s

ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo

právo patří.“

Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že

mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení

oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou

přesvědčivosti zdůvodnit jako dobrou víru, tak její nedostatek. Proto dovolací

soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je tak v zásadě na

úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být

zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších

stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016). Soudy obou stupňů se věcí z pohledu výše uvedených závěrů důkladně zabývaly a

zohlednily všechny relevantní okolnosti. Vyšly při přitom ze zjištění, že před

tím, než žalobci nabyli vlastnické právo k pozemku parc. č. XY na základě kupní

smlouvy ze dne 27. 10. 1987, užívali právní předchůdci žalobců (N. Š., narozená

XY, a F.

J., narozený XY) jakožto osoby prodávající pozemek parc. č. XY i

pozemek parc. č. XY, který byl v té době ve vlastnictví třetí osoby a který

právní předchůdci žalobců užívali na základě nájemní smlouvy (přičemž právní

předchůdci žalobců až v průběhu roku 1986 zjistili, že pozemek parc. č. XY je

ve vlastnictví třetí osoby – v té době obce XY). Jelikož právní předchůdci

žalobců neznali přesný průběh hranice mezi pozemky parc. č. XY a parc. č. XY,

stanovili tuto hranici při převodu pozemku parc. č. XY spolu se žalobci na

základě vzájemné dohody podle vlastního uvážení. Při stanovení hranice nevyšli

z údajů evidence nemovitostí a rovněž nenechali hranici vytyčit příslušným

odborníkem. Jestliže na základě posouzení těchto skutečností dospěl odvolací soud k závěru,

že žalobci nebyli oprávněnými držiteli sporné části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, neboť vzhledem ke všem okolnostem nebyli v dobré víře, že jim vlastnické

právo náleží, nelze jeho úvahám vytknout zjevnou nepřiměřenost. Je důležité

především zohlednit, že žalobci věděli, že hranice jimi nabývaného pozemku je

vytyčena pouze přibližně a byla stanovena na základě vlastního uvážení spolu s

uživateli sousedního pozemku, avšak bez součinnosti s jeho tehdejším

vlastníkem. Při stanovení hranice nebyly zohledněny údaje z evidence

nemovitostí a rovněž hranici nevytyčil příslušný odborník. V této souvislosti

lze odkázat na závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozsudku ze dne 26. 9. 2007,

sp. zn. 22 Cdo 3005/2005, v němž dovolací soud vyložil, že držitel sporné části

sousedního pozemku nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je

vlastníkem části pozemku, pokud věděl, že hranice pozemku je vytyčena pouze

přibližně a přesnější vytyčení hranice je možné provést. Lze uzavřít, že (výše

uvedená) skutková zjištění vztahující se k nabytí pozemku parc. č. XY a k

vytyčení hranice mezi tímto pozemkem a pozemkem parc. č. XY vylučují samy o

sobě dobrou víru žalobců, a to bez ohledu na další skutečnosti zjištěné v

poměrech projednávané věci. Proto nemohou založit dobrou víru dovolatelů ani

další skutečnosti svědčící podle názoru žalobců o jejich dobré víře (např. srovnání výměry nabývaného a drženého pozemku, tvar nabývaného a drženého

pozemku či skutečnost, že žalobci byli uvedeni do omylu o hranicích pozemku

znalcem – k tomu je nutné poznamenat, že v posuzované věci prováděl znalec

ocenění nemovitosti, a nikoliv vymezení hranic pozemků). Uzavřel-li odvolací soud, že žalobci nemohli nabýt vlastnické právo k části

pozemku parc. č. XY vydržením, protože nebyli vzhledem ke všem okolnostem v

dobré víře, že jim tato věc patří, spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na

právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené

rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není v této části podle § 237

o. s. ř. přípustné. K námitce žalobců, že rozsudek odvolacího soudu není přezkoumatelný:

Žalobci považují rovněž rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný, protože

se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal se všemi právně

relevantními námitkami vznesenými žalobci v průběhu odvolacího řízení.

Obsah i rozsah odůvodnění rozsudku je vymezen v § 157 odst. 2 o. s. ř., který

se pro rozhodnutí odvolacího soudu použije podle § 211 o. s. ř. přiměřeně, a to

jen potud, pokud to odpovídá zásadně přezkumné povaze činnosti odvolacího soudu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, uvedl,

že „požadavku na zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů

účastníků odpovídá, požadavek, aby se nalézací soud vypořádal se všemi právně

relevantními námitkami vznesenými účastníky v průběhu řízení u něho vedeného a

jejich posouzení přesvědčivým způsobem vyjádřit v odůvodnění rozhodnutí.“

Ústavní soud v usnesení ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 1412/11 (toto a další

níže uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách

Ústavního soudu – nalus.usoud.cz), k otázce odůvodnění rozsudku obecných soudů

vyložil, že „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy

nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě

vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační

systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti

jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. také nález Ústavního soudu ze

dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). Rovněž v nálezu ze dne 15. 4. 2014,

sp. zn. II. ÚS 3076/13, Ústavní soud uvedl, že „ústavně zaručenému právu na

spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně

odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí,

racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků

řízení, avšak rozsah této povinnosti nemůže být chápán tak, že vyžaduje

podrobnou odpověď na každý argument.“ S těmito závěry Ústavního soudu se

Nejvyšší soud ztotožnil například v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo

4253/2014. V prvé řadě žalobci poukazují na námitky týkající se skutkového závěru, že

hranice mezi pozemky parc. č. XY a parc. č. XY byla v době nabytí pozemku parc. č. XY žalobci neurčitá a nevymezená, které vznesli v průběhu odvolacího řízení

a se kterými se podle jejich tvrzení odvolací soud nevypořádal. Mají také za

to, že odvolací soud se nevypořádal s argumenty žalobců, kterými poukazovali na

skutečnosti svědčící o jejich dobré víře (např. výměra nabývaného a drženého

pozemku, tvar pozemků, zastavěnost pozemků či skutečnost, že ani znalec

neupozornil žalobce na rozpor mezi výměrou nabývaného a skutečně drženého

pozemku). V souvislosti s těmito námitkami je nutné uvést, že odvolací soud na základě

vlastní ucelené argumentace řádně odůvodnil, proč žalobci nemohli být vzhledem

ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že jim část pozemku parc. č. XY patří. Své rozhodnutí založil na závěru, že žalobci věděli při nabývání pozemku parc. č. XY o tom, že hranice mezi tímto pozemkem a pozemkem parc. č. XY není

prodávajícím známa a byla stanovena na základě vlastního uvážení spolu s

uživateli, a nikoliv vlastníkem, pozemku parc. č. XY.

Jinými slovy odvolací

soud uzavřel, že tato skutková zjištění vztahující se k nabytí pozemku žalobci

a vytyčení hranice sousedních pozemků vylučují samy o sobě dobrou víru žalobců,

a to bez ohledu na ostatní námitky žalobců vztahující se ke skutečnostem

zakládajícím podle tvrzení žalobců jejich dobrou víru. Odvolací soud tak proti

námitkám žalobců vystavěl vlastní ucelenou argumentaci na podporu správnosti

svých závěrů. V souvislosti s námitkou týkající se skutkového závěru o průběhu

hranice mezi pozemky parc. č. XY a parc. č. XY lze poznamenat, že z průběhu

odvolacího řízení i odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že

odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a považoval je za

správná, a proto tyto námitky neshledal jako opodstatněné. Důvodná není ani námitka žalobců, že „soud prvního stupně opomenul skutečnost,

že se dobrá víra presumuje, namísto toho byl názoru, že žalobci ji

neprokázali.“

Ustanovení § 130 odst. 1 věta druhá obč. zák., podle kterého se v pochybnostech

má za to, že držba je oprávněná, se nevztahuje na jakoukoliv držbu, ale logicky

(v návaznosti na větu první tohoto ustanovení) jen na držbu, která se opírá o

objektivně přijatelnou dobrou víru držitele o tom, že je vlastníkem věci, a to

na základě alespoň domnělého právně relevantního právního titulu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 445/2007). Z

rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že v posuzované věci se držba žalobců

neopírala o objektivně přijatelnou dobrou víru žalobců o tom, že jsou vlastníky

části pozemku parc. č. XY, a proto nemohla být jejich dobrá víra ve smyslu §

130 odst. 1 věta druhá obč. zák. presumována. Opodstatněná není ani námitka žalobců, že pokud soud prvního stupně i odvolací

soud posoudily otázku dobré víry žalobců odlišně od právního názoru žalobců,

měly postupovat podle § 118a o. s. ř. a poučit žalobce o jiném právním názoru

soudu. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, vyložil,

že „poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby

účastníci v řízení tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke

svým tvrzením označili také vhodné důkazy (povinnost důkazní).“ Dodal, že je-li

žaloba zamítnuta nikoli proto, „že by účastníci (žalobce) neunesli důkazní

břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro

postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. Jinak řečeno postup podle

ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky

uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy

nedostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení

uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro

objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu,

není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat“ (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3134/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22

Cdo 4027/2016). Ústavní soud v usnesení ze dne 11. 11.

2010 vyložil, že „za překvapivé

rozhodnutí tak nelze považovat, pokud se obecný soud na základě hodnocení

provedených důkazů neztotožnil s argumentací jednoho z účastníků řízení, na

jejímž základě konstruuje svůj hmotněprávní nárok, a jím podaný návrh zamítne

jako nedůvodný. V takových případech obecný soud nemá povinnost účastníka

řízení se svým právním závěrem a priori seznamovat. Samotný nesouhlas

stěžovatele s právními závěry soudu tak pochopitelně překvapivost jeho

rozhodnutí nezpůsobuje.“

Jinými slovy k porušení poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. by mohlo dojít toliko za předpokladu, že by soud v rámci zjišťování skutkového

stavu dospěl k závěru, že určitá rozhodná skutečnost nebyla do řízení vnesena

nebo že určité tvrzení se nepodařilo prokázat ani vyvrátit (nastal stav non

liquet), pročež soud rozhodl podle pravidel pro dělení důkazního břemene;

taková situace však v poměrech posuzované věci nenastala. Z odůvodnění

rozhodnutí soudů obou stupňů se podává, že soudy nerozhodly podle pravidel pro

dělení důkazního břemene. Avšak na základě (shora uvedeného) zjištěného

skutkového stavu věci oba soudy uzavřely, že žalobci nemohli být vzhledem ke

všem okolnostem v dobré víře o tom, že jim část pozemku parc. č. XY patří. Z

těchto důvodů výše formulovaná námitka žalobců neobstojí. Relevantní není rovněž námitka dovolatelů, že odvolací soud se nevypořádal s

argumentací žalobců o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu projednávané věci,

protože soud prvního stupně neprovedl některé z důkazů navržených žalobci,

jimiž měli být prokázány skutečnosti svědčící o jejich dobré víře. Z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že na základě těchto důkazů nemohl soud

zjistit žádné nové (další) skutečnosti, které by mohly založit dobrou víru

žalobců. Nezbývá než zopakovat, že soudy nižších stupňů zjištěné skutečnosti

vztahující se k nabytí nemovitosti žalobci a vytyčení hranice se sousedním

pozemkem vylučují samy o sobě dobrou víru žalobců, a to bez ohledu na další

skutečnosti nastalé v poměrech projednávané věci. Z těchto důvodů rovněž nebyly

prováděny další důkazy navržené žalobci. Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu není nepřezkoumatelné,

protože odvolací soud se vypořádal s odvolacími námitkami žalobců v souladu s

ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu. Proto není dovolání

ani v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné. Jelikož není na základě shora uvedeného dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s.

ř. odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 9. 2019

Mgr. David Havlík

předseda senátu