USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a)
J. D., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D.,
advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí č. 22/24, b) M. D., narozené
XY, bytem XY, proti žalovaným 1) M. K., narozené XY, bytem XY, 2) O. K.,
narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Petrem Břečkou, advokátem se
sídlem v Jihlavě, Chlumova 1436/3, o odstranění staveb, vedené u Okresního
soudu v Jihlavě pod sp. zn. 18 C 134/2015, o dovolání žalobce a) proti rozsudku
Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 23. 4. 2019, č. j. 54 Co
192/2018-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce a) je povinen zaplatit každému ze žalovaných na náhradě
nákladů dovolacího řízení 1 633,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí k rukám zástupce žalovaných Mgr. Petra Břečky.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní b) a ostatními účastníky nemá nikdo z nich
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 5. 4. 2018, č. j. 18 C 134/2015-94,
zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali vůči žalovaným „odstranění stavby
dřevěné ohrady (rozebíratelného dřevěného oplocení) č. j. 1337/97-21/97 a
stavby drátěného oplocení s podezdívkou nabyté žalovanými rozsudkem Okresního
soudu v Jihlavě ze dne 3. 7. 2009, č. j. 12 C 206/2006-117, z pozemků parc. č.
XY a parc. č. XY v k. ú. XY“ (výrok I.). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení
(výrok II.).
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě jako soud odvolací k odvolání žalobce
a) rozsudkem ze dne 23. 4. 2019, č. j. 54 Co 192/2018-143, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanými a ve
výroku II. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce a) dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalobce a) cituje § 237 o. s.
ř. s tím, že je „přesvědčen, že splňuje alespoň některou ze shora citovaných
zákonných podmínek a že z tohoto důvodu je tedy toto jeho dovolání přípustné.“
V dovolání napadá především skutková zjištění odvolacího soudu i soudu prvního
stupně, a namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými
důkazy. Podle žalobce z těchto důvodů neobstojí rovněž závěr odvolacího soudu,
že žalovaní část pozemku parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY vydrželi, a proto
nejsou povinni odstranit stavbu dřevěné ohrady (rozebíratelného dřevěného
oplocení) nacházející se na sporné části těchto pozemků. Tyto závěry odvolacího
soudu jsou podle dovolatele v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě
vyhověl, příp. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu.
Mají za to, že soudy obou stupňů náležitě zjistily skutkový stav a jejich
rozhodnutí ani nespočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí
odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího i
Ústavního soudu. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl,
příp. zamítl.
Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobce a) v dovolání napadá především skutková zjištění odvolacího soudu,
potažmo i soudu prvního stupně, a namítá „extrémní rozpor mezi skutkovými
zjištěními soudů a provedenými důkazy.“
Dovolatel tedy v souvislosti s provedeným dokazováním polemizuje se skutkovými
zjištěními odvolacího soudu, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným
dokazováním) konkrétní otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí
odvolacího soudu založeno. V dovolání rovněž neuvádí, který z předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považuje v této souvislosti za
naplněný.
Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel
uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o.
s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn.
II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem
dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn
je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem
Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního
soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16, tato a další níže uvedená
rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího
soudu – www.nsoud.cz).
Nad rámec shora uvedeného dovolací poznamenává, že z odůvodnění napadeného
rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud vzhledem ke skutkovým
zjištěním vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů.
Žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo a byly současně významné pro věc, nepominul a v jeho
hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, resp. hodnocení důkazů
neodporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Jelikož soudu nelze v tomto směru vytknout
žádné pochybení, nelze ani uzavřít, že skutková zjištění odvolacího soudu
nemají oporu v provedeném dokazování. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno
podle žalobce a) hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené
odvolacím soudem je nesprávné.
Je-li v poměrech projednávané věci dovolací soud vázán skutkovými zjištěními
odvolacího soudu (a to především zjištěními vztahujícími se k otázce nabytí
části pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY ze strany žalovaných na
základě vydržení), není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího
důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci,
vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci
odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22
Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo
2296/2017). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. proto nemůže založit ani
námitka žalobce a) směřující do závěrů odvolacího soudu o vydržení části
pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY ze strany žalovaných.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je v
rozporu s dobrými mravy; v úvahu přichází pouze posouzení, zda rozhodnutí
odvolacího soudu je anebo není v souladu s právními předpisy, není však možné
(na rozdíl od právních úkonů účastníků) hodnotit jej z hlediska mravnosti
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2093/2018).
Dovolání žalobce a) do výroků II. a III. rozsudku odvolacího soudu, kterými
odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce a) podle § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce a) povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, můžou se
žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 10. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu